Seděli jsme u snídaně. Byla sobota a vypadalo to na pěkné počasí.
„Nepojedeme do Mostu?“ zeptala se moje žena Anna.
Překvapeně jsem se na ni podíval. Ještě včera hovořila něco o divadlu. Byl jsem s tím srozuměn, ačkoliv bych raději jel na chatu. Opereta mě nelákala.
„Pojedeme na hřbitov, už jsme tam nebyli celou věčnost.“
„Fajn,“ souhlasil jsem bez zjevného nadšení. Pak mě ale něco napadlo.
„Víš co? Až půjdeme ze hřbitova, zajedeme se podívat na Hněvín. Už léta si slibuji, že se podívám do míst, kde jsme si jako kluci vymýšleli krásné blbosti. Byla tam taková malá jeskyně s dírou ve skále. V díře se objevovalo jakési divné zelené světlo. Byli jsme strachy podělaní a mazali pryč…Zajímalo by mě, jestli to tam ještě je.“
Žena se na mě mlčky podívala. Bylo jasné, že svádí vnitřní boj. Po chvíli se usmála.
„Ty jsi poděs, Jirko. Ale pak si dáme oběd na hradě, co říkáš?“
„Jasně, že dáme! Zavolám do restaurace a udělám rezervaci. Pro jistotu.“
Hroby našich byly uklizené a s květinami. Můj bratr i ženina sestra udržovali místo posledního spočinutí našich rodičů pečlivě. Rozloučili jsme se s našimi nebožtíky a vraceli se k autu, zaparkovanému před hřbitovem.
„Kolik je hodin?“
Podíval jsem se na hodinky.
„Jedenáct. Do jedné máme ještě spousty času.“
Zastavil jsem před vodárnou. Kolem skály byl drátěný plot a moc jsem to tam už nepoznával.
„Necháme fiestu tady. Kousek dál, tady směrem k Souši, by ta jeskyňka měla být.“
Žena se neochotně vysoukala z auta.
„Hele, Jiří, já nikam s tebou nepolezu. Počkám u auta. Vrať se rychle zpátky!“
„Nešil, ženo má,“ nasadil jsem humorný tón. „Co když mě temné síly z mládí přepadnou, u koho najdu zastání?“
Vzdychla. „No jo, vždycky zapomenu, s kým to vlastně ty dlouhé roky žiju…“
„A ještě dlouhé roky budeš, tedy jestli mě ty temné síly neuchvátí.“
Došli jsme k místu, kde měla být jeskyňka. Před vzrostlým křoviskem byla povalená lavička s nohama z betonu.
„Tady je to!“ prohlásil jsem s jistotou.
„Jo?“ Její ironie byla nepřehlédnutelná. Nedbal jsem a vytáhl nůž koupený u Vietnamců jako napodobeninu vojenského útočného nože. Nevímproč ho pořád nosím s sebou, ale teď se bude setsakra hodit.
„Doufám, že si aspoň sundáš sako!“ Okamžitě vydedukovala, že polezu do křoví.
Beze slova jsem sundal sako a podal ženě. „Bacha, ať mi nevypadne peněženka, mám v ní všechny doklady!“
To už jsem obcházel křoví, až jsem zahlédl zarostlou prohlubeň vchodu do jeskyňky. Nožem jsem odřezával větvičky křoví. Šlo to dost ztuha, a ani jsem nevnímal volání ženy, ať se na to vykašlu a vrátím se. Byl jsem jako posedlý. Přepadla mě klukovská objevitelská vášeň a šel jsem tvrdě za svým cílem. Za chvíli jsem byl v malé jeskyni, která se zužovala do malého kónusu, na jehož konci byl otvor. Byl do skály jako vysoustruhovaný a černý, jak ten nejčernější inkoust. Došel jsem nejblíže, jak to jen šlo. V jeskyni bylo mrazivé ticho. Zvenku jsem neslyšel sebemenšího zvuku. Natáhl jsem ruku k otvoru a ucítil hodně jemný závan. Napadlo mě, že na druhé straně je taky nějaký otvor, že jeskyně je přístupná aspoň ještě z jedné strany. Najednou vidím, jak mi ruka u otvoru začíná fluoreskovat divným zeleným světlem. Jako fosforová barva na hodinkách. Hrklo ve mně, ale pak jsem se uklidnil. Nějaký přírodní úkaz, napadlo mě. Světlo pomalu postupovalo a já měl pocit, že mě ohmatává. Začínal jsem být pořádně zvědavý a přepadl mě pocit, že to světlo je živé.
