I.
„To se mi přestává líbit!“
Kapitán Fleischmann se dívá na hodinky a nadzvedává obočí.
Poručík Wendler šťouchne do radisty.
„Svobodníku, zkuste to ještě jednou. Přeci není možné, abyste ztratil tak najednou spojení….“
Svobodník Weisskopf se sluchátky na uších krčí rameny. Zkouší ladit frekvence, ale i přes sluchátka, jsou slyšet jen neharmonické zvuky a pískání.
„Zkuste přejít z fónie na morseovku!“ přikazuje poručík, ale i po přepnutí vrtí radista hlavou.
„Scheisse,“ zavrčí Fleichman a nakopne nohu u stolu. „Co ten Schörner dělá?“
„Co by dělal?“ zavrčel velitel objektu major Spitz. „Už dávno je to všechno v prdeli a my si musíme hrát na vojáčky a nasazovat kejhák.“
Fleischmann i Wendler se na něj tázavě podívali . Weisskopf se ustrašeně přikrčil na židli a posunul si sluchátka na uších.
Podzemní továrna v Rabštejně byla vykopána v pískovcových skalách vězni z koncentračního tábora Flossenburg, kteří do pískovcových kamenů vykutali čtyři a půl kilometru chodeb. Tedy oficálně. V prostorách továrny se vyráběly součástky do německých letadel; junkersů, messerschmidttů a fockewulfů. Vyráběly se tu i součástky pro nadějnou zbraň, vrtulník Focke-Achigelis FA-223.
Za nejpřísnějších opatření, vykutali vězňové rozlehlou komoru s únikovou cestou. Všech dvacet nešťastníků, kteří se na pracích podíleli, bylo po skončení prací tajně zastřeleno a v tichosti pohřbeno. Hrob si museli během prací vyhloubit, aniž věděli, k čemu bude sloužit. Do vyhloubené místnosti navozili tajemné bedny, o jejichž obsahu neměl nikdo ani ponětí. Byla z toho zřízena laboratoř, kde pracovalo pět vědců a vchod do laboratoře, chráněný pancéřovými dveřmi, nepřetržitě dnem i nocí hlídali dva esesmani ozbrojeni po zuby.
Major Spitz, velitel objektu, svolal poradu velení. Spitz, Fleischmann, Wendler a radista Wiesskopf . Pro operační rychlost se všichni sešli v radiomístnosti, kde měl Weisskopf připravené foniové i morseové spojení. Wendler stál u dálnopisu a sledoval, jak se sune páska se zprávou. Spitz i Fleischmann na něm viseli očima.
„To je dost, že ta mašina ještě funguje,“ pronesl Fleischmann a dálnopis, jakoby ho slyšel, cvakl a zastavil se.
„Kruci,“ zaklel Spitz, zkuste to zprovoznit!“
Weisskopf si sundal sluchátka na spáncích a úslužně vyskočil k dálnopisnému zařízení. Utrhl napsanou pásku a podal ji Wendlerovi, na kterém byla vidět značná nervozita. Zatímco Wendler posouval pásku v rukách a četl text, pokoušel se Weisskpof stávkující dálnopis nahodit. Marně. Provinile se zadíval na Spitze, pokrčil rameny a šel zpět k radiostanici.
„Je tam něco důležitého, Wendlere?“ otázal se s nadějí v hlase Spitz a pozoroval značně pobledlého poručíka. „Čtěte, přece!“
„Rusové dobyli Berlín, vůdce padl hrdinskou smrtí…“ přečetl třesoucím se hlasem Wendler a povolil si límec u blůzy, což by si v přítomnosti velitele nikdy nedovolil.
„Čtěte dál,“ přikazoval major Spitz, „čtěte, sakra, dál!“
„…nařizuji všem jednotkám SS Waffen, aby zaujaly bojové pozice a bránily postupu jednotkám generálů Ljučinského a Swierczewského. Továrnu Rabštejn ihned evakuovat, pracovníky laboratoře odvést k štábu maršála Schörnera /naléhavé/ a ostatní vyhodit…“ Wendler se zarazil. Držel v ruce konec pásky.
„Tak co tam je dál?“ Velitel Spitz rozčileně zvyšuje hlas.
„Nic, dál už není nic,“ hlesl bledý poručík.
„Kdo to poslal, Schörner?“
Poručík Wendler provinile zavrtěl hlavou. „V hlavičce je uveden,“ poručík Wendler opatrně posouvá pásku zpět na začátek. Major Spitz vytahuje z kapsy velký olivový kapesník a utírá si zpocený zátylek.
„Je uveden,“ opakuje poručík, a čte dál: „ Carl Friedrich Graf von Pückler-Burghaus, generalleutnant Waffen SS.“
„Ten nám ještě chyběl,“ zamračil se odbojně Fleischmann. „On a vůdcovy zázračné zbraně. Von Tyroff je v laboratoři zavřený a dělá, že chce vyhrát válku a zatím si tam snad opékají knaky!“
„Kuš, Rolfe,“ štěkl major a bradou ukázal na svobodníka. Utřel se znovu kapesníkem a už klidným hlasem stanovil další opatření: „Wendlere, svobodník Vám přepíše zprávu a vy tu pásku předáte strážím SS a nařídíte jim, mým jménem, aby připravili laboratoř k evakuaci. Ty, Rolfe, zajistíš v autoparku vozidla pro přesun! Svobodníku, vy budete udržovat spojení se štábem v Aussig an der Elbe a okamžitě, rozumíte, okamžitě, budete hlásit všechny zprávy z velitelství. Jakéhokoliv stupně!“
Chvilku se odmlčel a pokračoval : „Já ještě zkontroluji, zda jsou zničeny veškeré dokumenty…“
Poručík Wendler ho přerušil: „Pane majore, jsou zničeny všechny, ráno jsem to kontroloval a můžu se osobně zaručit…všechny jsou spáleny. Tedy kromě těch z laboratoře. Ty povezeme v sanitě…“
„Dobře.“ Major Spitz povstal a s ním oba důstojníci se svobodníkem. „Budu ve své kanceláři a chci, abyste mě o všem informovali! Ráno v osm se pakujeme!“
Major Spitz odešel a Weisskopf se nervózně vrtěl na židli.
„Pane, kapitáne,“ dodal si nakonec odvahy, „myslíte, že se dostaneme k jednotkám maršála Schörnera?“
„To nevím,“ pokrčil rameny Fleischmann, „já mám ale jinou představu, než skončit s kulkou v palici někde u Schörnera. Doufám, že se dostaneme k americkým jednotkám. Už jsou někde v západních Čechách, nějakých dvě stě kilometrů odsud. To je jediná šance. Budou vděčni za materiály von Tyroff.“
„Ty bedny s materiály si naložili na auta už chlapi od SS,“ řekl stísněně Wendler. „Všechno ostatní bylo spáleno, polovina esesáků šlape s vězni někam na západ, druhá polovina už se převlékla do civilu a budou nám dělat doprovod.“
„Škoda,“ posteskl si Fleischmann, „ bylo nám tady snad špatně?
