Chvíli to trvalo, než si klíč našel správnou cestu do zámku. Karel konečně otevřel a znaveně si v předsíni sedl na štokrle. Marta zapnula plynový sporák a oheň olizoval dno velkého kastrolu s buřtgulášem.
Karel se zvedl, nasoukal do pantoflů, a přišel do kuchyně. Sedl si ke stolu. Bylo vidět, že je pěkně vyšťavený.
„Ahoj,“ zahučel na pozdrav. „Doufám, že máme zase…“
„…zase! Máme zase buřtguláš. Až přineseš nějaké peníze, tak budu vařit…“
Namích se. „Co mi pořád vyčítáš? Ty snad nějaké vyděláváš?“
„Jsem na Úřadu práce, ale ty jsi začal podnikat! Já něco dostávám, ale ty spíš proděláváš.“
Karel vrtí hlavou. „Sama jsi mě přesvědčila, abych podnikal…“ zasyčel: „Sakra práce, copak jsem mohl vědět, že by každý chtěl všechno zadarmo?
Marta zavřela hořák a bezeslova do hlubokého talíře vykydla dvě naběračky buřtguláše. „Kolik chlebů?“
Vztyčil dva prsty a hráb po lžíci na stole.
„Dneska jsem byl u toho Pecha,“ rozpovídal se s plnou pusou. Rozhořčeně polkl. „Říkám mu, že objednám nový kotel, že ten jeho už je aspoň dvakrát po životnosti, a víš, co mi řek? Že si ho teda koupí sám a abych mu ho nainstaloval…pak jsem jel k Palkoskovi. Volal, že mu uchází plyn.“
„A ucházel?“ Marta si přisedla se skleničkou vody v ruce.
„Ucházel! A docela hodně. Měl tam takovou opičárnu. Hrozně rád bych věděl, kdo mu to zapojoval. Řekl jsem, co s tím musí udělat, tak chtěl vědět, kolik by to stálo.“
„A pak řek, že si to ještě rozmyslí, viď“ hádala Marta.
„Jako kdybys u toho byla,“ souhlasil otráveně Karel. „A nejhorší je, že až bude mít průser, bude to svalovat na mě. Ale tak chytrej jsem taky. Vypsal jsem závady a nechal si papír od něj podepsat…a u tebe něco nového?“ otázal se celkem zbytečně ženy.
„Nic. Pořád jim říkám, že bych pracovala s dětmi a pořád slyším, že nemám kvalifikaci. Říkám jim, že jsem vychovala, a dobře, dvě děti a oni zase, že na to nemám glejt s razítkem. Rád bych věděla, o co jsem horší, než nějaká mladá nána s glejtem…pak jsem se taky cestou byla zeptat u toho Vietnamce, ale on chce mladé holky. Takže nic.“
Lžíce s buřtgulášem se bez nadšení sune do Karlových úst.
***
Zvonek řinčel opakovaně a Martu to štvalo. Zase nějaké nabídky na změnu dodavatele energií. Roztrh se s nimi pytel v poslední době. Kolikrát už jen upozorňovala manžela, aby ten zvuk zvonku nějak upravil. Potichu šla ke dveřím a podívala se špehýrkou. Stála tam kamarádka Dana s nějakou paní, která připadala Martě známá, ale nemohla si vzpomenout odkud. Odemkla a otevřela.
„Už jsem myslela, že nejsi doma,“ zahlaholila Dana a ukázala na ženu, která se Martě zdála povědomá. „To je paní doktorka Skokánková ze střediska. Můžeme dál?“
Marta si podala s doktorkou ruku a po představení je pozvala dál, usadila a hned se hrnula dělat kávu. Napadlo ji, zda jí na středisku neobjevili nějakou nemoc a prostřednictvím doktorky, známé Dany, jí to nepřišly šetrně sdělit. Rozklepaly se jí ruce. Šálky s podšálky jí zvonily jak zvonky v Loretě.
„Ty jsi včera pařila, co?“ šetřila okamžitě Dana.
Marta stáhla obličej do úšklebku a přisedla si.
„Hele, Marty, říkalas, že pořád nemáš práci, že bys hlídala děti, co?
Lehce přikývla a přisedla k oběma ženám.,
„O něčem víš? Zeptala se a vhodila do hrnku dvě tablety sacharinu.
„Já ne,“ míchala kávu v hrnku bez cukru, „ale tady paní doktorka by o něčem věděla.
Skokánková přebírá iniciativu. „Paní Marto, moje dcera, taky lékařka jako její manžel, by potřebovali pomoct s hlídáním dětí, ale má to jeden háček…tedy háček, on je to pořádný hák.“
Marta na ni upřela v očekávání oči.
„Víte, syn s manželkou žijí v Americe, poblíž Nashvillu.“
Martě vypadla z rukou lžička. „Ale paní doktorko, já neumím amer…tedy anglicky ani slovo, já umím jen česky.“ Jak to slibně začalo…Marta se zamračila. „Já vlastně umím jen česky, bohužel.“
Doktorka Skokánková ji uklidňuje: „Ale to nevadí, paní Marto, oni oba jsou Češi a česky mluví dokonale. I jejich dvě děti rozumí češtině, v tom bych neviděla problém.“
Dana se chopila slova: „Marto, to je jedinečná příležitost. Kde jinde seženeš práci a navíc platbu v dolarech?“
Dolary Martu na okamžik dostaly. Zamyslela se, ale Skokánková ji nenechala.
„Víte, to jen tak složitě vypadá. Ve skutečnosti vás naložíme v Praze do letadla, ve Frankfurtu přestoupíte na linku do Nashvillu a na tamním letišti na vás budou naši čekat autem a odvezou vás do Berckvillu, to je asi pětatřicet kilometrů…možná z letiště trochu víc. Naši bydlí na okraji města, hned za nimi je les. Ono to na první pohled složitě vypadá, ale je to jednoduché, věřte mi!“
Marta poslouchala s otevřenými ústy. Nabídka se jí zdála tak absurdní, že na okamžik zapochybovala, zda ta žena naproti to myslí vážně.
