Mnichovská zrada
© Jiří Kimla
Prolog
S nástupem Hitlera v Německu k moci, se začal radikalizovat německý živel žijící v pohraničních oblastech Československa nazývanými tenkrát Sudety. Němci Češi i smíšené rodiny žili předtím spolu normálním životem. Henlein a jeho straníci začali nárokovat sebeurčení Němců a rozeštvali národnostní skupiny mezi sebou. Docházelo k fyzickým útokům proti Čechům a ke konci třicátých let došlo k řadě ozbrojených přepadů a povstání, které řešila československá armáda i četnictvo.
17. září 1939 došlo ke druhé fázi povstání organizovaného Sudetoněmeckým Freikorpsem.
22. září vypuklo povstání naplno. Vzpouru potlačila armáda. Následovného dne vyhlásil prezident Beneš všeobecnou mobilizaci a za obrovského nadšení se branci a vojáci přesunuli do hraničních opevnění s Německem. Hitler zuřil a jak je z historie známo, za pomoci Itálie dotlačil na Mnichovské konferenci Francii a Velkou Británii k souhlasu s připojením Sudet k Německu. Hanebná smlouva bez účasti Československa vyhnala armádu bez jediného výstřelu z betonových opevnění a Hitler beztrestně odtrhl část československého území.
V tu bouřlivou dobu pomalu dospíval Vladimír, narozený 15. ledna 1921, mezi českými i německými kluky…
„Tak a táta mě zabije!“
Vláďa seděl zničeně za fotbalovou bránou a prohlížel si botu s chybějícím podpatkem, který se utržený válel o kus dál.
„Dneska dopoledne mi je táta s mámou koupili,“běduje sedmnáctiletý kluk.
„A nejde to nějak přidělat?“ Venca vidí, že ne, ale chce ve Vláďovi probudit aspoň trochu naděje.
„To bych musel být švec s vercajkem,“ prská Vláďa. „Takové knížecí rady je to poslední, co potřebuju…Postavil se s botou v ruce a shýbl se pro utržený podpatek. Zkoušel ho natlačit k botě, ale marně.
Kluci, kteří s Vláďou hráli fotbal, přestali a shlukli se kolem něj. Přiklusali i soupeři a s účastí pozorovali utržený podpatek.
„Čech můše chrát bosej,“ ozvalo se z klubka soupeřů. Vytáhlý, špinavý blonďák mávl rukou, odplivl si a odcházel pomalým krokem k protější bráně.
„Vyliž nám prdel, henleine a odklusej do tý vaší říše!“ zavzdušnil se Venca.
Čahoun Fritz se vztekle otočil na svalnatého Vencu, ale pak mávl rukou a zamumlal: „Sie werden sich noch wundern“
Fotbal skončil. Venca chytil Vláďu za ruku: „Počkej, něco mě napadlo. Mohli bysme ten podpatek přidrátovat, mám v kapse kus šusdrátu, třeba by to šlo.“
Vláďa se zničeně podíval na utržený podpatek. „Asi jo, ale až to táta uvidí, tak mě na tom šusdrátu pověsí.
Nakonec ale od Vency vzal drát a společně přimontovali podpatek. Drželo to jakž takž, a protože bužírka drátu byla hnědá, nebyl drát skoro vidět.
„Tak vidíš,“ chlácholil Vláďu Venca, „někam ty křampy doma zašiješ…neboj, ono to nějak vyhnije!“
Vláďovi se trochu ulevilo a šel z hřiště domů. Loudal se a přemýšlel, kam by ty boty doma zašil. Venca ho vytrhl z přemýšlení: „Vláďo, přijdeš zejtra na střelnici? Máme přeci soutěž ze vzduchovky a malorážky.“
Kluci v rámci Sokola byli v nově vytvořeném střeleckém družstvu jménem Orlík. Vencovi už bylo jedenadvacet a družstvo měl na starost.
