Trochu pršelo. Měl jsem volno a spěchal z tréninku domů. Slíbil jsem ženě, že konečně uklidím sklep. Přemýšlel jsem, zda mám vyhodit i tu automatickou pračku, která má jen ucpané čerpadlo, nebo zda ji nemám zkusit opravit.
„Karle…!“
S Michalem jsem se neviděl už pořádně dlouho. Byli jsme spolužáci a dost si nás pletli…
„Karle, no teda, to je náhoda, jak se máš, chlape?“
Michal mě žoviálně poplácával po zádech a vypadalo to, že má ze setkání radost.
„Mám se dobře, dobře mi tak,“ zažertoval jsem.
„Co děláš?“ vyzvídal Michal.
„Jsem u policie, u kriminálky. A ty?“
„Já ne,“ zašklebil se Michal. Před několika měsíci jsem vyhrál výběrové řízení na pozici vedoucího odboru marketingové firmy. Třeba jsi někdy slyšel jméno Vincitore MM?“
„Neslyšel,“ zklamal jsem ho. „Vincitore, to je italsky, ne?“
„Jo,“ přitakal Michal,“ vlastníkem je Ital.
„Tak to máš fajn, ne? Vidím, že fasujete i firemní čepice,“ smál jsem se jeho džokejce s velkými písmeny VMM.
„Fajn? To je trochu složitější! Snad…hele, pořád chčije, pojď na dvě k Beránkům, aspoň chvíli pokecáme!“
„Michale,“ ošíval jsem se, „Marta mě doma roztrhne. Slíbil jsem, že vyklidím sklep…“
„Neboj, Karle, dáme dvě, za hodinu jsi doma!“
Co jsem měl dělat. S Michalem jsem se neviděl dlouho. Bylo jasné, že mi chce něco říct…ten sklep určitě stihnu.
U Beránků bylo poloprázdno, tak jsme si sedli k prázdnému stolu, abychom nebyli rušeni. Obstarožní servírka čekala, až se dotočí pivo. Přikolébala se na krátkých nožkách, nezúčastněně nám postavila piva na stůl. Tužkou čmárla na účtenku a zanechala nám u stolu puch jakéhosi laciného parfému. U výčepu připravila nové půllitry a zaujatě se bavila s jakýmsi týpkem, který držel v puse nezapálený doutník.
Ťukli jsme sklem o sebe na zdraví a upili.
„No tak povídej, ty tajemnej tajemníku! Michal se napil ještě jednou.
„Jakého máš šéfa?“
„Já? Bude mu padesát a říkáme mu Salazar. To byl nějaký portugalský diktátor.“
„Diktátor?“
„Diktátor. Je na nás ras, honí nás často jako nadmuté kozy. Ale snahu a dobré výsledky umí ocenit. Všichni si ho váží a mají ho v podstatě rádi. Proč?“
Michal dopil pivo a obořil se na mě: „Pij, chceš snad na to chytat mouchy?“
Poslušně jsem dopil, a když servírka k dalšímu pivu přidala dvě čárky na účtenku, poslouchal jsem kamarádovo vyprávění.
„Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfa odboru jen tak. Byl tam velký nával a kromě toho se proslýchalo, že jsme jen takové křoví, protože byl přihlášen i jakýsi týpek z Prahy, dobrý známý náměstka, pod kterého inkriminovaný odbor spadá a který měl v řízení rozhodující slovo. Nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstali poslední dva. Já a ten Pražák. Jediná legrace byla ta, že se tak i jmenoval. Nomen omen.“
Michal se zase chopil půllitru a zase mocně upil.
„Ty se dřív utopíš, než mně to dovyprávíš,“ mínil jsem nevesele a pokradmu se podíval na hodinky.
„Zavolali nás na jedno dopoledne, oba najednou. Když jsem dorazil, byl ve firmě poprask. Z ničeho nic se tam objevil sám Massimo Martinelli, majitel firmy. A že prý se zúčastní řízení. Já jsem do znalosti jazyků uvedl jen angličtinu, němčinu a italštinu jsem se skromností sobě vlastní neuvedl. Ani nevím proč, nezdálo se mi, že ty dva jazyky ovládám tak, abych je mohl uvádět v kolonce znalost cizích jazyků slovem i písmem.“
„Pij!“ vybídl mě zase a já bez odmluvy poslechl, protože mě jeho příběh začal zajímat.