Wendler krčí rameny. „Jsme vojáci…ale fakt je to tu lepší než někde na východní frontě!“
Fleischmann přikyvuje a bodře poplácá Wendlera po ramenou: „Hlavu vzhůru, poručíku, jste mladý, svobodný a až skončí válka, budete budovat nové Německo…
„Pane kapitáne,“ přikyvuje Wendler, „proč musí dělat velitele auta ten vrahoun Braun? Proč musím sedět s jeho chlapy na korbě?“
„To rozhodl Spitz,“ vymlouval se Fleischmann, ačkoliv evakuační plány zpracoval on, „ budu řídit jeho bavoráka, spolujezdci budou Spitz, jeho a moje paní. Už byste se k nám nevešel…“
„Ale ano, to chápu, ale myslel jsem, že mě uděláte velitelem náklaďáku a ne četaře Brauna!“
„Poslyšte, Heinrich,“ Fleischmann se nutí do familiárního tónu,“ Braun má za sebou skoro celé východní tažení a po tom jeho zranění je tady. On bude velet jen řidiči, jinak je to na Vás i když…“
„Co i když?“ je uražený Wendler.
Fleischmann se napruží: „Tak dost, poručíku! Jsme tady vojáci všichni bez bojových zkušeností kromě chlapů od SS a především a to zdůrazňuji, především Brauna. Kdyby k něčemu došlo, tak nám bude velet automaticky. Všem. A že by mohlo k něčemu dojít, to je vám přeci jasné!“ Fleischmann se odmlčel a přistoupil k radiostanici. „ A vidíte sám, spojení je v prdeli, cizí parašutisté se nám tady někde od konce března schovávají v lesích…je to paradox, ale já si oddychnu, až budeme u Američanů!“
Wendler ho napjatě pozoruje : „Pane kapitáne, vy myslíte…? Nedořekl a zděšeně se zadíval na Fleischmanna.
Fleischmann povzdechl: „Svědci viděli šest až osm padáků…nikoho nechytili. V Šluknově se posádka připravuje na Poláky, gestapo bere roha. K tomu přepadený a vyloupený muničák v Kamenitz…když tu zůstaneme, tak nás Rusové odprásknou, nebo odvezou nach Sibirien, což je totéž. Jen se zpožděním.
„Jak to, že neodjede? Co to má znamenat?“ Major Spitz nervózně křičel na četaře SS Brauna.
Zjizvený hromotluk se ušklíbl. „Vytáhl na mě bouchačku, řekl, že už je před dokončením a pak přibouchl pancéřové dveře a zavřel zevnitř.“
Spitz se ošíval a pak mávl rezignovaně rukou: „Ať se tam třeba posere. Materiály máme a až mu tady otevřou dveře Rusáci, má konečnou! Tak četaři, pojedete za mým autem a dodržujte vzdálenost asi těch patnáct metrů. Odchod!“
Spitz se nakonec ještě rozhlédl a vida, že je vše dle plánu, vyrazil ke svému autu, kde již čekal Fleuschmann s oběma ženami. Nákladní auto se spuštěným motorem stálo kousek za ním. Spitz i všichni další měli strach. Dokonce i četař Braun, protřelý veterán z východní fronty, velitel sonnderkommand a nelítostný zabiják, který se neštítil ničeho, začal být neklidný…
BMW černé barvy vyrazil směrem na Srbskou Kamenici a chvíli poté ho následoval nákladní vůz s plechovou korbou označenou červeným křížem. Uvnitř seděl Wendler s táborovým lékařem, třemi esesmanny a čtyřmi vědci. Všichni byli převlečeni do civilních šatů. Braun s řidičem seděli v kabině. Všichni mlčeli a jeden z vědeckých asistentů, mladý Kurt Hincke, rodák z Jablonce, měl ve vlhkých očích nepřehlédnutelný strach.
Von Tyroff, šéf laboratoře, řval jak pominutý, že odsud neodejde, dokud projekt nedokončí, že už jsou před finále a zapřísahal ostatní, aby s ním vydrželi. Pracovali dva roky na fyzikální přeměně prostředí, ve kterém dojde k výpadku světla a zvuku a eliminaci pohybu živých předmětů. Tyroff počítal se zasažením území asi tří tisíc čtverečních metrů po dobu minimálně dvanácti hodin. Útočící nebo bránící jednotky by v tomto černém mraku, jak to von Tyroff, fanatický nacista nazýval, byly bez námahy eliminovány. Mrak byl ale nestálý a nebylo možno ho udržet. Tyroff počítal a počítal a zrovna v den dobytí Berlína jásal, že na to přišel: „Budou se moc divit, bolševičtí psi, jak jim zatopím!“
A teď zůstal v laboratoři sám.
Měl tam zásoby konzerv i vody, ale až ho objeví Rusové, tak mu nebudou nic platné. Měl jet s námi, stejně mu ten jeho černý mrak nebude k ničemu, přemítal v duchu Hincke. Stejně nedokázal zajistit jeho stálost.
Auto se houpalo na úzké silnici a mířilo k Ludvíkovicím. Wendler pokukoval po esesmanech, až ho kolébání auta uspalo.
Prudké brzdění ho shodilo s úzké lavičky. Spolu s ním spadl i doktor. Esesáci ihned zalovili v kapsách, vytáhli pistole a odjistili.
Wendler se rychle postavil a malým okénkem nad kabinou auta opatrně vyhlédl ven. Před Spitzovým BMW stál člověk s čepicí naraženou do čela a v ruce držel německý automat. Rozmlouval s Fleischmannem a Wendler viděl, jak mu ukazuje, aby vypnul motor a vystoupil. Vtom se otevřely dveře náklaďáku a třeskl suchý výstřel. Neznámý chlapík padl na kolena a čepice mu spadla z holé hlavy. Pak se pomalu sesunul na silnici.
„Vorvärts, vorvärts,“ řval Braun z otevřených dveří. Z lesa, lemujícího obě strany silnic se ozvaly dávky z automatických zbraní. Braun vypadl z auta, Fleischman se zhroutil na místě řidiče. Spitz lovil v kabátě, ale dostal taky zásah a visel polovinou těla ze svého bavoráku. Eseesáci rozrazili zadní dveře korby a seskakovali na silnici, ale byli okamžitě zasaženi a padli k zemi. Řidič náklaďáku zpanikařil a snažil se objet auto. Střela z panzerfaustu prorazila korbu a explodovala uvnitř. Plechy korby se roztrhly, náklaďák se převrátil na bok a ještě žijící Němce kosily dávky z automatických zbraní. Jedna z beden odlétla do příkopu a hořící obsah pohasl a doutnal. Z lesa se po chvíli opatrně vynořilo pět mužů s automaty a jeden z nich se sklonil nad svým kolegou. Postavil se. „Je mrtvý,“ řekl smutně.