„Budeme muset umět střílet, jak kovbojové,“ přemýšlel nahlas vedoucí střeleckého oddílu. „Vidíš, co si ti zasraní Němčouři dovolují…jen ať sem přijdou, dostanou do kožichu a pojedou jak dráha!“
„Myslíš, že bude válka?“ Vláďa to vyslovil s obavami a zadíval se na staršího kamaráda. „Vždyť jsou s námi spojenci. Francie a Británie, jim dá přes držku, když si něco zkusí! I Rusové nám slíbili pomoc!“
„Svatá prostoto,“ vrtí hlavou Venca. „Sleduješ vůbec rozhlas a noviny? V šestatřicátém sebrali frantíkům Porýní. A co? A hovno. Pak si zabrali Rakousko a co? A hovno! Kdepak byli ti tvoji slavní spojenci. Tak já ti to řeknu. Byli v koutě a srali strachy. A ještě nám vyhrožují, že když Sudety nedáme Němcům, tak zruší smlouvy s námi.“
„No jo, my ale máme opevnění a špičkové zbraně,“ nechtěl se dát Vláďa. „Zastavíme Germány i bez frantíků a anglánů.“
„Někdy mám, hochu, strach, že to nebude stačit. Včera a předvčírem i dneska nám henleinovci zatápěli. Ten jejich fýrer je vyzbrojuje a pak to tu nemá být samý ordner.“
„Blížili se k domu Vládi a Venca se s kamarádem chvatně rozloučil. Poklepal mu na rameno a vztyčil palec pravé ruky. „Dobře ty botky schovej,“ poradil nezištně a zmizel.
Vláďa potichu otevřel dveře a vešel do předsíně. Než stačil cokoli udělat, žárovka pod stropem se rozsvítila. Otec František se mračil.
„Kdes byl?“ zeptal se hrozivě. To musíš tak dlouho drajdat do noci. Víš, že za tmy vylézají bílé podkolenky, Moh´ bys od nich dostat pořádně naloženo…a zuj se, ať nenanosíš do cimry svinčík,“ mentoroval tatík.
Vláďa zalezl za botník a zouvaje se, neudržel rovnováhu. Bota se šusdrátem mu spadla z nohy přímo před otce. Šusdrát povolil a podpatek se oddělil.
„Co to je?“ podivil se rodič. Sehnul se k botě a začal brunátnět. „To jsou ty tvoje nové boty,“ hrozivě konstatoval, spíš než se zeptal.
„Zakop jsem,“ tiše lhal Vláďa.
„Já ti dám zakop!“ začal zuřit otec, „vždyť máš obě boty okopané a pošlapané, tys zase čutal! Ale to ti nedaruji, takových peněz stály a teď je můžeš vyhodit…“
Schylovalo se k exekuci a Vláďa hledal místo úniku. Dveřmi nemohl, ty za sebou zamkl a ve dveřích vedoucích do kuchyně stál rozkacený tatík, který hmátl po psím vodítku a zlostí bez sebe, začal Vláďu vodítkem vychovávat. Vláďa si jen kryl hlavu. Rány a hluk přilákaly do předsíně matku Boženu. Rychle vyhodnotila situaci a chytla manžela za ruku: „Tak dost, Františku, vždyť mu ublížíš!‘“
Otec František přestal Vláďu šlehat. „Tak se podívej, co udělal s těma novýma botama, jen se podívej!“
Vláďa využil situace a proklouzl skulinou mezi rodiči do kuchyně. Tatík vběhl za ním. Vláďa si rychle sedl na své místo ke stolu, kde byl připravený prázdný talíř. Rozhlas na poličce hrál nějakou vážnou hudbu.
„Ty si myslíš, že ty peníze tiskneme, co?“
„Tatínek má pravdu,“ ozvala se od dveří matka. „Kdyby neměl práci, tak budeš chodit bos!“
Vláďa si třel ruku, na které mu naběhlo jelito. „To už na mě hulákal ten germánskej Fritz z Mariánských Radčic. Já…“
„Žádné já,“ přerušil ho naštvaný otec. „Dnes padla Hodžova vláda a ministerským předsedou se stal generál Syrový. Víš, co to znamená?“
„Bude válka?“ zeptal se s obavami Vláďa.
