SMRŤÁK

Kulatá místnost spoře osvětlená namodralým světlem, dveře zleva, dveře zprava. Před předsednickým stolem seděli na dřevěných lavicích pobledlí lidé v nemocničním oblečení zvaném anděl, žoviálně andík.
Rozhlížel jsem se kolem; vidím Ludevíta Benedeka a Petra Kalivodu, kteří se mnou obývají pokoj na ortopedii. Pak několik neznámých mužů a žen. Asi dvacet nás tam bylo a všichni mlčeli a koukali do země.
Po chvíli se otevřely dveře, ty co byly napravo, a které se rozzářily oslnivým jasem, a dovnitř vešel týpek v tmavě šedém, dokonale padnoucím obleku. V ruce držel notebook. Bez okolků došel k předsednickému stolu, sedl si a notebook otevřel.
Unylí přítomní poněkud ožili a zvědavě se zahleděli na muže středních let. Muž přehlédl letmým pohledem osazenstvo a dutým hlasem promluvil.
„Dobrý den, jsem Smrťák a vítám vás na obvyklé proceduře.“
Nedalo mi to: „Smrťák?“ otázal jsem se zvědavě, „a kde máte kosu?“
Pohrdlivě se na mě podíval studenýma rybíma očima. „Kosu? Koukám, že jste taky odchovanec Dařbujána a Pandrholy, co?“
Nenechal mě reagovat a pokračoval:„Jsem tady za ústecký okres, mám toho hodně a nemůžu si dovolit nestíhat. Takže se do toho hned pustíme!“
„Do čeho?“ chtěl vědět Kalivoda, který v sebevražedném úmyslu skočil z okna ve třetím patře.
Smrťákovi nebo co to bylo, nestál ani za pohled, myší cosi proklikl a obrátil se k Benedekovi.
„Ludevít Benedek…to je pro mě docela čest mít tu potomka slavného rakouského generála…“
„…to nevím, přerušil ho Benedek, nikdy jsem se o to nezajímal!“
„Tak teď to víte, Feldzeugmeister Ludwig August Ritter Benedek von Felsö-Eör , byl váš prapředek, ale to není teď to důležité. Pane Benedeku, vy jste měl po operaci komplikace, teklo to do vás, později zástava…tak co s vámi? Zůstanete ještě, nebo končíme?“
Nikdo ani nehlesl. Přítomní vyvalili oči a někteří se křečovitě chytili laviček.
„Jak končíme?“ chraptivě se optal v mrazivém tichu Ludevít Benedek. „Já mám ještě smlouvu, točíme Zdivočelou zemi, ještě nejsme hotovi…je to šest set za natáčecí den plus občerstvení, jak říkám mám smlouvu pro kompars…jak končíme?“
„No, nechám to na vás,“ řekl zklamaně Smrťák. „Víme o tom…no když myslíte. Jděte ven levými dveřmi!“
Benedek zůstal sedět a civěl na Smrťáka. Pak prohlásil : „Ale já ještě na žádné operaci nebyl!“
Smrťák otráveně procedil : „Ale budete…a nezdržujte, jestli nechcete končit, tak odejděte levými dveřmi, pokud chcete, tak pravými! A nezdržujte! Až vyjdete ven ze dveří, stejně všechno zapomenete.“
Benedek zůstal sedět. Využil jsem toho:„Poslyšte, pane Smrťáku, něco mi vysvětlete! Říkáte – víme o tom – což znamená, že je vás víc. Jste nějaká organizace, nebo hnutí, jak to, že vůbec tady sedíme a vy něco rozhodujete? A, řekl bych, dost zásadního, o životě a smrti. Jak to?“
Benedek zůstal sedět a Smrťák viditelně znervózněl.
„Pane Benedeku, naposled, běžte vlevo! Pokud nepůjdete, čekají na vás pravé dveře, tak se rychle rozhodněte! Já fakt na vás nemám čas.
Benedek se váhavě zvedl a rozhlížeje se, šoural se k levým dveřím.
„Tak popojedeme.“ Smrťák se nadechl, ale předešel jsem ho.
„Ještě jste mi neodpověděl, na něco jsem se Vás ptal!“
Chvíli zaváhal. „To vám nemůžu říct a ostatně, ani nechci. A nechte mě prosím pracovat, už tak máme prodlení.
