Nikomu nebylo do řeči. I světlo v salónku bylo tlumené a jen podtrhovalo pohřební náladu. Karel se zavrtěl na židli, opatrně vzal ze stolu štamprle s destilátem a za udivených pohledů ostatních, trochu odlil do popelníku.
„ Jako v Gruzii,“ vysvětlil a skryl skleničku v dlani. „ Je to starý zvyk, aby se mrtvým dobře spalo, takové projevení úcty!“
V salonku to zašumělo a každý z přítomných odlil trochu destilátu do popelníku.
„ A teď schovejte skleničky v dlani a přes ruce si jimi přiťukneme!“
Všichni povstali : „Ať se ti spí lehce, Vlastíku!“
Druhý den bylo Karlovi nanic. Vlastíkův odchod z tohoto světa mocně zapili.
Vlastík byl z jejich hasičské party a na vrcholu svých sil ho postihla velká tragédie. Dostal mozkovou mrtvici, a když se ho podařilo stabilizovat, čekal ho život vozíčkáře. Jiný by to možná vzdal, ale Vlasta bojoval jako lev, sehnal si místo v Domově seniorů, v ochranné dílně práci a začal zase dýchat i když ztratil spousty známých i toho nejdražšího, svoji přítelkyni, kterou sám zapudil, aby nemusela žít s postiženým. Karlova parta ho brala mezi sebe, objížděl s nimi soutěže, jezdil na vystoupení kapely, ve které hrával, zkrátka užíval si života i když jinak, než byl zvyklý dříve. Ale osud je nevyzpytatelný. Jednoho dne ho chlapi odvezli do Domova, protože se cítil nachlazen a lékařka mu nasadila antibiotika. Ráno volal ředitel Domova Karlovi, že Vlastík v noci zemřel. Pravděpodobně recidiva iktu.
Karel si vzal týden dovolené. Taky proto, že zítra bude mít svátek a chtěl se ze všeho srovnat. Navíc dostal z generálního ředitelství zadání, aby písemně vypracoval modelovou situaci pro logistické zajištění případu, který sám vymyslí. Seděl před počítačem a bez nálady listoval obrazovou dokumentací nehod, při níž zasahovali hasiči. Najednou se před ním objevila fotografie nehody, kdy opilý řidič vjel na koleje vlaku s cisternou. Ta se poškodila a vytékající hořlavina se vznítila. Vlastíkovo družstvo bylo první na místě a Vlastík sám obětavě v začínajícím požáru vytáhl z demolovaného vozu dvě mladá děvčata, čímž jim zachránil život. Mladý kluk, co auto řídil a před děvčaty se předváděl, takové štěstí neměl…
Karel si povzdechl. Pořád Vlastík, takový bezva kluk a osud si s ním tak ošklivě zahrál. A to mu ještě nebylo čtyřicet!
Karel se zvedl od počítače a šel si do lednice otevřít pivo. Vyprošťovací. Byl rád, že je doma sám. Žena s dcerou byly na několikadenním zájezdu mimo republiku a tak měl klid. Když přecházel kolem dřezu, uvědomil si, že musí taky umýt nádobí. Na talíři vespod dokonce začínala kvést plíseň.
Vypitá desítka mu spravila náladu. Vzal papír a pustil se do práce. Údaje přepisoval do počítače a tak se zabral do problému, že zapomněl na svět…
„ Arriva, arriva“…zahulákal telefon. Příchozí esemeska se ohlašovala italským zvoláním, které si Karel nainstaloval do mobilu. Lekl se, nečekal to. Telefon ležel na poličce. Byl líný se zvednout a pomyslel si, že třeba bude zase muset někam jít. Fakt se mu nechtělo. Bojoval chvíli sám se sebou, ale pak vstal a sebral telefon z poličky.
Objevivší se číslo neměl v adresáři. Nadzvedl obočí a přečetl zprávu. Podivil se. Nějaká Marta mu přeje k svátku, ačkoliv ho má mít až zítra. Dnes je přeci Huberta. Usilovně přemýšlel, která to může být Marta. Jednu sice znal, přátelil se s ní na facebooku, ale ta měla úplně jiné telefonní číslo a žila toho času v cizině. Že by legrácka?
Posadil se do křesla a zmáčkl odpovědět. Diky za prani, Marto, ale ktera Ty jsi Marta? A svatek mam az zitra!
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Je, prominte. To je omyl. Premackla jsem se.
Zamyslel se. Pak soustředěně vyťukal novou zprávu. To nic, konec koncu svatek mam, tak to vlastne ani omyl nebyl. A odkud jste, Marto? Zdravi Karel z UL.
Jsem z Liberce J.
Z Liberce. Jako byl Vlastík, napadlo ho. S mobilem v ruce šel zpět k počítači a když si sedal, už vytáčel číslo Marty.
„Prosím?“ ozval se v telefonu příjemný hlas.
„ Opálecký,“ představil se Karel. „Před chvílí jsme spolu esemeskovali.“
„ Ano,“ řekla na druhém konci Marta z Liberce, „já vím, co pro vás můžu udělat!“
„ Omlouvám se,“ Karel nevěděl jak dál. „Já jen…měli jsme tady takovou smutnou událost, ve spojení s Libercem, tak jsem ten váš omyl z Liberce nějak spojil. Jsem trochu naměkko!“
„Taky nemám nejveselejší období,“ prohlásila Marta a odmlčela se.
