VI.
„Tak a teraz kontruj…levá,pravá, křížový, vytáčej od brady… nepúšťaj ty ruky, doboha… a teraz přidaj bočné údery… levá, pravá, levý hák, pravý hák… stop, stop!
Zpocený welter Rudla Zavadil se zastavil a rukou přidržel rozhoupaný pytel. Prokroutil ramena, a upřel tázavý pohled na trenéra Cicku.
„Ruda, čo robíš tie capáky. Po skončení direktu sťahuješ ruku k bradě a druhá ti od brady vychádza z ramena. Musí to byť krátký suchý úder.Pozri sa!“
Cicka se postavil k pytli a předvedl Zavadilovi ukázkovou sérii úderů.
Ostatní borci, kteří trénovali v tělocvičně mostecké sportovní haly se zastavili a přihlíželi, jak Cicka předvádí dokonalý boxerský partes. Cickovi to na okamžik udělalo dobře, ale v momentě se obrátil na ostatní kluky:
„Tak hybaj, lenoši, nastoupím snad proti Znojmu za vás sám?“
Boxeři se neochotně pustili do stínování a Ruda pokračoval v nácviku na aparátech. Cicka pobíhal okolo něho, komandoval ho a druhý trenér Stárek zase usměrňoval ostatní trénující. Zacrčel budík. „Čas!“ Kluci se zastavili a rozdýchávali se. Tělocvičnou znělo funění a hlasité vyfukování vzduchu. Fredy Koburda , těžká váha, téměř dvoumetrový, stodesetikilový chlap si v rohu tělocvičny klekl na žíněnku, chvíli se soustředil a pak se snažil dostat do stoje .Přihlížející Míra Stárek k němu přistoupil a najednou ho zmáčkl mezi nohama.
„Au,“ zařval Koburda a přepadl na záda. Stárek se začal chechtat, ale bleskurychle začal utíkat, protože rozčilený Fredy se za ním rozběhl.
„Doboha, čo robíte, nehajte toho lebo vás vyrazím!“ Cicka se spravedlivě rozhořčil a šel k budíku. Natáhl ho na tři minuty a zařval : „Čas!“
VII.
Welter Ruda Zavadil. Opálený blonďák s modrýma očima, snivý, zamlklý kluk.
„Rudo, běž taky ven, je tam Ota Kýhos!“ Rudova maminka stála ve dveřích dětského pokoje a domlouvala Rudovi, který hltal, položen na břiše na gauči, nějakou tlustou knížku.
„Co, co?“ Ruda se nechápavě probral ze snění. Právě prožíval s Paddem a ostatními hochy dobrodružství v malajské džungli, kam se nechtěně dostali po ztroskotání jejich korábu. Ten Hajo s Rolfem, to byli frajeři.
„Říkám ti, Rudíku, běž ven. Cidlinu dole uzavřeli a kluci po ní sáňkují. Koukám na ně z okna. Ota na mě mával, abys šel ven.“
Paní Zavadilová vrtí hlavou a myslí si: „ Rudolf by měl víc sportovat. Dojednám mu nějaké hodiny na Rénovce, na kurtech. Měl by hrát tenis a ne se válet v knížkách. Když ho pustím ven, vrátí se za chvíli umazaný jako dobytek. Jako kdyby nemohl dávat na čistotu větší pozor.“ Maminka si povzdechne: „Tak už utíkej, ty lenochu. Knížka ti neuteče!“
Ruda se neochotně zvedl. Do otevřené knihy vložil záložku a zaklapl ji.
„Mám hlad!“ Ruda šel za matkou do kuchyně a upozornil ji, že žaludek četbou notně vytrávil.
„Prosím tě, nejez furt, budeš tlustej!“ Maminka se snažila zvrátit Rudovy chutě, ale neuspěla.
„Tak ať… hele, mami, dej mi aspoň housku s máslem.“
Maminka pokrčila rameny a otevřela dveře do spižírny. V otevřených dveřích se otočila: „ Jo, Rudíku, až půjdeš ven, tak máš zazvonit na Edu Zemana. Paní Zemanová ti vzkazuje…“
Ruda kýve a nazouvá si zimní boty.
V osmé třídě se z Vrchlického stěhovali. Do nového Mostu, do paneláku. Vyměnili si byt s řidičem náklaďáku, který nechtěl do novostavby. V novém bytě vonělo vše novotou, ale často se netopilo a na televizi se koukalo zpod chlupaté deky.
Noví kamarádi venku byli prima. Brzy mezi ně zapadl a líbilo se mu i v nové škole. Patřil mezi nejlepší a šel studovat do Duchcova na hornickou průmyslovku.
„Běž, Rudo, studovat na horníka. Uhlí bude vždycky třeba. A na Mostecku je ho dost!“
Strejda Alois Řezníček byl horníkem celý život. Dělal na Nejedlém a potom na Kohinooru v Lomu. Dělal na předku. Práce to byla nebezpečná, ale dobře placená. Strejda Lojza bydlel taky ve Vrchlického, barák pod Zavadilovými. Byl bratrem Rudovy maminky a byla s ním legrace.