„Tak to ne, vážený pane!“ Ten divný manekýn mě fakt naštval. „Rozhodujete tady, kdo vlevo, kdo vpravo. Co je za tím vpravo? Je tam jiný život, jiná dimenze, jsou tam nějací vaši kolegové? Nestyďte se a poučte nás, vždyť to stejně zapomeneme, až vyjdeme ze dveří.“
Smrťáka jsem rozhodil. Chvilku polykal nasucho, ale pak na mě upřel nepříjemný pohled. Zamrazilo mě až někde hodně dole.
„Levé dveře jsou dveře života, pravé ne. Mám povinnost vás, co jste tady, roztřídit. A to ještě máte v podstatě, sice malou, ale přece jen možnost, se rozhodnout. Tak to prostě je a už se mě na nic neptejte!“
„Tak to prrr!“
Dostal jsem se do ráže, i když jsem měl strach. „Chci vědět co je za pravými dveřmi! A co jste za spolek?“
„Když chvíli vydržíte být zticha, tak se to možná dovíte. A teď mě nechte pracovat!“
Klikl myší a zvolal: „Pan Kimla!“
No vida a je to tady.
„Pan Miro Kimla,“ upřesnil, než jsem se mohl ozvat. V řadě za mnou se ozvalo jakési zamumlání.
„Pane Miro Kimlo, agresivní nádor na mozku, často v kómatu. To ani nebudeme prodlužovat, běžte do pravých dveří!“
Jmenovec Miro Kimla se poslušně zvedl, a potácivým krokem šel k pravým dveřím. Andělem mu srandovně prosvítala bílá zadnice otlačená růžovým pruhem od dřevěné lavičky.
„Karel Stejskal,“ zvolal Smrťák, když se za Miro Kimlou zavřely prosvícené dveře.
Stejskal seděl vedle mě a měl v krku slavíka. Pískavě se přihlásil a čekal.
Smrťák se ani moc nenamáhal. „Rakovina hrtanu,“ sdělil bez emocí. „Pravé dveře, běžte, nebudeme ani diskutovat!“
Stejskal poděšeně písknul jako kuře a chtěl se schovat pod lavici. Nešlo to. Tak se poslušně zvedl a šel do pravých dveří. Zmizel v oslnivě bílé záři.
„Anna Nováková!“ Smrťák se zavrtěl na židli a zahleděl se na pohublou dámu sedící těsně přede mnou.
„Zde,“ pípla poděšeně a přerovnala si anděla na velkých, svislých prsou.
„Rakovina tlustého střeva v posledním stadiu,“ odříkával Smrťák jak žáček ve škole u tabule. „Tady není co řešit, paní Nováková!“
Dáma přede mnou začala štkát.
„Paní Nováková,“ pohoršil se Smrťák u notebooku. „Nebudeme tady z toho dělat divadlo! Seberte se a běžte do pravých dveří. A nezdržujte, prosím! Budete ráda, že to trápení máte za sebou!“
Nováková se poslušně zvedla a rozeřvala se. Velké slzy se jí koulely po lících a kapaly na zem. Smrťák vrtěl hlavou a očima doprovázel ženu k pravým dveřím. Počkal, až ji schramstlo bílé světlo a spokojeně se zadíval do notebooku.
„Petr Kalivoda,“vyvolával dále.
Petr si stoupl a čekal.
„Jen se zase posaďte, mladý muži,“ medově uklidňoval smrťák. Vsedě to vyřídíme stejně dobře, jako vestoje.
Kalivoda pokrčil rameny a posadil se zpátky na dřevěnou lavici.
„Tak vy jste skočil z třetího poschodí s úmyslem se zabít. Je to tak, že?“
„Je, je vidět, že máte správné informace. A abychom to nezdržovali, pravé dveře?“
„Pomalu, pane, pomalu! Naprasklý obratel sroste natotata a ty rozbité paty vám ortopédi spraví a vyléčí. A abychom to nezdržovali, šup, levé dveře!“
„Ale já nechci žít, proč myslíte, že jsem skočil z okna?“
„Protože jste nezodpovědný feťák!“ Smrťák lehce bouchl rukou do stolu. „Váš čas ještě zdaleka nepřišel, sypte do levých dveří a nezdržujte!“
„Ale…“
„…ve vašem případu o tom nehodlám diskutovat. Podle programu to je jednoznačné, tak nezdržujte!“
Smrťákův projev byl tak mrazivě autoritativní, že se Kalivoda přikrčil a poslušně klusal k levým dveřím. Ještě u nich zaváhal, ale pak je otevřel a zmizel za nimi.
