VÝŇATEK Z PŘIPRAVOVANÉHO ROMÁNU – ŘÍJEN 1968
Zbyněk a Milena Chocholoušovi bydleli ve vlastním bytě v Mozartově ulici. Milena pocházela ze Souše, obce, která postupně zanikala, jak se k ní blížila nenasytná kolesa kolečkového rypadla. Když došlo na jejich barák, rozhodla se Milena, že přemluví Zbyňka, který byl před vojnou a se kterým chodila, aby se vzali. Ženatí dostávali samostatné byty a Milena přemýšlela pragmaticky.
Pracovala na plánovacím oddělení Jednoty a i když se jí práce líbila a byla slušně placená, nemínila tam zůstat natrvalo. Milena měla vysoké ambice a štvalo ji, že Zbyněk se spokojoval s místem obsluhy zařízení v zálužské chemičce. Kromě toho se Zbyněk choval, podle ní, úplně nemožně politicky. Od srpna nemohl vystát nic, co bylo spojeno se Sovětským svazem. Pokud zazněla v rádiu nebo televizi nějaká ruská písnička, okamžitě přístroj vypínal a vzteky kopal do všeho, co nemohl rozbít.
„Kdybyste viděli ty kurvy hnusný u nás v Liberci…jen kdybychom mohli vyjet z útvaru…!“ Říkával často v debatách, ponejvíce hospodských. Zbyněk si usmyslel, že si na střechu instaluje televizní anténu umožňující mu chytat ARD, první západoněmecký program. „Chci koukat na objektivní zpravodajství z tágesšau,“ říkával přesvědčivě a vůbec mu nevadilo, že umí každé desáté slovo.
Zbyněk stál na střeše a směroval anténu. Milena sledovala černobílý zrnitý obraz a otevřenými balkónovými dveřmi nahlas hlásila Zbyňkovi kvalitu obrazu.
„Špatný,“ křičela nahoru.
„A teď?“ ptal se nahlas Zbyněk ze střechy.
„Špatný,“ hlásila posléze.
„Kurva, já se na to vyseru, kopnu do toho a bude!“
Zbyněk vzteky zalomcoval anténou a naskočil slušný obraz.
„Teď, řvala nahoru Milena. „Teď je to dobrý, nech to tak!“
„Konečně, počkej, ještě to utáhnu!“
Milena si oddechla, sedla do křesílka a otevřela Mladou frontu. Začetla se a ani nevnímala, že se v bytě objevil ušmudlaný manžel.
„Ještě chvíli a ta blbá anténa letěla ze střechy!“
Zbyněk se zalíbením hleděl televizi s nějakým dopoledním programem pro děti. Milena se lekla: „Chodíš jak duch a lekáš mě!“
„Co to máš?“ zeptal se Zbyněk.
„Noviny, nevidíš?“ Milena zamávala včerejším tiskem.
„Noviny? A na co? Ty umíš číst?“ chechtal se muž. Už byl klidný a spokojený, že televize hraje.
„Sprosťáku,“ řekla naoko povýšeně a vyprskla. „Běž se umejt nebo mi to tady všechno zasviníš, čuňasi!“
„Provedu, herr generál,“ zasalutoval Zbyněk a pořadovým krokem kráčel ke koupelně.
Milena ho s pobaveným úsměvem sledovala a když zmizel, zvedla se a odešla do lednice pro namazané chleby s máslem. Ještě nesnídali a Zbyněk si vymínil, že nejdřív instaluje anténu. Čaj už byl vychladlý, což Zbyňkovi nevadilo, nesnášel vařící tekutiny.
Když se zakousla, objevil se umytý. Přisedl naproti a vzal si krajíc.
Milena chtěla do Zbyňka trochu zavandrovat, ale když viděla, jak je spokojený rozmyslela si to. Zbyněk ukusoval velká sousta a sledoval vysílání německé televize.
„Budeme to mít z první ruky a ne cenzurovaný,“ huhlal s plnou pusou.
Milena se neudržela: „Ještě, kdybychom tomu rozuměli, co?“
„Ale my tomu budeme rozumět,“ prohlásil nevzrušeně, čím víc na to budeme koukat, tím víc se naučíme. Je to vlastně takové školící médium.“ Zbyněk spokojený se napil čaje.
„No jo,“ namítla, „třeba i jo, já to ale moc rozumné nevidím. Na naší poslední členské schůzi aktivista z OV upozorňoval, že to nemáme sledovat, že se tím zbytečně jitří veřejnost.“
Zamračil se a nadskočil na židli: „Víš co mně můžou ti tvoji aktivisté? Nějak rychle jim otrnulo. Včera na rusáky házeli šutry a dneska jim lezou do prdele a ani si nemažou palice vazelínou!“
„Tobě se to řekne,“ oponovala. Jsem v partaji a tam to nemáme v těchto dnech jednoduché!“
„Tak proč jsi tam lezla?“ Rozčileně hodil zbytek chleba na tác. „A kdo to má dneska jednoduché. Podívej se, co si dovolují. Já před nima na zadek nepadnu!“
„No jo, no jo, pán hrdina zase rozhaluje hruď před popravčí četou. Co si myslíš, že bych s gymplem akorát tak u nás dosáhla? Strčili by mě někam na ústřednu přepojovat telefony a razítkovat obálky. Tak to ne, chlapče, to teda ne. Ty se tady šlajfuješ a nedotáhneš to vejš v té vaší chemičce než na obsluhu zařízení!“
Zbyněk mávl rukou. „Do řiti jim ale nikdy nepolezu,“ dodal už klidně. „Přeci se kvůli tomu nebudeme hádat, ne?“
Usmála se. „No jasně, nebudu tě znervózňovat první den práce po dlouhých dvou letech. Těšíš se?“
„Víš, že docela jo. Budu zpátky na poloprovozu, je tam docela havaj, slušný prachy, tak co bych se netěšil.“
„A hele,“ je zvědavá Milena, „co Karel Macháček?“
„Karel? Karel jde na kyslíkárnu, už tam byl před vojnou.“
„Nevíš náhodou, jestli je Karel taky v partaji?“
„Nevím,“ naježil se Zbyněk, „pokud vím, tak zůstal nepolíben. Partají i holkama. Pořád jen trénoval a když měl jít do vojenského boxerského oddílu, tak v ringu umřeli po úderu dva kluci a box zakázali. Tak mazal na vojnu někam na Šumavu.“
Karel se podíval na hodinky. „Hele, já už budu muset, mám s Karlem spycha v deset na stanici tramvaje.“ Zvedl se. Milena vstala taky.
„Zbyňdo, co když ho pozveme s námi do Neprakťáku? Hartmaňáci se s ním přeci znají taky.“
Otočil se ve dveřích pokoje. „Jasně, že znají, ale pochybuji, že by nám Karel byl ochoten dělat křoví.“
„Prosím tě, vždyť je tam pořád tolik holek a bez partnerů, určitě by mu to nevadilo. Karel je dobrý parťák, není záludný. Dobrých přátel abys pohledal…“
„Mileno, já se ho rád zeptám, ale spíš přijede Brežněv na koze do Prahy, než Karel po svejch do Neprakťáku.“