„Tak co, paní Marto, plácneme si? Ono je to totiž hodně aktuální, kdybyste odmítla, museli bychom hledat urychleně jinde!“
„Já bych…“ Marta se na okamžik odmlčela a hledala slova. „Jistě, já mám děti moc ráda a po takové práci toužím, ale do Ameriky…a co manžel? Třeba by mě nepustil.“
„Jo, tak v tom vám nepomůžu.“ Doktorka Skokánková je evidentně zklamaná.
Dana se vkládá do debaty obou žen. „Marty, nám bylo jasné, že asi hned nekývneš. Projednej to večer s Karlem a zítra se paní doktorce telefonicky ozvi, zda pojedeš nebo ne!“
Skokánková horlivě kýve. Otvírá kabelku, chvíli v ní štrachá a pak vytáhne vizitku psanou zlatým písmem. „Tady mám na mě spojení, budu čekat na váš telefon do dvanácti hodin, tak mně prosím zavolejte, třeba i negativní rozhodnutí. Pokud byste ale nabídku přijala, tak bych s vámi ještě vyřídila všechny věci potřebné k vstupu do USA, pak koupíme letenku a mohla byste odletět.“
Když obě dámy odešly, rozklepaly se Martě ruce znovu.
***
Večer Karel překvapeně koukal do talíře, kde se rozvaloval velký řízek s kupou bramborové kaše. Nedůvěřivě zabodl do masa vidličku, zda je opravdové.
„Vyhráli jsme?“
„Jak se to vezme,“ natahovala Marta chotě. Pak ji to přestalo bavit a vyprávěla mu o dopolední návštěvě. Karel poslouchal s otevřenou pusou a zapomněl jíst. Když dovyprávěla, probral se a pohlédl na hodinky.
„Proč koukáš na hodinky,“ pojala podezření, že chce utéct hrát ten jeho halový fotbal. „Slíbils, že tento týden budeš doma…“
„Na psychiatrii už budou mít zavřeno,“ prohlásil smutně.
„Co to meleš?“ Začínala být podrážděná.
„Marto,“ opřel se do hlasu Karel, „nezbláznila ses? Co tě to napadlo? Neumíš žádný jazyk, nejdál jsi byla se zájezdem v Chorvatsku a to ti ještě tenkrát málem ujeli, když jsi zabloudila na záchodě a ty, ty chceš odletět sama do Ameriky? Psychiatři by si fakt smlsli!“
Bylo jí do pláče. Chvíli ho pozorovala, jak ztrácí chuť k jídlu. V tu ránu se rozhodla.
Pojede, i kdyby se Karel postavil na hlavu a odstrkoval ušima. Ten večer se nakonec pohádali a šli spát každý se svou pravdou.
Ráno už Karel tak odmítavý nebyl. „Hele, víš co, Marto? Když si troufáš, tak jeď, jen dej pozor, aby to nebyla nějaká bouda. Hlavně, aby dodrželi slíbenou mzdu.“
Kývla a za chvíli volala doktorce Skokánkové.
Pro vstupní vízum jely do Prahy společně a v menší frontě byli nakonec odbaveni pro návštěvu, ( Marta se málem uřekla, že jede hlídat děti) v USA, takže měla všechno pro to, aby mohla odletět.
***
Z Ruzyně nabral boeing 737 směr na Frankfurt, kde bylo třeba přesednout na linku do Nashville. Už se jí to najednou nezdálo tak výborné, kdyby s ní nebyl Karel na letišti, tak nevěděla, co má dělat, ale už je v letadle, tak vzhůru do světa.
Ještě, než odletěla, myslela si, že by mě něco sníst, ale vzrušením jí bolelo břicho a měla slabou nauzeu, tak raději nic nejedla.
„V letadlech ti dají najíst,“ konejšil ji manžel a v duchu si přál, aby všechny lety do Ameriky zrušili. Jeho přání však zůstalo nevyslyšeno a tak Marta pozorovala okénkem kupovité načechraniny a lekla se, když do ní sousedka šťouchla. Otočila se
a uviděla usměvavou letušku, nabízející linkové menu. Dychtivě si jídlo převzala a po chvíli byl tácek prázdný. Stravu zapila a najednou se cítila spokojená. Už se nebála.
Nebála se, ani když letadlo přistávalo a vyšla ven do obří haly frankfurtského letiště. Tam ji ale pohoda okamžitě opustila. V hlavě jí proběhlo několik černých scénářů, ale fronta ji dotlačila k výdejně zavazadel. Nerpělivě čekala, až přijede její loďák a po očku sondovala tabule s linkami. „Její“ Nashville se zatím neobjevil a tak dotáhla kufr na jednu ze sedaček, aby na informace dobře viděla. Ještě, že ji v letadle napadlo jít na záchod. To by teď nedala…
V hale bylo rušno. Davy lidí se přelévaly sem a tam, mizely v turniketech, a co chvíli se ozývala anglická hlášení. Marta přímo rentgenovala informační tabule a dávala pozor, kdy se objeví Nashville. To však jako kdyby neexistovalo a spolu s přibývající nervozitou ji začala zmáhat únava. Klimbla a pustila kufr, který se svezl na zem. Lekla se a chňapla po kufru. Současně kliknul zvukový signál a v jí nesrozumitelné řeči zaslechla Nashville. Zároveň se to objevilo i na tabuli. Zvedla, ale pak se znovu zadívala na ceduli a přečetla, že musí k odbavení na stojánku číslo devět. Rozhlížela se, ale devítku nemohla najít. Chvíli vláčela loďák po hale a chtělo se jí brečet. Zastavila se a opět se rozhlížela. Zástup lidí se shromažďoval u jednoho z odbavení a Marta si všimla devítky nad nimi. Odhodlaně doběhla na konec fronty a pomalu se sunula k odbavení. U úřednice vytáhla pas.