A tak to šlo ráz naráz. Někdo dostal levé, jiný pravé dveře. A najednou jsem zůstal se Smrťákem v místnosti sám.
„Jiří Kimla,“ hlásil Smrťák a já bych přísahal, že v jeho hlasu cítím potměšilost.
Čekal jsem mlčky na dřevěné lavici.
„Pan Jiří Kimla.“ Smrťák přidal na síle.
Mlčel jsem.
„Neumíte se ozvat?“ Smrťáka jsem zaskočil. Rozhodl jsem, že ho vytočím, i když jsem měl strach.
„To byl nějaký úmysl, že jste mi nechal nakonec?“ Zaujal jsem bojovný postoj.
„Vy mě unavujete, pane Kimle!“
„Neříkejte mi Kimle,“ naježil jsem se. „Kimla, ve vokativu Kimlo!“
„Promiňte, pane Kimlo, omlouvám se, ale musíme k věci!
Posměšně jsem přikyvoval. „Ano, ano, tedy k věci. V první řadě mně vysvětlete, na co jsem se vás už ptal! Ke komu patříte a co je za pravými dveřmi?“
Smrťák na moment zapřemýšlel. „K čemu vám to bude, pane Kimlo, když buď všechno zapomenete, nebo…nebo půjdete do pravých dveří. Víte, smrt není definitivum, ale určitým zakončením období, kterému se říká život.“
Přerušil jsem ho: „Hele, pane Smrťáku, já jsem ateista, nevěrec. Co se mi to tady snažíte naznačit? Vysvětlete mi to hezky popořádku…!“
Obřadně vytáhl z náprsní kapsy hodinky. Cibule na řetízku a letmo se na ně zadíval. „Pane Kimlo, zlomený femur vám budou operovat, postihne vás plicní embolie a následně kolitida a paralýza střev. Tak jak? Levé, nebo pravé dveře?
Vylekal jsem se, tentokrát doopravdy. „Nemám ještě všechno hotovo, jednám s nakladatelem, musím dodělat divadelní hru a scénář, asi bych upřednostnil ty levé dveře.“ Cítil jsem, jak mi vysychá v krku.
„A co když s tím nebudu souhlasit?“  „On už se někdo najde, kdo dopíše nebo rovnou vyhodí ty vaše matlaniny, ne? Jo a doporučoval bych vám, abyste se věnoval víc filozofiím, hlavně těm východním. Osvěží vás například Tibetská kniha mrtvých a tak…“
„Ne, tady nevyhraju!“ Zvedl jsem se a kráčel k levým dveřím. V zádech s rozevřeným andělem jsem cítil výsměšný Smrťákův pohled. Rychle jsem zmáčkl kliku a vyběhl dveřmi.
***
Jsem v zšeřelé místnosti. Ležím na zádech a pozoruji nějakého chlapa v bílém, jak jde ke mně a odváží mě na jakémsi loži do otevřených dveří. Stačím ještě přečíst nápis nad dveřmi. ARO.
„Jsem doktor Zezula,“ raduje se chlap ve středních letech a bílém plášti. Raduje se, jako kdyby přivezli kdovíjakou celebritu.
„Vy jste nám dal, pane Kimla,“ radoval se s protivnou sebestředností.
„Já? Snad vy jste mně dali, ne?“
Nevyšel ze mě ani gram zvuku, ať jsem chtěl sebehlasitěji. Byl jsem zaintubován, na puse kyslíkovou masku a za krkem krabici plicní ventilace, která do mě vháněla vzduch. V nose jsem měl jakousi trubičku.
Doktor Zezula mě poplácal po rameni. „Tak zatím!“
Odvezli mě do boxu, kde si ke mně přised jiný člověk v bílém a celou noc kontroloval přístroje, abych jim tam náhodou nezheb.
Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo. Měl jsem totální okno, pamatoval jsem si, jak jsem hovořil před operací s anesteziologem a pak už nic, až teď. Zaklepal jsem rukou, tou jsem mohl naštěstí hýbat, na okraj postele a mladý muž, který zíral do přístrojů se na mě otočil. Hergot, kde já jsem toho chlápka už viděl. Pak mi v hlavě pořádně blesklo. Smrťák!

Věnováno Alence Castle, která  prošla taky přes tu hranu.

…a ještě smutný dodatek: Alenka bohužel 28.8.2015 zemřela na rakovinu plic. 🙁