„Tak rychle, chlapi,“ řekl jejich velitel a skupinka partyzánů prohlížela, zda jsou všichni mrtví a co zůstalo z nákladního auta. Němci byli mrtví, včetně žen, které cestovaly s vojáky. Akorát jeden z nich, Kurt Hincke, ležel na břiše na druhé straně silnice, obličejem do příkopu, nohama ve vozovce, ale mrtvý nebyl, jen omráčený a popálený.
Velitel partyzánské skupiny se sehnul na doutnající bednou a vytáhl kus ohořelého papíru. „Hubschrauber Focke Achigelius FA 223,“ přeslabikoval pracně. Pokrčil rameny. „Nějaká dokumentace,“ řekl a vytáhl ostatní papíry. Opatrně udusil doutnající okraje a zastrčil si je za tmavý kabát.
„Pozor, něco sem jede, nějaká motorka s přívěsem,“ zakřičel chlapík, který se chystal dát rány milosti ležícím Němcům.
Velitel se rozhlédl: „Padáme, padáme!“ přikázal a skočil do lesa. Mrtvého táhl největší silák skupiny na ramenou. Ostatní vběhli rychle za nimi do porostu.
Nad rozbitými, hořícími auty a mrtvolami Němců, se nesl namodralý dým a zápach střelného prachu, který dokresloval děsivou scénu z konce války.
II.
„Hele, tady je děda v Rabštejně.“ Kurt Hincke ukázal na zažloutlou fotku zasunutou v růžcích alba. Na fotografii se usmíval mladý muž v kulatých brýlích, který měl na uniformě wehrmacht přehozený přes ramena bílý plášť.
„Stejně je ten osud divný, co?“
Jeho kamarád Karel se na něj tázavě zadíval.
„No, děda si po válce, když se vyléčil ze zranění, jednou jsem se ti o tom přepadení u Ludvíkovic už zmínil, vzal holku z Rabštejna, Martu Vlachů a nemusel zpátky do Německa. Děda s babčou se odstěhovali do Srbské Kamenice někdy v sedmačtyřicátém, v tom samém roce se jim narodil táta, dostal jméno Kurt a já se narodil sedmdesátém čtvrtém. Opačně, než táta. A když mi bylo šestnáct, děda dostal infarkt, přijela pro něj z Děčína záchranka a než ho dovezli, umřel v sanitě. Doktor říkal, že u Ludvíkovic, později jsem zjistil, že na tom samém místě, kde je kdysi přepadli partyzáni a on jediný z toho tenkrát vyvázl živý. Nějak moc náhod, ne?“
„Jo, to jo,“ souhlasil jeho společník. „A ty myslíš, že to má s Rabštejnem nějakou souvislost?“
„Hele, souvislost… spíš náhoda. Děda o Rabštejně zarytě mlčel. Jednou ale, to mně byla asi dvanáct třináct let, si děda stáčel ovocné rybízové víno. Měl ho hodně a při stáčení ochutnával a ochutnával…“ Kurt se rozesmál. „Dědek se zkároval a začal mně vyprávět, že v Rabštejně jim postavili speciální laboratoř, kde vyvíjeli jakousi wunderwaffe, zázračnou zbraň, s nějakými fyzikálními změnami prostředí. Zamumlal, že to stejně nějaký Braun odpálil. A taky vyprávěl, že tam zůstal jejich šéf, nějaký von, jméno si už nepamatuji, ani další podrobnosti… dědovi pak už do dalšího vyprávění moc nebylo. Když jsem naléhal, dal mi pohlavek,“ s úsměvem prozradil Kurt.
„Takže je to pravda.“ Karel se zamyslel. „Měli bychom se tomu podívat na zoubek.“
Kurt se mučednicky zatvářil. „Mě to napadlo už víckrát, ale kam se chceš dívat. Prolezl jsem celé podzemí, co je teď muzeum, ptal jsem se správce, dokonce jsem na netu získal kontakt na nějakého majora Studihrada, co tam po válce sloužil, ale nic o žádné laboratoři nevěděl. Ani nenašli žádnou mrtvolu, prostě nic.
„Ale co když je pravda, že ten Bauch to odpálil a něco neobjeveného tam ještě je?“
Kurt zavrtěl hlavou : „ Braun, ty Bauchu…to by tam aspoň nějaké zbytky byly, ale jak sám víš z dokumentace, nic!“
„Tak nic, no!“ Karel byl evidentně zklamán. „Tak jdeme na jedno!“
„Počkej,“ brzdil ho Kurt, „Vykašlat bychom se na to neměli. Když jsme nic nenašli pod zemí, budeme hledat nad zemí!“
„Myslíš vchod?“ Karel je najednou skepse sama.
„Vchod, ventilaci, cokoliv.“
Karel pookřál. „Člověče, to by šlo. Ventilace, že mě to nenapadlo, vždyť tam ti chlapi museli taky dejchat i jinak živočichovat. Zítra by to šlo, co říkáš?“
Kurt zvedl ruce: „Pozítří. Zítra mám program! A musíme se připravit!“
III.
Karel se zklamaně posadil na pískovcový kámen. „Je tu hovno, pachtíme se zbytečně. Dáme cígo a jdeme domů. Stavíme se na dvě ve Vesně, co říkáš, Kurte?“
„Stejně je to divné!“ Kurt Karla neposlouchá. „Někde to, ksakru, být musí!“ Dědek by mi nelhal.“
Kurt se chce posadit a strká do Karla na pískovcovém kameni, aby si poposedl. Kurt ale sedí dál a přemýšlí. Jak Karel do Kurta strká, najednou se balvan uvolňuje a Kurt padá na zem. Okamžitě vstal a chystal se vynadat Karlovi, ale jeho pohled se zabodl do místa po vyvráceném kameni.
„Počkej, počkej!“ Kurt si bere za opaskem lovecký nůž a opatrně ohrabává ztvrdlou zeminu. Karel zvědavě přiklekl a polní lopatkou, kterou vzali pro všechny případy, pomáhá opatrně Kurtovi odhrabávat něco, co vypadalo jako zem s maltou. Hodně starou maltou. Po chvíli narazili na zrezivělou plechovou desku s malými otvory. Uprostřed je urezlý zbytek trubky v průměru dvaceti centimetrů.
