Věnuji manželce Anně, Olze Cichoňové,
Aleně a Milošovi Ježilovým, Ivaně Janečkové,
Jiřímu Hlobilovi.
Za oknem nenápadně světlo ustupovalo tmě. Svíčka na talířku, umístěná na klavíru, spoře osvětlovala prostornou místnost. V krbu pomalu hořelo silné poleno a teplo, který oheň vydával, bylo nedostatečné, aby vytopilo celý pokoj s vysokými stropy.
U klavíru seděl hudební skladatel Jan Pravoslav Selenský s houní přes ramena a nervózně ťukal prsty rytmus melodie. Jeho druhá část sonáty nazvaná Půlnoc, mu dělala nečekané potíže. První část, Příchod večera, tryskala jakoby z duše sama. Notový papír se hemžil notovými značkami. Čas od času si skladatel dal pauzu a na klavíru si dosavadní část hudebního díla zálibně přehrával. V duchu už viděl oslavné špalíry volající slávu a jeho jméno. Zasnil se. Škoda že císař Leopold zemřel. Byl to uměnímilovný monarcha, sám rád skládal a hudebníkům projevoval přízeň. Pravda, některé reformy vydané jeho osvíceneckým bratrem Josefem, musel na nátlak šlechty zrušit, ale Jana Pravoslava se nijak změny nedotkly. Vzpomínal, jak byl pozván s několika dalšími skladateli na slavnostní uvedení premiéry opery do Stavovského divadla. Sám velký Wolfgang Amadeus Mozart, který složil k příležitosti korunovace nového císaře operu La clemenza di Tito, si ve Stavovském divadle potřásl Janem Pravoslavem ruku a pochválil ho za sonatinu Božský polibek, kterou mu ve Vídni zahráli jako seznámení s mladými českými skladateli. Jan Pravoslav té a další noci nemohl usnout, v uších mu zněla velmistrova slova: „Bravo, mein Kollege!“
Potěšený skladatel si pořád opakoval Mozartova slova a umínil si, že složí opravdovou sonátu, která pronikne za hranice Rakouska do Itálie a dál, až bude slavný jako ostatní evropští hudební velikáni.
Seděl teď u klavíru a nápady, které přicházely, se mu pranic nelíbily. Prodral se až k Půlnoci, ale tady se to nějak zaseklo. Nemohl s tím pohnout. Zacinkal zvonkem. Hospodyně přišla až za hodnou chvíli. V náručí nesla tři silná polena. Položila je ke krbu, rozhrábla oheň a jedno z polen vhodila do ohniště.
„Magdaléno,“ začal káravým hlasem, „vědí, že jsem jim poručil šetřit dřevem. Začíná zima, dřevo nám dojde a pak zmrzneme!“
„Nezmrzneme,“ oponovala hospodyně. „Před hodinou se stavil Rosenkranz, jo, ten obchodník se dřevem. Narodil se jim syn. Vymodlený. Jemu i Sáře už bude padesát. A je to jejich první dítě. No a Rosenkranz jich zve na křtiny, aby jim tam zahrál a složil pro malého nějakou krátkou hudební báseň. Jo a taky říkal, že kdyby si nevěděli rady s textem, tak mají říct tomu jejich příteli Mračnému, aby jim s tím pomohl. A jeho zve taky…“
„Dobrá, dobrá,“ souhlasil skladatel, „aspoň si dám chvíli pauzu a přijdu na nějaké nové nápady.“
„Rosenkranz říkal, že ale nemá dost peněz…“
„Ten, že nemá dost peněz? Tak mu řeknou, Magdaléna, že nejsem žádný šumař, co hraje na pouti za guláš!“ Jan Pravoslav se uraženě postavil. „Co si ten vydřiduch myslí?“
„Počkaj, pane, on to tak úplně zadarmo nechce. Nechá nám za to přivézt tři metry nařezaných polen! A to by neměl odmítnout,“ vemlouvala se služebná přesvědčivě.
Dřevo bylo silný kalibr. Bylo drahé a v domácnostech se jím šetřilo. Jan Pravoslav měl ihned jasno, ale dělal, že přemýšlí. Otočil se ke klavíru a prsty zabubnoval do horní desky. Talířek se svíčkou se otřásl a na protější stěně rozmihotal dlouhé stíny.
„Magdaléna, dám jim pro Mračného list. Ať ke mně přijde co nejdřív, musíme to dát dohromady. A propos, kdy má Rosenkranz ty oslavy?“
„Pozítří, v sobotu.“
„Mein Gott! Ten chlap si myslí, že jsem nějaký flašinet?“ prskal zlobně. „Že zatočí klikou a vypadne ze mě píseň pro mladého Rosenkranze?“
„To nevím, pane,“ bere si iniciativu hospodyně. „Nevím, co si ten starej židák myslí, ale má dřevo a nám na zimu nevystačí. A on jim ho chce dát za nějakou hloupou muziku a oni ještě dělaj štráfy!“
Hospodyně Magdaléna se spravedlivě rozhořčila a mávala do vzduchu pěstičkou.
„No jo, no jo, uklidněj se, Magdaléna, já vím, že dřevo nutně potřebujeme, ale složit nějakou dobrou písničku, taky není jen tak! Vědí?!“
Jan Pravoslav si opět sedl. „Počkaj tady, napíši ten list a oni ho vezmou, rozuměj, Magdaléna, oni ho vezmou a hned ráno zaběhnou k Mračnému, ještě dřív, než se vydá do putyky. Je pátek a to je jeho den!“
Skladatel měl na klavíru položený štos notových papírů. Několik zmuchlaných a popsaných, měl hozených na zemi pod sebou.
Vzal papír a začal psát vzkaz příteli Mračnému. Služebná se sehnula a s mrmláním začala sbírat pohozené papíry.
„Spálím ten svinčík,“ řekla rezolutně a papíry vhodila do krbu.
Jan Pravoslav přestal psát a obrátil se na Magdalénu. „Řeknou mně ještě, vědí, jak se bude jmenovat ten mladý Rosenkranz?“
„Jako starý Rosenkranz!“
„Copak já vím, jak se jmenuje starý Rosenkranz?“
„Vždyť choděj každý den kolem nich. To nekoukaj na jejich vývěsný štít?“
Skladatel zlobně odhodil brk a na klavíru se udělala kaňka. Hospodyně zavrtěla hlavou, odstrčila ho a z kapsy zástěry vytáhla hadr a kaňku setřela.
„Tak koukaj nebo nekoukaj?“ optala se znovu.
Přikrčil se a upřel na ni zlostný pohled. „Myslej si, Magdaléna, že mám čas koukat po nějakých cedulích? Když chodím, tak přemýšlím na rozdíl od nich!“
Složila hadr a dala zpátky do kapsy. „Už maj ten list pro Mračného?“
Podal ji papír se vzkazem. „Daj ho do obálky!“ rozkázal. „A udělaj mně silný čaj!“
Ve dveřích se obrátila. „Ten mladý Rosenkranz se bude jmenovat Izák!“ S dveřmi trochu bouchla.
Pomyslel si, že jí bude muset promluvit do duše, byla poslední dobou moc hubatá. Ale byl na ní spoleh a i za to dřevo byl moc rád. Jen mu ještě přišlo k smíchu, že Žid nechá křtít svoje dítě. Nevěděl, že Rosenkranz už konvertoval, a proto mu bylo dovoleno obchodovat se dřevem a nebyl nijak omezován v běžném životě.
Vrátil se ke své sonátě, která se celá měla jmenovat Divuplná noc.
Sedl na stoličku a přejel po klávesách. Nebyl spokojen. Sedl si a přemýšlel. „Dy dy dydydydy dýýý…“ Vrtěl hlavou. Pořád to nebyl ono. Půlnoc měla být vrcholem skladby rozdělené na čtyři části. Večer, Půlnoc, Doba duchů a Svítání. Prostřední dvě části neustále opravoval, zlobil se s nimi a sakroval.
„Dýýý dadada dý dy dy…krucinál! Čerte, pomož!“ Přejel vzteky prstem po klaviatuře. „Dýýýdada dý dada dýdý,“ zapřemýšlel a mnul si prsty. Vyrušilo ho zaklepání a bez vyzvání vstoupila hospodyně s kouřícím hrnkem čaje. Postavila hrnek na stůl uprostřed místnosti.
„Děkuji jim,“ poděkoval a šel se napít. Hospodyně pořád stála a neměla se k odchodu.
„Co je jim, chtějí ještě něco?“ zeptal se popuzeně.
„Měli by mít rozum a nezvat návštěvy a nic mně o tom neříct,“ zamračila se.
„Já zval nějakou návštěvu?“ otázal se popudlivě.
„Stojí venku v předpokoji,“ hlásila služebná. „Mám ho uvést?“
Než stačil cokoliv říct, otevřely se dveře a v nich se objevil, v šedém svrchníku, s černou huňatou šálou kolem krku, vyzáblý muž. Smeknul cylindr a italsky pozdravil. „Servitore, signor musicanto!“
„Chmmm,“ zavrčela hospodyně a s despektem odešla. Bylo jasné, že s touto návštěvou nechce mít nic společného.
„Omlouvám se,“ s úklonou promluvil česky nezvaný příchozí. „Jméno mé jest Angelino Infernini, k vašim službám!“
Skladatel Selenský si ho prohlížel. Příchozí měl vpadlé, daleko od sebe posazené černé oči, skobovitý nos a úzké rty. Černé husté vlasy měl rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy. Měl pocit, že už někde příchozího viděl. „Angelino Infernini?“ optal se nedůvěřivě. „To je něco jako andělský pekelník! Dost zvláštní jméno, to je vaše vlastní?“
Host se neznatelně ušklíbl. „Vlastní, samozřejmě, že vlastní. Taky s tím církev měla potíže…“ znova se ušklíbl. „Ale jméno si nevybíráte, nemyslíte?“
S tím musel souhlasit. Napadlo ho, proč tu vůbec je?
„Asi se ptáte, proč jsem za vámi přišel, viďte!“
Projel jím závan strachu. Co to je za divnou postavu. Vždyť on snad umí číst myšlenky. Třeba je to nějaký cirkusák a chce něco ukrást.
„Vážně si myslíte, že bych zrovna u vás chtěl něco zcizit,“ otázal se výsměšně a Janu Pravoslavovi naskočila husí kůže. Proboha, kdo to jen je? Pohled mu zabloudil nad dveře, na kříž s Ježíšem Kristem.
„Ale no tak,“ neznatelně se zamračil Infernini či jak se jmenoval. „Přeci nevěříte, vy, mladý a vzdělaný muž, na pověry a hlouposti?“ Odložil hůlku s cylindrem na stůl a přistoupil
k hudebníkovi.
„Řeknu vám účel mojí návštěvy, pane skladateli! Pracujete přeci na sonátě, kterou jste nazval Divuplná noc, a nemůžete pohnout s částí Půlnoc, není-liž pravda?“
Zůstal na něj civět. V hlavě mu šrotovalo. Jak jen to může ten vetřelec vědět? Hospodyně určitě ne, ta nemá o muzicírování ani ahnung, ta ví jen matně, co to vůbec tvoří. Že by ten flamendr Mračný?
Host zavrtěl hlavou. „Ani vaše hospodyně, ani pan Mračný.“
Znovu se polekal. Jak to ví, že myslel zrovna na ty dva?