„Tak promiňte!“ Karlovi bylo najednou trapně. Najednou z něj vyhrklo: „Jezdíte někdy do Ústí? Pozval bych vás někam na kafe.“
Chvíli bylo ticho a Karel zalitoval, že se vnucuje.
„ Zítra…“ Zase ticho. „Zítra, jedu se synkem k sestře, bude mi ho týden hlídat, jedu na školení účetních.“
„ Tak prima a můžu vás pozvat? I se synátorem samozřejmě…víte, kde je Lidické náměstí?“
„ Vím, „ zaváhala.
„Dobře, můžete v jedenáct?“
„To by šlo. Tak dobře, poznáte nás lehce, synek bude mít námořnickou čepici. Skoro ji nesundá z hlavy.“
„Fajn, zítra v jedenáct na Mírovém náměstí před mléčným barem!“
Dal si ruce za hlavu a díval se do monitoru na tragickou fotku. Usínal.
Asi čtyřletý kluk s námořnickou čepicí seděl klidně na židli v mléčném baru a zpytavě si Karla prohlížel.
„Tak co, jak se jmenuješ, kapitáne?“ Karel zvolil veselý nenucený tón.
„ Vlastimil,“ prohlásil klučina nezúčastněně. „Mamka mi říká Vlastíku.“
V Karlovi hrklo. Nejdřív Liberec a teď Vlastík. Příliš náhod najednou.
„ Co si dáš, Vlastíku?“
„ Dort!“
„ A vy? Dáte si kávu a taky dort?“
Teprve teď si ji mohl dobře prohlédnout. Drobná pohledná černovláska s modrýma očima. Cítil z ní sílu a odhodlanost.
„ Kávu si dám a dort taky. Ale pod jednou podmínkou. Zaplatím to!“
Usmál se. „ Ale no tak, přeci jsem vás pozval, tak je to na mě! A už o tom, prosím, nebudeme mluvit!“
Energická servírka byla za moment zpátky s velkými dorty a dvěma kávami. Před chlapce postavila velkou sklenici sodovky a hned zase spěchala za dalšími hosty.
Karel usilovně hledal nit na navázání hovoru.
„Tak co, Vlastíku, čímpak budeš, až budeš velký?“
„ Hasičem! Jako táta,“ odvětil s plnou pusou a vyzývavě se podíval na spolusedícího.
Karlovi neušlo, že klučinova matka změnila výraz. Začala něco hledat v kabelce, vytáhla papírový kapesníček, odvrátila se a nahlas se vysmrkala. Když se obrátila, měla oči plné slz. Nasadila si tmavé sluneční brýle.
„ Mám alergii,“ řekla omluvně, ale Karel měl pocit, že se dotkli neuralgického bodu. Trapnost ticha rozčísl malý Vlastík.
„Mami,“ ukázal do rohu na autíčko, „chtěl bych se svézt.“
Chtěla něco namítnout, ale Karel ji gestem zastavil.
„ Pojď,“ řekl rozhodně, vzal Vlastíka za ruku a do auta vhodil minci. Malý si sedl a zapomněl na svět okolo sebe.
„Promiňte, něco se stalo?“
Seděla bez hnutí a hleděla směrem na autíčko se synem. Pomalu se na něj otočila.
„ Je to všechno takové zvláštní.“ Bylo na ní vidět, že se potřebuje svěřit. Rozhovořila se:
„ Měla jsem před svatbou. Můj přítel byl hasič. Na Silvestra byl s kapelou hrát a během večera byl stižen náhlou mozkovou příhodou.“
Odmlčela se a Karel začal mít nepříjemný pocit.
„No, přežil to, ale zůstal na vozíku. Byl psychicky na dně, začal být zlý na svoje okolí, nejvíc na mě. Měla jsem taky nějaké zdravotní problémy a nakonec se náš vztah rozpadl. Po necelých třech měsících od jeho mrtvice.“
Odmlčela se a napila se kávy.
„ To jsem ještě nevěděla, že jsem s Vlastíkem těhotná. Byla jsem zoufalá a zařekla se, že už ho nechci nikdy vidět. Když se chlapec narodil, dala jsem mu jméno také Vlastimil a celé ty roky, když se ptal po otci, jsem mu říkala, že pracuje v cizině a že se brzy vrátí…“
Zajíkla se.
„Už jsem si nikoho nenašla a pořád jsem věřila, že se zase sejdeme, celá rodina. Rodiče přítele zemřeli vloni, krátce po sobě, ani nevěděli, že mají krásného vnuka. Nemluvili se mnou, protože se domnívali, že jsem se s ním rozešla já.“
Musela se znovu vysmrkat a omluvila se.
„ Já vlastně nevím, proč vám to říkám…“
Karel ji vybídl k dalšímu vyprávění.
„ Prostě jsme najednou jeden pro druhého přestali existovat. Jen jsem si musela pořád vymýšlet větší báchorky, aby se malý Vlastík upokojil. A představte si tu tragédii, včera jsem se náhodou dozvěděla, hned po tom, co jsme si telefonovali, že Vlastimil zemřel a zrovna včera měl tady v Ústí pohřeb.“
Sundala si brýle a měla oči plné slz. Nervózně sebrala kávovou lžičku.
Karlovi se zatřásl hlas: „ A ten váš přítel se jmenoval Vlastimil Chvátal a byl to kamarád z naší hasičské party!“
Zkameněla a kávová lžička jí spadla na zem.