„Vidíš,“ zaradoval se Kurt, „je to tady!“
Karel jen vydechl. „Ty vole!“ Postavil se a shlíží na kámen. Něco se mu nezdá. „Kurte,pomož mi odkulit ten balvan!“
Oba mládenci se zapřeli do balvanu a po větší námaze ho přetočili. A nestačili zírat. Uprostřed kamene byla vyvrtaná díra vyvedená na druhé straně jako výfuk. Byla už ale úplně zarostlá mechem a zavalená pískem.
„To je ono, klimatizace!“ Kurt se radoval jako malý kluk. „Vidíš, měli to ti skopčáci pěkně vymakané. Nepřišli na to ani naši vojáci, ani Rusové.“
„Tak to vypáčíme a půjdeme dolů, ne?“ Karel má jasno. Sedl na bobek a lopatku zkoušel strčit pod zrezivělý a skororozpadlý rám. Zkouší páčit, lopatka pruží, ale děravý dekl drží.
„Zkus to tou lopatkou probouchat,“ radí Kurt. „Třeba to povolí!“
„Tam dole někdo žral hadry na nádobí, cejtíš to?“ odplivl si Karel.
„To víš, po těch létech, to bude na plynové masky,“ domnívá se Kurt a natahuje se pro lopatku. „Dej mi ji, zkusím to obouchat!“
Karel mu podal lopatku. „Protichemické,“ řekl s klidem.
„Co?“ Kurt pohlédl na smějícího se Karla.
„Protichemické masky, žádné plynové,“ chechtal se spokojeně Karel a pobaveně sledoval Kurta, jak s vrtěním hlavy obhlíží rám a pak hranou lopatky začíná osekávat domnělý spoj v rámu, od kterého odlétaly kousky rzi.
„Už to zkus,“ je netrpělivý Karel. „Třeba to už půjde!“
Kurt ještě několikrát bouchl do konstrukce a pak zatlačil na místa, kde se objevila malá mezera. Zapáčil a rám se pohnul. Rez odlétala a objevila se rýha spoje rámu. Karel vzal Kurtův nůž a z druhé strany pomohl páčit. Děrovaná deska povolila. Oba mladé muže popadlo vzrušení a vyvinuli veškeré úsilí, aby dostali poklop pryč. Povedlo se jim to po chvíli a najednou na ně zírala úzká šachta se stupínky. Linul se z ní nevábně zatuchlý vzduch. Po stranách šachty vedly dva vývody, každý z jiné strany, zakryty zrezivělými mřížkami, pod kterými byly zaprášené ventilátory.
Muži se na sebe podívali s nevyřčenou otázkou, kam asi ventilace vede.
„Půjdu první!“ Karel už má v ruce připravenou baterku a se sekyrkou v ruce se chystal dolů.
„Počkej,“ zaprosil Kurt, „nech mě jít prvního. Byl to můj děda.“
„Tak jo,“ Karel nemá námitek a odstupuje od šachty.
Kurt si připevnil kolem hlavy baterku čelovku, rozsvítil ji, vzal lovecký tesák a připravil se k sestupu.
„Kurte, uvaž si radši lano!“ Karel z batohu vytahuje stočené horolezecké lano a podává ho Kurtovi. Kurt bez odmluvy lano přijal a uvázal se. Nasadil si brýle a zdvihl pravý palec. Pak začal opatrně sestupovat do podzemí.
IV.
Za chvíli seskočil za Kurtem i Karel. Oba se opatrně rozhlíželi a vzrušením sotva dýchali.
„Dej bacha, kam šlapeš, abychom náhodou nevyletěli šachtou zpátky, ale po kouskách,“ strachoval se Kurt. Baterkou posvítil ke stěně, kde rozeznali jakýsi pult s přístroji. Nad pultem byla na zdi připevněna nádrž zvláštních tvarů. Takový bizarní boiler napadlo Karla. Od nádrže vedla hadice s kovovou ochranou. Aluminiové síťování mělo patinu. Hadice byla napojena do zdi u šachty, u ventilace. Oba muži civěli na zařízení ve světle baterek a báli se pohnout.
Nakonec se Karel odvážil popojít ke stěně, za kterou bylo něco jako box zakrytý na pohled těžkým závěsem. Na zdi objevil malý kotouč s páčkou v poloze dolů. Upozornil na ni Kurta.
„Počkej, nešahej na to, aby to nebylo nějaké destrukční zařízení! Hele, když uvidíš nějaké nápisy nebo něco v němčině, hned mi to řekni, abychom věděli, o co jde. Kurt sundal ze zad batoh a vytáhl z něj flanelový hadřík a opatrně začal otírat kotouček kolem páčky. Objevil se nápis auf a pod páčkou ab.
„Vypnuto a zapnuto,“ přeložil celkem zbytečně Kurt.
„Tak to zapneme, ne?“ Karel riskuje vždycky. Kurt se ale ošívá: „Ty vole, co když vyletíme do luftu, co pak?“
„Hele,“ má jasno Karel, „jestli je tu nějaké destrukční zařízení, pak bude někde na tom pultu, tohle bude spíš světlo.“
Kurt přikyvuje a pomalu zkouší zvedat páčku. Je ale nějaká přilepená a tak zabere. Páčka cvaká a ze stropu se ozve slabý hukot a rozsvítí se pět stropnic modrým světlem. Chlapi se na sebe podívají a vypnou baterky. I po těch létech to funguje? Neskutečné.
„Koukni,“ ukázal Kurt na „boiler.“
„PROTON NEBEL,“ slabikuje Karel. „Co to je? Přelož mi to!“
„Protonová mlha.“
„Protonová mlha? Co to je za kravinu?“
„To je asi ten vynález, jak o něm mluvil děda. Má to nějaké zvláštní účinky na prostředí, teď jsem si vzpomněl, že tomu říkali prý drei Null…“
„Tak se na to mrknem, ale nejdřív se podíváme za závěs.“ Karel přistoupil k závěsu a rozhrnul ho. Hned na to se lekl a pustil látku z rukou. Za závěsem bylo několik křesel kolem kulatého nízkého stolu a v jednom z křesel seděla mrtvola v německé uniformě s plukovnickou hodností. Bílý plášť byl přehozený přes opěradlo křesla.
Mrtvola plukovníka byla mumifikovaná a budila v modrém polosvětle hrůzu.
„To je ten von,“ vydechl Kurt. „Co se mu ale stalo, nikde není vidět žádná zbraň, akorát ta prázdná flaška od koňaku na stole. Ale ta ho asi nezabila.“
„To nevíš,“ Karel mluvil polohlasem, jakoby se bál, aby ho mrtvý plukovník neslyšel. „Možná, že už viděl bezvýchodnost situace a sežral nějaké prášky, vypil ten koňak a zhebnul.“
Kurt se na okamžiky zamyslel: „Anebo se mu to vymklo z ruky a ta jeho supertajná zbraň ho zabila.“
„Možné to je,“ připouští Karel, „ale to by spíš seděl za pultem, ne?“
„Vyplývá z toho co?“ má jasno Karlův společník.