„Sedněte si, prosím, ke klavíru a laskavě mi přehrajte, co jste zatím k Půlnoci složil.“ Infernini si nenuceně přitáhl židli. Svíčka se zase rozmihotala. Staromládenecký pokoj s vysokým stropem, knihovničkou plnou knih a vojenským kavalcem, vypadal najednou strašidelně.
„Prosím, pane hudebníku, buďte tak laskav a zahrajte mi tu část!“
Jan Pravoslav váhal. Byl uvnitř velmi zmaten a začal se bát.
„Tak se nenechte prosit, maestro, udeřte do kláves, ať s tím něco uděláme!“
Neměl na vybranou. Sedl na stoličku a přejel klávesy. „Dýýýdada dý dada dýdý,“ zazněla pokojem melodie. Ital položil ruku na klavíristovu. Měl ji jemnou s dlouhými nehty a černými hustými chlupy.
„Momento … è così terribile,“ zavyl italsky a Jan Pravoslav s sebou polekaně trhl.
„Já vím,“ hlesl provinile. „Právě tady se nemůžu dostat dál. Pořád mně tu něco nesedí!“
„Milý příteli,“ byl už klidný jeho host. „Půlnoc, co je půlnoc? Mystické prostředí, ve kterém leží Slunce nejdál od zenitu, probouzí se tajemno, je to taková síla okamžiku! To musí mít stejně tajemný nástup, to musí posluchače přikovat k židlím a vy tady dýýýdada dý…to musíte nechat projet všemi žilami, to se vám musí zachvět mozek!“
„Ale já vím…“ obrátil se vztekle na Inferniniho. „Poslyšte, jste najednou tady, víte, na čem pracuji, víte, co mně nejde, kdo vlastně jste?“
Nezvaný host se zavrtěl na židli a roztáhl ruce. „Ale vždyť už to víte, Angelino Infernini a jak říkám, k vašim službám!“
„K mým službám…kdo vás vůbec pozval?“
„Vy, maestro, vy!“
„Nevzpomínám si,“ řekl úsečně. „Nikoho jako vy jsem nezval!“
„Ale ano, ale ano,“ sladce ho přemlouval Infernini. „Jen si vzpomeňte! Dýýýdada dý…krucinál, čerte, pomož! A tak jsem tady a nabízím vám pomoc.“
Hudebník vyskočil ze židličky až ji převrh´.
„Odejdi, Satane,“ zasípal a ukázal na hosta prstem.
„Ale jděte, člověče, to je hrozné, co vám to tlučou do hlavy,“ zasmušil se čert. „Poslyšte,“ upřel na něj pohled, ve kterém mohl přečíst velikou chloubu, „já nejsem žádný zelenáč,“ pokračoval s převahou, „já už pracoval s Cyrilem a Metodějem, v Kostnici jsem musel zapálit hranici. Věřte mi, že strašně nerad, bylo to takové distgustoso. Raději pracuji tou nejjemnější metodou.“
Zmlkl, zasnil se a odkašlal si. „Musím se ale přiznat, že nejlépe jsem se cítil na dvoře Rudolfa II.,“ pokračoval vetřelý pekelník. „Kdyby Edward Kelly nebyl takový ješita a nedočkavec, mohli jsme udělat spousty geniálních věcí, anebo John Dee,“ nechával se unést Infernini, „to byl materiál. Škoda, že jsem nemohl pracovat s oběma, Johna Dee dostal na starost kolega, to víte i v našem, ehm, ústavu, vládně korupce,“ posteskl si…
„Teď jezdím na stáže do Vatikánu. Nuda, nic než nuda!“ zamračil se a poškrabal dlouhými nehty na tváři. Dlouze se odmlčel.
Jan Pravoslav se nenápadně sunul ke dveřím, aby sundal kříž s Kristem. Infernini ho chytil za rukáv.
„Nechte toho být, člověče, to vůbec nefunguje. To je jen takový strašák. Pojďte si sednout, ať s tím pohneme!“
Fascinovaně si sedl. „Co se mnou uděláte?“
„Co bych s vámi měl, proboha…totiž tfuj fuj, prolucifera, co bych s vámi měl dělat?“ Infernini se upřímně podivil. „Zkusíme udělat něco s tou sonátou, ne?“
„A budete za to chtít úpis, co?“ dorážel na čerta.
„Úpis? Ale nechte toho, člověče. Vy ještě věříte těm báchorkám pro malé děti? Je moderní doba, nastupuje secese, příklon k antice a vy na mě úpisem!“ Infernini vrtěl rozhořčeně hlavou.
Trochu ho to uklidnilo. Třeba to nakonec za pomoci onoho satana sepíše. Někde vzadu v hlavě mu blikal varovný signál, ale nakonec ho přehlušila touha složit skladbu, před kterou budou smekat významní evropští muzikanti.
„Tak co radíte?“ optal se, teď už zklidněn. Vycítil, že bezprostřední nebezpečí nehrozí.
„Co radím, co radím? Třeba, řekněte mi, jak se přihlašuje půlnoc?“
„Údery hodin, troubením a voláním ponocného!“
„No vidíte a ani to moc nebolelo, tak jak?“
Jan Pravoslav se dlouze zamyslel. Hlavou mu zněl zvuk orloje odbíjejícího půlnoc, troubení ponocného a jeho halekání…
„Toho Hospodina můžete klidně vynechat,“ mínil Infernini. „Stačí, když tam zakomponujete, to dvanáctá hodina odbila, další už by působilo rušivě,“ přečetl mu zase myšlenky.
Skladatel se ani nepohoršoval. Zmáčkl klávesy, krátká ouvertura, jemný nástup…rychle to zapsal. Čert souhlasně kýval. „To je ono, to je ono,“ pochvaloval si,“…a teď ten orloj,“ pobízel ho dál a Jan Pravoslav hrál a zapisoval do notového záznamu. Nad ránem byl hotov.
Čert luskl prsty a na klavíru se objevil opis celé sonáty v notovém provedení. „Něco do našeho archivu, pane skladateli,“ řekl s úsměvem. „A ještě poslední akt nás čeká. Tu sonátu mně podepište, aby nebylo pochyb o autorství! Stačí ten opis!“
Hudební skladatel si namočil brk a bez pobízení sonátu podepsal. Infernini si vzal papír, letmo ho přejel pohledem a strčil do kapsy. Vzal si cylindr a hůlku pozdravil a odešel. Jan Pravoslav to ani nezaznamenal. Přišlo na něj obrovské spaní. Ulehl na kavalec u knihovny a okamžitě se propadl do říše snů.
***
„Vstávaj, pane, vstávaj,“ třásla s ním jeho hospodyně. Je tu za nimi ten jejich kumpán Mračný. Posadil se. Byl oblečený a klepal se zimou. Měl pocit jako po velkém flámu. Oheň v krbu skomíral a v pokoji bylo docela chladno. Nejasně si vzpomínal, co se vlastně v noci dělo. Zamířil pohled na klavír. Notová osnova se zdála být popsaná.
Ve dveřích lehce odstrčil hospodyni a do pokoje vplul knírkatý Mračný, kterému z kapsy zimníku vykukovalo hrdlo láhve s kořalkou.
„Přinesou nám dvě sklenky!“ Obrátil se na hospodyni, která spráskla ruce.
„Ožungře, to už chtěj pít? Vždyť bylo sotva deset!“
„No právě, Magdaléna, gentleman do deseti nepije a jak viděj, deset už bylo! Tak šup pro ty sklenky!“ Chytil ji za ramena a s mlasknutím políbil na čelo.
Mračný měl rozcuchané husté vlasy zakrývající čelo a velké, bezstarostné modré oči. Bylo ho plno a byl hřmotný. Hospodyně Magdaléna pro něj měla, pro ni nevysvětlitelnou, slabost, ale zlobil ji svým bujarým pitím. Párkrát pro ni složil krátkou oslavnou básničku a tím v jejich očích vyrost do nadpozemské výšky a i to pití mu odpouštěla. Otočila se a šla pro sklenky.
Mračný vytáhl láhev, odšpuntoval a podal příteli. „Napij se, bratříčku, jak vidím, tys včera flámoval, co?“
Zavrtěl hlavou. Vzal láhev a napil se. „Měl jsem ti včera takový divný sen…počkej!“ Podal mu zpět láhev a vrhl se ke klavíru. Prohlížel noty, obracel listy a pak se zadíval na Mračného. „Měl jsem ti, příteli, takový zvláštní sen,“ pokračoval. „Přišel ke mně divný chlapík s ještě divnějším jménem, představ si, jmenoval se Angelino Infernini…“ zavrtěl hlavou a hledal porozumění u přítele. Do nevyřčené odpovědi vešla hospodyně se skleničkami a postavila je na stůl. Ke dvěma velkým přidala malou stopečku. Mračný ji pozoroval a rozesmál se. „Tu malou zkumavku maj pro Pravoslava, nemýlím se?“
Magdaléna se rozesmála hrdelním smíchem. „Oni jsou fiškus, pane dochtor,“ a vzala si od něj láhev s kořalkou. Nalila si sama malý hlt, dolila obě velké štamprle po okraj a připila na zdraví a úspěch. „Pánové by si už konečně měli najít nějakou ženckou,“ rozhodla a chystala se odejít.
„Počkaj, Magdaléna, kolikpak to bylo včera hodin, když sem přišel ten pán?“
Vyvalila na něj oči. „Kdo sem přišel? Nemaj horkost, mladý pane? Tady přeci nikdo nebyl!“
„Jen si vzpomenou,“ přemlouval ji, „takový hubeňour s černou šálou, cylindrem a hůlkou. Přišel za nimi, když mi nesla ten čaj!“
„Když jsem jim přinesla čaj, seděl u pijána a ani mě pořádně neslyšel. Něco drmolil a tak jsem šla radši pryč.“
Vrtěl nedůvěřivě hlavou. „Vždyť mě kárala za tu pozdní neohlášenou návštěvu.“
Zamračila se, otočila se a se štamprličkou v ruce odcházela pryč. Ve dveřích se otočila. „A nevymýšlej si, mladý pane!“ Před užaslými zraky obou mladíků se vrátila ke stolu, nalila si stopečku a obrátila ji do sebe. „Hmmm,“ odfoukla přetlak a odešla.
Mračný se rozesmál. „Ty se ani nemusíš ženit,“ chechtal se srdečně, „Magdaléna tě srovná líp, než kdejaká manželka.“
Jan Pravoslav ho neposlouchal a spěchal ke klavíru. Vzal do rukou notovou osnovu a jal se listovat. Horečně obrací stránky. Nalistuje Půlnoc a začne si broukat. Mračný ho sleduje a vrtí hlavou. Nalije si ještě další skleničku a pije. Jeho kamarád položil noty do stojánku a začal hrát. Mračný s další sklenkou se zastavuje na půli cesty k ústům a zaposlouchává se do líbezné melodie. Muzikant hrál a hrál. Hospodyně nesoucí čaj se zastavila u dveří. Poslouchala jako u vytržení kouzelnou hudbu.
„No viděj!“ vydechla, když zazněly poslední takty. Postavila na stůl pozdní snídani pro oba mladé muže. „To bylo řečí, že tu muziku nedodělá a jak jim to, pane, odsejpalo. Však už jsem v noci myslela, že na nich přijdu se smetákem!“ A odešla vítězoslavně z pokoje.