„Nejspíš,“ připustil tatík, „Jestli sem přijdou Němci, tak půjdou nejdřív po židech a komunistech, pak po sokolech a všech, kdo jim bude vadit. Tak nedělej blbosti, koukej se vyučit, truhlařina bude potřeba. Pak tě možná vezmu k nám na šachtu!“
„Tak co fotr?“ optal se Venca opatrně. „Dostal jsi nakládačku?“
Vláďa odložil malorážku a opatrně vykasal rukáv. Jeho kamarád znalecky prohlédl fialová jelita. „Čím tě zmydlil?“
„Vodítkem na psa,“ objasnil Vláďa. „Ty vole, to máš fakt dobrý…ten můj mě mlátil páskem na broušení břitvy. Málem mně vždycky vyrazil dech!“
„A už tě nemlátí?“
„ Nemlátí. Ten den, když mně bylo osmnáct, vzal jsem jeho břitvu a pásek rozřezal na nudličky a srovnal je na hromádku.“
„Vláďa se rozesmál´. „No jo, ale já nemůžu našemu Azorovi rozřezat řemen, táta by mu koupil nový a hned by ho zajel na mých zádech.“
„Víš co, radši vem břízu a střílej znovu. Dvakrát si netrefil terč!“
Vláďa střelil třikrát do terče. Venca si prohlíží zásahy. „Co děláš, ty krasostřelče? Dvakrát deset a jednou dvojka. Na co myslíš?“
Vláďa se postaví a odloží pušku. „Hele, myslíš, že generál Syrový Němce zastaví?“
„To nevím,“ hloubá jeho kolega, „cink přes oko má jako Žižka, tak snad se pochlapí. Bylo by zapotřebí ty kurvy německý umravnit. Aspoň tady v Sudetech.“
„Už máme jen tři patrony,“ sděluje Vláďa, „nechceš si ještě vystřelit?“
„Ukaž, radši je schovám, třeba se budou ještě hodit.“ Venca strčil zbylé náboje do kapsy.
Vláďův otec četl Národní politiku a jeho syn luštil křížovku. Otec složil noviny.
„Žádné dobré věci,“ posteskl si. „Je to čím dál…“ jeho monolg přerušilo řinčení skla. Do kuchyně vlétla kostka na dláždění chodníků, odrazila se od stolu a vlétla do uhláku. Vláďa se vymrštil, a rychle zhasl. Venku Azor zuřivě štěkal.
Vláďa vykoukl přes rozbité sklo a uviděl utíkat tři mladíky v bílých podkolenkách. Rychle skočil k uhláku, nahmátl kostku a vyběhl ven. Byl vysportovaný gymnastikou, fotbalem i vzpíráním a tak se vzdálenost mezi ním rychle zmenšovala. Jeden z tlupy se otočil v momentě, když Vláďa vrhnul kamenem. A trefil. Německý kluk zařval, upadl a držel se pod nosem. Dostal kostkou zásah přímo do zubů.
Vláďa chvíli čekal a pozoroval, jak ho dva jeho kamarádi zvedají na nohy. Spokojeně se otočil a klusal domů.
Otec zatím provizorně zakrýval rozbité tabulky kusy kartónu.
„Trefil jsem toho gaunera do zubů kostkou, kterou nám rozbili okno,“ hlásil potěšeně Vláďa. „Ale zdejší to nebyli. Ten co dostal do tlamy, ani ti další dva nejsou od nás. Vůbec je neznám!“
Tatík neodpovídal, jen se snažil přilepit lepenkou kartón k rámu. Když se mu to povedlo, umyl si v umyvadlu ruce. „Půjdeme spát, řekl stručně. Běž ještě utišit Azora, ať tak nevyvádí!“
„Aspoň se ti henleini neodváží až k nám,“ prohlásil spokojeně a odcházel. U dveří se zastavil a zpozorněl. V rádiu se ozvala znělka na motivy Smetanovy symfonické básně Vyšehrad. Zastavil se i otec a s napětím naslouchali.
„Prezident republiky nařídil na základě paragrafu dvacet tři branného zákona mobilizaci československé branné moci.“ Po chvilce napětí, které by se dalo krájet, rozhlas začal vysílat vzrušená slova prezidenta Beneše.
„Volám vás všechny bez výjimky…“
Zhaslo světlo a rozhlas se odmlčel. Vláďa sáhl po baterce a vyběhl na chodbu k pojistkám. Vyšrouboval a zjistil, že jsou v pořádku.