„No pasport. Ticket please.“ Mladá pracovnice na přepážce měla modrou uniformu, pěstěné nehty a blond vlasy svázané do drdolu.
Marta nerozuměla a civěla, co po ní chtějí. Úřednice jí vzala pas a zjistila, že je český. Vrátila jí ho zpátky. „Faše létenka, prosím!“
„Aha,“ dovtípila se Marta a začala hledat v kabelce. Letenku nemohla najít. Polilo jí horko. Snad ji někde nevytrousila.
Přepážková pracovnice začala být nervózní jako Marta. Několik lidí za Martou se zvědavě dívalo na malý incident a jeden z pasažérů se významně podíval na hodinky.
„Es tut mir leid,“ pokrčila úřednice rameny a Martě se zase v hlavě odvíjely katastrofické scénáře.
„Počkejte moment, já ji někde mám,“ tvrdila česky a bylo jí trapně. Pracovnice letiště požádala dalšího cestujícího, odbavovala ho a nechala Martu hledat. Když už přešel poslední cestující, napadlo naši cestovatelku, aby se podívala do peněženky. Byla tam. Pracovnice na přepážce neznatelně obrátila oči do stropu a vzala si letenku. Potvrdila ji a Martě vydala palubní vstupenku. Pak už to šlo ráz naráz. Pasová kontrola, celní kontrola.
Marta si připadala jako z jiné planety. Mluvili na ní nějakou divnou řečí, které nerozuměla, a letištní pracovníci se podivovali, co to je za dámu, která nereflektuje na žádnou řeč. Když už byly obě strany hodně nervózní, objevila se jakási dívčina.
„Počkajte,“ řekla slovensky, „tiež cestujem do Nashville…“
„Anglicky vysvětlila, že česká pasažérka umí jen česky a že se o ní dál postará. Byla velmi jistá a odbavení bylo obratem vyřízeno.
Štěstí už ji neopustilo. Slovenská dívčina se jmenovala Katarína a měla sedadlo vedle ní.
„Vy ste ale odvaha, keď sa takto vydáte cez oceán. Dúfam, že neidete robiť, to by vás poslali naspäť.“
„Ne ne,“ ohrazovala se Marta, „jedu na návštěvu, na pozvání. V Nashville na mě budou známí čekat na letišti.
„No dobre,“ pravila smířlivě Katarína a zahloubala se do jakéhosi časopisu. Boeing Jumbo Jet několikrát nepříjemně zadrncal, ale jinak let probíhal příjemně. Marta sledovala načechrané mraky pod letadlem a dostávala zase hlad. Když už jí začalo kručet v břiše, objevila se letuška s jídlem a obcházela řady cestujících. Letadlo v ekonomické třídě bylo zaplněné jen ze tří čtvrtin. Na jedné straně byla tři sedadla, přes uličku čtyři. Marta s Katarínou seděly na trojce a nikoho dalšího u sebe neměly.
Když se obě ženy najedly, prohlásila Marta, že si zdřímne.
Usnula jak špalek. Probudilo ji silné drncání. Bylo to, jako když se místo ve vzduchu, prohánějí po nějakém tankodromu. Chtělo se ji čůrat. Zvedla se, přelezla Katarinu a vydala se na záď letadla, kde tušila WC. Cesta ale nebyla jednoduchá. Byla jednou v Budapešti ve Vidámparku a na nějaké atrakci to tam bylo podobné. Další problém byl uvnitř toalety. Udržet se na míse, nebylo jednoduché. Najednou se samy od sebe otevřely dveře a civěl na ni nějaký jiný pasažér, zřejmě další čekatel na močbu uvolněnou letem po oraništi.
Když překračovala Katarínou cestou zpátky, vybavily se jí ty vykulené oči toaletního čekatele. Napadalo jí, jak by se asi tvářil, kdyby místo ní na míse seděla anglická královna. Přišlo jí to k smíchu a nahlas se zachechtala.
„Stalo sa niečo?“ vzbudila se Katarína. Posunula si sluneční brýle na čelo.
„Ale, ne,“ usmívala se Marta. „Jen jsem si na něco vzpomněla,“ dodala a spadla do drncající sedačky.
Katarina se podívala na hodinky. „O hodinu by sme mali pristávať.“
„To už?“ zděsila se Marta. To jsem to celé prochrápala?“
Kodrcání neustávalo, ba zdálo se, že je ještě intenzívnější. Chvilkami to s letadlem házelo pořádně a kousek před nimi někomu vypadla z hořejší poličky taška. Nálada mezi cestujícími v boeingu nebyla nijak veselá, když se z amplionu ozval hlas kapitána. Marta se snažila něco pochytit, ale jediné čemu rozuměla, byl Nashville.
„A do ricuša, ešče toto chýbalo!“ Katarína se zamračila a z kapsy džínů vytáhla žvýkačku.
„Co se stalo?“ polekala se Marta.
„No čo,“ byla otrávená Katarína. „Búrka, akási hovädská búrka a letisko v Nashville neprijíma lietadla. Pristanem vo Washingtone.“ Strčila si žvýkačku do pusy a začala žvýkat.
Martu to rozhodilo. Mají na ni čekat v Nashville, ve Washingtonu nikoliv. Začaly se jí klepat ruce a Katarína si toho všimla.
„Upokoj sa, nič nie je…“ zarazila se a pohlédla na Martu. „A ako sa volajú tí tvoji známi?“
„Co?“ Marta hned nechápala…“ „jo,“ pochopila, „no,“ nechtěla Katarínu vtahovat do problému.
„Čo no, tak ako sa volajú?“
Marta bezradně pokrčila rameny.
Kataríně se rozšířily oči. „Ty ideš cez oceán a nevieš, ako sa volajú?“ Přestala žvýkat a upřela na ni oči.