Karel Básnimír Mračný se zvedl a u klavíru položil kamarádovi ruku na rameno.
„Člověče,“ řekl obdivně, „To snad není pravda! Ještě včera jsi bědoval, že pořád nemůžeš chytit tu správnou inspiraci a ejhle, ono tě to popadne přes noc.“
„Básnimíre,“ vydechl Jan Pravoslav, „já mám pořád pocit, že se mně to všechno jen zdá.“
A vyprávěl příteli svou příhodu-sen.
„A úpis?“ optal se se širokým úsměvem Mračný, „úpis po tobě nechtěl?“
Zavrtěl hlavou. „Nechtěl, jen jsem mu musel podepsat opis notového záznamu. Vzal si jej a odešel.
„Tak vidíš, Mistře, teď ještě tu píseň pro mladého Rosenkranze a můžeme se rozšoupnout!“
Karel Mračný pocházel ze šlechtické rodiny. Obývali jakýsi zámeček ve východních Čechách a jeho otec se přátelil s hrabětem Nosticem, kterého během studií mladý Mračný navštěvoval a poznal i jeho syny, které vzdělával Josef Dobrovský. Prostřednictvím Dobrovského se dostával mezi další vynikající muže té doby. Poznal topografa Schallera a především historika Pelcla. V jejich společnosti nasával vědomosti o historii, literatuře a hlavně poezii, které úplně propadl. Někdy i na úkor studia lékařství, které přece jen dokončil. Otevřel si praxi, na Betlémském náměstí a k Selenskému, který bydlel v Řetězové, ulici to neměl daleko. Selenského byt byl jen kousek od kořalny jiného konvertovaného Žida Metzgera, kde se scházela nejrůznější směska lidí. Studenti, jejich profesoři, literáti i řemeslníci.
Mračný propadl poezii a za svoje křestní jméno si přidal ještě jedno, Básnimír. Nejdříve psal německy, ale později zkoušel svoje verše tepat v češtině. Úroveň jeho tvorby nebyla špičková, ale jeho verše se objevovaly v kalendářích nebo v jiných tiskovinách. Živit poezií se nemusel, lékařská praxe a slušná renta bohatých rodičů, udržovala životní úroveň tohoto bouřliváka na solidní úrovni.
Jeho přítel Selenský na tom byl hůř. Byl sirotek, vychován v klášteře, odkud ho poslali na studia učitelství. V Praze nemohl sehnat práci a tak se živil doučováním bohatých dětí a zkoušel prorazit v hudbě. Snil o tom, jak napíše světoznámou sonátu a později operu, jak bude slavný a bohatý. Zatím si mohl dovolit jen pronajímat jednopokojový byt s kuchyní a komůrkou pro hospodyni.
Jeho hospodyně Magdaléna u něj pracovala často jen za byt a stravu. Měla k němu mateřský vztah.
Selenský hrál na pohřbech, svatbách či oslavách. Někdy si přišel na slušný výdělek, jindy to bylo chabé. Mračný věděl o jeho nelehké finanční situaci, tak občas, aby jeho přítel nevěděl, kupoval jídlo a tajně ho nosil Magdaléně, aby měla z čeho vařit.
Mračný se zamyslel. „Ta hudba se ti povedla skvěle a já si myslím, že je jen otázkou času, kdy si najde svoje místo na slunci!“
Jan Pravoslav jen přikyvoval zcela pohlcen nádherou, co vytvořil. Už se mu nevybavoval sen o podivném hostu, který ho inspiroval, a který si s sebou odnesl opis jeho notového zápisu. Byl unešen a v myšlenkách se mu ozýval potlesk, volání slávy a cinkání zlaťáků.
Ze snění ho vytrhl jeho přítel. „Složím na hudbu slova,“ prohlásil tónem nepřipouštějící odpor. „Hned, jak jsem uslyšel první tóny, začal se mně v duchu odvíjet příběh – Když slunce zapadá za obzor a šero odívá se do hávu…co tomu říkáš, příteli?“
Slabě přikývl. „Dobré, dobré.“
„Sedneme si spolu a budeme tvořit. Jémine, ti budou ale koukat!“
„Koukat by měli oni,“ flamendři. Magdaléna si přišla pro nádobí. „Koukaj udělat tu píseň pro Rosenkranze. Jinak tu zmrzneme!“ Vzala hrnky, smetla ze stolu drobty a odešla. Dveře za sebou zavřela nohou.
„Má recht,“ souhlasil Mračný. „Uděláš pár taktů, já na to složím báseň a bude co pít!“
„Hlavně budu mít dřevo,“ pookřál jeho přítel. „Dáme se do toho, skladba se bude jmenovat jako jeho kluk!“
„Icik?“ je zvědavý Mračný.
„Proč Icik? Mladý Rosenkranz bude Izák.“
„Může být,“ připustil Karel Básnimír Mračný, „ ale pro Žida je nejlepší Icik!“
***
Za potlesku odcházel Jan Pravoslav i s houslemi a smyčcem ke stolku kde seděl Karel Básnimír. Přisedl k němu a už byl u nich tatík Rosenkranz.
„Tak to se jim povedlo, mladí pánové!“ Radost z něj přímo sršela. „A oni,“ obrátil se na Mračného, ta básnička jakoby šla přímo z mého srdce. Je vidět, že umějí a znají dobře i Starý zákon, pane dochtor!“
„Tedy, řeknu jim, že ta skladba za dva metry dřeva stojí!“
„Čtyři,“ opravil ho Karel Básnimír.
„Co čtyři, co čtyři?“ nechtěl chápat Rosenkranz.
„Slíbil jste Magdaléně ty metry čtyři!“
Rosenkranz zbledl a přisedl na volnou židli. „Co se do toho pletou, pane dochtor? Tady panu musicusovi jsem slíbil dva metry dřeva….“
„Čtyři,“ přerušil ho Mračný, čtyři!“
Obchodník s dřevem vrtěl hlavou. „Ne ne ne, slíbil jsem metry dva!“
„Tři! Magdaléna mně řekla, že tři. Ta by neřekla něco, co neslyšela. Řekli tři, pane velkoobchodníku!“ Jan Pravoslav se probudil a zasáhl. „To je, jako bych jim dal jen tři čtvrtě papíru. To tak přeci nechcete?“
Rosenkranz hluboce povzdechl. „Co mám s nimi dělat, tak tedy tři, ať se malému Izákovi daří!“ Zvedl se a šel pryč. Mračný zaslechl, jak mumlal něco o nevděčných gojimech.
Magdaléna musela Rosenkranze upomínat ještě třikrát. Pak obchodník se dřevem změkl a přivezl ty metry čtyři. Díky Mračnému, který malého Izáka vyléčil z těžkého zápalu plic.
***
Selenský s Mračným se teď scházeli zřídka. Karel Básnimír měl hodně práce s pacienty, kterých přibylo nepočítaně. Jan Pravoslav zase doučoval syna velkoobchodníka látkami. Jeho dvanáctiletý chlapec měl zájem o všechno možné, jen o učení ne. A velkoobchodník z něj chtěl mít pokračovatele, studovaného pokračovatele, no kluk byl tvrdý oříšek. Selenský se domů vracel vyčerpán, ale do tepla a s pár penězi zaručujícími existenci.
Jeho sonáta Divuplná noc ležela na klavíru a její melodii si občas sám přehrával. Někdy se zaposlouchala i Magdaléna. Mračný slíbil k sonátě udělat text, ale nějak mu to nešlo od ruky. Měl ty dny opravdu hodně běhání za nemocnými i práci v ordinaci.
Jan Pravoslav zkoušel skládat další melodie. Měl prchavé nápady, které ale nedocházely k úspěšnému konci. Něco začal a hned mu nápad překrývaly takty Půlnoci a Času duchů. Nedokázal se soustředit. Když usínal, v hlavě mu zněly zase melodie Půlnoci a Času duchů.
Melodie ho pronásledovala na každém kroku. Málo jedl, před očima hubnul. Magdaléna ho přemlouvala, začala mu podstrojovat, ale moc to nepomáhalo. Rozhodla se, že půjde požádat o pomoc Mračného. V Praze v té době řádila nemoc. Postižení dostávali vysoké horečky, rýmu a kašel.
Když se Magdaléna objevila u Mračného, pokýval hlavou. „Horečka, rýma a kašel, co?“ zeptal se ihned. „Oni nebo Jan?“
„Zaplaťpámbu,“ pokřižovala se hospodyně, „horká nemoc nás nepostihla. Jen mladý pán nic nejí, pořád něco píše, pak papír trhá a zase píše. Nejí, je pohublý, oči má vpadlé a něco drmolí,“ žalovala.
„Zamyslel se. „Počkaj ještě pár dní, Magdaléna, horká nemoc ustupuje. Za dva nebo tři dny jsem u nich a Jana prohlédnu!“
***
Přišel za týden. Ještě než vešel do jeho pokoje, dal hospodyni kus flákoty hovězího, které koupil u řezníka a poručil jí, aby Janovi udělala silný vývar! „A dohlédla na to, aby to snědl!“ rozkázal.
Když otevřel dveře, Jan Pravoslav seděl na kavalci a nepřítomnýma očima hleděl na klavír. Básnimír položil svůj lékařský kufřík na stůl. Teprve teď se jeho přítel probral a unaveně se usmál. „To jsi hodný, že jsi přišel,“ zašeptal a zvedl se z kavalce. „Je mně jen trochu šoufl!“
Mračný skladatele požádal, aby si sedl a sundal košili. Pak ho prohlédl, zkontroloval ústa, zornice a proklepal břicho.
„Obleč se!“ nařídil mu a něco psal na papír. Pak papír vzal a odešel za Magdalénou, která dávala na plotnu hrnec s masem. Brala Mračného příkazy smrtelně vážně. Měla o Selenského strach, jako kdyby patřil do její rodiny, jako o syna.
„Magdaléna,“ řekl hlasem nepřipouštějícím odpor, „Magdaléna, tady maj recepis a jdou s ním hned do apatyky. Magistr jim namíchá podle recepisu lék. Ten přinesou. Pak jim řeknu, jak ho mají Jenovi dávat!“
Hospodyně se na Mračného provinile zadívala. „Když, mladej pane dochtor, když já už nemám peníze!“ Vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.
„Jen klid, Magdaléna, tady maj a rychle běžej!“
Karel Básnimír se vrátil k příteli. Řekl mu, že Magdaléna za chvíli přinese lék. „Budeš ho brát lžičku ráno a lžičku večer hned po jídle,“ pravil důrazně. „Kdyby to šlo takhle dál, skončíš někde ve špitálu pro choromyslné,“ zahrozil.
Sáhl do kufříku a vyndal nezbytnou láhev kořalky. „Je ze švestek a dostal jsem ji od Metzgera za léčení,“ vysvětlil a podal Janovi. „A dej si pořádného loka,“ nařídil a sledoval, jak pije. „Ještě,“ pobízel ho a upokojil se, když z láhve notně ubylo. Napil se i sám a sáhl opět do kufříku. Vytáhl noviny a podal Janu Pravoslavovi. „Koukni, Krameriusovy C.K. Pražské Poštovské Noviny. Poslední vydání a teď tady, čti!“ Prstem ukázal do novin. Pod nadpisem VEČER, bylo vyvedeno tučným písmem Karel Básnimír Mračný.