„Vláďo, pojď sem, to nejsou pojistky, zhasla celá ulice!
Otec odněkud vyštrachal petrolejku a rozsvítil ji. Svítila čoudivým plamenem a tak ji musel plamen trochu ubrat knotem. Napřímil se a chraptivým hlasem zcela zbytečně pronesl: „Mobilizace!“ Pak se obrátil na Vláďu: „Umejt a spát! Ráno rukuju, vyprovodíš mě!“
Náměstí bylo plné mužů s ženským doprovodem. Muži s kufříky ukázněně stáli v řadě na prezenci a pak nastupovali do nákladních aut, které je rozvážely do Mostu na nádraží.
Vláďa zahlédl Vencu a hned k němu běžel. Venca už byl skoro u zápisu. Ohlédl se na kamaráda a povzbudivě se usmál: „Tak jdem na to, knírkatého fýrera chytnem a zavřem do klece!“
Vláďa ztišil hlas: „Vzadu je táta, taky bych šel, ale nepustí mě!“
Venca ho poklepal na rameno: „Však se dočkáš, stačilo, když jsi před dvěma roky jel bojovat za Španělsko, ty válečníku!“
(Vláďa tenkrát s Fandou odjeli na kole do Prahy přihlásit se bojovat. Před Prahou Fanda prohlásil, že nemůže a tak se vrátili domů. Vláďa poprvé od otce nedostal výprask…)
Židovský obchodník Kreissberger křičel na celé náměstí, že toho Hitlera musí zastřelit.
( Kreissberger Hitlera nezastřelil, ale hitlerovští kumpáni, v rámci konečného řešení židovské otázky, ho i jeho celou rodinu zplynovali v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Kreissbergerovi byli jen jedněmi z šesti milionů nešťastných obětí holocaustu zavražděných Němci během druhé světové války.)
Otevřelo se okno v prvním patře a jakási německá žena vylila na Kreissbergera kýbl s vodou. Neměla dobrou mušku a voda se rozprskla po dlažbě. Několik chlapů do okna zahrozilo pěstí. Venca přišel na řadu a Vláďa se vrátil k otci. Cestou si všiml, jak za záclonou jednoho okna se někdo na mobilizaci ve městečku díval. Dorazil k otci. „Tati, já už půjdu domů, dobře nám to tam ochraňuj!“
„Běž, chlapče, běž a dávej pozor na maminku! Pár těch nácků tu určitě bude někde poschovávaných. Podal mu ruku a Vláďa se loudal domů. Byl naštvaný, že nemůže narukovat, protože nemá věk. Ze střeleckého kroužku zbyl jen Fanda, Vencův bratranec, který závodně zápasil a mladí ordneři se ho báli. Jednou po něm dokonce stříleli, ale naštěstí se netrefili. To byl ten Fanda, se kterým jeli bojovat za Španělsko.
Maminka seděla doma u kamen a plakala. Vláďa ji pohladil po vlasech. „Neboj, mami, ten jejich čalouník se sem neodváží, a když, tak mu naši rozsekají prdel.“
„Vláďo, slib mi, že nebudeš dělat žádné blbosti, vždyť máme jen tebe!“
Přitáhl židli, sedl si vedle matky a objal. „To víš, že nebudu a neboj, táta se nám v pořádku vrátí!“
Skrz slzy se na Vláďu usmála. „Za chvíli bude oběd. Udělala jsem roštěnou, tu ty máš rád.“
Rozezněl se zvonek. Maminka s sebou trhla a Vláďa se šel podívat k oknu, odkud bylo vidět na branku. Stál tam Fanda a jednou rukou hrál jojo. Vláďa otevřel okno.
„Ahoj, brankáři,“ volal Vláďa přes dvůr. „Pojď na chvíli ven.“
Vláďa přeběhl dvůr a otevřel branku. „Pojď někam, kde nás nikdo neuslyší, Vláďo!“
Vzal ho do prázdného prasečího chlívku. Fanda se ještě rozhlédl a šel za kamarádem. Došli až na konec a u cihlové zdi, se zastavili.