„Jedu hlídat děti, domluvila mně to naše pani doktorka,“ lezlo z ní neochotně. Mají na mě čekat na letišti v Nashvillu.“
Marta začala slzet. „Všechno bylo perfektně domluveno a teď taková lapálie, se kterou nikdo nepočítal.“
„Nestrachuj sa, Marta, nič nie je také horúce…pomôžem ti, len na imigračnom nič nehovor, dobre?“
„To je letisko Dullesa,“ vyprávěla Katarína. „A ako som hovorila, nič nehovor, čakaj, čo s nim vybavím. A ako sa volá ta tvoja pani doktorka doma?“
Na imigračním si je převzal mladý floutek, ze kterého čišelo sebevědomí na všechny strany. Katarína měla všechny doklady v pořádku, jela studovat na univerzitu Belmont, příbuzní jí vše vyřídili. Horší to bylo s Martou. Zelenáč vycítil příležitost a vymýšlel až hovadiny, aby mohl být pochválen u nadřízených. Zvláště jméno Skokánek u něj vzbuzovalo nedůvěru. Kdesi přečetl, že řada jihoslovanských jmen končí na ič a v domnění, že Česká republika je na Balkáně, značně znedůvěřivěl. Katarína vynaložila všechny svoje schopnosti a um, aby dotěrného imigračního úředníka přelstila, což se jí po hodinovém boji úspěšně povedlo. Jen ho nepřesvědčila, že Česko není na Balkánu, ale ve Střední Evropě. Bylo vidět, že prohra ho mrzí, ale nedalo se nic dělat. Slovenská dívčina byla nad jeho úřednické síly.
Katarína si šla prohlédnout obchody v tranzitu, ale Marta zůstala sedět. Měla předplacený jeden telefonní hovor, kterým se měla ohlásit, až bude na letišti. Doktorská rodina, ke které jela, měla takové neamerické jméno. Řeháčkovi, tam ovšem byli Rehacekovi. Marta si myslela, že si to bude pamatovat, ale ve všem tom stresu, se jí jméno úplně z hlavy vykouřilo. Lidé okolo ní všichni rozmlouvali anglicky a Martě se zase chtělo plakat. Vzala telefon a vytočila číslo, které jí doktorka Skokánková do telefonu vložila. Dlouho čekala, než se Řeháčková ozvala, ale hned se spojení přerušilo. Zůstala jako opařená. Co teď? Začala slzet a v hlavě jí šrotovalo. Vedle sedící žena se toho všimla a anglicky se zeptala, zda jí nemůže s něčím pomoct?
„Já neumím anglicky,“ řekla plačtivě.
Žena pokrčila rameny a chvíli si ji prohlížela. Pak se otočila a vytáhla nějaký časopis. O Martu ztratila zájem.
Marta horečně přemýšlela. Telefon měl jen jeden předplacený hovor. Jak to udělat, aby mohla znovu zavolat? Byla na sebe naštvaná, že se nenaučila aspoň několik anglických frází. Což jí teď ale nepomůže. Rozhlédla se. Očima hledala Katarínu, ta však nebyl nikde vidět. Její sousedka byla zaujatá časopisem a vypadalo to, že nevnímá. Martu na moment napadlo, že by se s ní zkusila nějak domluvit, ručně nebo nakreslit na papír, ale hned to zavrhla. Její malířské ani schopnosti mima, nebyly na patřičné úrovni a ani nevěděla, o co by si měla vlastně říct. Proklikla znovu telefon a nalistovala poslední hovor. Zaváhala a pak stiskla tlačítko. Jakási dáma ve sluchátku jí něco naléhavě vysvětlovala a pak telefon zmlkl. Chtěla ho vypnout, ale pak se ozval ženský hlas, tentokrát česky.
Byla to Řeháčková, tedy doktorka Rehacek. Martě se třásl hlas a zajíkavě jí do telefonu převyprávěla problém. Zvláštní řeč zaujala Marty sousedku víc než časopis a zvědavě na ni pohlédla. Marta by mluvila a mluvila, ale žena na druhém konci ji upozornila, že mají nadstandardní spojení s dvojitým tarifem a že si další povědí až na místě. Jen ji ještě vybídla, aby před přistáním v Nashville, jí prozvonila. Že to bude znamení, že mají odjet pro ni na letiště a pokud by tam přijeli o trochu později, ať počká v hale. Ještě se jí zeptala, co má na sobě, aby ji snáze poznala a telefon zmlkl.
Z Marty vyšel hlasitý výdech úlevy. Její sousedka vypadala, že odloží časopis a začne tleskat. Tranzitní hala najednou vypadala přívětivě a lidi v ní nesmírně přátelsky. Všechno napětí z ní spadlo a nedočkavě se rozhlížela, zda přeci jen neuvidí Katarínu a nepodělí se s ní a svou spokojenost a štěstí.
Pak zase něco hlásili rozhlasem a Marta jen pochytila Nashville, dokonce několikrát a klid byl pryč. Zvláště, když část lidí se zvedla a se zavazadly mířila k nějakému vchodu. Když uviděla Katarínu, že je v chumlu lidí taky, zvedla se a všechno svoje táhla ke skupině, ve snaze dostat se až ke Kataríně.
„Co se to zase děje?“ optala se Slovenky popudlivě, když se k ní protlačila.
„No čo, čo, ta skurvená búrka. Odvezú nás do hotela letiska. Poletí se až zajtra, boha jeho!“
Bylo evidentně vidět, že se její slovenská souputnice z bouřky nad Nashville netěší ani zbla. Ubytování ale také zařídila i pro Martu. Spaly ve dvoulůžkovém pokoji s WC a sprchovým koutem a televizí. Na zdi byl přidělán hotelový telefon.
Ženy se vysprchovaly a Marta usnula hned, jak dopadla do peřin.
***
Když druhý den přistávalo letadlo v Nashville, měla Marta už hlavu jako štandlík. Všechno na ni zpětně spadlo, i když úspěšně prozvonila Rehacekovi. S Katarínou se rozloučila letmo; Slovenka jí slíbila, že se ozve a že se určitě navštíví. S tím vyrazila k odbavení a Marta ji ztratila z očí.