„Že bychom to měli pořádně omrknout?“
Kurt vrtí hlavou. „No, já si myslím, že to nafotíme, nafilmujeme a pomažeme zpátky. Aby nás tu třeba za dvacet let nenašli mumifikované i s tím německým plukasem!“
Karel je na mrtvici. „Teď, když jsme to našli, tak zase utečeme? To si děláš kozy, ne?“
Kurt už Karla nevnímá. Postavil na stůl batoh a mimochodem zavadil pohledem o plukovníka. Nechal batoh na stole a rozsvítil čelovku. Pak se jal prohlížet mrtvého německého vědce. Při pohledu na zaschlou skvrnu na křesle a na podlaze se otřásl odporem. Pokračoval ale v ohledání a ani si nevšiml, jak Karel štětečkem čistí pult s přístroji. Na mrtvole nebylo patrné zjevné poranění. Kurt si pomyslel, že pokud nezemřel přirozenou smrtí, musel zemřít působením té zbraně, co vyvíjel. Polekal se a otočil se na Karla a lekl se znovu. Karel usilovně čistil hadříkem jakýsi přístroj a štěteček držel v druhé ruce.
„Karle!“ Kurt štěkl na svého přítele. „Karle, nech toho a pojď sem!“
„Počkej, tady to vypadá hrozně zajímavě.“ Karel se evidentně rozhodl k průzkumu bojem.
„Pojď sem,“ znovu přikazuje Kurt, „musíme se domluvit, jak dál. Navrhuji, abychom to nejdřív všechno zdokumentovali! Třeba s něčím pohneme a pak nebudeme vědět, jak to bylo správně…co já vím, Karle, poslechni mě!“
„No tak jo,“ nakonec neochotně souhlasí Karel. „Budu fotit, ty to přejeď kamerou. Jo?!“
„Jo,“ souhlasí Kurt, „ale buď opatrný, ať tady něco nezmršíme!“ Po chvíli měl kameru v pohotovosti a se svým kamarádem domluvili, jak budou laboratoř dokumentovat.
„Začnu tím mrtvým knížetem, nebo co to bylo, aby nám náhodou za zády neobživ´,“ směje se Kurt, ale Karel už se svým canonem nastavuje hodnoty, aby začal s fotografickou dokumentací.
V.
Milan Zátka se po rozvodu nastěhoval do chalupy v Srbské Kamenici. Nemovitost zdědil po svých rodičích, takže nemusel řešit bydlení. Bejvalka ho nemilosrdně oškubala a tak se mu chalupa, situovaná přímo na kraji srbskokokamenického lesa, náramně hodila. Budova byla v dobrém technickém stavu, měla vlastní studnu a Milan měl dokonce ve sklepě i benzinovou centrálu na výrobu elektrického proudu v případě nouze. Občas se mu hodila, v bouřkách často padaly stromy a jako na potvoru na dráty elektrického vedení. Než se vše dalo do pořádku, měli místní přinejmenším vyteklé lednice. Milan byl toho díky centrále ušetřen.
Společnost mu dělala tříletá fena, kříženec buldoka a německého ovčáka, ostrá, která se ničeho nebála. Milan s ní měl pocit naprostého bezpečí a nesmírně k ní přilnul. Nutno říct, že pejsek mu to oplácel celou svou psí duší, jak jen toho jsou pejskové schopni. Onoho sychravého podzimu si nosil dřevo do chalupy, aby mu vyschlo a dobře v krbové vložce hořelo. Fena Líba pobíhala po zahradě, a když páníček nosil dřevo, obíhala kolem něj a čumákem ho šťouchala do lýtek.
Jak šel pro poslední várku, Líba se zastavila, zvedla čenich, zkoumavě nasála a polekaně se začala třást. Milan to zpozoroval a znejistěl. Zkoumavě se rozhlédl. Líba neměla strach z ničeho a tak ho to překvapilo.
Jeho chalupa byla takovým výchozím stanovištěm pro houbaře. Za chalupou, hned u plotu obory každou chvíli někdo parkoval. I nyní tam stála fabie s pražskou značkou a Milan se divil, že by někdo v podzimním sychravém počasí snad vyrazil na houby. Teď si ale všiml, jak z lesa prchají srnky a srnci, černá zvěř a menší zvířata, která nerozeznal. Nad nimi letěli ptáci. Bylo jich spousty. Jakoby je někdo hnal směrem k Růžovému vrchu. Líba vrčela a třásla se, jak v zimnici. Milan náhle zahlédl, jak k autu běží ženská postava. Žena s kulichem na hlavě zakopla těsně před fabií a natáhla se jak dlouhá tak široká a zůstala ležet.
VI.
Několikrát to místností blesklo. Karel pečlivě zabíral pult s několika „budíky a hejblátky.“ Pak si všiml ve stěně malé poličky, na které byl položený zaprášený šanon. Opatrně položil fotoaparát, z poličky sundal šanon a otevřel. Musel si přisvítit čelovkou. V šanonu byla vojenská mapa. V pravém horním rohu bylo vytištěno : Gauss-Krüger, pod tím Maßstab 1 : 5000. V mapě byl zakreslen a červeně označen Grabštejn a od něj červený ovál zahrnující Janskou a Srbskou Kamenici. Červená šipka namalovaná červenou tužkou měla rukou připsáno velkými písmeny : DECKUNG ZONE.
„Kurte, pojď sem!“ Karel podává šanon Kurtovi. Co je to deckung zone?
„Dekung cóne se to čte a znamená to zónu pokrytí.“
„Pokrytí? Čeho pokrytí?“
Kurt krčí rameny. „Co já vím, asi nějaký prostor účinku. Mělo to asi zasáhnout Janskou a Srbskou Kamenici, co já vím…“
Kurt podává Karlovi šanon zpět, ale pak si všimne ještě papíru pod mapou. „Moment, počkej ještě, něco je tady napsáno.“ Soustředěně luští text napsaný rukou.
„Co je tam?“ je zvědavý Karel a nakukuje mu přes rameno.
„Moc tomu nerozumím, píše se tam, že protonová mlha je nestálá,
s předpokládaným účinkem osm až dvanáct hodin a že její účinek je nejistý při silném dešti…pak něco, jako že ochromuje centrální nervovou soustavu…ten blbec to naškrábal dost nečitelně.“
„Myslíš, že po té době by to mohlo ještě fungovat?“ Karel chce mít ve všem jasno.