„Blbost!“ Nahlas vyřčená slova zanikla v silném víru, který mě uchopil za ruku a vtahoval do malého kulatého otvoru. Bylo mně divné, že se tak lehce soukám dírou o průměru sotva dvaceti centimetrů a vzrůstající obavy počaly nabývat hrozivých rozměrů
„Ty vole, viděls to?“
Asi dvanáctiletý kluk v německé přilbě a s německým automatem bez zadní pažby se vyděšeně koukal přes světlo baterky na stejně starého vazouna vymóděného stejnou přilbou a „ozbrojeného“ revolverem na kapslíky.
„Vidím v tý tmě hovno,“ prohlásil nervózně druhý kluk. „Co bych měl vidět?“
„Něco zelenýho se mihlo a zatočilo kolem tvojí hlavy.“
Byl jsem na mrtvici. Kluk s automatem je Zdeněk Trnků a ten druhý jsem já. Cítil jsem, jak mě zelené světlo nasoukalo do mého mladšího já. Zkoušel jsem něco udělat, ale nešlo to. Byl jsem uvězněn v malém klukovi, viděl jsem jeho očima, pohyboval se jeho tělem a měl jeho, ale i svoje myšlenky. To mně došlo o chvilku později, ale ať jsem dělal, co dělal, nedokázal jsem mladšímu já nic vnutit.
„Tak jo, padáme,“ souhlasilo moje mladší já a pozadu jsme spěšně ustupovali. Za chvíli jsem to poznal. Byli jsme v podzemní chodbě na dvoře elektrárenského dvora v Palackého ulici. Často jsme tam pořádali výpravy, protože se tradovalo, že jedna z tajných chodeb vede do kláštera a druhá tajná pod hrad Hněvín. Nikdy jsme se ale až k cíli nedostali, neboť chodby byly zavalené a z rozvalin někdy prosvěcovalo tajemné nazelenalé světlo, kterého jsme se báli jako čert kříže.
Zdeněk bydlel hned první barák od dvora a z okna viděl na vchod do podzemí. Přelezli jsme zeď hned u jejich vchodu.
„Bacha, Dvořák!“ hlásilo mé druhé já. Z dálky se blížil místní esenbé v modré uniformě, jehož zábavou bylo otravovat nás kluky. Zdeněk rychle strhl helmu, podal mi samopal. Otočil se a začal upalovat, aby v momentě vběhl do další pasti. Rozevřené náruče paní Matuščinové, Zdeňkovy maminky.
„Plesk!“ Pořádně to mlasklo. „Co jsem ti řekla? Abys umyl schody! A máš už napsaný úkol?“ Irelevantní dotazy byly provázené další fackou. Zdeněk se vytrhl a spěšně opustil nerovné střetnutí.
Moje druhé já taky sundalo helmu a se samopalem a revolverem šlo domů.
„Ukliď helmu a samopal do sklepa,“ bušil jsem mu v hlavě. Zastavil se a rozhlédl.
„Dám to radši do sklepa,“ rozhodlo moje alter ego. Podivil jsem se. Že bych mohl v té jeho svojí hlavě fungovat?
Po zazvonění otevřela naše maminka, která už léta nežije. Stála před námi upravená sedmatřicetiletá, energická žena.
„Kde jsi zase byl?“ zeptala se vůbec ne vlídně. „Zdeněk ( to byl bratr ) přišel domů celý zmáčený. Zase spadl do nějakého výkopu. To na něj nemůžeš dávat pozor, když jsi starší?“
„To mě nepřekvapuje. Vždycky spadne do strouhy, kterou v ulici vykopají. Třikrát do měsíce.“
Zavrtěla pohoršeně hlavou. „Máš schody, utřeš všude prach a naštípeš do zásoby dřevo na dvorku!“
Zíral jsem na ni svýma mladýma očima a byl zcela fascinován. Nejraději bych se nějak ze svého mladšího vězení dostal ven a objal ji. Byl to zážitek, stála přede mnou, plná síly, víc než o dvacet let mladší než já.
„Dej jí pusu, dej jí pusu,“ přikazoval jsem v hlavě.