Její odbavení proběhlo taky rychle a tak vplula se svým loďákem do haly. Postavila se doprostřed, aby na ni bylo vidět ze všech stran a čekala. A nic. Čekala patnáct, dvacet minut a začaly ji bolet nohy. A taky překážela cestujícím. Jeden postarší pán vzezřením lovce krokodýlů se na ni utrhl, čemuž ona nerozuměla, ale z tónu jeho hlasu vycítila, že ji nadává.
„Polib mi prdel,“ houkla za ním vztekle, když se vzdaloval.
„To jako mně?“ ozvalo se za jejími zády vesele.
Otočila se do tváře smějící se mladé ženy. Zčervenala a nevěděla, co říct.
„Sára,“ řekla s úsměvem a podala jí ruku.
„Marta,“ odvětila provinile a potřásla si s ní pravicí.
„Petr už jde, hledal místo k zaparkování.“ Anglický akcent byl nepřeslyšitelný. „Bylo toho na tebe moc, viď?“ Marta kývla a ani si nevnímala, že jí tyká.
Za chvíli seděli v autě, Marta na zadním sedadle. Poočku oba mladé pozorovala a přemýšlela, jaké to asi u nich bude. Oba mladí byli ve věku jejich dcer a Martu zarazilo, že jí bez okolků začali tykat a požádali ji o totéž.
„Angličtina nezná vykání,“ vysvětlila jí Sára.
V autě chvíli mlčeli a pak chtěl Petr vědět, jaký byl let. Postěžovala si. Hlavně na imigračním floutkovi nenechala nitku suchou a Sáře to připadalo hodně komické. Smála se vysokým smíchem, až nakazila i Martu.
„Hank,“ řekla pak, „to je náš soused,“ sedí na imigračním a byli jsme s ním dohodnuti, že tě odbaví,“ řekla její nová zaměstnavatelka. „Kdo mohl vědět, že přijde taková siberie, že to odkloní letadla,“ povzdechla si.
„Hlavně, že to dobře dopadlo,“ radovala se Marta.
***
Osprchovaná přišla k večeři. Byla to domácí provenience. Na talíř z krabic vykydnutá jakási směs, ohřátá v mikrovlnce.
„Čína,“ řekla stručně Sára. „Doufám, že ti bude chutnat!“
Nechutnalo, ale pochválila ten blaf a přemýšlela, co jim na další den uvaří.
„Jedly by děti rajskou?“ optala se opatrně, když upíjela tonik.
Petr se olízl. „Mňam, rajskou bych si dal!“
„Já taky,“ přidala se Sára. „Ale zítra vařit nebudeme, mám už jídlo koupené. Můžeš se do toho pustit v neděli!“
„A s čím rajskou uděláš, myslím přílohu, s makaróny?“ je zvědavý Sářin manžel.
„Poctivá rajská je jedině s knedlíkem!“ prohlásila pevně. S makaróny, nebo jinou nepřístojností to dělávali akorát tak ve školních jídelnách,“ smála se.
Sára se zamyslela. „Já ti nechci kazit radost, ale z té naší mouky, nevím, nevím…“
„Neboj, když bude nejhůř, dáme do toho trochu dětské krupice. Hlavně, abych měla dobré kvasnice.“
„Máme tu sušené, snad budou stačit.“ Sára rychle přemýšlí. „Zítra je sobota i Petr bude doma a nakoupíme spolu! Až bude Petr doma někdy dřív, zajedeš si nakoupit sama, abys věděla, jak se tady vlastně nakupuje. Založím ti účet, abys mohla kupovat na kartu. Jedno auto, které používáme jen občas, je v garáži. Petr nechá dobít baterii a můžeš si vyrazit sama, když budeme doma, třeba do Nashville, nebo kam budeš chtít!“
Polkla. „Ale já nemám řidičák,“ hlesla.
„Cože?“ Otázka vyřčená oběma současně, zněla hodně nedůvěřivě.
Pokrčila rameny. „Nemám, no!“
„Vzali ti ho, nebo…“ Petr byl ztělesněním údivu.
„Ale ne, nikdy jsem ho nepotřebovala.“ Martu překvapilo, že tak diví, že nemá řidičák. Prostě ho nemá, Karel ji odveze, kam potřebuje, a když není po ruce, skočí na autobus a dopraví se taky. Stejně většinou jezdí na chatu nebo po Děčíně. Řidičák prostě nepotřebuje.
„A to u vás je běžné, že lidi nemají řidičáky? Myslel jsem, že pro revoluci každý tyhle manka dožene,“ mínil Petr. „No jo, tak nějak upravíme program a občas vyjedeme všichni se podívat po okolí, abys viděla, kde se to vlastně nalézáš.“
Přikyvovala a myslela si svoje. Starat se o děti a domácnost, to nebude mít moc času na nějaké výlety.
„Necelý kilometr odsud je hypermarket, je tam všechno. I pošta. Vedle je benzínka, lékárna a ordinace, naproti pak banka. Taky je tam fastfood, o kus dál mají Italové malou pizzérii a prodej italského vína. A nesmím zapomenout na policejní stanici. Šerif George bydlí kousek od nás. Zítra do těch míst zajedeme, Petr na chvíli děti ohlídá!“ Sára má jasno, kde mají začít.
„Zajedeme,“ diví se Marta, „takový kousek? Vždyť bychom to mohli zvládnout i pěšky!“
„U nás už to funguje jen autmo. Něco koupíme a budeme se s tím takový kus dřít? To raději do obchodu zajedeme.“
„Ještě něco bych chtěla vědět,“ rozpomíná se Marta. „Na chatě máme les, asi tak daleko, jako tady, hned za domem. S Karlem chodíme na houby. Taky tady rostou? Udělala bych vám prima smaženici a taky houbovku se smetanou a houbový gulášek.“
Podívali se po sobě. Po chvilce se ozvala Sára. „Ať tě to ani nenapadne,“ řekla trochu zvýšeným hlasem. „To už bys odsud nemusela taky odjet! Houby sice v lese rostou, ale je tam taky dost hadů a divokých zvířat. Pumy, například…“
Polkla. „Já se tak těšila, že si vyrazím do amerického lesa,“ přiznala smutně.