„Jsem horník a kdo je víc!“ Když se napil jeho hrdost k hornickému cechu byla nezměrná. Ruda chtěl být také hrdinou dolující hnědé zlato.
Venca Gerstberger, spolužák na průmyslovce: „ Rudo, pojď si s náma zatrénovat. Jezdíme do Meziboří boxovat. Přijď, uvidíš, bude se ti to líbit.“
Maminka lomila rukama: „Rudo, kdybys aspoň hrál tenis…“ Ruda se jen pobaveně usmíval a neúspěšně schovával otlučeniny obličeje.
Jednou přijel ze školy a objal maminku kolem krku: „Mami, já jsem tak šťastnej…“ Hrdě vytahuje pečlivě složené noviny Průboj a na zadní stránce ukazuje momentku z finále krajských přeborů. Rozhodčí stojí mezi dvěma boxery a zdvihá ruku Rudy Zavadila. Pod obrázkem text: „ ve finále krajských přeborů zvítězil ve váze do 60 kg Rudolf Zavadil z Meziboří nad roudnickým Organíkem r.s.c. ve II. kole.“ Maminka je dojatá i nešťastná : „Táta by měl radost…“
Rudolf Zavadil starší jezdil jako průvodce Čedoku s turisty do zahraničí. Před jedním zájezdem do Bulharska onemocněl ošklivou chřipkou, ale obětavě na akci nastoupil. Když se vraceli zpět a on zařizoval pasové odbavení na letišti, dostal těžký infarkt a při převozu do nemocnice v Burgasu zemřel.
Ruda je na trénincích poctivý, nic neošidí. Má mimořádný talent k úpolovým sportům a jeho hvězda stoupá. Nejdříve vyhrál oblastní, pak krajské a nakonec přebory Čech. Na republice prohrál ve finále těsně na body se Slovákem Puchielkou.
Trenér míní : „ Bylo to fifty, ale byls lepší v zakončování. Puchielka je přece jen známější. Je to na hovno, že známé jméno má pořád větší váhu, než výkon.“
Povolávací rozkaz dostal Ruda do špičkového klubu Dukly Olomouc. Tam se doučil všemu, co v Meziboří začal. Během dvou let se zařadil mezi přední borce v obou welterových vahách. Na republice skončil nejprve třetí a o rok později byl ve finále již druhý.
Trenér mu řekl: „Bylo to fifty, kdyby to dali sudí tobě, tak to také bylo spravedlivý!“
Chtěli, aby zůstal v Olomouci na vojně. Petr Sommer, reprezentant, který také kdysi začínal v Meziboří, ho přemlouval : „ Vykašli se, Rudo, na Most. Je tam smrad a na šachtě budeš dřít jak nádeník. Zůstaň na Hané, je tu fajn a v armádě taky.“
Rudolf to ví, ale nechce nechat maminku samotnou. Ta by se nestěhovala. Už taky kvůli chalupě v Kryštofových Hamrech.
„Kdepak, Péťo, já jdu zpátky. V Mostě jsou taky boxeři!“
Do Mostu za ním přijel Karel Antoš, sekretář Rudé Hvězdy Ústí nad Labem.
„Pojď k nám, Rudo, dáme ti byt i s kočkou !“
„Kdepak, pane Antoš, do dvou let jsme v extralize.“
Začal fárat na šachtě Zdeněk Nejedlý. Chlapi se ho trošku báli i když byl mezi nimi nejmladší. Jako štajgra ho respektovali a když jednou nachytal Vencu Hodka za vrátkem, jak kouří a vyřídil to fackou bez dalšího hlášení, začali si ho považovat. Když některý z party se chtěl zašít a bafnout si z cigarety, sami ho zpacifikovali.
Horníci, toť se ví, byli i patřičně hrdí na Rudovy úspěchy a snažili se vytáhnout ho po šichtě do hospody, aby se s ním mohli pochlubit. Jednou Ruda s nimi šel, ale pivo si nedal. Pil vinný střik a čelil provokacím z okolních stolů, kde se chlapi snažili
vyvolat nějakou melu, aby zjistili, jaký je Ruda rváč. Ruda dopil střik a přes protesty chlapů odešel domů. Ven za ním vyběhli tři horničtí mladíci smutní z toho, že se jim nepovedlo Rudu vyhecovat a venku ho bez varování všichni tři napadli. Skončilo to
na okrsku VB a v nemocnici. Novák měl zlomenou čelist, Eminger přeražený nos a Lugner parádně barevného monokla se slabým otřesem mozku.
„Ruda je na okrsku omlouvá: „Byli nalití, nevěděli do čeho jdou.“
Druhý den večer pak na tréninku vypráví Vincovi Obloukovi: „Člověče, Eminger s Lugnerem lehli po první ráně, ale ten Novák, ten měl výdrž. Už byl nakouřenej, ale pořád byl na nohou. Až mu nevydržela ta čelist. Dal mi práci,“ dodal uznale.