Jan Pravoslav ožil. Kořalka začala působit a i Mračného hřmotná přítomnost mu dělala dobře.
„Ty už jsi složil na sonátu slova?“
Básnimír zavrtěl hlavou. „Jen ten Příchod večera, k ostatnímu jsem se nedostal, bylo hodně nemocných. Pustím se do toho v nejbližších dnech!“
Ve skutečnosti se už do toho pustil. Večer mu šel docela od ruky, ovšem jak se dostal k Půlnoci, byl vedle. Melodie byla složitá a svými verši se nemohl trefit do správného rytmu. Byl vzteklý a u stolu se mu kupila hora zmačkaného papíru. Potom zanechal marných pokusů a řekl si, že u skladatele si nechá skladbu zase přehrát.
„Poslyš,“ obrátil se na přítele, „něco pro nás mám. Za dva dny pořádají okázalou slavnost, na kterou je pozváno mnoho vynikajících mužů. Budou tam Josef Dobner, Martin Pelcl a někteří hudebníci tam předvedou svá díla. Dokonce byl pozván i skvělý musicus Haydn, ale ten bohužel nepřijede. Ochořel a leží doma ve Vídni. A prý je to dost vážné. Já jsem hovořil se synem hraběte Nostice, mám od něj pozvánku i pro tebe! Frak ti seženu… tam se můžeme předvést. Tedy hlavně ty, Jene! Pojedeme kočárem. A na to si musíme připít!“
***
Od okázalé slavnostní návštěvy přecházely Janu Pravoslavovi oči. Dámy v nádherných róbách, elegantní muži ve fracích, všude plno krásných věcí a stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. S Básnimírem seděli poblíž parketu upraveným na pódium s krásným bílým klavírem.
Zatímco se jeho básnický přítel ládoval a popíjel, Jan nesměle pokukoval po přítomných. Pánové Dobner s Pelclem se o něčem vášnivě dohadovali. Třetí ve skupince byl Nosticův nejstarší syn Bedřich Jan, který naslouchal se zjevnou úctou. Mračný si všiml, že jeho přítel pozoruje slavné muže a zvedl se. Položil mu ruku na rameno. „Pojď, řek velitelsky, „představím tě!“
Oba muži dokráčeli ke skupince a chvíli naslouchali debatě. Bedřich Jan chtěl cosi podotknout, ale všiml si, že s Mračným přišel i další muž a domníval se, že to je onen skladatel, o kterém tak nadšeně, a hlavně o jeho sonátě, Mračný vyprávěl. Chvíli se bavili o hudbě a Jan Pravoslav oceňoval jeho hluboké znalosti. Povídali si a Dobner i Pelcl ztichli a oba zanícence poslouchali. Vtom se vážný Dobner vložil do debaty: „Mistře,“ oslovil Jana a jemu změkl všechen morek v kostech. Sám velký Dobner ho tituluje: Mistře…
Zrudl a nesměle oponoval, že ještě nic nedokázal. „Mistře,“ opakoval učenec, „mohl bych jich poprosit, aby nám tady předvedl jejich výtečnou sonátu?“
Bedřich Jan Nostic přikývl za Jana a odešel ke klavíru. Vyjednal si ticho a oznámil, že skladatel Jan Pravoslav Selenský zahraje klavírní sonátu Divuplná noc.
„Běž,“ postrčil váhavého přítele Básnimír.
Jan Pravoslav zdřevěnělý trémou nerozhodně vykročil k pódiu. Všiml si několika dam, jak si potichu šuškají a pozorují ho. To mu na jistotě nepřidalo.
Před klavírem se zastavil, vyňal ze záňadří notový zápis a usedl na stoličku.
Pohlédl na klaviaturu a najednou jakoby svět pro něj přestal existovat. Viděl jen nástroj a notový zápis. Pohladil jemným preludováním černobílé klávesy a začal hrát. Čím déle hrál, tím víc se do hudby nořil a nevnímal, jak publikum v sále Nosticova paláce pozorně naslouchá. I dámy přestaly špitat.
Jan se dohrál k druhé části skladby Půlnoc. Najednou jakoby šlo o život. Sálem se zhmotnila ve zvuku klavíru temná noc, tajemná a mystická. Zkamenělí posluchači zapomněli skoro dýchat a vnímali nádhernou hudbu všemi čivy. Po kraťoučké pauze rozezněl hudební nástroj Jan ještě k větší kráse. Noc duchů omotávala mysl přítomných, kteří nebyli schopni pohybu. Klavírista zapomněl na všechno a dával do hry celou svou bytost. Když dozněly poslední takty, bylo v sále ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout. Posluchači, jakoby omámeni nemohli se probrat z krásného snu.
Po chvíli se ozval potlesk. Frenetický potlesk prokládán obdivnými výkřiky uznání. Skladatel byl štěstím bez sebe. Měl zavřené oči, ukláněl se a jeho duše se tetelila zapomenutou blažeností. Byl to večer nádherný a Jan Pravoslav byl náhle středem zájmu. Užíval si to a v duchu děkoval Mračnému, že mu umožnil se večera zúčastnit.
Setkání odstartovalo Janovy šťastné dny. Pozvání se jen hrnula a bohatí pražští měšťané si považovali za čest, když mohl na jejich akcích vystoupit a zahrát Divuplnou noc. Peníze se mu jen hrnuly a tak mohl vyměnit svůj obyčejný byt za honosnější dům na Staroměstském náměstí. V novém bytě pořádal večírky a jeho ložnicí prošlo mnoho dam. Už dávno propustil věrnou Magdalénu, protože mu vyčítala nemístné utrácení a promiskuitní život. Magdaléna se odstěhovala k příbuzným na venkov a místo ní Jan zaměstnal mladou hospodyni a kuchařku, dříve vařící v nóbl panských domech. Na večírky, které doma pořádal, zval i přítele Mračného, ale ten začal ztrácet zájem o bezduché tlachání adorující měnícího se přítele Selenského, který začal trpět proměnami nálad, stihomamem a byl pronásledován paranoiou.
Mračný s vypětím všech svých sil nakonec dokončil text k Divuplné noci, ale stále nebyl spokojený, text škrtal a opravoval. Zkoušeli na některých večírcích zařadit Sonátu opatřenou textem do programu, ale ani slovutní pěvci a pěvkyně neměli tak obrovský úspěch, jako když se sonáta hrála samostatně bez zpívání. Ne, že by text byl špatný, ale obtížnost v části Půlnoc dělala pěvcům problémy. Zvláštní také bylo, že se Jan Pravoslav nechtěl vzdát svého notového zápisu a jeho hudební dílo se nesmělo hrát bez jeho účasti. Také si nenechal opsat notový zápis a jeden jediný nosil pořád u sebe. Po Praze se šuškalo, že mladý skladatel je podivín a nemá to v hlavě v pořádku. Naštěstí byl o něj neustále zájem, tedy o jeho vystoupení a nemusel živořit.
Mračný se s ním pohádal také kvůli Magdaléně. Vyčetl mu, že se zbavil tak oddané hospodyně. Dokonce to došlo tak daleko, že vypátral, kam se Magdaléna přestěhovala a jel za ní do Mělníka a chtěl jí nabídnout místo u sebe. Jeho cesta byla ale marná, Básnimír přijel den po jejím pohřbu. Magdaléna vyhazov neustála, rozstonala se a zemřela. Její příbuzní byli na Mračného zlí, protože se domnívali, že příčinou jejího vyhazovu je on. Musel jim vysvětlovat, že ne on, ale jeho přítel ji zaměstnával.
Jana Pravoslava zpráva o smrti jeho někdejší hospodyně nijak neznepokojila. Lhostejně vyslechl přítelovo sdělení a jen pokrčil rameny se slovy: „Všichni tam jednou půjdou, staří, mladí…“
Od té doby se Mračný omlouval k pozváním na jeho vystoupení, i když mu bylo velice líto, jak jeho blízký přítel vede život.
Jan Pravoslav složil ještě několik sonát. Neměly ale zdaleka ohlas, a když na závěr nezařadil Divuplnou noc, potlesk byl spíše mdlý, rozpačitý a posluchači ne příliš spokojeni. A tak se stalo zvykem, že Divuplnou noc vždy řadil na konec svého vystoupení a tím vše korunoval.
Jeden večer uspořádal pitku. Rozlévalo se drahé víno a roznášelo se pečené maso, stůl byl obložen zeleninou, na mísách byla hojnost raků a ryb. Sešlost pomlouvala jiné skladatele, lísala se k Janu Pravoslavovi, který se ochotně přidával k pomluvám, snášel špínu na skladatele, pěvce i básníky. Podle se otřel i o Mračného, když jeden z přítomných se na něj zeptal a nakonec na něm nenechal niť suchou. Vrcholem každého večírku u Selenského byla Divuplná noc.
Skladatel zasedl ke klavíru a sebevědomě přejel klávesy. Začal preludovat a najednou ho přepadlo do všech končetin mravenčení. Vyděsil se, protože již delší dobu měl v podpaždí ošklivé výpotky a na penisu se mu udělal vřed. Styděl se jít k felčarům, aby to neohrozilo jeho pověst a bál se také navštívit Mračného a požádat ho o pomoc.
Zkoušel znovu zapreludovat, ale mravenčení sílilo a začala se mu motat hlava. Zvedl se ze stoličky a musel se chytit klavíru, aby neupad. Nikdo mu nepomohl, jen na něj zírali. Dopotácel se na židli, ukázal prstem na dveře a zasípal: „Ven, všichni ven!“
Chvilku trvalo, než pochopili a rozčarováni odcházeli z jeho pokoje.
Seděl na židli a rozpínal si límeček. Obtížně dýchal, a když přišla hospodyně, s námahou ji přikázal, aby běžela k Mračnému, že mu jde o život. V duchu se obával, že jeho přítel nedorazí, ale bylo mu tak zle, že se odhodlal ho zavolat a doufal, že zapomene na poslední doby nedorozumění.
Vší silou se doplazil do ložnice a oblečený se svalil na postel. Zdálo se mu, že musí každou chvíli vypustit duši.
Karel Básnimír byl u něj za malou chvíli. Celý zadýchaný přiběhl do ložnice. Bez řečí ho začal prohlížet, poslouchal u zad a za Janova protestu ho svlékl do naha. Okamžitě mu bylo jasno. Jeho přítel je nakažen syfilidou. Vybídl ho, aby se oblékl a chvíli s ním rozprávěl. Ptal se ho na nejrůznější věci, které dle jeho názoru, mohly mít také vliv na jeho onemocnění. Zdálo se mu, že Jan Pravoslav kromě syfilidy, trpí i vážnou psychickou poruchou, která je syfilitickým onemocněním zhoršována. Když byli hotovi, dlouho Karel Básnimír přemýšlel, jak by mu mohl pomoci. Kromě rtuťové masti a bylinné léčby moc jiných možností nebylo. Bezděky si povzdechl. Jan Pravoslav na něj upřel bezbarvé, unavené oči.
„Umřu?“ otázal se tiše a rozkašlal se. Mračného okamžitě napadlo, že by mu měl vrátit slova, která Jan prones při zprávě o smrti Magdalény. Ihned tu myšlenku zapudil a vyloudil na tváři něco jako úsměv. „To si ještě pár let počkáš,“ zahlaholil a sám se lekl, jak to znělo falešně. Ohnal se po mouše, která mu zabzučela okolo ucha.
