XI.
Marie Hartmanová usoudila, že žehlit se musí. Ačkoliv neměla k této činnosti pražádný vztah, vytáhla se sebezapřením žehlicí prkno, připravila žehličku a odešla pro koš s prádlem. Její choť Václav si v bezpečí křesla dělal poznámky do bloku, přineseného z pracovního procesu v První strojírenské, kde několik let působil jako kancelářská síla s nevalným platem a podivnou pracovní činností.
Marie bývala konfliktní minimálně, avšak žehlení jí rozproudilo adrenalin, vybuchující do útočné nálady, jejíž obětí býval Václav. Střetnutí začínalo nevinně. Marie se obvykle etablovala do funkce politologa, ze které napadala rodinné slabiny představované Václavem a jeho rodinou.
Václav Hartman se snažil při přípravách na žehlení předstírat neodvratnou činnost mimo bydliště, ale býval odhalen a Mariini útoky zesilovaly. V prvních etapách svého manželství končily tyto nerovné půtky sladkým usmiřováním v posteli, avšak později Václav pojal za rozumnější úprk, byť zbabělý, do některé z pivních osvěžoven, odkud se vracel s uzavírací hodinou a nachmelený.
Jak to tak bývá, ne vždy se pojme správný odhad situace, ne vždy je útěk řešením…
Marie se zařekla, že bude při žehlení klidná.
„Co to vyrábíš, inženýre?“
I když otázka byla pronesena medovým hlasem, obě Václavovy hemisféry shodně vyslaly varovný signál.
„Ale nic!“
„Nic? Tak umej nádobí a vytři schody!“ Marie byla pedagog a didaktiku měla v malíčku. Kdo si hraje, rozuměj, pracuje, ten nezlobí. A v tomto případě navíc přináší užitek. A Marie zastávala teorii užitku.
„Maruško, musím zítra do práce udělat pár věcí, které jsem nestihl.“
„Že se na to…“ Marie mávala žehličkou, jejíž pohyb násobil despekt k Václavově práci.
„Ty jo, ale já ne!“ Václav vnímá předbojovou atmosféru s lítostí, že nestačil zdrhnout.
„A co děláš?“
„Potřebu, přísun a rozpočet materiálu pro strojírenskou dílnu.“
Žehlička zpomalila. „Mám takový dojem, že by to zvládl i nějaký středoškolák.“
„Asi jo.“ Václav se snaží být klidný, ale ruce se mu začínají trošku třást.
„Tak proč na to nehodíš bobek? Ředitelem tě tam neudělají, mistrem být nechceš…to tě fakt baví?“
„Nebaví, no a co. Ty myslíš, že jinde by před strojařským inženýrkem padli na prdel?“ Neřek´bych!“
„Ale stejně bys to mohl zkusit ověřit, zda by někde třeba padli!“
„Ale Maruško, ono to nějak vyšumí, uvidíš!“
„Vyšumí. Teď se začnou rvát o koryta a ty budeš čekat, až to vyšumí! Žehlička zrychlila.
„Hele, mám aspoň čistou hlavu, na přesčasech mi to hodí taky nějakou pětku. Přece se nebudu někam cpát s efektem si nabít hubu. Dej mi svátek, holka!“
Manželka Marie začala brunátnět. Žehlicí syndrom začal propukat, ale další vývoj byl milostiv našemu Václavovi. Do narůstající agresivity zazvonil telefon a utlumil narůstající vášně jinak milující manželky.
„Běž to zvednout!“
Václav ochotně vystřelil z křesla a hnal se k aparátu vyzvánějícím na chodbě bytu. V momentu se mu rozjasnila tvář.
„Je, Mileno. Jasně, že ti ji dám, počkej chvilku, jdu pro ni.“
Marie zaslechla Milenino jméno a odstavila žehličku. „Co chce?“ zeptala se potichu.
Václav pokrčil rameny.
„Jé, Milen, jak se máš?“ Chodbou panelákového bytu se nese sonorní hlas žehlicí manželky.
„No to víš, že jo, rádi. Ale kup lístky v předprodeji, v pátek bude narváno. Hraje Bobyho kapela.
„Karel? Tak tomu moc nevěřím.“
Marii opustila bojovná nálada a švitořila do sluchátka. Václava zamrzelo, že neprosadil umístění telefonu do obýváku. Být tam, krásně by zmizel. V chodbě to nešlo. Marie byla nepřekonatelná překážka.
Po čtvrthodině domluvila, vrátila se do obýváku a sedla si naproti Václavovi. „Tak je to domluveno. Milena koupí lístky i pro nás a pro Karla.“
„Karel půjde?“ Václav se tváří opravdověji než nevěřící Tomáš. „Maruš, nepůjde, on neumí tancovat a holku žádnou taky nemá.“
„Půjde!“ Maruška rezolutně vstane a jde znovu k žehlicímu prknu. „ A střihej na to nádobí, ať nejsem na všechno sama. To do práce počká!“