Stal se zázrak. Přistoupili jsme k mamince a neobratně jí dali pusu na tvář. Rozzářila se: „Tak jo, schody udělám já. Ale to ostatní platí, ano?!“
Večer si ještě moje druhé já četlo Plavčíky kapitána Bontekoa a brácha Zdeněk zařezával na vedlejší posteli.
„Už se ti chce spát, už se ti chce spát, zuřil jsem v naší hlavě, až nakonec cvak, lampička zhasla a v ten moment jsme usnuli. Teda já ne, ale můj mlaďas. V hlavě se mu honily barevné obrazy nejrůznějších snů. Zkoušel jsem je nevnímat.
Mrzelo mě, že táta byl na podnikovém školení na Belvederu. Strašně rád bych ho uviděl. On zemřel v osmapadesáti…Bylo mně to ještě teď moc líto. Pak mě napadlo, co asi moje žena. Zůstala tam sama s autem a mým sakem. Ona neřídí. Asi bude muset zavolat bráchu Zdeňka, aby auto odvezl k nim do garáže. Ale on teď chrápe na vedlejší posteli…Kruci, to je situace!
Byla to tedy noc! Honily se mi v hlavě, vlastně v mojí hlavě mého druhého já otázky bez odpovědí a asi to bylo náročné i pro mého mlaďase. Vrtěl se, vzdychal a skopával peřinu. Zajímavé bylo, že když měl zavřené oči, tak jsem taky neviděl. Měl jsem schopnost vnímat myšlenkové pochody mého mladého dvojníka i svoje, ale jak byly zavřené oči, neviděl jsem fyzický svět. Fyzický? Jak je vůbec možné, že vidím maminku, která už nežije, Zdeňka Trnku a jeho maminku. Cítím skrzevá svého nosiče bolest. Co jsem? Tady by ani Schrödingerova kočka nebyla nic platná, rozpomněl jsem se na útržky kvantové fyziky. Asi její koťata. Pak mě přepadl strach. Co když je to trvalé, co když budu v tomhle malém klukovi, v tomhle nějakém kdysi já uhnízděn napořád? Budu moci ovlivnit jeho život svými vědomostmi a zkušenostmi?
Ráno se první vzbudil brácha. Když zjistil, že ještě spíme, tiše se vytratil a za chvíli se vrátil se zubní pastou. Pečlivě vymačkal z tuby delší váleček hmoty, tiše se k nám přikradl a jal se mazat nám obličej. Nechal jsem ho, neburcoval jsem nás. Trocha vody to spraví. Zděnda zalezl pod peřinu, co chvíli vykoukl a hrozně se potichu smál.
Když nám obličej mazal, cítil jsem to úplně zřetelně. No to je na budku.
Pak jsme se taky vzbudili. Peřina s vykukujícím Zdeňkem se už nepokrytě natřásala nekontrolovanou radostí.
„Jdeme se umýt,“ nabádal jsem nás a dosáhl jsem účinku jen se zpožděním. První cesta vedla na WC.
Po snídani, kterou nám maminka před odchodem do práce připravila, se ozval zvonek. Venku už čekali kluci, se kterými jsem chodíval do školy na Teplické ulici. Byl tam Luděk Vildner, Ota Kýhos, který dnes už nežije a vůbec, zase ten maglajz. Co je dneska, co je potom a jak jsem se do toho bordelu dostal?
Taky tam byl Pavel Lugner s Jirkou Novákem, ale chyběl Zdeněk Trnka, který měl dnes slíbené tasení na rozbor vět. Byli jsme zvědavi, zda přijde…Pak jsem vyšťáral zašlou vzpomínku, že přijde a že budeme spolupracovat dosti svérázným způsobem. On u tabule, my v lavici.
Můj mladý Jirka šel jako beran. Hučel jsem do něj, ať se rozhlíží. Byl jsem nesmírně zvědav na starý Most, město, které už taky neexistuje. Snad jsem ho přesvědčil. Začal se koukat kolem. Vybavovaly se mně vzpomínky na rodnou ulici, divadlo, lázně, Koněvovku i Teplickou třídu. Ani jsem netušil, jak ty reminiscence budou silné.
Naše třídní Souhradová byla velmi přísná dáma. Častá nevědomost nejméně poloviny žáčků ve třídě ji doháněla až k zuřivosti. Přitom to byla laskavá paní, a když jsme uměli, dokázala i žertovat.