„Musíš se šetřit!“ vysvětloval mu naléhavě. „Trochu vypni, přestaň dělat večírky a šetři si trochu peníze! Choď hrát jen tam, kde je dobrá společnost, choď málo, nepřepínej se! Když budeš mít hudební nápady, tak komponuj v klidu…no, dobře,“ připustil nakonec, když viděl, jak
Jan Pravoslav se chystá nesouhlasit, „já vím, že umělci pracuji s napětím a rozjitřenými nervy, ale trochu si to naplánuj…“
„Jak můžu plánovat nápady?“ namítl bledý Jan.
„Nápady nemyslím, ale práci, učení, hraní no a komponování, jak to přijde,“ snažil se mu nastínit činnost Básnimír. „A teď si lehni, počkám, až služebná přinese recept, který jí teď odnesu a poradím ti, co dál.“
Když potom odešel, hleděl Jan do stropu. Nebylo mu dobře a rtuťová mast ještě mu přitížila. Bylinkový čaj chutnal odporně a tak ho pil jen s největším sebezapřením. Najednou ho přepadl tísnivý pocit, že umře, že se nedožije rána. Nejdříve ho to ochromilo, ale pak i přes bolest celého těla vstal a šel zamknout všechny troje dveře. Od krbu si vzal pohrabáč a v rohu místnosti pod oknem odtáhl komodu. Bylo to pro něj nesmírně namáhavé a tak si sedl na postel. Když se mu zdálo, že zase trochu může, zkusil vytrhnout prkno z podlahy. Povedlo se mu jej nadzvednout až na třetí pokus. Z komody vytáhl dřevěnou bedýnku, do které složil notový zápis. Bedýnku zamkl a strčil pod podlahu. Prkna zase přitlačil nazpět a hřebíky přibouchal pohrabáčem. S posledními silami přistrčil komodu nazpět. Celá operace ho stále veškeré síly, a tak se dopotácel k posteli a zalehl. Téměř ihned usnul spokojený, že sonáta je zabezpečena před cizíma rukama.
Rána se služebná po Janovi sháněla, ale ten neotvíral. Zkoušela dveře, ale ty byly zamčené. Měla vztek, že zase bude muset někam běžet a šla si postěžovat kuchařce.
Kuchařka míchala těsto a na vyprávění služky jen krčila rameny. „On náš mladej pán jsou velkej floutek a proutník. Ale co,“ řekla pak smířlivě, „ať je jaký je, platí dobře. A to je pro mě rozhodující!“
Služka natahovala do pláče. „A co když umře? Co pak s námi bude? Kam půjdu?“
„Ale neumře,“ chlácholila ji kyprá duše Janovy kuchyně, „neumře, tihle šibalové mají tuhý kořínek,“ ucedila rozhodně a olízla měchačku od těsta. „A kdyby náhodou, já se neztratím, po mně byla vždycky poptávka,“ byla spokojená sama se sebou.
Služka se vzlykáním odběhla pro Mračného.
***
Přiběhl asi za hodinu a kromě svého kufříku byl vyzbrojen železným páčidlem. Jan Pravoslav byl pořád zamčený ve svém pokoji a na klepání se neozýval. Básnimír vzal páčidlo a zabral. Křídlové dveře vmžiku povolily. Zadržel služku, která se hrnula do ložnice, a přikázal jí, aby čekala za dveřmi.
Jan ležel na zádech, těžce dýchal a tělo se mu třáslo. V koutcích úst měl sliny a popraskanými rty šeptal: „Sonáta, ta prokletá, ďábelská sonáta…“ a pořád dokola. Mračný mu položil ruku na rameno a tiše ho oslovil. Škubl s sebou ukázal prstem na přítele, ale zesláblá ruka spadla zpět. „Ďábel,“ vydechl a začal se ještě víc třást. „Ta sonáta je ďábelská, je ďábelská a prokletá,“ zasípal a oči se mu protočily.
Básnimír vylovil z kufříku čichací sůl a nechal Jana čichnout. Po chvíli se probral a zašeptal: „Už jsem v pekle?“
„Co to pořád povídáš o tom pekle?“ Básnimír zkoušel Jana dostat do reálu. Moc to nešlo a tak jeho přítel přemýšlel, zda mu nemá pustit žilou. Zároveň se obával, aby tak zesláblému organismu neublížil ještě víc.
„Pane hrabě, spálej tu sonátu, spálej ji, je prokletá!“ To prokletá skoro vykřikl. Básnimír se k němu sklonil: „Jene, pustím ti trochu žilou, aby tě pustil fantas.“ Na ta slova se zkoušel Jan podepřít lokty a sípal: „Česnek, přineste mi česnek! Vampýr je tady!“
Za pomoci služky i povolané kuchařky se nakonec povedlo Mračnému Janovi pustit žilou a ten upadl ihned do horečnatého spánku. Básnimír k němu chodil několik dní, ale jeho přítel byl v neustálém deliriu. Nechal ho nakonec převézt do ústavu choromyslných, kde po týdnu naposledy vydechl. Pohřeb neměl okázalý a uložili ho na městském hřbitovu. Zpráva o Janově skonu se rychle po Praze roznesla, kupodivu ho nikdo nelitoval. Jen mladý Nostic, Bedřich Jan, přišel na pohřeb a vyslovil Mračnému kondolenci. Po Janovi se nikdo nesháněl, po jeho Divuplné noci však ano. Několikrát prosmejčili celý dům od sklepa až po půdu, mámili na služebné i kuchařce, kam mohl notový zápis dát, ale nikdo nic nenašel…
Na sonátu se brzy zapomnělo. Po Evropě se proháněla napoleonská vojska a taky byly jiné starosti, zkrátka – Inter arma silent Musae…
Protože Jan Pravoslav Selenský neměl žádné příbuzné, připadl jeho dům klášteru, kde Jana coby sirotka vychovávali. Mračnému se dům velmi líbil a nakonec se s řádem dohodl na prodeji a koupi. Oženil se v něm a vyprávěl své ženě, co všechno o sonátě věděl. Četl jí verše, které k hudbě napsal. Zajímavé však bylo, že kdykoliv se o sonátě zmínil, bylo mu několik dní špatně.
Básnimír po několika letech začal navštěvovat kulturně literární spolek, založený Ervínem Felixem Nosticem, kde se pražští vlastenci scházeli, diskutovali a přeli se o svých i jiných dílech a jednou mladý Nostic vzpomenul Janovy sonáty Divuplné noci a poprosil ho, aby o tom něco ostatním i jemu, na sezení spolku něco bližšího řekl.
Moc chuti neměl, ale protože ho společnost prosila a někteří už ani nevěděli, co to Divuplná noc byla, nechal se přemluvit a vyprávěl vše od začátku, jak si to pamatoval. Jak se Janovi nevedlo pohnout s Půlnocí a Časem duchů a jak pak vše během jedné noci vše zkomponoval. Protože Mračný uměl hrát i na housle, nabídl se, že zkusí zpaměti kousek Půlnoci přehrát a zapívat text, který složil on sám. Snažil se, ale moc mu to nešlo, nepamatoval si složitou melodii přesně a tak nakonec se vzdal dalších pokusů. Sklidil za to posměch, ale Ervín Felix se ho energicky zastal a obhájil ho. Mračný se zařekl, že už nikdy nebude o sonátě Divuplná noc cokoli říkat. Jen na památku přítele nechal vyrobit pamětní cedulku upozorňující, že v domě žil hudební skladatel Selenský. ( Tu později ukradli švédští vojáci v domnění, že je zlatá.)
Týden nato Básnimír spadl ze schodů a ošklivě si zlomil nohu. Málem umřel. Dlouhý čas marodil, přestal docházet do spolku a Divuplná noc pomalu upadala v zapomnění.
***
„Já nevím, ale ty lidi sou paka! V takovym krásnym baráku chtěj položit dlažbu.“ Nazrzlý řemeslník se rozčiloval v pokoji domu, který měla jejich firma rekonstruovat. „Dal bych sem parkety nebo aspoň prkna!“
„Chce mít dlažbu, dáme mu dlažbu. Kdyby chtěl linoleum, hodíme sem linoleum, Josef! Ale když chce dlažbu, dostane dlažbu. Ostatně, dlaždice jsou již nakoupené a za chvíli je přivezou. Ty a Robert zatím vytrhejte všechna prkna, vyrovnejte to a pak sem, holt, hodíme tu dlažbu! Je to nějakej pracháč a dům dostal v restituci. Už to zaplatil, a dobře, tak udělejte, co chce a zbytečně nediskutujte!“
Josef ještě chvíli okolkoval a neměl s k práci. „Tak co je, Josef, co ještě chceš?“
Nazrzlý Josef přešlapoval. „Chtěl bych vědět, co to je za blbce, ten restitunt!“
„Restituent se říká, Pepo! Jmenuje se JUDr. Karel Mračný, advokát a je prej nějakej bejvalej von. Tak teď to víš a sypej připravit tu podlahu!“
Mistr řemeslníků uťal debatu a šel pro Roberta, který přišel až za hodnou chvíli, když jeho parťák Josef odnášel pár vytrhaných prken.
„Pepíku, ser teď na to! Je svačina, dáme jedno pěnivý a nadlábneme se!“ Robertovi se evidentně do práce nechtělo.
„Nejdu, Roberte, stará mně dala s sebou kus tlačenky a minerálku.“
„Co? Chlastat minerálku na tlačenku? To se akorát tak posereš,“ mínil Robert s váčky pod očima.
„Večer ještě jedu s babou nakupovat,“ omlouval svoji nechuť k pivu Josef.
„Ale hovno, do pěti jedno dávno vyprchá,“ věděl Robert.
„Jo, jedno vyprchá, ale když tam vlezem, tak vychlastáme aspoň tři. Jako kdybych tě neznal!“
„Nějak tě ta tvoje Božka utáhla klepeta,“ posmutněl Robert. „Hele, můžu tam tedy skočit sám, vrátím se hned, neboj!“
Mávl odevzdaně rukou a věděl, že Robert určitě nepřijde dřív než za hodinu, až do sebe hodí tři pivka. Bylo to tak vždycky. „Hlavně přijď včas, než se tady objeví mistr. Mají dovézt tu dlažbu,“ rezignoval ryšavý Josef. „Já to tady zatím budu dělat sám.“
Robert se bleskurychle vzdálil a Josef opřel vytrhaná prkna v chodbě. Vrátil se do místnosti a napadlo ho, že bude lepší ta prkna tahat z druhé strany. Na to, jak měl být dům starý, byla podlaha velmi zachovalá, prkna téměř nepoškozená, jen v jednom našel dírky od červotoče. Vzal pajzr a začal trhat podlahu vlevo pod oknem. Když povolilo, všiml si jakési zaprášené bedýnky. Přepadl ho na okamžik slastný pocit, že objevil poklad. Opatrně bedýnku velikostí od polobotek vzal, sfoukl prach a pčíknul. Prach všechen neodletěl, dřevo bylo zašlé a prach zažraný. Opatrně s ní u ucha zatřepal. Hned nato zklamaně protáhl obličej, neozval se cinkot zlaťáků, ale nějaké šustění. Dřevěná bedýnka neměla žádnou ozdobu a byla zamčená. Když přemýšlel, zda ji má násilím otevřít, ozvaly se na schodech kroky a hlasy. Rychle krabici strčil do hadrové tašky, kterou mu spíchla žena, a ve které nosil svačinu. Bedýnka se vešla akorát.
