Hlava XVI.
Následující dny měl Karel starosti. Jeho matka měla problémy s močovým měchýřem a po kontrole u lékaře jí navrhli hospitalizaci s operačním zákrokem. Plastiku močového měchýře. Ivana s dětmi do špitálu nemohla, Karel býval v práci dlouho a tak zbývaly neděle. Do nemocnice ho doprovázela Ivanina matka. Zbyňka úplně z hlavy vytěsnil.
Matčina hospitalizace i rekonvalescence proběhla zdárně díky paní Kozákové a tak Karel mohl trochu zvolnit. Večer byl v práci déle a domluvil se, že přijde až na desátou. Říkal si, že si ráno trochu přispí, ale to bylo jen pouhé přání. Dvojčata se vzbudila v šest, a ačkoliv je Ivana tišila, co mohla, spát při nich nešlo. Rozmrzele se vyhrabal z peřin a šel k oknu. Večer pršelo a teď ráno padal sníh. Z okna viděl, jak nějaký člověk s aktovkou předváděl trojitého ritbergra s následnou otočkou a přistál na zadku. Neohrabaně vstával a cupitavými krůčky mu někdo běžel na pomoc. Když byl u něj, uklouzl a přistál na zadku taky. Náledí. Rozhodl se, že zavolá do práce a vezme si den dovolené a bude doma. Po obědě pak sjede k matce, aby v tom nenechal jen paní Kozákovou.
Ivana byla ráda, že budou zase všichni pohromadě, byl pátek a tak budou mít aspoň prodloužený víkend.
Matka i paní Kozáková si docela rozuměly a tak byl spokojený, že mohl jít brzy domů. Maminku viděl rád, ale vadila mu její občasná sebelítost. Býval na ni tvrdší a pak ho to mrzelo. Dnešek se ale povedl, „holky“ hrály prší a docela se bavily. Karel s omluvou zmizel.
Když vycházel podchodem pod spojkou, viděl před sebou chlapíka s bíbrem, který se brouzdal sněhovou prosolenou břečkou. Sníh stačil roztát v poledním slunci a na chodnících a silnicích zanechal nevábné nadělení, na které nadávali jak chodci, tak řidiči. Muž s bíbrem byl Zbyněk. V tom shonu úplně na něj zapomněl.
„Zbyňku!“ zavolal Karel, ale muž malounko zpomalil, avšak neohlédl se. „Zbyňku!“ zařval a pár lidí se ohlédlo a s nimi konečně i Zbyněk.
„Počkej na mě,“ zavolal a zamával na něj. Doběhl k němu. Zbyněk byl v tenké bundě a manšestrácích, které nosil do práce. Poznal ho i s vousy. Na jeho kamarádovi nebylo vidět žádné nadšení. Naopak, tvářil se, jako by ho zastavil někdo nepříjemný.
Karel hartusí: „Člověče, co s tebou je? Vůbec o sobě nedáte znát? Volal jsem na kyslík, tam tě zapřeli…máma byla ve špitálu s močákem, tak jsme byli v jednom kole, to víš, mládež dává zabrat,“ dodal s pýchou.
„Není čas, pořád se něco děje.“ Zbyněk se ošívá. „Taky mám starosti…“
„Zbyňku, ve fabrice se necháváš zapírat, telefon nezvedáte…, hele nechceš si o tom promluvit?“ Karel se rozhodl, že se nenechá odbýt.
Zbyněk se dívá do země. Karla napadlo, že ho vytáhne na pivo. Nebylo hodně hodin a tak si můžou chvíli pokecat.
„Zbyňku, pojď na dvě!“ Zasměje se a ukáže na bradu: „I s těma hroznejma fousama.“
„ To je teď moderní,“ ohradil se, „ale Ivana tě propleskne a mě zjebe, že tě tahám od rodiny…“
„Kámo, to nemusíš mít vůbec strach.“ Karel ví, o čem mluví.
Zbyněk se pořád neuvěřitelně vytáčí. Dřív ho nikdo na pivo nemusel přemlouvat a teď aby ho prosil na kolenou. ¨
„Kadle, já tu nemám prachy, běž sám…“
Karel myslel, že neslyší. Tyhle věci mezi sebou nikdy neřešili. „Hergot, Zbyňku, tobě šíblo? Já tě přece zvu. Pojď, kruci, půjdeme do sportovní haly… nebo chceš do Severky?“
Zbyněk byl nalomený, ale pořád váhal. Nakonec svolil. „Půjdeme do haly, budu to mít aspoň blízko!“
Hleděl na něj s překvapením. Jak blízko? Ty ses odstěhoval a nic jsi neřek?“
„Ukázal bradou směrem k internátu. „Bydlím teď támhle!“
„Tady? Vy jste si měnili byt?“ Karel je překvapený. Chocholoušovi bydleli ve Štěpánkově ulici v hezkém bytu. Přišlo mu divné, že by měnili do starého.