„Kadlíku, nedáme si kořalku?“
„Michale, proboha, neblbni, dopiju pivo a mažu!“
Než jsem se nadál, stály před námi dvě velké vodky.
„Ach jo,“ řekl jsem nervózně, „povídej!“
„Tak jo,“ souhlasil. „Na fakultě jsem se italsky učil, docela mě to zajímalo, a tak jsem se slušně dorozuměl. Náměstek rozuměl italsky mizerně, ale s Martinellim přijela taková pěkná holka, jeho asistentka, Češka, italsky uměla dokonale, a tak překládala. Náměstek machroval s angličtinou, ale taky nic moc. No co ti budu vyprávět, italsky jsem ho pozdravil a on hned zbystřil a spustil na mě italsky. Odpověděl jsem mu a on začal vyzvídat, kde jsem se učil, kde jsem dříve pracoval, no prostě výslech jako u vás na služebně!“
„Ty tak něco víš o výslechu u nás,“ skočil jsem mu s despektem do řeči. „My tam pícháme vyslýchaným špendlíky pod nehty, pouštíme do nich proud, nebo je topíme pod tekoucí vodou…!
„Vole,“ ohodnotil se smíchem můj vstup Michal. „Hele, dáme ještě vodku!“
Už jsem se ani nebránil a se zaujetím poslouchal Michala.
„Když jsem s majitelem hovořil,“ pokračoval Michal, „neušlo mi, že náměstek to vše sleduje se značnou nevolí, ale tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam. Ale abych nezdržoval, starej Martinelli byl ze mě celej vodvázanej, s tím druhým se už vůbec nikdo nebavil. Náměstek musel doběhnout pro personalistu a z řízení jsem odcházel se smlouvou v kapse. Martinelli mě vyprovodil až ke dveřím a loučil se se mnou jako se starým známým, kterého léta neviděl. Ani jsem necítil v zádech nenávistný pohled náměstka. No a pak to začalo. Náměstek mě nenechal vydechnout. Dával mně úkoly, které třikrát za dopoledne měnil, musel jsem vymýšlet koncepce, které byly naprosto k ničemu a nedejbože, kdybych přišel o pět minut později z oběda. Z každého jednání jsem musel předkládat písemné záznamy, nesměl jsem, i když vedoucí oddělení, nic rozhodnout, když jsem mu dal něco k podpisu, seřval mě, že to snad můžu podepsat sám, když jsem to podepsal, tak zase řval, že jsem tak neschopný a přitom si sám rozhoduji.“
Michal rozhořčeně vytáhl kapesník a nahlas zatroubil. Další vodka na sebe nenechala čekat.
„Tak hele, ty pokušiteli, jestli nepřestaneš, tak jdu,“ oznámil jsem nepřesvědčivě. Michal to ani nevnímal a byl zaujat vzpomínkami na svého šéfa.
„Nedosti na tom, že ten mizera mě tak začal dusit. Samozřejmě si toho všimli i moji podřízení a v první fázi z toho měli srandu. Později se začali osmělovat a dělat mně naschvály. Jsem tam už osm měsíců a mám toho po krk.“
„Míšo, ale to je přeci klasická šikana, to si necháš líbit?“ podivil jsem se.
„Nechám. Kolik bereš, Karle?“
„Já? No bez odměn mi to dělá necelých čtyřicet tisíc. Proč?“
„ No vidíš a já beru skoro třikrát tolik, s odměnami je to někdy i přes stopadesát.“
„On ti dává i odměny?“
„Nedává. Martinelli to podepisuje.“
„On to podepisuje až z Itálie?“
„Ale prdlajs z Itálie. Generální ředitelství má v Praze ve Vodičkový…a tři pobočky. V Praze, Brně a u nás.“
„Ale stejně, já bych si to nenechal líbit ani za ty prachy!“
Michal bezmocně rozhodil rukama: „Představ si, že v poslední době to pořádně vygradovalo. Nějaký denunciant si vymyslel, že prý ho chci vyštípat z funkce náměstka.“
„Kdo?“ zeptal jsem se zbytečně.