„Kde máš Roberta?“ otázal se podezíravě mistr, když vešel do místnosti. „Přivezli ty dlaždice a matriál, tak koukejte švihat, ať nám to dole nerozkradou!“ Rozhlédl se. „Tak kde je ten Robert?“
„Seběh si dolů něco koupit k svačině.“
„Já mu dám svačinu, až se z toho posere! Zase někde chlastá pívo, co?!“
„Ale ne, už by měl bejt zpátky,“ snažil se ho chránit parťák. „Prozvoním ho!“
Robert celý zadýchaný byl nahoře asi za minutu. „Byla tam fronta,“ lhal.
„Tak se chlapi seberte, nanoste to dolů do kuchyně, přivezeme ještě další!“ Mistr přidělil úkol a vzdálil se.
Když měli hotovo, vrátili se trhat prkna z podlahy.
„Ty, Roberte,“ narovnal se od práce Josef. „Už si někdy našel poklad?“
„Ty vole, jasně, že našel. Moji starou. Jenže pak se ukázalo, že jsem ten poklad značně přecenil. Takže našel a doteď mě to sere,“ zasmál se ostrým řezavým smíchem.
Josef se povinně přidal k smíchu. Když se přestal smát, zcela vážně řekl: „Počkej, já to myslím vážně, co kdybysme našli v tomhle baráku poklad. Co bys s tím udělal?“
„Já,“ zamyslel se Josef. „Asi bych ho někde odevzdal. Z pokladu máš nárok na deset procent z cen a to musí vodhadnout někdo, kdo tomu rozumí. Nevohlásit to, je trestný, za tu můžeš i do krimu! Vodhadnout to musí znalec!“ Robert se podezíravě zadíval na Josefa. „Tys něco našel?“
„Ale ne,“ řekl rychle, „nenašel. Jen mě napadlo, kdybysme něco našli. Hele, bydlel tu nějakej hrabě nebo co a jeho potomek to dostal v restituentě! Říkal to mistr!“
„Restituci, ty motáku! Ale víš co? Za socíku tady byly nějaký kanceláře, dole byl snad krámek. Mistr mně ukazoval původní plán. A říkáš hrabě? To už dávno všechno vyrabovali. To by byla velká náhoda, kdybysme na něco přišli. Hele, rači dem na věc, aby se ten náš mistr nevopupínkoval!“
Chlapi se znovu pustili do práce. Josef ale pořád přemýšlel, co v té krabici je. Co s tím udělá. Musí dávat pozor, aby se před Robertem neprořekl, protože by určitě chtěl podíl. Ani se nepustil do svačiny. Měl strach, aby mu z tašky nevypadla krabice s pokladem.
***
Když odpoledne přijel Josef domů, vytáhl v chodbě dřevěnou krabici a rychle ji schoval do komory. Žena seděla v kuchyni a připravovala mu jídlo. Na stole ležel časopis s nedoluštěnou křížovkou. Položil tašku vedle časopisu a sedl si na židli.
Jeho choť se otočila od sporáku a chňapla po tašce. Když zjistila, že tam něco je, rychle do ní sáhla a vytáhla tlačenku zabalenou v papíru. Dělal, že kouká z okna.
„Tak pánovi nechutnala tlačenka?“ začala útočně. „Mám snad veličenstvu dělat do práce nadívaná kuřata?“ Dala si v ruce v bok a nepřátelsky si manžela přeměřila. „Hele, já vím co! Chodíš s Robertem na svačiny do hospody, chlastáte pívo a dáváte si klobásy, co?“ Vypustila páru a rychle se obrátila ke sporáku. Popadla vařečku, zamíchala a zase se otočila. Vařečku držela pro jistotuv ruce. Tázavě nadzvedla obočí.
„Neměl jsem ani jedno,“ dušoval se. „Robert byl sám. Neměl jsem hlad.“ Rozhlédl se a ztišil hlas: „Božka, já jsem v tom baráku našel pod podlahou poklad!“
Podívala se na něj, jako kdyby dostal úpal. „Poklad? A kde ho máš?“ otázala se podezíravě.
„Dejchni na mě!“ přikázala a nastavila svůj obličej.
S vrtěním hlavy se mocně nadýchl a vydýchl.
„Smrdí ti z huby. Málo si čistíš zuby,“ vyhodnotila manželův dech. „Tak kde máš ten poklad?“ rozpomněla se, proč nechala manžela podstoupit zkoušku na alkohol.
„Dal jsem to do komory,“ ztišil zase hlas.
„Tak to přines!“ rozkázala a dodělávala večeři. Slyšela, jak chvíli štrachá v komoře a pak se objevil s dřevěnou bedýnkou a svazkem paklíčů, které si opatřil pro použití hlavně na chatě. Položil nález na stůl, pod který dal složené noviny, aby se stůl neušpinil. Hleděla na ten objev výsměšně, ba až nepřátelsky. „To je ten tvůj poklad?“ řekla opovržlivě. „Co je uvnitř? Hovno, co? Hovno!“
Neposlouchal ji a zkoušel klíče ze svazku, zda některý skříňku neotevře. Měl štěstí, asi na pátý pokus se zámek otočil a bylo odemčeno.
Než mohl cokoliv udělat, žena po skříňce chňapla a nedočkavě ji otevřela. Uvnitř byly složeny nějaké papíry, jinak byla prázdná. Hodila to zklamaně zpátky k mužovi.
„Přečti to, nemám brejle,“ rozkázala svému choti.
Opatrně rozložil papíry na stole. Začetl se. Zažloutlý svazek byl ale vzhůru nohama. Obrátil ho a namáhavě četl: Sonata Divuplná noc. Hudbu složil Jan Pravoslav Selenský, text napsal Karel Básnimír Mračný. Nesmí se opisovat a rozmnožovat!
„Jsou to ňáký noty, ňáká stará písnička,“ řekl pak zklamaně. „To asi žádnou cenu nemá. Někdo si to schoval, zapomněl na to, nebo zhebnul a nikdo vo tom nevěděl. Co s tím, Božka?“
Zamyslela se. „Hele, každej nález se musí nahlásit, to sou jen zbytečný voplejtačky s úřady.“
„Tak co s tím budeme dělat?“
„Víš co, navečeříme se a ty to pak vodneseš nahoru k sousedům. Voni jsou vod muziky, řekneš jim, žes to našel a uvidíš, jak se budou tvářit…ať si to s úřadama vyžerou voni. A kdyby říkali, že to je cenný, tak se přihlásíš vo svůj díl, ne?“
Za půl hodiny stál s bedýnkou nedočkavě u dveří s kovovou vizitkou Hela Študentová a pod tím Luboš Čmejřil. Chvíli se díval na jména vytepaná do kovu a pomyslel si, co to je asi za honoraci? On má na své papírové vizitce jen napsáno propiskou Josef Novák. Najednou mu to přišlo všechno špatné, ale pak neviděl východiska a dlouze zazvonil.
„To bude zas ten otrava pod námi, pronesl zlobně mužský hlas za dveřmi, které se rázně otevřely, a v nich se objevila černovlasá štíhlá žena se zlostným výrazem v tváři.
„Á, pan Novák,“ pronesla nepřátelsky, „jdete si opět stěžovat na moje zpívání?“
„Dobrý den,“ hlesl, „ne ne, něco jsem našel, ňáký noty nebo co, mohla byste se mně na to podívat?“ Otevřel bedýnku a podal Študentové notový zápis. Chvíli opatrně listovala.
„Selenský…na akademii se o něm jeden profesor zmiňoval. Málo známý skladatel přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Mám takový dojem, že umřel v ústavu choromyslných docela mladý na syfilis…“
„On měl syfla?“ vyděsil se ryšavý soused. „Nemoh jsem se nakazit?“
Usmála se. „No snad ne, pojďte dovnitř, zeptáme se manžela, on bude vědět víc. Je taková encyklopedie!“
„O syflu?“
„Ale ne, o skladateli Selenském a Mračném, který napsal slova k hudbě.“ Rozesmálo ji to.
Váhavě vešel dovnitř. Luboš Čmejřil seděl v ušáku a četl jakousi knihu. Novák zůstal uctivě stát ve dveřích.
„Sedněte si,“ vyzvala ho Študentová a nabídla mu židli vedle klavíru. Opatrně si sedl na krajíček, jakoby se bál, že židle pod ním spadne.
„Luboši,“ chechtala se operní zpěvačka, „co všechno víš o syfilidě?“
„Proboha,“ odložil Čmejřil knihu, „někdo tady má syfilis?“
Znovu ji to rozesmálo. „Luboši, tady pan Novák něco našel. Nějaké noty od skladatele Selenského.“
Čmejřil se zadíval do stropu a přemýšlel. Novák zabrousil pohledem ke stropu taky, jakoby tam byla nějaká pomůcka. Čmejřil pokýval hlavou. „Už to mám. Selenský, Jan Pravoslav, český skladatel, žil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, zemřel v ústavu pro choromyslné na následky syfilidy. Složil několik menších hudebních děl, kterými neoslnil. Jedna sonáta Divuplná noc, měla krátký úspěch, pak se ztratila a dodnes nebyla nalezena…“
„Já ji našel,“ skočil mu do řeči Novák. „Dneska při opravě baráku nějakého Mračného.“
„Aha,“ řekl Čmejřil. „A chcete vědět, jestli má nějakou cenu, co?“
Přikývl a čekal, jaký verdikt vynese vzdělaný soused.
„No spíš než finanční bude mít cenu historickou,“ domníval se.
„Za historickou cenu se taky platí?“
„Zleží na tom,“ pousmál se.
„Na čem?“ byl dychtiv Novák.
„To je trochu složitější. Nejprve to musí prohlédnout hudební historik, určit periodizaci díla, najít souvislosti, pak se sejde komise a zhodnotí cennost nálezu. Prohlédnou i místo nálezu, budou si s vámi jako nálezcem povídat a budou hledat v domě dál, zda tam nemůže ještě něco být…víte, trvá to trošku delší dobu.“ Pokrčil provinile rameny. „Je to spíš takový muzeální artefakt.“
„Art…a co já s tím?“ rozhořčil se. „To mě teď budou tahat po úřadech, budou mě votravovat historikové, hele, dejte mně svatý pokoj. Jsem jen obyčejný řemeslník a na nic takovýho nejsem zvědavý!“
Študentová tiše poslouchala. „A, pane Nováku, mohl byste nám to tady na několik dní nechat?“ Zkusila bych to přehrát a přezpívat…je tam i text jakéhosi Mračného…“
„Karel Básnimír Mračný, syn hraběte Karla Mračného,“ vpadl do její řeči manžel. „Vystudovaný lékař, s mladým Nosticem se scházeli v Kulturně literárním spolku…pak už se informace o něm ztrácejí. Jeho syn byl taky vlastenec podporující České národní obrození.“
„To je na mě moc,“ zahučel řemeslník. „Už je to dlouho, co sem chodil na základku!“ Zvedl se ze židle. „Klidně si to tu nechte, jak dlouho chcete, jen mě do ničeho netahejte, jo!“
„Napíšu vám potvrzení, že jste nám to zapůjčil, počkejte, za chvilku to mám.“ Čmejřil se sunul k počítači v rohu místnosti pod oknem.
