Rozhostilo se ticho. Kryštof zíral na dveře a měl v hlavě prázdno. Najednou nevěděl, jestli je to všechno pravda. Nezdálo se mu to. Přece bych nebyl takový kretén, pomyslel si. „Já jsem to fakticky udělal? Vyhodil jsem Ivetu?“ Zavrtěl hlavou a snažil se dostat do reálu. V uších mu ještě zněla Ivetina slova, že ho to jednou bude mrzet.Snažil se intenzivně pracovat. Chtěl zapomenout na celé to vystoupení, které mu s odstupem několika chvil připadalo trapné a z jeho strany hrozně nedůstojné. Našel si v deskách kalkulační list a začal vyplňovat údaje o zájezdu do Řecka, jehož program měl již rámcově zpracovaný. Přistihoval se ale, že myslí na ten trapas s Ivetou a psal do kolonek nesmyslné údaje a na kalkulačce mu vycházela strašná hausnumera. Máchl rukou a hodil vztekle tužkou proti dveřím. Ty se zničehonic otevřely a v nich se objevil pán v zimníku, který místo pozdravu řekl : „Au!“ Tužka ho špičkou praštila do ruky, kterou mačkal na kliku. Kryštof se hrozně lekl a jeho obličej zčervenal. „Prosím, pane, nezlobte se,“ soukal ze sebe. Vstal a s dalšími omluvami přistupoval k pánovi. Ten si rovnal brýle se zlatou obroučkou a nevěřícně hleděl na Kryštofa. Zdálo se mu neuvěřitelné, aby v cestovní kanceláři na příchozího zákazníka létaly tužky. Malý pěstěný knírek pod nosem se mu vzrušeně chvěl a hledal slova stížnosti.
„Prostě mi teď namích jeden telefonát, tak jsem vzteky hodil do dveří tužku a vůbec jsem netušil, že sem vejdete.Nezlobte se, nezlobte se,“ breptal rozpačitě Kryštof. „Sedněte si, prosím. Dáte si kávu nebo něco ostřejšího,“ vemlouval se , aby pána uklidnil.
„Já jsem Bubka,“ řekl potom už uklidněný pán a obřadně podal Kryštofovi ruku. „Pracuji na magistrátě na odboru obchodu a cestovního ruchu. Potřebuji s vámi projednat pár věcí,“ řekl teď už sladce a bylo vidět, že něco potřebuje.
„Tak tady máte to kafe,“ hlaholil bodře Kryštof a postavil hrneček s táckem před pana Bubku z magistrátu. Jak se nahýbal, noha mu poněkud ujela a trochu černé tekutiny vyžbryndnul na talířek. „No, jak ve čtyřce na nádraží,“ pohoršil se sám na sebe a mimoděk ho napadlo, že začíná černá série.
„To nevadí,“ chlácholil pán Kryštofa. „Ta trocha kafe…“ a máchl rukou.
„No,“ souhlasil, „ ale počkejte, sundejte si ten kabát“!
Úředník z magistrátu souhlasně pokýval hlavou a nechal si pomoci z rukávů. Kryštof úslužně pověsil kabát na věšák. Šálu pověsil na vedlejší háček. „Dáte si ke kafi ještě nějaký chladič?“ otázal se rozverně.
„Chladič?“ nechápal pan Bubka.
„Chladič. To jako štamprle.“
„Co máte?“ zjevně ožil jeho host.
„Becherovku, koňak, vodku a griotku,“ vypočítával zbytky zásob zbylých z rautu.
„To si dám líbit, to je správná cestovka,“ radoval se Bubka.„ Dám si tedy becherovku,“ rozhodl a Kryštof si oddechl. Becherovky měl nejvíc.
„Pane…pane,“ začal důležitě úředník.
„Cichonský,“ představil se a vytáhl peněženku. Vytáhl vizitku. „Prosím, tady je kontakt na mě.
Blonďák Bubka s čelní pleší, velkými váčky pod očima a spoustou krevních žilek v partiích okolo nosu nad knírkem, zašátral v saku a vytáhl havlovky. Brýle na čtení. Nasadil je na červený nos.
„Á,“ vydechl uctivě. „Děkuji, pane magistře, děkuji.“ Vizitku pak položil vedle hrníčku s kávou. „Je v tom cukr?“ zeptal se ještě káravě.
„Jé, vidíte, není. Tady máte cukřenku, nabídněte si prosím,“ vemlouval se Kryštof, ale popravdě řečeno, byl by nejradši, kdyby už vetřelec Bubka vypadl.
„Tu becherovku jste myslel vážně?“ zeptal se jakoby z legrace. Kryštof se vymrštil z křesla a otevřel ledničku. Nalil dvě pořádné skleničky až po okraj a postavil je na konferenční stolek.
„Tak to má být,“ pochválil Bubka a dokud Kryštof stál, rychle sklínku zvedl, popřál zdraví a rychle ji do sebe obrátil. Vyčítavě se zadíval na Kryštofa, který pochopil a nalil ještě jednou. Pak si k Bubkovi přisedl a poslouchal dlouhý výklad o tom, jak je třeba Ústí nad Labem přiblížit z hlediska turistiky i cizincům, jak je nutné zlepšit poskytované služby a jak v tom smyslu připravuje magistrát vydání barevné publikace o Ústí nad Labem a jeho okolí.
