Mzdový účetní Jáchym Bubrdle neměl náladu. Byl sice už pátek odpoledne, šéf byl někde na jednání a čas do konce zaměstnání mile ubíhal. Dnes to ale Buberdle nevnímal s takovým potěšením jako vždycky. Myšlenkami byl někde úplně jinde. V sobotu ráno pojede s manželkou do Itálie.
Buberdle měl dva syny. Mladší Vratislav byl dobrodružné povahy a momentálně cestoval s jakousi výpravou v Andách. Starší Jaroslav byl leteckým konstruktérem a během výměnné stáže v severní Itálii se zakoukal do italské slečny, po roce si ji vzal a po dalším roce mu porodila syna. Zůstal v Itálii, sehnal si práci ve fabrice, kde konstruovali pilotní cvičné kabiny a neměl se špatně.
Teď byl malému půlrok a čekal ho křest. Buberdle byl bez vyznání, jeho manželka jakbysmet a oba kluci samozřejmě taky. A Jaroslav musel v Itálii čelit udiveným dotazům, proč není křtěný a jeho moudrá žena mu poradila, aby je odbyl s tím, že za komunistů se nekřtilo, tak měl od zvědavců pokoj. Buberdle už v Itálii za synem několikrát byl a zjistil, že nebýt pokřtěn nese s sebou stigma přinejmenším podezřelého, a tak se nedivil, když mu vzkázali: „Tati, mami, přijeďte, náš Federico bude během mše pokřtěn.“
I když to nebylo do Palazzola, kde mladí bydleli, víc než devět set kilometrů, starý Buberdle nerad jezdil. Měl smůlu na špatné počasí a každý další den vždy celý prospal. Křest je křest a tak nic naplat, Buberdle a jeho žena v sobotním časném ránu odjížděli do Itálie.
Ráno samosebou byla mlha, a i když Buberdlová věštila její rozplynutí během dopoledne, držela se, prevít, ta bílá tma, až do Alp. Provoz ale nebyl hustý, a tak se večer konečně zjevilo Palazzolo a posléze domek, kde mladí bydleli s rodiči italské snachy. Snacha se činila a připravila každému světovou pizzu a Buberdlovi po krátkém potěšení s vnoučkem, kterého viděli poprvé, šli spát.
Do kostela přišli první. Druhý dědek chyběl s výmluvou, že musí grilovat. Buberdle chtěl taky grilovat, ale jeho choť přikázala, že musí fotit.
„Na co jsem ti pak koupila ten drahý fujikam?“ zeptala se hrozivě a odpověď nečekala.
Bubrdle si pomyslel něco sprostého a drahou polovičku opravil: „Fudži finepix, miláčku, se jmenuje ten foťák, Fudži finepix 5700!“
„Tak si ho vem a jdeme!“ A bylo po grilování…
Do kostela se začali trousit první věřící a vbrzku byl kostel zaplněn. Federico neunesl okolo sebe davy a začal řvát. Buberdle si okamžitě vzpomněl na řevy Jaroslava, když byl malý, a se zadostiučiněním sledoval, jak Jaroslav běhá s malým v náručí po kostele a koná marné pokusy ho ztišit. Potom Jarda zmizel do sakristie a kněz začal kázat. Buberdle občas něco vyfotil, občas nakoukl do jakéhosi manuálu psaného italsky.
Najednou se začalo zpívat a Buberdlovi se zdálo, že koukají všichni jen na něj, a proto začal dokola na nápěv zpívat slova: „Pommodori, cetrioli, pepperoni, cippola…“ Vedle stojící snacha ho slyšela a zatvářila se nadmíru přísně, protože Bubrdle zpíval dokola rajčata, okurky, papriky, cibule. Aniž o tom věděl, jeho čas však měl teprve přijít.
Kněz ještě důrazně italsky šveholil, pak se zase zpívalo a po zpěvu farář něco přikázal. V kostele křtili dva kloučky a otec druhého se postavil pod oltářem s manuálem v ruce, něco přečetl a vrátil se zpět mezi příbuzné. A zase zpěv.
Buberdle si všiml, že oči kostela se upřely na jejich skupinu a mladá se začala dohadovat se svojí matkou. Ta se něčemu bránila a kněz zase naléhavě vyzýval. Po další chvilce dohadování se na Buberdleho obrátil syn.
„Tati,“ ukazoval mu v manuálu jakýsi odstavec, „teď běž číst ty, za prarodiče.“
„Ať čte italská bába,“ nenechal se vyrušit mzdový účetní, „já fotím!“
„Babička zapomněla brejle, musíš ty!“
„Ať jde máma, já fotím!“
„Máma nemůže, taky nemá brejle!“
Buberdlovi připadalo nevhodné klít v kostele, a tak rezignovaně vzal manuál a postavil se před oltářem k mikrofonu.