„Ale né, to nejni třeba,“ zarazil Novák pána bytu. „Nechejte si to tady, jak dlouho budete chtít, třeba na furt a kdyby z toho přeci jen něco káplo, tak věřim, že si na mě taky spomenete.“
Když odešel, Čmejřil si dlouho prohlížel noty. „Helo,“ obrátil se na ženu, „matně si vzpomínám, že ta sonáta měla kdysi dost velký ohlas. Zkusíme to přehrát, nebo to odneseme Lauře Konečné, aby to bylo od virtuóza.“
„Určitě,“ souhlasila jeho manželka. „Ta druhá a třetí část, jak jsem si stačila všimnout, je hodně složitá. Možná bychom to mohli využít jako novou věc při koncertování. Zatím to hoď na kopírku!“
***
„Tak co?“ zahájila výslech Nováková, když se manžel vrátil od sousedů.
Zavrtěl hlavou a protočil oči. „Božka, to je vod ňákýho skladatele z vosumnáctýho a devatenáctýho století, kerej zhebnul v blázinci na syfla. Ty noty musej prohlídnout vodborníci, zařadit to a rozhodnout, esli to má vůbec ňákou cenu. Je to spíš pro múzeum!“
„Tak si střihej umejt ruce, abysme vod toho taky něco nechytli. Já si je umeju ve vaně. A stůl vydrbu savem.
***
Čmejřil se mořil s multifunkční tiskárnou. Displej hlásil, že nemá barvy. Bylo mu to nějaké divné, protože včera dával všechny čtyři nové cartridge. Vztekle mačkal knoflíky, ale nic.
„To není možné,“ nadskakoval, „ještě včera to tisklo jako z partesu.“
„To by nám tak ještě scházelo,“ zhrozila se Študentová. „Mám tady celý štos věcí k překopírování a tisku.“
Její manžel se chvíli ještě s tiskárnou zlobil a pak programem vyčistil trysky. Zase bez efektu. Chvíli přemýšlel, pak vzal časopis, přední stranu naskenoval a zadal příkaz k vytištění. Tiskárna splnila požadované a Čmejřilovi vyjela kopie jako víno. Vzal tedy znovu notový zápis a přeskenoval. Tisk ale opět zastávkoval.
„Helo,“ obrátil se na ženu, „to musí být napsáno na nějakém divném papíru. Skenovat to jde, ale vytisknout už ne. Asi ten papír pohlcuje…hele, tady je naskenovaná kopie…počkej, musím to najít, doprčic!“
Naskenovaná položka nebyla k nalezení. Chvíli projížděl soubory, ale noty nenašel. Začal se vzteky potit.
„Počkej, ty umělče,“ smála se mu žena, já těch několik listů nechám vytisknout v tiskařských službách v tom Skenerexu na náměstí. Zítra jdu nakoupit do Lidlu, tak to vezmu jedním hopem.
Chtěl se začít hádat, ale pak si uvědomil, že by stejně neskončil jako vítěz. Ženy buď spor vyhrají, anebo začnou brečet. Nestál ani o jedno a souhlasil.
Uraženě začal v knihovně hledat historii českých hudebníků a pak s knihou usedl do ušáku a ztratil se v písmenkách. Študentová se sbalila, do desek dala notový zápis a vyrazila do ulic.
Jak za ní zaklaply dveře, vystartoval Čmejřil z ušáku a zapnul tiskárnu. Pak hledal v počítači naskenovanou kopii. Soubor nikde. Nenašel nic, ať se snažil, jak se snažil. Přišlo mu to moc divné.
***
Rekonstrukce Mračného domu zdárně pokračovala. I Novákův parťák šel do sebe, dostal od mistra pěkný obstřik. Prkna z podlahy už byla všechna vytrhána a Novák šel do přízemí pro dlaždičky, následován Robertem. Udělal dva kroky, zamotala se mu hlava a zřítil se ze schodů. Zůstal ležet s pokroucenou nohou a v bezvědomí. Jeho kolega okamžitě zavolal záchranku a Nováka odvezli do nemocnice. Ještě ten den musel podstoupit složitou operaci.
***
Študentová se vrátila asi za dvě hodiny. Hodila desky na stůl a tašku dala na židli. „Asi něco vypustili, motá se mně hlava,“ řekla unaveně. Probírala se nákupem, něco odnesla do lednice, něco do špajzky. Čmejřil pokukoval po deskách a když byla v kuchyni, otevřel je. Byl v nich originál sonáty, kopie nikoliv. Prolistoval svazeček, aby zjistil, zda je to všechno, co je v deskách, ale nic než Divuplnou noc v originálu, nenašel. Čekal na ženu s notovým zápisem v ruce.
Když se vrátila a viděla ho se sonátou, pokrčila rameny. „Luboši, ono to nejde ani ve Skenerexu. Zavolali mně dokonce specialistu, který tam všechny ty mašiny opravuje, ale ani ten s tím nehnul. Prý je to nějaký zvláštní papír. Přesvědčoval mě, abych jim to tam nechala, ale ani náhodou. Víš co, já si dám práci a než budu cvičit, přepíšu to.“
Její manžel jí podal archy a sedl si do křesla. „Už by se ti zelení z magistrátu měli věnovat něčemu jinému, než kecání o ničem a zjistit, kdo ten sajrajt vypouští. Taky jsem jako na vodě!“
Domluvil se, že dnes se cvičit nebude a zajdou s notami k Lauře Konečné.
Konečná telefonicky potvrdila, že je čeká a tak se pěvkyně pustila do přepisování. Nešlo jí to úplně od ruky. V pasáži Půlnoc a Čas duchů se několikrát spletla a musela vyhodit už popsaný papír.
Po obědě navštívili klavíristku Konečnou. Študentová vyňala z tašky notový přepis a dala ho známé. „Zkus to přehrát, Lauri, mně tam některé věci přijdou velmi, velmi dobré!“
Konečná si zasedla ke klavíru a otevřela notový zápis. „Helo,“ obrátila se se smíchem na přítelkyni, „apríl už byl…“
Študentová chňapla po listech a vyděšeně zírá do prázdných linek. Obrací je zleva doprava, točí s papírem a nic! Nikde ani znaménko. Odnesl to Čmejřil.
„Luboši,“ obořila se na manžela, tys vzal ty prázdné listy a přepis nechal na klavíru,“ zahartusila.
„Já?“ ohradil se dotčeně, „pokud vím, tak si part dávala do tašky ty sama. Já šel do garáže pro auto!“
Usedla na židli a bezmocně rozhodila rukama. „Přísahala bych, že jsem to ještě před vložením do tašky prohlížela,“ tvrdila přesvědčivě.
Luboš se zvedl. „Já domů sjedu a přivezu, to, je to kousek!“ Byla mu vděčná a byla ráda, že se nabídl.
Když odešel, chvíli se omlouvala. Neuměla si vysvětlit, že vzala prázdný notový zápis. „On ho Luboš přiveze,“ řekla odevzdaně.
Čekali na něj dost dlouho. Vrátil se nanejvýš rozčilený. Položil na stůl originál zápisu.
„Co se to ksakru děje? Nějakej idiot mně před barákem naboural kufr a ujel. Byl jsem zrovna nahoře, tak ani nevím, kdo to byl. Je tam zbytek černého laku! Jeden z policajtů, které jsem zavolal, se smál, že do mě nalít asi pohřebák, že se mně radši ještě podívají do kufru, zda tam neleží nebožtík.“
„Hodně nám to naboural?“ starala se Študentová.
„Prorazil nárazník a trochu promáčk zadek,“ byl znechucen Čmejřil. „A aby toho nebylo dost, tak kopie, co jsi přepisovala, tam prostě není. Ukaž mi ty papíry, na které jsi to psala!“
Konečná mu podala prázdný notový zápis. Naježený Čmejřil si vzal listy a poprosil Konečnou, zda může jít k oknu. Venku svítilo sluníčko, a tak přiložil papír na sklo a pečlivě prohlížel notové linky. Nakonec vytáhl lupu, ale ani s její pomocí nic nezjistil.
„Tomu nerozumím,“ řekl rezignovaně a posadil se do křesla. „Kopie to nechce dělat, přepis to nezaznamená, co to, kruci, je?“
„Třeba to má nějaký význam, to upozornění, že se to nesmí přepisovat,“ pípla jeho manželka s trochou strachu. Pokrčil jen rameny.
„Tak to teď asi nevyřešíme,“ vložila se do toho Konečná. „Radši to zkusím přehrát, co vy na to?!“
Oba hosté se uvelebili a pozorně naslouchali klavírnímu přednesu.
Laura Konečná byla uznávanou klavírní virtuoskou a proháněla se zalíbením černobílé klapky. Po malé pauze se dostala k prvním taktům Půlnoci. Jakoby jí projela prsty statická elektřina. Celé tělo souzvučilo s tajemnými tóny sonáty a uzemňovalo i oba manžele pozorně poslouchající v křeslech.
Když dohrála, byli všichni tři jako pod hypnózou. První se vzpamatoval Čmejřil. „To je nářez,“ vydechl. „V literatuře se tato sonáta vzpomíná jako veleúspěšná, která se hrála na večírcích těch tehdy nejslavnějších osob. Ale že by až tak…byla po ní sháňka, ale ztratila se smrtí skladatele…co s tím budeme dělat?“
„Já bych navrhovala udělat zkusmo miniturné. S Helou to secvičíme a Luboš může mezi jednotlivými částmi recitovat svoje básně! Co vy na to?“
Byli pro, tím spíš, když jim Laura prozradila, že sehnala sponzora, který ji slíbil uhradit klavírní vystoupení. „Nebyla jsem s ním dohodnutá, co budu hrát, taky bychom tam dali Divuplnou noc. Sponzor mně řekl, že uhradí veškeré náklady na nájem, cesťáky i mzdu…“
„Kdo to je,“ divila se Študentová.
„Toho neznáš,“ byla si jistá Laura. „Je to můj spolužák ze základky. Nepatřil k těm nejbystřejším, zato má ale proti těm bystrým, řekla bych, nadprůměrnější majetkové dispozice. Má dva hotely v Praze, jeden v Plzni, jeden v Hradci a snad něco ve Vrchlabí….“
„…ale jen tak to nedělá, co?“ vyhodnotila stav Hela.
Přikývla. „Chce zahrát ve třech hotelích, v Praze, Plzni, Hradci.“
„Tak to není až tak špatné, jen doufám, že nechce, abychom hráli pro nějaké ožraly jako na vesnické tancovačce,“ hrozila se Hela.
Laura vrtěla odmítavě hlavou. „Má samou vybranou klientelu, i zahraniční, za to ručím!“
„Co říkáš, Luboši?“ Hela upřela na manžela pohled.
„Jsem pro,“ přikývl manžel, „jen budu muset nechat rychle opravit auto.“
„Tak jsme domluveni. Podívejte se doma do diáře a zatelefonujeme si. A my s Helou to nazkoušíme, platí?“ Laura měla jasno.
***
Ráno bolela Študentové hlava jako střep. Luboš už byl pryč, odjel do pojišťovny s protokolem policistů. Hele se nechtělo moc stávat, ale měla na dnešek domluvenou první zkoušku Divuplné noci. Luboš ještě večer dával dohromady scénář akce, a když přišel do postele, už spala. Ráno taky ještě spala, když odcházel a tak chtě nechtě musela vstát. Jak jí bolela hlava, měla hroznou chuť na kávu. Šourala se k pressovači a vtom zazvonil telefon. Byla to Laura Konečná a unaveným hlasem ji sdělovala, že u ní byla pohotovost a odvezla ji rovnou na vyšetření do špitálu.