Zdeněk stál u tabule s napsanou větou. Moje druhé já ho donutilo, aby se naučil tajná znamení. Otevřená pusa znamenala příslovečné určení, zavřené oči předmět, a tak podobně.
Třídní Souhradová byla u vytržení. Zlomená hůl nad spolužákem Trnkou se začala zase slepovat. Dostal dvojku a vítězně odkráčel do lavice a stačil ještě pošeptat, že se hrozně držel, aby se nesmál, když viděl moji otevřenou hubu. Alter ego si vzalo papírek a načmáralo jakýsi patvor a pod napsalo: Trnka, uzená srnka.
Souhradová měla oči všude. Lehký záhlavec a přípis na papírek. Podala ho mému já se slovy: „Doma to necháš podepsat!“ Zatvářila se hrozivě přísně. Bylo tam napsáno, aby si rodiče prohlédli, čím se jejich syn zabývá při vyučování.
Večer domů přijel táta. Chvíli se s námi bavil a pak poprosil maminku, aby mu připravila vanu. Díval jsem se na něj s obrovským dojetím. Když nám umřel, zhroutil se mi svět. Tak strašně mi pořád chyběl. Tak strašně bych mu chtěl tolik říct a nestihl to…
Ta druhá noc byla ještě horší než ta první. Ten můj junior, ve kterém jsem sídlil, vykřikoval ze spaní a budil se. Chlácholil jsem ho, ale nezabíral. A zase jsem řešil, jak ten můj stav nestav dopadne. Musím ho dostat zase do toho podzemí!
Druhý den byla neděle a my šli s klukama do kina Repre. Hráli Malého Muka a někteří z nás to už viděli. Jirka Novák zase blbnul. Když hráli týdeník, vběhl před plátno a dirigoval. Uvaděčky se k němu rozběhly, ale on se vytratil. Za chvíli jsme ho slyšeli, jak nahlas zpívá na balkóně. Pak se s ním zase honily v přízemí, aby za moment házel ocucané bonbony dolů na diváky. Přišlo mi k smíchu, jak se z tohoto sígra stane jednou člen podnikového vedení a zastupitel města.
Cestou zpátky jsem se snažil co nejvíc zachytit ze scenérií neexistujícího města, ale kluci řešili odpoledne a neměli čas na koukání kolem. Domluvili se, že půjdeme na oprám u mosteckého koupaliště, kde byla v rákosí ukotvena pramice s nádherným kormidlem. Snažil jsem se cestou na oprám svému Jirkovi nabouchat, aby se klukům pochlubil zeleným světlem v podzemí. Ne a nezabíral.
U oprámu už byli starší kluci, Ivan Soukupů s Pepíkem Kleinů a Standou Hebrem. Sdělovali si jakési sexuální zkušenosti.
„Víš, jak poznáš kurvu?“ Kluci poslouchali pozorně, protože Standa byl už po vyučení a musel to vědět.
„Jak?“ Ota Kýhos chtěl dychtivě poznat pravdu.
„Když ji pošimráš po bradavkách a vona ti dá, tak je to kurva,“ triumfoval Standa a já cítil, jak mému druhému já se line něco nepoznaného ve slabinách.
„Zelené světlo, zelené světlo,“ snažil jsem se vnutit mému Jirkovi, ale zájem o sexuální téma přehlušil mou existenční naději.
Cestou zpátky jsme šli po Chomutovské ulici a ve Vrchlického, které jsme říkali Cidlina, stála moje žena se svou sestrou Olgou a bavily se s otcem. Taky zemřel mladý. Bylo mu čtyřicet a za rok měla přijít jeho konečná. Bylo stresující to vědět a nemoci vůbec nic udělat. Můj nosič se ani nepodíval, na půl huby pozdravil a kráčel nezaujatě dál. Teď mě naštval, chtěl jsem se podívat na svoji ženu, co právě mě někde jinde shání, na pohlednou švagrovou a tchána, kterého jsem nikdy nepoznal.
A nejednou takové to divné podvědomí, že ženu už neuvidím, nebo až za hodně dlouho. No to je fakt na zbláznění…
Začal jsem v té mojí nemojí hlavě zmatkovat. „Zelené světlo, podzemí, troubo, běž do podzemí.“
„Bolí mě hlava, půjdu domů.“ Moje druhé já bylo úplně nemožné.