„Zbyněk najednou uhýbá očima. Po chvilce mlčení se tiše ozval. „Neměnili jsme nic, Milena mě vyhodila, protože jsem jí brzdil kariéru. Teď studuje v Praze a v jejím bytě bydlí nějaký kolík od policie.“
Chvilku se nezmohl na odpověď. „To jsou věci,“ zablekotal. „A kde bydlíš ty?“
„U bráchy. U Pepíka, dělá teď na metru a jezdí domů na víkendy. Ten svobodnej, vždyť si ho ještě musíš pamatovat!“
Karel z toho byl celý tumpachový a pomalu si skládal souvislosti.
„Ten byt byl ale psaný na tebe, ne?“
„Právě, že ne. Když jsem šel na vojnu, napsali jsme to na ni. Dekret je na její jméno. Rozvedli nás bleskem, a když jsem večer přijel domů, byla vyměněná vložka a za dveřmi jsem měl v kufru svoje věci. Ještě, že jsem měl klíče od bráchova kvartýru…pojď,“ je náhle ochotný Zbyněk, „pojď, řeknu ti to v hale.
***
V restauraci si sedli k jedinému prázdnému stolu.
„Jeden by řek, že bude víc lidí až večer, co?“ dožadoval se Karel souhlasu. Ještě, než se jeho kamarád stačil vyjádřit, objevil se u stolu Tuček. Boxer, těžká váha. Pozdravil a pozval je ke stolu, kde, seděl ještě s jedním kolegou. „Máme dvě volná místa, za chvíli jdeme na trénink a tak si svlažujeme hrdla minerálkou,“ smál se Tuček, který s boxem začínal, když Karel s boxem končil.
„Vlastíku, nezlob se, necháme to na jindy! Mám tady s kolegou něco hodně soukromého řešit.“
„Tak jo, škoda, něco bych od tebe potřeboval!“
„Pospíchá to?“ chtěl vědět Karel.
„V tuto chvíli úplně ne, ale za pár to bude aktuální,“ vyzrazoval boxer.
Karel z peněženky vytáhl vizitku a podal ji Tučkovi. „Zavolej mi na toto číslo, domluvíme se!“ Sportovec se odporoučel, a oba si sedli. Než stačili zapříst hovor, byl u nich vrchní.
„Jé, Venco, co tu děláš, já myslel, že jsi na Zahražanech?“
Vrchní Špecián vrtěl hlavou. „Nechodíš do hospod. Jinak bys věděl, že tu pingluju už třetí měsíc…a co ty, furt ve Staliňáku?“
„Furt,“ odsouhlasil. „Venco, něco bychom snědli. Co máš dneska jedlého?“
„Všechno,“ liboval si vrchní. Ale guláš je dneska pro gurmány.“
„Hele, tak dvakrát a dej nám ho se šesti!“
Když Špecián odběhl, Karel ho začal chválit. „Člověče, to byla excelentní bantamka a pérka. Pak začal chlastat a teď už chlastá profesionálně…“
„Já nechci jíst, proč jsi to objednával? Nemám hlad.“ Zbyněk se mračil.
„Tak to necháš,“ smál se Karel. „Potřebujeme základ, aby se pivo pořádně v trubkách rozlezlo.“
Zbyněk se usmál. „No jo, ještě si to pamatuješ, co?!“
„Ty mě fakt sejříš,“ zlobil se Karel, „to si myslíš, že mi něco vlezlo do hlavy a zblbnul jsem? Jsme kámoši a tak to zůstane!“ Vrtěl hlavou, co si to Zbyněk myslí. „A žer, vole, jestli jsi tak hladový jako já, tak si dáme ještě přidat!“ Ve skutečnosti se najedl u matky, ale viděl, že Zbyněk hlad má a tak předstíral, že on taky. V minulosti, když šli na pivo, vždycky něco pojedli, aspoň tlačenku, nebo si dali matjesy a byl to právě Zbyněk, který vždy nadhazoval se slovy, které Karel vzpomenul, že základ musí být pro pivo…
Pustili se oba do guláše. Vrchní Venca nelhal, byl opravdu špičkový a kuchař na Vencovu prosbu vybral libová masa. Karel do sebe knedlíky sotva nasoukal, ale do Zbyňka padaly závratnou rychlostí. Zapili to pivem a Karel vybídl kamaráda, aby vyprávěl.