Kurt se ušklíbl. „Fungovat? Vidíš sám, jak to tu všechno maká. Zatáhneš za páčku a svítí to. Tak jen nezmáčkni nějaký knoflík, abychom se třeba nevypařili!“
Karel už ho neposlouchá a zkouší odsunout kovový kryt s nápisem Blitz. „Hele, Kurte, Blitz je jasno, viď!“
„Prd, Blitz je blesk. Proč to chceš vědět?“
„Tady, tady nad tím štítkem je napsáno Blitz.“ Karel opatrně odsouvá do strany kryt. Pod krytem je oválný otvor krytý zeleně zabarveným sklem, vypouklým jako lupa. Zkouší na něj lehce poklepat. Nic se neděje.
„Pojď to natočit!“ Karel uhýbá Kurtovi a připravuje si fotoaparát.
Kurt přistupuje k panelu a delším švenkem točí celý pult. Karel pozorně sleduje pracoviště, a jak kamera přejíždí sklo s nápisem Blitz, má Karel na okamžik pocit, že se za sklem něco slabě rozsvítilo. Nic se však neděje. Kurt dotočil.
„Ještě udělej pár snímků a balíme!“
Karel už nenamítá a v hledáčku připravuje kompozici snímku. Namíří na zelenou lupu a stiskne spoušť. Spolu se zábleskem blesku fotoaparátu se silně rozsvítí lupa a zároveň s ní zelená kontrolka na jakémsi budíku vlevo na panelu. Rafičky se na více přístrojích pohnuly a zpod jakéhosi zařízení vycházel syčivý zvuk.
„Co to je?“ zakřičel zděšeně Kurt a vylekaně sledoval hadici, která se začala chvět. Vypadalo to, jako kdyby se do ní něco napouštělo.
Karel zůstal přimražený s fotoaparátem v ruce. Najednou oba cítili chvění v celém těle, nepříjemný pocit podobný slabšímu zásahu elektrickým proudem a oběma tuhly dásně. Kurt chtěl zakřičet na Karla, aby utekli, ale nebyl schopen ze sebe vydat hlásku a nemohl se ani pohnout. Syčivý zvuk přecházel v temné hučení a hadice krytá aluminiem se nafukovala. To je konec, napadlo Karla a ztratil vestoje vědomí.
VII.
Milan Zátka zůstal nerozhodně stát ve vrátkách zahrady. Žena ležela na zemi a spadlý kulich odkryl její rezavé vlasy. Zmateně běžící zvířata, a polekaní ptáci ho uváděla ve zmatek, který prohlubovala teď už vyjící Líba. Nevěděl, co má dělat, ale pak se rozhodl. Rozběhl se k ležící ženě. Když k ní dorazil, zadíval se na cestu, která vedla do lesa. Asi padesát šedesát metrů uviděl černou peřinu, mrak valící se po pěšině a mezi stromy, mrak táhnoucí se od země do výše špiček smrků a borovic, které lemovaly začátek lesa. Před mrakem prchala pomalejší zvířata a do mraků padali ptáci, kteří správně nevyhodnotili neznámé nebezpečí. Milan se strachy otřásl a civěl na pomalu se přibližující mrak. Pak se vzpamatoval. Poklekl u ženy a zatřásl s ní: „Haló, haló, co je vám, co vám je?“
Žena trochu zachroptěla, ale nehýbala se. Milan se rozhodl. Podebral ji, hodil si ji přes rameno jako pytel a pospíchal k domovu za zpěvů vyděšené Líby. Vběhl do chalupy následován vyděšeným psem a otevřel dveře obývací místnosti. Položil ženu na sedačku a zkontroloval, zda jsou zavřená okna. Pak ještě zavřel a zamkl vchodové dveře. Žena na sedačce se nehýbala, ale tiše sténala. Milan si vzpomněl, že má lékárničku a šel se podívat, zda tam nemá něco, čím by mohl ženě pomoci. Když ji otevřel a přehraboval, zjistil, že tam moc věcí nemá, ale pak objevil lahvičku čpavku. Maně si upamatoval, že se nechává čichnout omdlelým a tak ji rychle popadl a pospíchal k nevšední vetřelkyni svého klidu.
Doběhl k sedačce a otevřel lahvičku. Zasmradilo to a Milan se otřásl. Přiložil otvor lahvičky k ženině nosu a neznámá se nadechla. Otřáslo to s ní tak, že se zachvěla a s kýchnutím se posadila. Vyskočila a zase se posadila. Milan s lahvičkou cítil, že mu začíná brnět nezvykle tělo, ale byl rád, že se žena probrala.
„Jak vám je?“ optal se Milan a cítil, jak mu brní tělo a trnou dásně.
„Kde to jsem,“ rozhlížela se zmateně, „kde je ten divný mrak?“
„Počkejte, pěkně popořádku, viděl jsem vás nejdřív uhánět lesem…“
„Brní mě tělo a trnou dásně. Asi jsem se uhodila.“
„To asi to mračno,“ řekl znepokojeně Milan a podíval se z okna. Mrak se dostal až k chalupě a jak začal obtékat stavení, začalo se stmívat. Přistoupil rychle k vypínači a rozsvítil. Nic. Cvakl znovu a zase nic. Napadlo ho, že by měl zapálit svíčku, ale nemohl si vzpomenout, kam je dal. Sáhl tedy po baterce a rozsvítil. Brnění v těle bylo pořád a zdálo se mu, že silnější.
Žena vstala a zděšeně koukala přes záclonu oknem. „Co to, proboha je?“
„Tak mi řekněte, co se stalo?“ snažil se o klid Milan a svítil baterkou na strop, aby bylo aspoň trochu světla.
Jak poodstoupil od okna, brnění bylo slabší. Zkusil se vrátit na původní místo k oknu a brnění zesílilo. Napadlo ho, že dům působí jako jakýsi štít. Trochu o to upokojilo.
„Mohl bych zkusit skočit do sklepa nahodit centrálu, co myslíte paní?“ Obrátil se na ženu.
„Eva, jmenuji se Eva Čermáková.“
„Jé, promiňte, že jsem se nepředstavil, jsem Milan Zátka a bydlím tu…ale teď bych zkusil to centrálu, co říkáte?“
Eva pokrčila rameny: „Nevyznám se v tom, ale není to nebezpečné?“
Zarazil se. Neznámá měla pravdu. Před chvílí z ničeho nic vyhasl oheň v krbu, takže by houbovitá hmota venku mohla ucpat i výfuk centrály. Podíval se na ní. Je moc hezká, napadlo ho.
Viděla, že na ni hledí a řekla, aby prolomila svou nejistotu: „Byla jsem na houbách.“
„Na houbách, teď?“ podivil se.