V tělocvičně ten večer makal do úmoru. Pak ji uviděl. Přišla ještě se dvěma dívkami a měla dlouhé zlaté vlasy. Koukala na něj a potom si se svými kamarádkami něco špitala. Ruda se snažil, aby udělal dojem. Při sparingu bušil do Bohouše Fryše i se snažil udolat mohutného Koburdu. Při přestávce tam už zlatovláska nebyla.
Ruda si umínil, že tu bloncku najde a dostane.
„Bože, to je krásná holka, jestli někomu patří, tak má maník smůlu…“
Čekala na něj před vchodem. Rudovi se podlomila kolena a vyschlo v krku. Vinca Oblouk se směje: „Tak ahoj a aspoň do zejtřka se neožeň!“
Ženil se přesně za šest měsíců. Den před štědrým dnem. Monika byla z nedalekého Bečova a bydlela v novostavbě pro pivovarské pracovníky. Její otec byl sládkem v mosteckém pivovaru. Monika dojížděla do Mostu do nemocnice, kde pracovala na transfúzním oddělení. Maminka zemřela před dvěma lety, když opilý řidič ji ve vsi porazil autem a pak ujel. Její otec od té doby pořád pil a Monika chtěla pryč. Od věčně opilého táty, od můrovatých vzpomínek.
Boxeři udělali špalír a Vinca mu nasadil vypulírovaný chomout. Svatební hostinu měli na hradě Hněvín a byli tam všichni kluci. Moniččin otec ho pořád chytal okolo krku a plakal. Rudovi bylo trapně a byl rád, když pan Wedrich usnul na WC a vedoucí pan Vojta ho nechal spát na sedačce ve své kanceláři.
Hostina měla vůbec legrační dohru. Strejda Lojza, neúnavný organizátor, byl také u konce hostiny. Když už všichni odjeli, zjistil, že v šatně zůstalo ještě několik kabátů, šál, klobouků, prostě, že hosté si zapomněli oblečení a odjeli svatebními vozy domů bez něj. Všechno tedy sebral a odjel s věcmi domů. O vánočních svátcích obvolával rodinu a všechny, kdož byli na hostině a nabízel zapomenuté věci. Nikomu nic nechybělo. Každý měl všechno. Pak se ozvali z VB. „ A prej, pane Řezníček, hledáme nějaké svršky, ale hlavně klíče od hlavního trezoru…“
Pak s Monikou sepisovali vše na stanici. Příslušníci jim prozradili, že v kavárně mezi hosty našli známou kapsářku, kterou sebrali a předvedli. Baba ze své dlouholeté praxe věděla, že zapírání je přitěžující okolnost a tak se ke krádeži přiznala. Jen nedokázala vysvětlit, kam kradené věci ukryla. No nakonec se tomu všichni zasmáli, pravda, pan Vojta, vedoucí Hněvína, neměl úsměv nejradostnější, neboť musel po odchodu svatby vyměnit trezorový zámek a celé svátky běhat v tenkém pršiplášti, protože strýc Alois mu odnesl jeho jediný zimník. Skončilo to vodkou a po několika panácích strýc Alois tvrdil, že je horník a kdo je víc. Panu Vojtovi bylo špatně a když ho strýc Lojza odvedl na WC, pozvracel mu zadek. Jak byl o strýce opřený, vyhrnul mu sako a když byl hotov, sako zase sjelo na své místo. Ráno pak strýc řešil v kocovině neřešitelný problém. Jak to, že má poblité kalhoty na zadku a sako čisté, když sako vůbec ze sebe nesundal. Protože ale nebyl pichoř, přestal nad problémem hloubat a dal si místo toho lák z okurek.
Ruda s Monikou měli krásný začátek manželství. Bydleli u Zavadilů a Rudova maminka měla Moniku ráda. Pak Ruda dostal od šachty byt v Šeříkové ulici. Na vídrholci, říkali Mosťáci. Bydlení bez rodičů se jim zdálo bezvadné, ale pak Ruda chodil po trénincích s kluky ještě do hospody a Monika zůstávala sama doma.
„Rudíku,“ říkala Monika, „ udělej mi dítě, ať nejsem pořád tak sama.“
„Blázníš, Mončo, vždyť jsme si ještě nic neužili…“
Na zábavách, kam kluci přišli se svými dívkami, byla Monika hvězdou a ostatní okolo ní kroužili jako mlsní vlčáci. Monice to bylo moc příjemné. Taky jí dělalo dobře, když ve špitálu se jí dvořili mladí doktůrci:
„Moniko, měli bychom si spolu vzít noční!“
Ruda si toho všímal a hrozně žárlil : „Někdy se chováš jako děvka!“
Večer pak klečel u její postele, hladil jí dlouhé zlaté vlasy: „Každýho hajzla, který na tebe sáhne, zabiju!“
Monika tiše plakala do polštáře.