Chvíli se ošíval, ale pak se rozpovídal. „Dostal jsem okamžitou výpověď,“ začal vyprávět. Karel nadzvedl obočí. „No nedělej překvapeného, že o tom nic nevíš!“
„Nevím, ale povídej dál!“
„Po několika dnech mě vyhodila i Milena,“ pokračoval Zbyněk a upil piva. „Řekla mi, že má jiného, který ji nebude ničit, život…to víš, znáš ji, hlavně ničit kariéru jsem nesměl. V práci vyhazov a tak jsem skoro měsíc bez práce…“
„Člověče, to nejde, když nebudeš někde makat, tak máš na krku zákon!“ přerušil ho zděšeně Karel. „Zkusím se ti ve Staliňáku zeptat!“
„Kadlíku, na to zapomeň, už jsem to zkoušel i v dělnické profesi, ale na kádrovce a personálním řekli, že pro mě práci nemají a mít nebudou ani u krumpáče. Tak jsem to zkoušel různě, ale když se dozvěděli, že mě vyhodili kvůli chartě, tak jsem letěl jako fretka. Prostě vyvrhel.“
Karel se zamyslel. „Zbyňku a proč děláš takové kraviny? Stojí tě nějaké nesplnitelné utopie za rozvrácené manželství a ztrátu solidního fleku?“
Zbyněk se rozohnil a zvýšil hlas. Několik lidí vedle stolu se po něm ohlédlo. Napil se proto piva a pokračoval už klidnějším hlasem. „To nejsou utopie, Karle, tak by to mělo fungovat v každé demokratické společnosti! Pamatuješ, jak jsme na tvé svatbě říkali, že čtvrtý mušketýr je v nás, že to je naše svědomí a tak jsem chartu podepsal, to svědomí ve mně probudil!“
„Hmm, Zbyňku, nechtěl by ses probudit. Pokud budeme ruský satelit, tak ty i tvoji kamarádi změníte velké hovno. A můžeš v sobě mít celý oddíl mušketýrů…a propos, víš, že jezdím hodně ven, především na Západ a tu a tam nám vybude nějaký čas na prohlídky měst a pokecu s místními. Ano, je tam demokracie daleko větší, než u nás, ale nemysli si, že lidé jsou spokojenější. Jenom ty náklady na živobytí jsou šílené.“ Na chvíli se odmlčel. Využili toho, že dopili piva. „Neměl bys vidět všechno jen černobíle,“ dodal. „Bylo by to na delší přednášku!“
„Hele, nevíš, kde je Vašek?“ otočil téma Zbyněk. Několikrát jsem mu volal, ale nikdy jsem ho nezastihl.“
„Je na vojenském cvičení, na tři neděle, měl by teď někdy končit. Je někde v Komorním Hrádku, nebo kde.“
„Tak to je v prdeli?“
„Proč?“ diví se Karel, „je ve vojenské politické škole na cvičení.“
„No právě, bude z něho politruk!“
„Co je na tom? Vašek je v partaji už od střední. I vojáci pracují s kádry.“
„To jo,“ připouští Zbyněk, „ale byl taková moje naděje, že u něj někde najdu fleka.“
„A co se tím mění, že je na cvičení?“
„Politicky pro něj budu neúnosný, nevezme mě!“
„Neser mě, Zbyňku, víš přeci, že Vašek takový není! A já to zkusím ještě znova ve Staliňáku, snad to nebude takové horké!“
„I ty pojedeš jak fretka, když s něčím takovým přijdeš!“
„Jen se neboj, nějak to zvládnu.“
„Ale pospěš si, než mě zavřou,“ povzdechl si Zdeněk.
„Ty bys tomu dal,“ hrozí se Karel.
„Nebyl bych první, ani poslední, koho tady zavřeli za politiku!“
Hlava XVII.
Už zase začalo přituhovat a Karel jen stěží udržoval balanc. Nakonec se Zbyňkem vypili každý šest piv, a proto musel být opatrný. Stejně rovnováhu těsně pod jejich domem neudržel a praštil sebou na záda. Byla už tma, tak ho nikdo neviděl.
