Krk ženy, to úchvatné vzrušení,
třepotá ptáče v pevném stisku,
čepel široká do srdce bušení,
najednou konec, všechno tak v trysku.
Jaké to prokletí, čí je to vina?
Život můj londýnská mlhovina,
na duši zášť a v kapse nůž,
smiluj se, Bože, nesuď mě už!
Copak to já, kdo nocí ženy stíhá?
To zrůda ve mně kvasí,
Na noži mém na oběť číhá,
Bože můj, kdo mě jen spasí?
Za noci SOHO docela stvořené,
pro zločin šlechtice úděsné hrůzy,
srdce tam scvrklé a shořelé,
bojí se, bojí ženštiny z lůzy.
Osud jak dostavník žene se s náma,
ulicí jízda, zastávka už,
bezvládné tělo, oči do neznáma,
pro další ženu připraven nůž.