„Teď,“ přitakala, „znám tady místa, kde roste hlíva ústřičná a penízovka…“
„Mají pod kloboukem molitan, nebo harmoniku?“ otázal se podezíravě.
Rozesmála se. „Lupeny…harmoniku, jak říkáte. Ale jsou to výborné jedlé houby!“
Ušklíbl se. To si radši koupím v Lidlu žampióny. Ostatně, asi vám ještě nevyrostly!“
„Ale ano, vyrostly, jenže jak jsem je trhala, tak kolem mě začala běhat zdivočelá zvěř a za ní ten hrozný mrak, nechala jsem košík tam a utíkala se zvířaty.“ Odmlčela se a po chvíli ticha se optala: „Co to může být, nezabije nás to?“
Zatvářil se neurčitě. „Snad ne, v domě to úplně nepůsobí. Čím blíž jdu k oknu, tím je silnější brnění v těle a tuhnou mi dásně. Ale možná, že mám jen takový pocit. Nevyzkoušela byste si to?“
Polekala se a lehce zavrtěla hlavou.
„Nebojte, když se nestalo nic mně…“
Zvedla se a pomalu šla k oknu. Brnění v těle jí zesilovalo a dásně trnuly. Zastavila se. „Taky mně to zesiluje…stačí to? Můžu se vrátit?“
„Ale jistě, jistě, pojďte si sednout. Já bych zkusil najít svíčky, ale nejsem si jistý, že nám to neblokuje kyslík. Svíčky by vše mohly zhoršit.“
„Nemáte mobil? Asi jsem ho při tom úprku ztratila,“ řekla Eva. „Třeba bychom se mohli někam dovolat a zavolat pomoc.
Bouch se do čela. „No jo, vesničan…“ Vytáhl z kapsy u vesty telefon. „Nejdřív bych zkusil hasiče, co říkáte, ti odnesou všechno!“
Neodpověděla, jen neznatelně kývla a Milan vyťukal sto padesát. Dal mobil k uchu, ale telefon hluchý. Podíval se na displej, ale nebylo tam nic.
„Je hluchý,“ pravil nervózně, asi to blokuje i signál…pak ho něco napadlo. „Počkejte, a co kdybych zkusil rádio?“
Tiše a se vzrůstajícími obavami ho pozorovala. Milan zapnul velké tranzistorové rádio. Bylo hluché a tak začal ladit frekvence. Nic! Mávl rukou. Ta mrcha venku všechno blokuje, přestává se mi to, hergot, líbit. Zhasl baterku a po paměti šel k sedačce. Za okny byla neproniknutelná tma.
Chtěl si sednout, ale pak se rozpomněl, že má v baru červené víno. Rozsvítil znovu baterku. „Nedáte si se mnou skleničku červeného?“ nabídl ženě.
„Ráda, když už by to měl být konec, tak aspoň příjemný…“
VIII.
V podzemní laboratoři to vypadalo jako v pohádce o Popelce. Karel s fotoaparátem v ruce nehybně stál a zíral na pult, Kurt s kamerou civěl na aluminiovou trubku. Ztratil vědomí asi o tři minuty později než Karel a hlavou mu proběhl celý život, na jehož konci bylo poznání, že je zde najdou mumifikované jako plukovníka. Ten s důlky svých očí vykukoval zpoza závěsu a vypadal to, jakoby se výsměšně šklebil. V aluminiové trubce to slabě, temně dunělo a rafičky přístrojů se chvěly u hraničních označení stupnic.
IX.
Život v Srbské Kamenici se zastavil. Lidé, kteří byli venku, nejprve se zvědavostí a později polekaní, zírali na černý houbovitý mrak, před kterým prchala zvířata i ptáci. Psi ve vesnici polekaně vyli.
Když mrak dorazil, ochromil všechno, co obtekl. Lidé nejprve pociťovali brnění v těle a tuhnutí dásní, což se postupně zesilovalo až téměř k nevydržení, aby později upadali do bezvědomí, strnulí, jako sochy. Autům, která mračnou zónou projížděla, vysazovaly motory. Jejich řidiči pociťovali brnění v těle a ono tuhnutí dásní, ale pokud měli vypnuté klimatizace a stažená okénka, hned neomdleli a jen s hrůzou mohli zírat, jak je obklopuje neprůhledná černá houba.
Paní starostka, která byla v obchodě, se vracela zpět do úřadu, a když viděla mrak, rychle vběhla do kanceláře a spolu se svou asistentkou zkoušely zburcovat integrovaný záchranný systém. Telefon i internet však byl mimo provoz. Jedno z aut, které přijíždělo k Srbské Kamenici od Děčína, prudce zastavilo a jeho řidič mobilem informoval policii, hasiče i záchranku. Netrvalo dlouho a k Srbské Kamenici se sjížděly záchranné sbory z Děčína i dobrovolný sbor hasičů z České Kamenice. Před mrakem záchranáři zastavili a snažili se vyzkoumat, co se to vlastně děje. Nakonec policie nasadila vrtulník, který začal kroužit nad mrakem a když dostal od velitele dovolení, začal sestupovat po velké spirále do mraku. Hasičský šéf ho pozorně sledoval dalekohledem. Vrtulník se vnořil pomalu do mraku a hasič viděl, jak se mu zpomalují listy rotoru a motor náhle vysadil. Vrtulník se sklonil a zajel do mraku jako nůž do másla. Ostatní, kteří také sledovali helikoptéru, čekali ránu, záblesk…nic! Z mraku sálalo zlověstné ticho.
„Jardo, co to, ksakru, může bejt?“ Zástupce velitele se obrátil na šéfa, který pořád sledoval místo, kam se propadl vrtulník.
„Co já vím?“ zavrčel šéf od dalekohledu, „asi přistáli ufoni!“
Zástupce se uraženě otočil k mraku. Je to jako černý pudink, pomyslel si a vydal se vstříc obludě.
„Vrať se, Venco!“ zakřičel velitel a podal dalekohled vedle stojícímu kolegovi. Zástupce Venca jakoby neslyšel nebo nechtěl slyšet. Pomalu kráčel k obrovské černé bublině a před ní se zastavil.
„Venco, nedělej kraviny, vrať se!“
Venca zkusmo ťukl do bubliny. Prst mu tam zajel a hasič polekaně ucukl. „Je to nějaké nabité, brní mi to až v prdeli,“ sdělil kamarádům. „Podejte mi někdo zaizolované kleště, kluci!“ V momentě mu je kolega podává a Venca opatrně strká špičku kleští do mraku. Hned je vytahuje. „Působí to i přes izolaci…co to je za bazmek, sakra? Otáčí se na záchranáře, ztrácí rovnováhu a padá do mraku. Kolega, který stojí za ním ho chce chytit, ale spadnou do mraku oba. V tu chvíli okamžitě zmizí a ztratí se z očí. Všichni polekaně uskočí.