Doma pověsil kabát na věšák v komoře, zul se a pospíchal do obýváku. Ivana měla rozsvícenou malou lampičku a četla knihu. Když vstoupil do pokoje, odložila ji na stůl a pochválila ho, jak dobře chodí domů.
„Myslela jsem, že když sis vzal dovolenou, že budeš se mnou a ty zatím táhneš někam do hospody. Nemůžeš aspoň zavolat, měla jsem o tebe strach. Tvoje mamča hlásila, že jsi od nich odcházel kolem čtvrté. To jsi to bral domů přes Marshallovy ostrovy, co?!
Neodpověděl a sedl si do křesla. „Potkal jsem Zbynďu,“ pronesl po chvíli ticha.
„Vždyť ho vidíš ve fabrice každou chvíli na obědě, ne?“
„Už jsem ho neviděl celou věčnost a dnes jsem ho uviděl, když jsem šel od maminky.“
„A probírali jste záhady světa v hospodě?“ uhodla bez zjevného myšlenkového zápolení.
„Jo, v hospodě,“ přitakal. „A věř tomu nebo ne, tentokrát jsem ho tam zatáhl já. A slyšel věci, ze kterých se mi točila hlava,“ postěžoval si.
„Spíš z piva, ne?“ domáhala se souhlasu.
„Ani ne,“ odporoval a převyprávěl jí rozhovor se Zbyňkem. Pozorovala ho velmi pozorně a neskrývala překvapení. Když skončil, zavrtěla překvapeně hlavou.
„Tak Milena mu utekla…moc jsem nevěřila, že Marie ji viděla s cizím chlapem skoro in flagranti, ale jak slyším, byla to pravda.“
Rozhostilo se ticho.
„A co děti, usnuly hned?“ Hovor o Zbyňkovi mu byl ne snad nepříjemný, ale cítil určitou bezmoc a na to on nebyl zvyklý.
„Jo, přitakala. Za chvilku byly v limbu…Karle,“ přehodila téma na předchozí,“ ty bys mu nějak nemohl pomoct? To je přeci hrůza…nemůžeme ho v tom nechat!“
Nadskočil v křesle. „Ivanko, jak?“
„A nemohl bys u vás v práci se přimluvit? Jsi přeci ředitel.“
„Ředitel…takových ředitelů je ve fabrice několik. Hele, když půjdu na personální, tak mě zdvořile odmítnou. Když půjdu na kádrovku, tak mě odmítnou taky, ale už tak zdvořilí nebudou. A pokud se zastavím na partajním výboru, tak mě vyrazí rovnou. To vím určitě. Zbyňka znají a měli ho plné zuby. Moc bych za to nedal, že to iniciovali.“
„Myslíš?“ Ivana se zamyslela. „Hele a co Vašek, ten by ho tam někde neschoval?“
Pokrčil rameny. „Vašek není doma, je na vojenském cvičení. Měl by se teď nějak vrátit, tak s ním zkusím promluvit.“
Zvedl se.
„Kam jdeš, chtěla vědět žena. Nemáš hlad?“
„Jedl jsem v restauraci, hlad nemám, ale žízeň.“
„V lednici máš mléko,“ rozesmála se a šla s ním do kuchyně.
***
Vaškovi končilo cvičení za další tři dny. Karel ho telefonicky požádal o schůzku. Nechtěl se o Zbyňkovi bavit někde po hospodách a tak se domluvili, že zajdou k Hartmanům, aby nerušili děti.
Marie, Vaškova žena už byla taky na rozsypání, tak se smáli, že ji nakonec povezou do porodnice oni. Karel to neměl k Hartmanům daleko, ale vzal si auto, aby se mohl vymluvit a nepít nic alkoholického.
Marie seděla v křesle. V duchu se musel smát. Před těhotenstvím štíhlá Marie vypadala teď jako medvědice. Opravdu ho hned napadlo, že by se mohla rozsypat ještě dnes. No snad vydrží…
„Jak bylo na cvičení, kapitáne, povídej!“
„To je škola,“ řekl otráveně. „Od rána do večera na učebnách. Hodně politiky, něco taktiky a hrozná nuda. Jednou jsme byli střílet z pistole a škorpiónu. Jinak fakt nuda!“
„Měla jsem strach, abych neporodila dřív, než se ten můj oficír vrátí z té ulejvárny.“
„Náhodou,“ zaprotestoval, volal jsem přeci každý den. Hned bych přijel.“
„Asi by tě nepustili,“ mínil Karel. „Ani k porodu. Vojáci jsou makovice!“
„Ale jo, tam to bylo samý podplukovník a plukovník, kantoři a ti byli celkem v pohodě.“
„Vybodněte se na vojnu, pánové,“ přerušila je Marie, radši řekněte, co uděláte s tím Zbyňkem?“
„Ty už o tom taky víš?“ podivil se Karel.