„Gulášek i houbovku i houbovku udělat můžeš i tak. Houby koupíme v marketu,“ ví Petr. „A já řeknu lesní správě a můžeme tam vyrazit jejich džípem, když už tak chceš vidět americký les.“
Přikývla, ale byla si jista, že gulášek, ani houbovku tak dobrou z kupovaných hub neudělá.
„A co tam je za hady?“ zeptala se ještě. „Zmije?“
„Užovky, zmije…“
„Ale ty jsou u nás taky a dost a taky chodíme do lesa.“
„No jo, ale oni tam jsou ještě taky catesby…jak se to česky řekne?“ vzpomínal Petr.
„Chřestýš,“ připomněla mu Sára. „Catesby je chřestýš.“
„Brrr,“ otřásla se Marta, „tak pro houby jen do obchodu,“ souhlasila smířlivě.
***
V nákupním středisku bylo v sobotu dost lidí. Zboží v regálech bylo uloženo v lákavých obalech. Marta se Sárou chodili po ochodu, vybírali, až měli košík plný. Od pokladny, kde platily kartou, vyjely s vozíkem k autu. Vedle stálo policejní auto a šerif pozoroval dění na parkovišti z otevřeného okénka auta.
Když obě ženy dojely k autu, vysoukal se policista z vozu a obě dámy pozdravil.
„Tak to je ta vaše nová pomocnice?“ zahlaholil a podal Martě ruku. „I am George,“ představil se. Marta ruku stiskla a řekla: „Ahoj!“
„To je Marta,“ řekla za ní Sára. „A neumí anglicky. Je to Češka“
„Neumí anglicky?“ upřímně se zděsil George, jako by celý svět musel umět anglicky. „Tak jí řekni, aby autem nejezdila radši mimo město! Řeknu mým klukům, aby…“
„Marta jezdit nebude, nemá řidičák, tak tvým klukům nemusíš nic říkat!“
„Ona nemá řidičák? Nesmí jezdit?“
„Spíš neumí, řidičák si nikdy nedělala“ vysvětlovala doktorka.
Šerif George vrtěl hlavou. „Ona nemá řidičák…a neumí anglicky,“ opakoval nevěřícně. „Řekni mi, Sáro, co to tam v té Jugoslávii s nimi dělají?“
***
Pak to Martě začalo. Příprava snídaně, rychlý úklid, připravit pro děti hračky, probudit děti, nakrmit je, hrát si s nimi, vařit a dávat na ně pozor, nakrmit je, na dvě hodinky uložit, přebalit malou, svačina, vyvenčení na pískoviště, očista, krmení, úklid…Marta byla v jednom kole. Co jí usnadňovalo trochu práci, byly hodné děti. Nejdřív trochu zkoušely, co si můžou dovolit, ale nepatřila k těm nadšeným liberálům, kteří si nechají lézt děti po hlavách. Vysvětlila jim, že jako jejich teta je musí hlídat, než maminka s tatínkem přijdou z práce a že musí být hodné. Čtyřletý Peter, kterému říkala Peťánku, byl na svůj věk hodně vyspělý a rozumný a jeho mladší sestra Sára, řečená Sárinka, byl takový nekonfliktní andílek.
Marta si postupně vytvořila systém a docela jí práce odsýpala od ruky. Když ale děti večer ukládala do postýlek, měla toho až nad hlavu. A taky se jí stýskalo. Doma Karel a dvě dcery. Starší ještě před odjezdem, zpracovaná otcem, trochu Martu vydírala. Tvrdila, že sama bude mít rodinu a že by její matka se měla věnovat vlastním vnukům, než cizím, nota bene tak daleko někde za oceánem.
Každý večer, když usínala, na ně vzpomínala a těšila se, že je zase uvidí. Nedomluvila se s Rehacekovými, jak dlouho u nich bude. „Až se ti u nás nebude líbit, tak prostě odjedeš,“ řekla jí tenkrát Sára a už o tom nebyla řeč.
***
Srpen se chýlil ke svému konci. Martě se občas hrozně stýskalo; měla možnost tu a tam telefonem zavolat a krátce své milé pozdravit. Hlavně večer. Během dne ani neměla čas, děti i domácnost daly pořádně zabrat.
Po snídani se rozhodla, že děti odvede na pískoviště. Od večera měla vařeno. Tedy spíš předvařeno. Udělala francouzské brambory s mletým masem, sypané sýrem. Zapeče je před obědem. To bude raz dva.
Byl to ale nějaký den blbec. Pořád jí něco z rukou padalo, zakopávala a převrhla sklenici s džusem a mladému oblékla kalhoty obráceně. Raději ven z baráku na pískoviště. Barák, byl ten samý, jaké vídávala v amerických filmech. Patrová dřevostavba s dvojgaráží. Místnosti byly v prvním patře poměrně velké, kuchyňské zařízení s jídelnou navazovalo na obývací pokoj a pokoj pro hosty, který teď obývala. Měl malou koupelnu a WC. V patře měli Rehacekovi tři ložnice. Jedna byla volná a Martě dali vybrat, zda chce spát dole nebo nahoře. Vybrala dole, zdálo se jí to s kuchyní operativnější.
Zpočátku jí vadilo vedro. Ani v noci se o moc neochladilo. Zkoušeli jí pouštět na noc klimatizaci, ale Marta se nastydla a odmítala ji. Postupně si ale zvykala. Během týdne už jí to ani moc nepřišlo.