„Co já vím,“ zavrčel podrážděně. „Mám podezření na jednu kolegyni, která se pořád cítí nedoceněná…“
„A jak to chceš řešit?“
„Já fakt nevím, Karle. Náměstek je teď ve špitálu. Zlomil si nohu a je po operaci. Tak bude nějakou dobu klid.“
„Tak si tam sjednej pořádek. Jestli chceš, můžeme to zmáknout i po naší linii. To je přeci klasický lobbing, šikana na pracovišti.“
„Víš co, Karle? Já si s tím poradím sám. Bude mě to stát ještě mnoho nervů a úsilí, ale nějak se s tím poperu. Pojď, dáme ještě vodku!“
Když jsme se v liduprázdné ulici loučili, pochválil jsem Michalovu firemní čepici džokejku.
„Tak si je vyměníme.“ Sundal ji z hlavy, vzal si mou kostkovanou bekovku a nasadil mi svou džokejku.
„Ať z toho dneška taky něco máš, já vyfasuju jinou!“ zasmál se opile a vyrazil do kopce směrem k domovu, na opačnou stranu, než bydlím já.
Když jsem se dokodrcal domů, byla ještě Marta vzhůru. Sprdla mě jak malého kluka a vyhnala do koupelny, abych ten smrad ze sebe smyl. Nespěchal jsem, a když jsem se vrátil, byla už v ložnici a obrácená zády. Spala. Já měl pocit jako v pravé poledne, a tak jsem měl čas přemýšlet nad Michalem a jeho šikanou. Srovnával jsem si v hlavě, kde a jak začít. Pak jsem usnul.
„Něco zajímavého ve svodce?“ zeptal jsem se ráno svého zástupce.
„Klasika,“ odpověděl. „Honička za ukradeným autem, vloupačka do Pivovarské, pak nějací smradi sprejovali Fiobanku, prostě klasika.“ Podával mi svodku se slovy: „Ještě něco, přepadení. Někdo přepadl chlápka, co šel z hospody, a hrozně ho zmlátil. Tak, že leží na jipce ve špitálu a zatím jsme ho nemohli vyslechnout. Peněženku i s doklady, nějakou firemní průkazku, v portmonce dvoutisícovka a nějaké drobné. Kluci už ověřují totožnost, ale na loupež to nevypadá, spíš na vyřizování účtů. Našel ho pejskař a zavolal nám.“
„Řekni Marušce, ať mi udělá kafe,“ požádal jsem zástupce Rabocha a očima jsem přejížděl svodku. Zástupce odešel a hned byl zpátky s kouřícím hrnkem.
„Maruška to ví dopředu,“ smál se Raboch a trochu kávy vycmrdnul na talířek. „ Jé, promiň, šéfe, já nerad,“ omlouval se zástupeckej věda, jak mně tohle vadí.
„Ale dobrý,“ zahučel jsem a hned strnul. Přepadený nešťastník byl Michal Dvorský. Michal, spolužák, se kterým jsem se včera setkal a v restauraci poslouchal jeho stěžování na šikanu.
„Kafe počká!“ Prudce jsem vstal. „To si beru já! Zavolej mně mladýho Rudu Koláře, vezmu ho s sebou, je to pro mě osobní.“
Cestou k autu jsem Rudovi v kostce převyprávěl včerejšek.
„Takže směr Vincitore MM, co?“ domníval se můj mladý kolega. Přidal jsem rychlost…
Ve firmě VMM nás přijali velmi rozpačitě a jeden z Michalových kolegů značně nepřátelsky. Vzal jsem si ho rovnou na paškál. Seděli jsme v kanceláři nemocného náměstka, který podle Michala, ho šikanoval až za hranice dobrého vkusu, řečeno eufemisticky. Chvíli jsem si ho mlčky prohlížel. Pohled snesl a výsměšně opětoval.
„Vy jste zástupce pana Dvorského, viďte!“
„Bohužel!“
„Proč bohužel?“ nadzvedl jsem udiveně obočí.
„Přijde si sem odněkud, vytlačí lidi z kariérního postupu a chová se, jako kdyby mu firma patřila. A protože umí bezchybně italsky, donáší starému Martinellimu na zaměstnance.“
„Máte nějaký konkrétní poznatek?“ zeptal jsem se.
„Prosím vás,“ byl poněkud zaskočen. „Zeptejte se tady, koho chcete, každý vám to řekne.“
„Ale já se ptám vás!“ Trochu jsem zvedl hlas, což obvykle nedělám, ale Michalův případ se mě dotýkal víc než obvykle.
„No…“
Zaskočil jsem ho a hned nevěděl. „Nikdo ho tu nemá rád, je neoblíbený!“
„Ten konkrétní poznatek,“ nedal jsem se odbýt.