„Co je ty konspirátore? Na dvorku by nás taky nikdo neslyšel.“
„Hele, nikomu ani muk, rozumíš, Vláďo?“
„Co mám mukat, když nevím, o co jde…“
„Za tátou byl včera Trojan. Možná se jmenuje jinak, ale víš kterej to je? Ten jak prej pracoval jako tajnej pro vojáky v zahraničí. Před půl rokem se vrátil z Německa,“ šeptal Fanda a pořád se otáčel k východu chlívku.
„A co já s tím?“ diví se Vláďa. „Chodí namachrovanej, sotva odpoví na pozdrav.“
„To sem teď nepleť,“ přerušuje Fanda, „Trojan říkal, že Hitler přesvědčí spojence, aby mu vydali Sudety, jinak, že si to vynutí silou. Válkou, rozumíš?“
„Kdoví, co slyšel, naši je poženou až do Berlína, jestli se odváží!“
Fanda vzdychl. „Ach jo, poslouchej mě přeci! Oni si Sudety vezmou bez boje, politicky. Obsadili Rakousko, se kterým na hranicích nemáme moc obranných postů, a z jihu nám se vletí. A Prahu budou bombardovat…hele, Trojan zítra odlítá do Paříže a pak lodí do Ameriky. Prej by šel ke zdi mezi prvními.“
Vláďa se zamyslel. „Nám nic neudělají!“
„Ne? Trojan říkal, že vezmou hákem židy a komunisty a pak přijdou na řadu vlastenecké organizace. Sokol, náš kroužek…přemýšlej, člověče!“
„No a co mám asi dělat? Na vojnu mě ještě nevezmou…tak co mám dělat?“
Fanda zase začal šeptat: „Pokud sem přijdou Germáni, tak zdrhnu k strejdovi, bydlí za Náchodem u hranice a odtamtud přes Polsko do Anglie nebo Ruska. Nebudu doma sedět s rukama v klíně…A byl bych rád, kdybys šel se mnou…když nám nevyšlo to Španělsko…“
„Třeba to nebude třeba,“ ošíval se Vláďa.
„Bude, Vláďo, bude!“
„Když bude, tak jdu s tebou, musíme ale domluvit Fahrplan!“
„Vladimíre, oběd!“ volala maminka z okna.
„Koukám, že ti není do řeči,“ vtahoval do hovoru Fanda Vláďu. Seděli v kupé s dřevěnými lavicemi v kodrcavém vláčku ve směru na Prahu.
„Aby nebylo, málem jsme se do Loun nedostali. S tebou se člověk nenudí! Kdyby nás ti jejich četníci chytili, tak nás zavřou!“
„Kdyby zavřeli, museli by zase pustit,“ smál se Franta.
„O kola asi přijdeme, na nádraží je v úschovně dlouho nenechají. Asi je vydraží,“ dumal Fandův kamarád.
„To máš jedno, u letectva je stejně nebudeme potřebovat!“
„Myslíš, že se dostaneme k letectvu? Vždyť neumíme lítat!“posmutněl Vláďa. Včera jsi říkal, že k tankistům…“
„To máš jedno,“ přesvědčuje Fanda, „rychle se zaškolíme. U bombardérů potřebují střelce a u tanků taky! A my střílet umíme!“
„No jo, ale jen z malorážek…“
„A v čem je rozdíl. Kulomet má hlaveň i kohoutek a trochu větší náboje. Klídek, kámo!“
„No jo“ připouští Vláďa „a Venca na nás bude čekat doopravdy?“
„To si piš! Z Haničky odešel ke strejdovi a půjdeme všichni tři. Venca bude náš velitel!“
„Musíte, kluci hodně brzo ráno,“ nabádal sudetské uprchlíky bratr Vencovy a Fandovy maminky. Převede vás starej Szymański. Dost jsem pro něj udělal, když mu umřela žena.“
Kluci šli spát. V pokojíku se jim Venca pochlubil pistolí. „Je to armádní pistole vzor dvacet dva,“ vykládal kamarádům. „Je na osm nábojů a ráže devět. A ještě jsem ukrad hrst včeliček…kdyby něco. Patřila našemu nadporučíkovi Kotkovi. Bezva chlap.“
„Co něco?“ znepokojil se Fanda.