Teď vyrazila s dětmi na pískoviště. Vybalila dětem hračky a ty se okamžitě zabavily. Marta si otevřela nabídkový katalog, který ráno vhodili Rehacekům do schránky a zastavila se u notebooků. Věděla, že Karel touží po počítači a propočítávala, zda na něj vydělá. Prohlížela a prohlížela a najednou slyší, jak Sárinka něco žvatlá. Vzhlédla od časopisu a viděla, jak se okolo ní plazí asi metrový skvrnitý had. Sárina na plaza ukazovala prstíkem a smála se. Marta zkameněla, ale jen na chvíli. Had byl od dítěte jen kousek. Marta skočila, chytila dítě a skočila zpět. Křikla na Petera, ať utíká domů. Kluk začal plakat, ale poslechl a běžel ke dveřím. Had naštěstí zůstal v klidu a nezaútočil. Marta obě děti schovala v domě a zavřela dveře. Vyběhla nahoru a z okna, odkud byl přehled na pískoviště, viděla, jak ten had se plazí pryč. Roztřásly se jí ruce.
Den blbec pokračoval. Talířky jí padaly z rukou a sýr, který sypala na francouzské brambory, byl víc okolo zapékací misky než na bramborách. Občas vyběhla do prvního patra a zkontrolovala pískoviště, i když byla rozhodnutá, že dnes s nimi nikam nepůjde. Po hadovi nebylo už ani vidu, ale nervozita ji neopouštěla.
Rozhodla se, že o hadovi pomlčí, aby se rodiče nevylekali. Přijeli oba najednou a byli samý úsměv. Marta naservírovala večeři, a byla proti všem zvyklostem zamlklá. Nepodělila se se Sárou o průběh dnešního dne.
„Nestalo se ti něco, Marto?“ starala se.
Zavrtěla hlavou a spadla jí vidlička na zem.
„Tak co je?“ dolovala z ní informace.
„Maminko, na pískovišti byl had!“ Malý Peter to prozradil.
Velký Peter i velká Sára upřeli na Martu tázavě oči.
„K Sárince se připlazil na pískovišti nějaký had, tak jsem děti rychle odvedla domů.
„Co to bylo za hada, nevíš?“ Peter měl tón hlasu soudce v soudní síni.
Pokrčila rameny a měla na krajíčku.
„Jak vypadal,“ nenechal se odbýt. „Viděla jsi na něj?“
Přikývla. „Byl asi metr od Sárinky, viděla jsem ho velmi dobře!“ A popsala, jak nejlépe uměla, jak had vypadal. Viděla, jak oba zbledli.
„Nedávno jsme o něm mluvili, byl to catesby! Musím říct Georgovi, aby se svými lidmi prohledali okolí, ty by byl průšvih, kdyby někoho uštknul!“ mínila Sára.
„Je to uštknutí smrtelné,“ chtěla vědět Marta a celá se znovu roztřásla.
„Bez lékařské pomoci zcela určitě,“ věděl Peter. „Ale i s lékařskou pomocí bývá až dvacet procent úmrtí…“
„…kousnutí je nebezpečné i v tom, že jed způsobuje silné vnitřní krvácení, tvoří se otoky a lékař musí často provést i amputaci, protože se tvoří gangréna.“
Malá Sárinka vycítila z obličejů a tónu hlasu, že něco není v pořádku a začala plakat. Její matka ji vzala do náruče a konejšila. Večer byl pokažen a všichni šli brzy spát.
Přízrak hada už Martu neopustil. S dětmi se na pískoviště odvážila asi až za čtrnáct dní. Měla hůl a holí dělala hluk, aby případné plazy vyplašila. Při cestě do obchodu, který ve volných dnech absolvovala s velkou Sárou, prohlížela okolí domu i auta, zda nějaký had není nablízku.
Jednoho zářijového večera ji zavolala dcera a radostně jí oznámila, že bude babičkou. „A doufám,“ pravila do telefonu důrazně dcera, „že už přijedeš a budeš vychovávat svoje vnouče a ne cizí!“
Potěšilo ji, že bude babičkou, ale honem nevěděla, jak to řešit. Zmínila se o to mladým a uviděla na tváři velké Sáry stín nevole.
„Děti jako děti,“ řekla jí úsečně. „Přeci se nesbalíš a nepojedeš domů. Tvoje dcera si s jedním dítětem určitě poradí!“
Tu noc nemohla usnout a přemýšlela, jak to všechno zaonačit. Nepřišla na nic. Ráno byli oba mladí dost odměření a nafouklí odjeli do práce.
Byla trochu rozhozená, takovou reakci nečekala. I když…Marta nehlídala jenom děti, vařila a uklízela. Nijak jí to nevadilo, zopakovala si léta, když se starala o svoje dvě dcerky. Pravda, spousty věcí bylo modernějších, než měla doma, a když se s nimi naučila zacházet, bylo to jednodušší a hlavně méně pracné. I tak se ale měla co otáčet, nicméně když se večer rodiče malých dětí vraceli domů, bylo navařeno, naklizeno i vypráno. Děti čisté a někdy i v postýlkách, když se Peter se Sárou v práci zdrželi. Bylo jí jasné, hospodyni za 800,- dolarů měsíčně by asi těžko našli. Zvláště Peter si Martu pochvaloval, tedy především její kuchařské umění. Vařila jim klasickou českou kuchyni. Byli nadšeni a Peter si za pár týdnů posteskl, že už si musel povolit opasek o tři dírky.
O Martiných kulinářských schopnostech vyprávěli i sousedům a jednou Sára pozvala na večeři souseda Georgea a jeho ženu. Marta se předvedla nudlovou polévkou s knedlíčky a svíčkovou. Byla zvědavá, co na to ti Američani řeknou, zda jim bude české jídlo chutnat.