„Bude to nákladná, krásná publikace,“ zasnil se Bubka. „Na jedinečném křídovém papíru s nádhernými fotkami,“ eskaloval dále. „No a my teď sháníme sponzory, protože náš úřad nemá dostatek financí na to, aby publikaci nákladem deseti tisíc kusů vydal.“ Udělal dramatickou pauzu a čekal, co na to magistr řekne.
Nic. Neřekl nic a jen si prohlížel několik barevných kopií fotek, které měly být v propagační knize. Dříve sám fotil, dokonce byl asi dva roky ve Svazu fotografů, takže tak trochu dokázal předložené materiály ohodnotit. Připadaly mu fádní, nic moc. Takticky ale mlčel.
„Nu,“ vybízel ho Bubka, „ co tomu říkáte? To dělali pracovníci z našeho baráku. Máme tam opravdu schopné fachmany,“ rozplýval se úředník a Kryštof si pomyslel cosi neuctivého. Opanoval se a pro jistotu se optal: „A myslíte si, že by publikace nebyla ještě lepší, kdybyste to zadali profíkům
„Bylo by to skoro nastejno a desetkrát dražší,“ mínil nevesele pan Bubka.
„No já si myslím, že profesionál je profesionál,“ řekl ještě Kryštof, i když si uvědomoval , že tenhle hovor nikam nevede.
„Víte,“ byl najednou smutný Kryštofův host, „víte, když dáme dohromady dost prostředků, zasáhnou do toho i profíci. Já jsem se vás chtěl zeptat, zda byste se taky ke sponzorům nepřipojil. Bereme jakoukoliv částku. A taky to není jen tak. Všichni sponzoři budou uvedeni na první stránce a to je taky pořádná propagace, protože jak jsem řekl, kniha bude vydána ve třech mutacích a v těch anglických a německých a koneckonců i v české, to pro vás, jako pro cestovní kancelář, bude nesmírně zajímavé.“ Bubka se odmlčel a zadíval se Kryštofovi do očí. Ten s nimi uhnul. „Dáte si ještě bechera?“ zeptal se, aby se vyhnul přímé odpovědi. Neměl peníze a dávat ještě na propagační materiál, to se mu nechtělo.
„A víte, že jo,“ rozjasnil se úředník. „Aspoň to nějak zapijeme!“
Kryštof se zvedl a přinesl z ledničky láhev. Nalil svému nezvanému hostu a pro jistotu nechal láhev na stole. Když to zapili, chtěl Bubka vědět, kolik že CK Kryotour na knihu přispěje.
„Pane Bubka,“ naladil zoufalý obličej Kryštof, „vždyť my pracujeme teprve několik týdnů. Kdyby to bylo v nějakém delším časovém horizontu“, použil módní výraz se snahou zbavit se neodbytného státního zaměstnance.
„Helejte, pane magistře,“ nasadil přesvědčovací výraz jeho protějšek, „vždyť si to můžete potom odepsat z daní, to bude pro vás velmi výhodné“!
„Výhodné to bude tehdy, až budu mít vyděláno. Co budu odepisovat z daní, když nemám co!“
„Prosím vás, neříkejte, že byste nedal dohromady aspoň tři tisícovky?!?“
Měkkosrdcatost Kryštofa opět zradila. „No dobře,“ řekl proti své vůli. „Ale tři tisíce je moc. Dám vám polovinu, berete?“
„Jo, jo, jo,“ souhlasil rychle Bubka. Tady máte číslo konta, tak to prosím zašlete do konce měsíce.“ Rozloučili se a Bubka odcházel do zvonění telefonu.
Byl to Ludva Kracík. Volal z Mostu a chtěl vědět, jak to dopadlo s Ivetou.
„Blbě,“ řekl zhnuseně Kryštof do telefonu. Kracík hned vyzvídal, jak to dopadlo a začal vyčítat, že jeho kolega nedodržel dohodu.
„Já říkám, že to dopadlo blbě proto, že jsem tě nevím proč poslechl a tu holku vyrazil.“
„Ale to je super,“ jásal na druhém konci Ludva, uvidíš, že to teď bude mít jinou šťávu!
Kryštof se zamračil a měl na sebe vztek. Neudržel se a jak vůbec nebylo jeho zvykem zařval do telefonu: „Kokote blbej, votravnej!“ Jeho zoufalý výkřik proletěl dveřmi, které otevřel vracející se Bubka, aby si vzal zapomenutou šálu.
„Na akademicky vzdělaného člověka jste pěkný sprosťák,“ zasyčel Bubka a strhl šálu z věšáku. To hulvátství vás ještě bude mrzet!“ Dveře div nevyletěly z pantů.
Kryštof nereagoval na Ludvíkův hlas ve sluchátku a položil ho do vidlice. Celý svět se mu náhle zdál ze všech stran nepřátelský. Chtělo se mu doopravdy plakat.
