V hlavě černé pusto a dusot koní,
slunce hárá do svědomí,
na nábřeží stesku kadidlem voní liturgie.
Omnia mea mecum porto ve zvon bije!
Točí se mně hlava a sucho dáví smysly,
na oltář lásky nerozmyslem tupým,
rety rozedřu až krajnost tvojí mysli,
a lekám se, jak ze mě dravců supi…
Vyšlehla touha a trnec její žhavý,
dere se a nikdy nezastaví,
ta řeka, jenž cestou všechno ruší.
Sunt certi non denique fines v spánky buší !
Nezpívám, ni distichem nevládnu,
a zhmotnělý stín pocity mince razí,
po spirále klesám, nemládnu.
Na cestě škvárou sypané, vrazi do mě vrazí!