Chutnalo, George snědl dva talíře polévky a knedlíků nakonec zbouchal deset. Jeho žena Pat, tedy Patricia, se krotila, ale i jí chutnalo a chvílemi ze sebe vyrážela: „Wow!“ Marta se cítila potěšena jejich zájmem o česká jídla, nakonec jim ještě zakrojila dort, ale cítila se tak trochu jako cvičená opice, která pro potěšení majitelů a jejich známých, slezla ze stromu.
Dolary sice byly dolary. Její zaměstnavatelé jí platili včas a bez krácení. Cítila se u nich dobře, ale když dcera zavolala, neměla stání. Chápala, že to pro ně bude těžké sehnat náhradu, ale už se jí strašně stýskalo. Budou si to zkrátka muset zařídit, v tom už jim Marta nepomůže.
O nové situaci přemýšlela, když venku začala jezdit s houkáním policejní auta a vůbec byl nějaký zvláštní ruch na ulici jinak ospalého městečka. Potom před domem troubilo nějaké auto. Otevřela dveře. Byl to šerif George a soukal se z auta. Když k ní přišel, něco začal vzrušeně vyprávět. Nerozuměla mu, jen, že říká Ňůjork a televižn…krčela rameny, ale malý Petřík ji zatahal za sukni: „Teto, strejda George říká, že máš pustit televizi!“
Přikývla a šerif běžel zpátky k autu. „Pojď teto,“ vtáhl chlapec Martu dovnitř a pustil televizi. Na obrazovce se objevily záběry mrakodrapů, a jak do nich narážejí letadla. Leknutím si sedla. Nejdříve myslela, že to má být upoutávka na nějaký nový film, ale pak jí došlo, že jí šerif nebude upozorňovat na nějaký film. Záběry se opakovaly. Nejdříve narazilo do mrakodrapu jedno letadlo, potom druhé. Všude dým, zděšený křik zmateně pobíhajících lidí, chaos. Trhla s sebou.
Rozdrnčel se telefon. Malý k němu přiběhl, něco anglicky odpovídal a pak zavolal Martu, že ji volá maminka. Rozklepala se a se strachem si došla pro sluchátko.
„Marto,“ přeskakující hlas ve sluchátku nevěštil nic dobrého. „Marto, za žádnou cenu nechoď s dětmi ven! Ameriku napadli teroristé, bude válka! Rozumíš?“
Se staženým hrdlem kývla hlavou.
„Co říkáš?“ křičela na druhé straně Sára a její hlas přehlušoval zvuk nahlas puštěné televize. „Já tě neslyším!“
„Jo, rozumím,“ snažila se o odpověď. Tentokrát ji doktorka slyšela a ujistila, že další si řeknou doma. Zavěsila.
Marta si sedla na židli u telefonu a mlčky zírala na televizní obrazovku. Záběry se opakovaly a doprovázely je vzrušené anglické komentáře. Ten den prochodila jako v mdlobách.
Petr se Sárou vrátili domů už dvě hodiny před večeří. Pozdravili se s dětmi a Martou. Petr se ovládal, ale Sára byla hodně vzrušená. Po ulici občas přejela nějaká vozidla Národní gardy. Sedli si ke stolu a Marta zůstala stát. Vybídli ji, aby si také sedla.
Sáře se třásl hlas, když jí vyprávěla, co se vlastně stalo.
A tak se Marta dozvěděla, že Al-Kaidá zaútočila unesenými letadly na Ameriku. Petr přidal podrobnosti.
„Bude válka!“ Sára si je naprosto jistá. „Zapomeň, že bys teď jela někam domů!“
Marta začala slzet. „Jaká válka? S kým?“
Ten večer byl velmi napjatý. CNN vysílala nepřetržitě záběry z napadených míst, doplňovala informace a přinášela komentáře. V domě vládlo napětí, jakoby příštím cílem Al-Kaidy mělo být městečko Berckvill.
Marta nemohla usnout a během noci se rozhodla. Pojede domů, i kdyby měla být válka. Prostě pojede!
Když ráno svoje rozhodnutí pronesla, vzbudila u mladých a hlavně u Sáry, velký stupeň nelibosti. Pohádali se. Sára ji vinila, že chce utéct od rozdělané práce a jak si to představuje, že u nich není ani půl roku a bla bla bla…
Na letišti v Nashvill Martu svlékli téměř donaha. Všechny její věci proskenovali a rámem prošla dvakrát, než zjistili, že knoflíky na sáčku jsou kovové, jen obšité látkou.
Byla ráda, že to všechno nechává za sebou. Vypustila Sářin kyselý obličej a špatně utajovaný vztek. Taky ji trochu mrzelo, že se za ní ani jednou nevydala Katarína. Jedinkrát ji zavolala a omluvila se, že má práci, ale že se do Vánoc určitě sejdou.
V letadle zase cestu skoro prospala a v Praze padla Karlovi do náručí. Byla šťastná, že je doma. Vysmáli se jí, když jim tlumočila, že Američani myslí, že bude válka.
Doma všechno klapalo, jak mělo, dcerka se připravovala na porod a Marta sehnala práci prodavačky v jedné firmě v budově bývalého Prioru a bylo jí dobře. Petr se Sárou už se neozvali a Marta na ně postupně zapomínala. Když dcerka porodila holčičku, byla v sedmém nebi a pokud jí to časově vyhovovalo, byla pořád s ní.
Před Vánocemi byla taková břečka, ale Marta je přemluvila, aby jí holčičku půjčili, že se s ní projede s kočárkem. Jezdila po městě a najednou uviděla, jak Sára stojí před výkladní skříní a ještě s nějakou ženou něco probírají. Zaradovala se a kočárkem se vydal směrem k Sáře. Ta ji také zahlédla a než stačila Marta zamávat, otočila se zády. Martu to zarazilo, zpomalila, a když byla u obou žen, pozdravila. Sára se na ní podívala jako by byla vzduch a k druhé ženě řekla: „Půjdeme, je už zima!“ Odešly a Sára Martě nevěnovala jediný pohled. Marta zůstala na chodníku s kočárkem nevěřícně stát a rozplakala se.