Vracel se s námi i Ivan Soukup, jeden z těch starších kluků. „Počkej ještě,“ přikázal. „Říkal jsi něco o zeleném světle v chodbě. Půjdeme tam spolu. Začalo mě to zajímat!“
„Mně se nechce.“
„Ale chce, chce se ti!“ řval jsem v jeho hlavě.
„Nemáme baterku,“ kroutilo se alter ego. „Budeme hovno vidět!“
Ivan sáhl do kapsy a vytáhl vejčitou věcičku. „Máme,“ pronesl vítězně a několikrát zmáčkl tlačítko.
„Znznzn,“ vydávala zvuky baterka a žárovička začala svítit. „Je věčná,“ prohlásil spokojeně. „Tak sypej, u zdi ti udělám kozu!“
Byl jsem napnutý jak kšandy. „Mně se nechce,“ začalo stávkovat moje mládí. Začal jsem mu rejdit v hlavě a směrovat ho dál do chodby.
„Mazej,“ přívětivě přikázal Ivan a bzučel baterkou. Netrvalo dlouho a byly tu rozvaliny. Zastavili jsme se.
„Tady to bylo?“ ztišil Ivan hlas.
„Tady!“
„Ale není, co?“ Ivan zkoušel usilovnějším bzučením přinutit baterku k silnějšímu svícení.
„Támhle.“ Můj nosič ukazoval prstem do otvoru, odkud začalo pronikat fosforově zelené světlo. Cítil jsem, jak se chvěje a vší silou jsem mu přikazoval, aby neutíkal a zůstal stát. Kupodivu poslechl, i když Ivan se dal na spěšný ústup.
A pak to zase přišlo. Vytáhlo mě to z hlavy mého média a mezi rozvalinami táhlo pryč.
„Jirko, Jirko…“
Byl to hlas mojí ženy. Byl jsem překvapen, že na mě tak dlouho čekala a proč to nepřiznat, potěšilo mě to.
„Jo, už jdu…“
Vylezl jsem z křoví a žena se začala smát: „Ty jsi blbec, Jirko, ze všeho musíš dělat srandu. Jak sis to stačil nalepit?“
Vběhl jsem k povalené lavičce.
„O čem to mluvíš, ženo moje milovaná?“
„Ty fousy, ty jsi měl v kapse, jo? Vypadáš jak yetti!“
Nechápal jsem. Přistoupila ke mně, chytla vousy a škubla.
„Au!“ zařval jsem bolestí z plna hrdla. Vousy byly pravé, několikaměsíční.
Zrušil jsem mobilem rezervaci a jeli jsme domů. V autě jsem vyprávěl všechny ty fantastické věci. Asi nejvíc ji dojalo moje setkání s ní, sestrou a jejich otcem. Vzpomínka na něj už jí po těch létech značně vybledla a bylo vidět, že mi závidí, že jsem ho mohl vidět naživo.
Další dny jsem kontaktoval odborníky a vyprávěl jim příběh. Taky jsem se vyfotil, aby viděli, jaký plnovous mně vyrostl během dvaceti minut. Tak dlouho jsem byl podle ženy v jeskyňce. Nevěřil mi fyzik, geolog, psychotronik, psychiatr ba ani farář, kterého povolali. Všichni jsme se pak vydali k onomu tajemnému místu. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Za lavičkou, kde jsem vlezl do jeskyně, byla skála obrostlá mnohaletým mechem.
„Máte aspoň nějaký malý důkaz?“ mámil na mně fyzik. Krčil jsem rameny.
Psychotronik chodil kolem s virgulí, ale ta se ani nepohnula. Farář se křižoval a s despektem odešel na hrad dát si nějaký gábl. Ani geolog nepropadl při pohledu na skálu nadšení. Několikrát do ní klepl kladívkem, zavrtěl hlavou a dlouze se podíval na psychiatra.
MUDr. Jančík se zatvářil nadmíru vstřícně: „Byl jste napitej, co?“ pravil žoviálně a poplácal mě po rameni. Nebo snad drogy? Novinář s foťákem a kamerou otráveně čekal na moji reakci.
„A stalo se to!“ Ale ani moje zarputilost na ně neplatila.
„Důkazy, pane, důkazy!“
„Nu což, když se stalo, stalo se!“ Doktor Jančík se nepřestával usmívat. „Měl byste o tom něco napsat. Jste přeci spisovatel…“
Když mě žena dostala z blázince, tak jsem to napsal!
