Václava vyložili a jeli zpět do Ústí. Mlčeli až do Mostu, pak se ozval Mrzena: „Karle, jsi si opravdu jistý, že Václav bude přínosem pro společnou firmu? Jezdíš často ven, víš, jak tvrdé konkurenční prostředí tam panuje. Zvládne to ten tvůj kámoš?“
Karel chvíli přemýšlel, co mu má říct. „Víš, Jindro,“ rozhovořil se potom. „Já se znám s Vaškem už odmalička. On je sice o trochu starší než já, ale chodili jsme do jedné školy, potom i na průmku. Vašek na strojárnu, já dělal chemickou. Po vojně jsme zase navázali kontakt, Vašek se vyšvihl z málo významného místa vedoucího dílny na náměstka a hned na to ho udělali ředitelem První strojírenské. Pořád jsme v kontaktu…byli jsme tři rodiny a navštěvovali se, ještě Zbyněk, ten se ale s námi rozhádal kvůli politice a nakonec dostal kriminál natvrdo. Vašek ho po krimu vzal k sobě do podniku. Byl první, na kterého jsem se obrátil, když jsi mě seznámil s celou situací.“
U Českých Zlatníků stáli dopraváci a kontrolovali auta. Mrzena se zašklebil a sebejistě prohlásil: „Dávej bacha, jak s nimi budu brzy hotov!“ Když dojeli a zastavili, přišel k autu příslušník VB, zasalutoval a vyžádal si doklady.
„Víte, že jste porušil vyhlášku?“ otázal se přísně příslušník a se zájmem prohlížel Mrzenovu legitimaci z ministerstva.
„Nechám se poučit, soudruhu,“ řekl vyzývavě. Teprve teď si Karel všiml, že příslušník je Jarda Smutný, se kterým krátce v Písku sloužil na vojně, a který v Mostě bydlel ve vedlejším vchodu domu. Smutný Karla neviděl.
„Tak poučit, byste chtěl, soudruhu náměstku?“ opáčil vesele dopravák Smutný. „To já rád poučím ministerské pracovníky! Poučka zní, že nejezdíte podle značek! U Obrnic je nainstalovaná omezená rychlost na padesát a vy jste nám uháněl stovkou. Ještě jednou tolik. Stačí vám to poučení?“
Mrzena evidentně povadl. Myslel, že ho jenom tak houpe a považoval vše za ztrátu času.
„Padesátka? A kde prosím vás…?
„Jak říkám, tamhle na tom kopečku za vámi, vážený soudruhu náměstku.“ Policista se evidentně bavil. Karel vystoupil z auta.
„Čau, Jardo, děláš, jako když mě neznáš!“
„Jé, Kadle, já si tě vůbec nevšim,´ čoveče!“
Karel mu podal ruku. „To je pech, místo, abychom se potkali někde u piva, tak nám zastavíš auto.“
„To víš,“ smál se Smutný, „to jsme, my, miláčkové národa!“ Vrátil okénkem Mrzenovi doklady a vrtěl hlavou. „Já jsem slyšel, že jsi v Ústí zvíře, ale nevěděl jsem jak velké, když ti musí šoférovat sám náměstek ministra.“
Karel se rozesmál. „No ono je to vlastně jinak, byli jsme na jednání u Vaška Hartmana v Ervěnicích a teď mydlíme domů.“
„Tak mydlete,“ prohlásil spokojeně muž v bílé čepici, „a tomu tvému šoférovi řekni, že kdyby nejel s tebou tak dostal pokutu, že by se prohnul i s jeho ministerskou výplatou!“
Karel se rozloučil a v autě se chechtal. Když se rozjeli, začal se smát i Mrzena. „Vidíš, jak je ošidné hrát si na machra?“ řekl pak vesele.
„Ještě, že to byl můj někdejší soused a i na vojně jsme spolu krátce sloužili. Sliboval ti pokutu, zachránil jsem ti, mám u tebe frťana,“ naparoval se Karel.
Mrzena mlčel až do Bíliny a tam pravil: „Dal by mně hovno a ne pokutu. Jsem osvobozen, platit pokuty za přestupky v dopravě. Akorát alkohol nám neprominou, za ten bych moh´ jít i sedět.“
Když projeli Bílinou, řekl Mrzena na adresu děvčat stojícících a mávajících u silnice: „Na kurvy a kurvy policajtský narazíš všude.“
Karel se smál, až se za břicho popadal. „Tak jim zastav a ukaž legitimaci. Pak uvidíš, kdo je větší kurva, jestli ony, nebo příslušníci VB!“
„Vole,“ řekl spokojeně Mrzena a pak se otázal: „Ty, Karle, a ty musíš fungovat s tím Hartmanem? Bez něj by to nešlo?