„Ale vždyť vám to říkám, pane kapitáne!“
„Neříkáte mi nic a zkuste mě raději titulovat, pane vrchní komisaři!“ Viděl jsem, že konkrétní poznatek nebude.
„Promiňte, pane vrchní komisaři,“ opravil se rychle a znejistěl.
„Takže k věci,“ rozhodl jsem a přehodil téma. „Kde jste byl včera mezi dvacátou a čtyřiadvacátou hodinou?“
„Já?“ Krátce zapřemýšlel. „Kde bych byl? Doma! Doma jsem byl.“
„A svědek, svědek by byl?“
„Byl, samozřejmě. Byla u nás kolegyně Krhounková s manželem. Odcházeli nějak po jedenácté…“
„No dobře, tak běžte.“ Zvedl jsem se a hleděl za odcházejícím Trnkou. Bylo vidět, že Michalova nakládačka ho potěšila, ale zároveň jsem vypozoroval, že prsty v tom nemá. Asi ani Krhounková ne.
Ruda Kolář zatím šmejdil po firmě, ale k něčemu kloudnému se taky nedopátral. Potěšili jsme zaměstnance MM Vincitore, že se ještě vrátíme a z podniku odešli.
„Tak co, k Beránkům?“ zeptal se zbytečně komisař Kolář.
Zaváhal jsem. „Já bych zkusil zajet nejdřív do špitálu. Snad nám Michal bude schopen něco říct.“
Michal byl hospitalizován na jipce a primář byl značně nevrlý. Trošku jsem na něj zahartusil, tak změknul a povolil nám nejvýš pět minut.
Ruda je postavou mrňavý a vyfasoval plášť aspoň o tři čísla větší, a když mu narazili na hlavu čepici, vypadal, jak když jde strašit na halloween. Zadržoval jsem smích, ale všimnul si toho a něco sprostého zavrčel. Myslel, že nebudu rozumět, ale jeho rozhořčené: „Vyser si voko,“ mě nakonec rozesmálo nahlas. Chvilku se tvářil, že nechápe, ale pak se přidal.
Rozchechtaní jsme vstoupili do pokoje plného „budíků“ s ležícím Michalem. V nose měl hadičku, oči zavřené. Když nás uslyšel, oči otevřel. Namáhavě chtěl něco říct.
„Počkej, Michale, vydrž!“ Zarazil jsem ho hned v počátku. „Jo a ahoj, zdravím tě…Spolu s Rudou se tě chceme zeptat na pár věcí. Stačí, když nám ukážeš, na co se tě budeme ptát, jo?“
Michal téměř neznatelně přikývl.
„Poznal jsi útočníka?“
Michal hlavou zavrtěl na nesouhlas.
„Kolik jich bylo? Jeden nebo víc?“
„Dva,“ zvedl prsty Michal.
„Máš na někoho podezření?“
Zase hlavou ne.
Chtěl jsem ho nějak potěšit, ale přišel primář a oba nás vyhodil. Ještě jsem stačil Michalovi vyřídit pozdrav z práce od kolegy Trnky. Zalhal jsem, ale bylo vidět, že lež Michala překvapila a i potěšila.
Primář nám potom ještě neochotně sdělil, že má Michal zlomená žebra a zlomeniny obou rukou a nohy, ale podezření na vnitřní krvácení se nepotvrdilo.
„To je ochota sama,“ prozradil mi před špitálem malé tajemství o primářovi Ruda.
„No,“ zahučel jsem, „a co mi ještě řekneš?“
„K Beránkům, ne?“
„Jo, k Beránkům, a zkusíme to v autě shrnout.“
„Michala našli v parčíku, kterým musel projít k domovu. Venčící pejskař, slyšel hluk, a jeho pes začal štěkat, čímž vyrušil útočníky. Pejskař je nezahlédl, už byli pryč. Michal si vzpomíná na dva, ale mohlo jich být víc. Peníze a doklady mu zůstaly, takže buď mu je nestačili ukrást, nebo šlo o pomstu.“
„Ale taky nemůžeme vyloučit, že šlo o nějaké parchanty, kteří si chtěli jen tak bouchnout,“ zapřemýšlel nahlas Ruda.
I to nešlo vyloučit, a tak jsme s těmito poznatky vstupovali do restaurace, kde jsem včera s Michalem popíjel.