„Samozřejmě, že vím. Vašek mně už stačil poreferovat, ještě než jsi k nám přišel.“ Podívala se po muži. „Vašku, přines mi, prosím tě, trochu čaje! Mám pořád žízeň a pořád čůrám. Doktoři mně změřili vyšší cukr. Mám těhotenskou cukrovku.“
Václav se poslušně zvedl a utíkal do kuchyně. Bylo slyšet, jak z konvice nalévá čaj. „Nemáš fotky tvých dětí,“ optala se.
„Jo vidíš…“ sáhl do náprsní kapsy saka a vytáhl peněženku. Vytáhl černobílou fotku, na které byla Ivana s oběma dětmi na klíně. Marie si fotku dlouho prohlížela. Václav v kuchyni pořád s něčím harašil. Když se objevil, nesl na tácu s čajem i dva šálky kávy. Položila fotku na stolek a vzala čaj. Václav rozdal šálky, a když se usadili, Karel to ještě jednou převyprávěl a to podrobně. Zírala hlavně Marie, a když skončil, Václav ještě dodal: „Byl jsem dnes v práci první den a hned za mnou přišel Strklas.“
„Strklas? Není on na chlapy. Že tě ten tajnej miluje?!“
„A tebe ne?“ smál se Václav. Poté zvážněl. „Musel jsem mu vyprávět, co na vojně, ale pak vyprávěl on. O Zbyňkovi. Řekl mně, že půjde k soudu. Má na krku paragraf za podvracení republiky a za pobuřování. A že když nesežene zaměstnání, tak ještě za trestný čin příživnictví. Suma sumárum, náš Zbyněk by mohl do báně na dost dlouho.“
Karel i Marie nevěřícně zírali na Vaška. Vypuklo ticho přerušované mícháním kávy v Karlově hrnku.
„Co s tím uděláme, chlapci?“ Marie udělala v křesle pohyb, jakoby chtěla vzlétnout, ale jen natáhla ruku pro hrnek čaje. Její srkání dělalo Karlovi husí kůži. Až někde…
První se ozval Vašek: „Něco udělat musíme, nejlíp by bylo sehnat nějakého dobrého obhájce, aby Zbyňka vysekal.“
„No jo, ale kde nějakého takového seženeš? Budou se bát, aby sami nedostali přes čumák…“
Marie začínala být čím dál víc dotěrnější. „Kluci, přeci ho nenecháte jít do lochu! To pro něj něco nemůžete udělat. Aspoň mu najít nějakou práci?“
„Já už u nás něco poptával,“ lhal statečně Karel. „Všude semnou vyrazili dveře.“ Karel neříkal pravdu, skutečně se bál. Zbyněk nebyl jediný případ, vyhodili z práce i jeho komplice, ale inženýrek z jejich party, měl angažované rodiče, tak ho dokázali přemístit jinam, kde se o něm moc nevědělo. Ani si nepohoršil, spíše naopak. Jenomže Karel žádné zázemí neměl a dostal strach. S chartisty se nikdo nemaloval…“
Vašek si mnul v rozpacích bradu. „Mluvil jsem o tom se Strklasem. Nejdřív řekl, že jsem se asi zbláznil, ale pak připustil, že by to šlo. Řek, že by ho nakonec měli pod dohledem, ale že to jednak projedná u nich a pokud by to prošlo, že bych mu musel vymyslet nějaké místo na podniku a hlídat ho.“
„No vidíš,“ chytil se toho Karel, „to by bylo řešení. A já mám ještě jeden nápad. Na poloprovozu dělá nějaká Sýkorová. Shodou okolností jsem s ní mluvil minulý měsíc a chlubila se, že její dcera dostudovala práva…“
Marie ho přerušila. „Karle, to bude nějaká novicka, ta mu moc asi nepomůže! Spíš by to chtělo nějakého zkušeného.“
„Nech mě domluvit, Maru, Sýkorová mně řekla, že její dcera bude obhajovat lidi s protistátním vystupováním…hele, ta holka nemá co ztratit, naopak, může si udělat jméno.“
Nastala debata, mluvil jeden přes druhého, až se nakonec na Sýkorové mladší shodli a pověřili Karla, aby jí přes matku sehnal.