„Kdyby bylo třeba se prostřílet, kdyby se tam objevil nějaký fricek!“
Všichni tři kamarádi šli spát.
Když se ráno Vláďa po neklidné noci vzbudil, byli oba dva jeho společníci vzhůru. Venca láskyplně utíral pistoli a Fanda si prohlížel zásobník s náboji. Všichni tři se rychle opláchli. Venca pohlédl na hodinky, hlavou ukázal na odchod. Tiše otevřeli a šli kousek za dům. U stromů stál muž s čepicí naraženou na oči. Když uviděl kluky, pokynul jim. Dal jim stručné instrukce a vyrazil k hranici. Po chvíli se zastavil a znovu je nabádal, kdyby se něco stalo, ať se rozprchnou a nezůstávají pohromadě.
Šli asi dvacet minut. Pak se Szymański zastavil a rozhlédl se. „Už jsme v Polšče, kluci, dál už musíte sami!“ Potřásli si rukama a jejich převaděč se otočil zpátky. Ušel několik kroků a zarazil ho polský rozkaz, aby se zastavil. Szymański začal utíkat a kluci zdřevěnělí strachem zůstali stát. Prásklo několik výstřelů. „Běžíme, zavelel Venca a vyrazil dopředu. V ruce držel pistoli. I přes Szymańského upozornění běželi spolu. Nad hlavami jim zahvízdaly kulky. Asi třicet metrů před nimi se objevil polský pohraničník a namířil na ně pušku. Venca v běhu na vojáka vystřelil, ale netrefil. Polský ozbrojenec vystřelil a Venca v běhu padl jako podťatý. Fanda se zastavil a vrhl se k němu. Zastavil i Vláďa. Fanda s brekotem se snažil oživit svého bratrance. Vláďa viděl, jak se k nim ze tří stran blíží Poláci v uniformách s napřaženými puškami. Když ke klukům přišli, srazili je pažbami na zem.
Ráno si pro ně přišli dva gestapáci.
S pouty na rukou opouštěli polskou policejní stanici. „Ste blbci,“ obrátil se Fanda na Poláky, za chvíli budou u vás…“
„Halts maul,“ zařval jeden z gestapáků a uhodil Fandu do obličeje. Fandovi z nosu začala kapat krev. „Srabe,“ ucedil Fanda, „kdybych neměl želízka, tak bys mě nemlátil!“
Gestapák se zastavil a bylo vidět, že chce Fandu udeřit znovu. Rozmyslel si to. „Du tschechische Hund,“ pronesl opovržlivě německy a špatnou češtinou dodal: „Aš ty suntám šelíska, uteláš taky hofno!“ Oba gestapáci se zachechtali.
Epilog
Vláďu a Fandu soudili a odsoudili ve Vídni k pobytu v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Oběma mladým mužům napsali do rozsudků Rückkehr unerwünscht! Návrat nežádoucí! Fanda nacistický lágr nepřežil. Za napadení dozorce byl zastřelen přímo na místě. Vláďa šestileté utrpení, ponižování i bití přežil. Přežil i velitele, ve kterém poznal Fritze z vedlejší vesnice, se kterým hráli fotbal. Zachránil život norskému odbojáři Jacobovi, který ho po válce z vděčnosti několikrát navštívil…
Nakazil se tyfem a vojáci Rudé armády, kteří koncentrák osvobodili, mu poskytli první pomoc a převezli do české nemocnice. Smrtící tyfus taky přežil a domů se vrátil až v létě, kdy už z rodiny nikdo v jeho návrat nedoufal. S podlomeným zdravím zemřel v padesáti osmi létech.
Čest jeho památce! Úplně na závěr: Hrůzy, které Němci v Evropě i jinde ve světě napáchali, nesmí být nikdy zapomenuty! Nepřipusťme, aby byla pokřivena historická fakta a nezapomeňme milionů mrtvých jejich řádění! Nepřipusťme, aby se z viníků staly oběti! Sudetští Němci jsou spoluviníky utrpení Čechů v Sudetech a jejich odsun nebylo vyhnání, ale realizace závěrů konference v Postupimi! Kdo manipuluje s historií, ten nemá budoucnost…a musí ji prožít znovu…