„Chytlo mě to asi hodinu potom, co jste odešli,“ žalovala. „Přitom jsem snědla akorát suchý rohlík a vypila hrnek čaje. Z toho mě žlučník vzít nemohl…horší je to, že tam doktor objevil kámen,
na sono, ve žlučovodu,“ svěřovala se. „Chce si mě tu nechat a pozítří operovat. Prý by se to mohlo opakovat.“
„To je teda fofr,“ hlesla Hela Študentová. „Radši si to nech hned udělat, mohla by si s tím mít pořád problémy. Co kdyby tě to chytlo na koncertu?“
„No právě,“ posmutněla v nemocnici Konečná, „koncerty, budeme s tím muset chvíli počkat.“
„Ale bude to jen pár dní,“ utěšovala ji Študentová, „pak se do toho pustíme.“
Kávovar byl připraven a tak si pěvkyně udělala silnou kávu. Vypila ji skoro vařící a čekala, až se probere. Změna k lepšímu ale nepřicházela. I tak ustlala, umyla se a sedla si, znavená, do ušáku. Za chvíli zase usnula.
Probudil ji manžel, který se vrátil z pojišťovny. „Je ti blbě?“ otázal se. „Tak to jsme dva. Mě chytl přímo v pojišťovně tak prudký kašel, že jsem myslel, že se až zadávím. Musel jsem se zastavit v ordinaci u Toníka. Představ si, že jsem nemohl vyjít k němu do patra, jakou jsem měl záduchu. Dal mně injekci, teď už je to lepší, ale klepou se mně ruce, jako kdybych měl parkinsona.“ Vybalil z tašky krabičku. „V lékárně jsem si vyzvedl Ambrobene, to jsou kapky…antibiotika zatím schovám a brát je budu, kdyby se to zhoršilo. Objednal jsem se na dnes u Krabarce a vezmu mu ukázat sonátu, snad…“
Přerušilo ho zvonění. Byla to pošta s doporučeným dopisem. Šel k vstupním dveřím do přízemí. Poštovní doručovatelka mu předala dopis od plynáren, a když podepisoval převzetí, optala se ho: „Už to víte?“
„Co mám vědět?“
„Potkala jsem ráno paní Novákovou, celá uplakaná šla do pohřební služby. Představte si, její manžel včera umřel v nemocnici. Prej to byla embólie!“
***
Hudební historik a kritik Mstislav Krabarec byl pruďas. Snad to bylo dílem i tím, že si šlapal na jazyk a ráčkoval. Nechal si natisknout celý štos vizitek a stále měl nějakou u sebe. Používal je vždy, když měl někomu říct svoje jméno.
Momentálně přecházel po pracovně a držel v ruce pohled Prahy. Poslal mu ho nějaký vtipálek, asi z divadla, a v textu byla nabídka, aby si zahrál hlavní roli v muzikálu Divotvorný hrnec. Pomyslel si, že to byl nejspíš Robert Prispara, o kterém mluvil v jakési rozhlasové relaci a redaktor nemohl dlouho rozluštit, o kom to vůbec mluví. Od té doby mu Prispara občas provedl nějakou zlomyslnost. Ale nejen Prispara a tak žil v permanentním vypouštění adrenalinu.
S Lubošem Čmejřilem se znal dlouhé roky. Poslední dobou se ale vídali zřídka a tak byl Krabarec trochu překvapen, když Luboš naléhal, aby se co nejdříve sešli. Hudební historik a kritik hodil vztekle pohled do koše. Po místnosti ale chodil dál.
Když se s Čmejřilem pozdravili, Krabarec ho raději oslovoval Lubo, sedli si k malému stolku ke kávě. Luboš vytáhl z tašky noty a podal je hudebnímu znalci.
Jak otevřel desky a začetl se do záznamu, vzrušením mu poskočily brýle na nosu. „Člověče, kdes to našel?“ optal se nadšeně. „To je ztracený skvost skladatele Selenského. A Mračného text. Tak to je bomba, příteli!“
„Při rekonstrukci jednoho domu v Praze,“ svěřil se mu Čmejřil. „Má to ale nějaký zvláštní papír, nelze to naskenovat, ani vytisknout. A Hela si s tím dala práci, přepsala to a do rána noty z linek i s textem zmizely.“ Vyprávěl známému, co jsou s tím za patálie i že nálezce náhle zemřel.
Hudební historik a kritik se dlouze zamyslel. „Víš,“ řekl pak, „Selenský zabodoval u Mozarta Božským polibkem, potom složil několik skladeb, které v tehdejší společnosti moc úspěch neměly, ale pak se proslavil touto sonátou. V historických záznamech se uvádí, že nedovolil dělat kopie, musel to hrát jen on sám. Potom onemocněl nějakou psychickou nemocí, dílem schizofrenií, dílem na následky syfilidy a sonáta se ztratila z povrchu zemského…tak tedy při rekonstrukci říkáš?“
Krabarec vstal a začal znovu přecházet po místnosti. Zastavil se u knihovny a vytáhl jakýsi svazek. Nalistoval stránku a po chvilce pravil: „Když Selenský zemřel, odkoupil to od řádu jeho přítel Mračný a nastěhoval se tam. Zkoušel v domě sonátu najít, ale nepovedlo se mu to. Dílo zkrátka zmizelo!“
„Chceme s Helou a Laurou Konečnou udělat miniturné Praha-Hradec-Plzeň, až se dáme zdravotně do pořádku.
Dyslálií postižený vědec se zastavil u Čmejřila. „Víš, co se o sonátě říkalo, Lubo? Že je prokletá a lidi, kteří s ní přicházejí do styku, jsou ohroženi!“
Čmejřil se sarkasticky zasmál. „Ohniví psi, bezhlavý kostelník…Slávku, přeci bys nevěřil na takové blbosti! Jedenadvacáté století je už někde jinde, nemyslíš?“
Krabarec si zamyšleně mnul šednoucí bradku. „Asi ano, ale stejně je to divné…víš co,“ řekl po chvíli, „nech mně tu sonátu tady. Můžu zavolat specialisty, aby ten záznam prozkoumali, udělali analýzu, překopírovali to. Ostatně, takový artefakt by měl být hlavně v muzeu, u tebe by se mohl zničit, nebo nevratně poškodit. Necháš mně to tady?“
„Nenechám!“ Čmejřil kategoricky odmítá. „Aspoň ne teď. Chci to vzít ještě tomu potomkovi Mračného, třeba o tom bude vědět ještě nějaké podrobnosti, které se mohl dozvědět z ústního podání a…“
Krabarec zavrávoral a padl na zem. Jeho návštěvník ho rychle zvedl a posadil do křesílka. „Je ti něco, Slávku?“ otázal se.
„Zamotala se mně hlava…měl bys být opatrný s tou sonátou, Lubo!“
***
S advokátem Mračným si sjednal schůzku. Během tří dnů, které do schůzky zbývaly, měl časté záchvaty kašle. Jeho žena trpěla silnou migrénou.
JUDr. Karel Mračný na něj čekal ve svém domě na Staroměstském náměstí. Řemeslníci pracovali na plné obrátky. Mračný byl elegantní čtyřicátník a po úrazu při jízdě motorkou mu zůstala jizva na pravé straně tváře. Vypadalo to, že se pořád smál.
„Mladická nerozvážnost,“ řekl, když si všiml upřeného Čmejřilova pohledu. „To tak někdy dopadne, když si mladý kluk sedne z fichtla na silnou motorku,“ dodal a úsměv se mu zvětšil. „Tak pojďte, sedneme si v pokoji, kde se sonáta našla. Ten už je hotový.“
Pokoj byl zařízen dobově, dlažba napodobovala starobylou dlažbu a Čmejřil si pomyslel, že to všechno muselo stát velké peníze. Jakoby mu četl myšlenky.
„Dal jsem za to majlant,“ prohlásil svým úsměvným výrazem. „Chtěl jsem, aby to tu vypadalo jako kdysi, když tu žili moji předci. V pozůstalosti jsem našel kresby domu i fotografie interiéru z počátku 20. století, tak jsem to zadal architektovi a výsledek vidíte sám.“
„Musím uznat, že to má atmosféru,“ pochválil Mračnému rekonstrukci, ale můžu…?“ ukázal prstem na otevřenou krabičku s listinami.
Advokát opatrně vzal notový zápis a listoval v něm. Chvílemi zkusil pohvizdovat a přikyvoval hlavou. Čmejřil ho upřeně pozoroval. Mračný se zastavil a upřeně hleděl do not. Potom potřásl hlavou: „Včera jsme trochu pařili,“ řekl se stínem omluvy. „Nějak se mně zatočila hlava. Budu to muset vyhnat klínem. Jste tu autem?“
„Nějaký lump mně ho naboural a mám ho v servisu. Musel jsem tramvají.“
„Výborně, dáte si whisky, koňak nebo vodku?“
„Whisky bez sody, jestli můžu poprosit.“
Seděli pak u láhve destilátu a Mračný vyprávěl zajímavosti ze života předků. „Víte, to písmo na notovém zápisu, to bych si dovolil tvrdit skoro na sto procent, že to bylo písmo Karla Básnimíra. V rodinné sbírce se našlo několik originálů jeho básní…kouříte?“ optal se mimo mísu.
Luboš Čmejřil vztáhl ruce. „Jen to ne, je to jediná neřest, kterou netrpím!“ Myslel to vážně.
„Nebude vám vadit, když si zapálím doutníček?“
„Vy jste tady doma,“ rezignoval. Doutníky nesnášel, ale nechtěl nic říkat.
Advokát Mračný se vzdálil. Čmejřil se rozhlížel po místnosti. Řemeslně byla rekonstrukce velmi zdařilá, vypadalo to, jakoby se tu zastavil čas. Napadlo ho, že ho sem Mračný pozval nejen pro tu atmosféru, ale taky, aby se pochlubil.
„Dobře to dělají, co?“ Majitel domu se rozplýval chválou a na stůl postavil popelník, krabičku s doutníky a velké sirky.
„Opravdu si nedáte doutníček?“ lákal movitý advokát.
Návštěvník znovu odmítl a snažil se, aby to vypadalo zdvořile. Mračný pokrčil rameny a obřadně škrtl sirkou. Sirka zahořela, a odlétla od ní jiskra přímo do krabice s Divuplnou sonátou. Zvláštní papír okamžitě vzplál načervenalým plamenem. Čmejřil zůstal jako přimražený, ale advokát Mračný se vymrštil a chytil krabičku s úmyslem oheň uhasit. Nepovedlo se. Zavrávoral, jako kdyby na něj přišly mdloby, krabička mu vypadla z rukou a na stůl se vysypal popel a zbytky dohořívajícího papíru. Byl cítit sirný zápach.
„JUDr. Karel Mračný se tiše sesul na zem a zůstal ležet obličejem ke stropu.
Čmejřil byl jako zkamenělý a z nosu mu začala kapat krev. Vytřeštěně zíral na podlahu, na šklebivý úsměv ozdobený nehezkou pěnou v koutcích úst. Až po notné chvíli se mu povedlo zavolat záchranku.