Bylo asi jedenáct hodin a v místnosti bylo už dost štamgastů.
„Hele, zažadonil Ruda, nedáme guláš? Tady mají vyhlášený.“
„Nejdřív budeme pracovat!“ usměrnil jsem jeho chutě. „Jdeme za servírkou!“
Byla tam ta stejná a točila pivo do půllitru. Když nás spatřila, lekla se, až jí sklenice vypadla málem z rukou. Vylité pivo pěnilo pod pípou.
„Copak, copak, snad jste se nás nelekla?“ zvolil jsem medový tón.
Už se vzpamatovala: „Měla bych?“
Viděl jsem, že chce Kolář startovat. Zarazil jsem ho a usoudil, že s onou dámou se nelze mazat. Vytáhl jsem průkaz a po mně i Ruda.
„Potřebujeme se zeptat na pár věcí,“ řekl Ruda komisně.
„Budete muset počkat,“ odvětila nepřátelsky. „Mám hosty!“
„Nenene,“ zarazil ji Ruda. Hosté chvilku počkají. Ostatně, nebude to dlouho trvat.“
„ A co chcete?“
„Kdo byl ten člověk, se kterým jste se včera bavila u výčepu, když jsem tu seděl s kamarádem? Ten host, co kouřil doutník a pak telefonoval.“
„To nevím, nějaký host,“ zadrmolila najednou pobledlá číšnice Šrámková. „Znám ho podle vidění!“
„Tak proč jste ho nechala volat ze svého telefonu, když je to host jen od vidění?“
„A to nemůžu? Ostatně, zaplatil mi hovor! To mi stačí, nemusím ho znát…“
„Jiřino, nekecej,“ ozval se od blízkého stolu chlap v montérkách s laclem, který celou tu dobu natahoval uši. „Nekecej, že ho neznáš, dyk je to Míra Čeček, je tu skoro každej den. Měl by za chvíli přijít, vždycky chodí v tuhle dobu, je nezaměstnanej, a tak má čas!“
Hostinská se zamračila a vzala prázdný půllitr. „A neznám ho,“ řekla zatvrzele.
„No dobře,“ připustil jsem, „Rudo, zkus zavolat na základnu, ať nám ho vylustrujou.“
Ruda zašátral v saku, vylovil mobil a šel pomalu přes provozovnu ke dveřím a vytáčel ústřednu kriminálky.
Nerudná Šrámková zatím vzala do roztřesených rukou půllitry a s cinkáním je začala roznášet. Čekal jsem u výčepu. Do restaurace vešel mezitím chlap a hned se vydal k výčepu. Hned jsem ho poznal, byl to ten s doutníkem. Když přišel na metr ke mně, najednou zastavil.
„To je von, Čeček,“ zahlásil chlap v montérkách s laclem.
Sáhl jsem do kapsy a Čeček se obrátil a začal utíkat. „Stůj!“ řval jsem jako tur a rozeběhl se za ním. Převrátil v běhu stůl a zbrzdil mě. Asi zdrhne. Najednou buch; ve dveřích naběhl na Rudovu vystřelenou pěst. Výstavní direkt. Chlap vyhodil kopyta, ale nebyl grogy, a tak ze země kopal a snažil se Rudu zneškodnit. Mezitím jsem doběhl a nasadil mu želízka. Někoho mi hrozně připomínal. Pak jsem si vzpomněl. Čeček, bylo jich asi deset sourozenců, všichni kluci a jeden větší sígr než druhý. Tohoto Čečka jsem před deseti roky zatýkal při vloupačce. Vytáhl na mě bouchačku, ale já byl rychlejší a prostřelil mu pravé rameno. Sliboval mi pomstu. Už jsem na to zapomněl, ale on ne. A včera jsem mu přišel do rány…
Na základně zatloukal, ale naši technici našli dost stop a i toho druhého. Byl to Čečkův mladší bratr.
Když jsme odcházeli z restaurace, Čeček bratra volal. V té tmě pak ovšem nerozeznali, kdo je kdo, a tak brali jako poznávací znamení čepici bekovku. Byl to risk, protože bekovek bylo víc v provozu, ale chudák kamarád, to odnesl za mě.
Michal se z toho dostal rychle a Martinelli ho přeložil do Prahy. No a já jsem Michalovi koupil flašku. Čeček se vrátil na deset let zpátky do lochu a já si za deset let budu muset dát pořádného majzla!