Hlava XXVI.
Zbyněk Chocholouš dotahoval šoupě. Nadávkoval přesnou směs a zapsal údaje. Posadil se ke stolku a hledal po kapsách žvýkačku, protože měl suchu v ústech. Sodovku z kyvety pil málo, protože mu po ní občas pálila žáha. Do hledání mu zazvonil telefon.
Byla to Milena a Zbyněk při jejím hovoru pořádně zbledl.
„Jo, podrobnosti, doma.“
Zbyněk držel chvíli v ruce sluchátko a čuměl do prázdna. „Polož to sluchátko,“ vybídl ho kolega, který ho chvíli pozoroval. „Co je?“ ptal se spolupracovník, „ty se tváříš, jako kdyby vypukla třetí světová!“
„Skoro,“ odpověděl Zbyněk a položil sluchátko. Pak se zadíval na hodinky.
***
Velká jídelna chemických závodů byla skoro plná. Zaměstnanci si nosili na tácech obědy ke stolům a od stolů zase použité nádobí. Fronta u výdejny jídel rychle postupovala. Kuchařky se činily a vše bylo, jak má být.
Zbyněk s tácem v ruce se rozhlížel po jídelně a hledal očima Karla. Karel seděl blízko prosklené části, a když viděl Zbyňka, zamával mu. Zbyněk dorazil ke stolu a s pozdravem dával jídlo na stůl. Scházeli se tu často, jak jim vyšla směna nebo čas.
Karel na Zbyňka nečekal a do své porce roštěné se už pustil. Měl v sobě dva knedlíky.
„Kde se flákáš?“ zeptal se Karel, „ještě, že jsem si to dal se šesti. To už bych byl teď nažranej! Ty máš smažáka?“
„A co bych měl mít? Obalený játra z Brežněva? Ty bych snad ani nepřekous…“
Člověk naproti Karlovi se s nedojedeným jídlem zvedl a honem odešel k jinému stolu. Zbyněk se rozesmál. „Ty vole, jako kdybych prozrazoval státní tajemství, že má Brežněv prochlastaná játra!“
Karel krčí rameny. „Nemám tu čest se znát s játry kremelského vůdce, ale znám toho chlapa, co od nás utek. Prozřel z pomýlení a má plný kaťata, aby se zase nepomýlil.“
Smějící se Zbyněk si polil sýra tatarkou, a pustil se do jídla. Jedli chvíli mlčky a pak se Zbyněk s plnou pusou optal, co bude dělat odpoledne a Karel chvíli čekal s odpovědí. Utřel si pusu, napil se sodovky.
„Už jsi zapomněl? Marta se dneska vrací z Vídně, jdu jí na autobusák naproti.“
Kamarád mlčky dojídal. Karel ho chvíli pozoroval. „Máš snad pro mě nějaký jiný návrh? Nebo mi snad chceš jít pomoct s tou Marty obří taškou…? Člověče, když odjížděla, tak jsem myslel, že vypustím duši, když jsem to táh po schodech k svatýmu Václavovi…“
„Hned by ti ji tam náš pokrokový klér zaopatřil,“ mínil Zbyněk.
„Zaopatřil by prdlajs, moje ateistická duše by nedala šanci ani vatikánským činovníkům!“
Zbyněk zvážněl. Karel se začal zvedat od stolu.
„Počkej, Karle, chci ti něco říct, seď ještě!“
Posadil se a nedůvěřivě se zahleděl na Zbyňka. Zbyněk uhnul očima a přerovnal na tácu příbor.
„Volala Milena,“ začal opatrně.
„Snad ne, že jim zbourali okres?“ Karel se svému nápadu zasmál.
„No, ne, že bych tím nebyl nadšen, znáš mě, komunisty miluju a teď mi stará sedne do jejich hnízda.“
Zbyněk se zasmušil a odmlčel.
„Říkal jsi, že volala Milena,“ připomněl mu Karel.
„No právě, nevím, jak to říct,“ ošíval se Zbyněk.
„Řekni mi to česky a hlavně rychle, už tam stojí další čekatelé na naše místa,“ má jasno Zbyňkův kamarád.
„Volala Milena…“ odmlčel se a Karel netrpělivě Zbyňka pobízí: „Hele, buď mi to řekneš, nebo já mažu! Mám ještě dost práce, víme, kyslíkáři jeden!“
„Na okres volali ze Znojma…“ odmlčel se a zadíval se na Karla. Ten najednou ve zlé předtuše se na kolegu utrhl: „Co je mi do Znojma?“
Zbyňkovi se do vyprávění evidentně nechce, ale jeho společník je čím dál nervóznější.
„Hele, Karle, slib mi, že neuděláš žádnou kravinu!“
Karlovi zatrnulo. Napadlo ho, že tam otec byl na služební cestě a něco se stalo, ale hned to v duchu zavrhl. Hradlaři na žádné služební cesty nejezdí. Pověsil se Zbyňkovi na ústa.
„Volali z hraničního přechodu,“ soukal ze sebe neochotně Zbyněk. „Přijel autobus CKM z Vídně a byla v něm jen průvodkyně zájezdu. Ostatní tam zůstali. I tvoje Marta…“
Karel nechápal. „Jaká průvodkyně? Co zůstali?“
Zbyněk krčí provinile rameny. „Na mě se nezlob, já ti to jenom tlumočím.“
Karlovi to došlo. „Né,“ zavyl a celá jídelna na něj zvědavě pohlédla. Karel se zvedl, nechal tác tácem a vyběhl z jídelny.