„Co budeme dělat, šéfe?“ ptají se velitele. Ten neví a je čím dál víc nervózní. „Především se k tomu nikdo nesmí přiblížit!“ Pak ho napadne : „Hele, zkusíme je prozvonit mobilem,“ a hned realizuje svůj nápad.
„Litujeme, ale číslo volaného, je dočasně nedostupné.“
„Do prdele, co se to tu děje?“ Přijíždí policejní vůz a z něj vystupují dva uniformovaní policisté a dva civilové. Jeden z nich se obrátil na hasiče: „Kdo tomu tady velí?“
„Já!“ Jaroslav Opálecký se hlásí a jde k civilovi, který sahá do kapsy a letmo ukazuje Opáleckému legitimaci majora BIS. Ulízaný major v hnědém obleku vyzvídá, co se děje. Od Děčína přijíždějí další policejní vozy a za nimi dva obrněné transportéry armády. Směrem od Liberce přilétají další dva policejní vrtulníky.
„To bychom taky rádi věděli,“ pokrčil velitel hasičů rameny. „Už nám v tom pudinku zmizeli dva kluci…“
„A to tu budete čumět a nic?“ Major BIS zavrtí opovržlivě hlavou a jde k mraku. „Nechoďte tam!“ volá za ním velitel hasičů, ale major nedbá. U mraku se přeci jen zastaví a ohlédne se na kolegy z policie. Ti jen nevěřícně zírají. Major se otočil, přikázal policistům, aby ho zaměřovali a vkročil do černého pudinku. Okamžitě zmizel a policistům zmizel signál zaměřování i jeho mobilu.
„Kurva,“ ulevil si druhý policista v civilu. „Co budeme dělat?“
„Mně něco napadlo!“ Malý hasič Čenda Pšenička se obrátil na velitele. „Přeci jsme hasiči, ne? Zkusíme to pokropit!“
„To je ale blbej nápad,“ vrtí hlavou velitel. „Ty jsi nezaregistroval, že to má nějaký proud, či co a že to jde i izolací? Pustíme vodu a přijdeme o kejhák všichni!“
„Počkejte, šéfe,“ ohrazuje se Čenda, zkusit bychom to určitě měli. Nasměruji dělo na ten sajrajt a pustím vodu a skočím pryč. Aspoň uvidíme, co to udělá.“ Prosebně se zadíval na velitele.
Opálecký váhal. Pak se rozhodl. „Čendo, ale jak to zapneš, skákej dolů, jinak bys mohl zaklepat bačkorama…a obleč si všechnu možnou ochranu a vem si masku!“
„Malý Čenda byl natotata na cisterně a nasměroval hlaveň vodního děla na hrozivý, černý pudink do míst, který pohltil už tři muže. Ještě pohledem přehlédl svoje kamarády, kteří odstoupili do uctivé vzdálenosti i oba vrtulníky, jak krouží nad černou, záhadnou hmotou. Zaváhal, nastavil automatiku…a zmáčkl tlačítko. Proud vody se kosárkem zavrtal do mračna. Všichni leknutím uskočili.
Voda se od hmoty ale neodrazila, ale vsakovala se jak do savého papíru. Černá bublina začala pod proudem vody světlat, až se vytvořila ulička. Ulička se zvětšovala a náhle začalo pršet. Déšť nabýval na intenzitě a muži viděli, jak se vsakuje do celé té ohromné bubliny, která pod náporem kapek řídla a rozpouštěla se.
Velitel hasičů se vzpamatoval: „Chlapi, ochranné obleky a jdeme do toho, už to řídne!“
Druhý policejní civil ho zastavil zdviženou rukou. „Stát! Pojedete, až vám dám souhlas!“
„Skoč nám na cara!“ Velitel hasičů se rozhodl vzít odpovědnost na sebe způsobem, který mu nebyl vlastní. Příslušníci BIS s jejich nadřazeností, mu byli protivní. „Co když tam potřebují naši pomoc?“
Policejní civil se snažil hasiče zastavit, ti ale poslouchali svého velitele, nahodili motory a opatrně vjížděli do teď do už jen slabého šedého oparu. Začalo pršet hustě a stěrači omývanými skly bylo vidět, jak se černá mlha rozpouští. Tři muži, kteří se rozhodli vejít do mračna, leželi paralyzovaní u silnice a ihned se jim dostalo pomoci lékařů, kteří je začali resuscitovat a ošetřovat jejich lehké popáleniny.
Když auta hasičů, následována zdravotníky, přijížděla do obce, bylo všude mrtvo. Na křižovatce u Pily byl v příkopu traktor. Naštěstí zůstal nepřevržený a traktorista Pelíšek seděl uvnitř kabiny s hlavou na volantu. Sanitka zastavila a zdravotníci vyběhli prohlédnout traktoristu, který se začal neznatelně hýbat. Na dvoře Pily uviděli otevřenými vraty zřícený policejní vrtulník, ale vypadalo to, že nebyl nijak poškozený. Hasiči pokračovali dál a byli zakrátko vylidněnou vesnicí u Obecního úřadu. Zkoušeli otevřít, ale dveře byly zamčené zevnitř.
„Čendo, vyražte to!“ rozkázal velitel Opálecký a sledoval, jak jeho muži vyrazili dveře. Uvnitř objevili starostku s její asistentkou, jak strnule, s očima vytřeštěnýma, hledí na hasiče. Obě dýchaly, ale byly v šoku.
Velitel vzal mobil. Už fungoval a tak zavolal záchranku.
Ve vesnici se to začalo hemžit policisty, vojáky a projížděly houkající sanitky. Nikdo pořád nevěděl, co se vlastně stalo, ale každý se bál, že by se neznámý jev mohl vrátit.
Vojáci nakonec objevili laboratoř s Karlem a Kurtem. Oba byli v bezvědomí, lehce popálení a dehydratovaní. Když se probrali, trpěli výpadkem paměti a byli dezorientování, naštěstí se ukázalo, že po čase se jim vrátilo zdraví bez patologického poškození. Od penzionu Pod kaštany po Janskou a Rabštejn křižovala vojenská i policejní auta a za několik dní se objevili i Američané v čele s generálem Taylorem, zodpovědným za armádní výzkum. Před muzeem v Rabštejně parkovala nákladní i osobní auta a nebýt jich, vrátil by se do Srbské Kamenice, Janské a Rabštejna normální, běžný život. Okolí muzea bylo olepeno páskami se zákazem vstupu. Prostor, jako kdysi, opanovali zase vojáci.
Jo a ještě něco. Svatba v kostele sv. Václava v Srbské Kamenici byla komorní. Svědci a ženich s nevěstou, kteří se shodli na společném příjmení Zátka.