Přehlédl plný kostel a uvědomil si komickou situaci. On, nevěřící levičák, bude kázat v kostele věřícím. Pobavilo ho to.
„Signore Gesu, insegna a noi nonni…,“ začal a plně se vžil do role kazatele. Přečetl plynně italsky předepsaný odstavec a kněz doplnil: „Ascoltaci, signore.“ K Bubrdlemu vyslal uznale pochvalné gesto.
Duchovní byl vůbec frajer, který nevynechal žádnou misijní cestu do Afriky, hrál s chlapy fotbal a rád si přihnul. Jeho slabost k něžnému pohlaví byla příslovečná a týden před křtinami se narodila knězi nemanželská dcera v nedaleké Latisaně.
Mzdový účetní si vychutnával svých pět minut slávy a zpychnul. Jeho snaše místní vyřizovali potěšení se zážitkem, který jim Bubrdle v kostele připravil.
„Tvůj tchán nás tak dojal, až někteří plakali,“ dušovala se Sophia, majitelka baru v Palazzolu.
„Půjdu svoje italské znalosti zužitkovat,“ nabídl se Bubrdle. „Pojď, maminko, půjdeme nakupovat!“
Od rána na Bubrdleho šla jakási viróza, a tak se rozhodl, že si koupí poslední hit léčitelů. Skořici s medem. Aby nemusel platit za doktora, rozhodl se zaplatit za med a skořici. Přišlo mu to výhodnější a v důsledku i chutnější.
V supermarketu bylo dost plno. Chodili od regálu k regálu, našli med, koupili další věci, ale skořice nikde. Pak ji Buberdle uviděl. Bylo jí tak kolem třiceti, měla černé vlasy i oči a figuru vytesanou italskými mistry. Prodavačka v marketu dávala do regálu zboží. Řekl si, že ji musí něčím ohromit, a tak nenápadně zatáhl břicho a roztáhl ramena.
Do pravého ramene dostal křeč, a tak vypustil vzduch, vyvalil břich a ramena mu spadla. Na čtvrtý pokus mu vzezření zkarikovaného Ramba zůstalo. Bubrdle ještě s námahou přidal úsměv, o kterém předpokládal, že je okouzlující, a krokem právě připluvšího námořníka lehce ťukl do ramene krásné prodavačky.
Vyjekla, neboť jí úsměv nepřipadal jako úsměv, ale vyceněné tesáky šelmy, která modrala nedostatkem vzduchu ve vedru toho dne panujícího. Šelma Buberdle, pyšný na svoji italštinu, oslovil přízvukem ledabylého kovboje sličnou prodavačku svojí šílenou italštinou: „Krásný chlapec, my hledati skořice!“ Vzduch se opět z účetního vypumpoval a Bubrdle ve své přirozené podobě čekal slávu.
Štítivě na něj pohlédla a vypadala, že Bubrdleho knokautuje. Pak se podívala ještě jednou a poznala kostelního řečníka za dědky a babky. Zasmála se, položila balíček prosciuta a zářivým úsměvem se otázala: „Macinato?“
„Macinato,“ souhlasil mzdový účetní, aniž tušil, na co se ho ptá.
Za chvíli byla zpátky a se zářivým úsměvem, k velké nevoli Buberdlové, předala jejímu manželovi skleničku mleté (macinato) skořice.
„Mrcha,“ ohodnotila příkře její ochotu Buberdlová a nákup v marketu pro ni skončil.
Jaroslav se doma smál, až se za břicho popadal, snacha též a malý Federico vypadal, že tomu rozuměl taky, a mával vesele ručičkami. A jeho děd musel několikrát celou story převyprávět za neutichajícího veselí, jemuž nakonec podlehla i zašpklá Buberdlová.
Pak jeli domů a na italsko rakouské hranici se účetnímu zdálo, že jede špatně. Začal brzdit a prásk. Zezadu do něj narazil jakýsi Rumun. Než byl hotov protokol na policii a vyřízeny všechny formality, uplynuly čtyři hodiny. Pak se vrátili zpět k autu, kde už se ho snažil zprovoznit Jaroslav, který tam i se snachou dorazil.
Snacha vrtěla hlavou a pak začala něco vyčítavě říkat o zelenině.
„Co mi to říká?“ otázal se syna.
„Že jsi boural za trest, protože jsi v kostele zpíval pommodori, cetrioli, cippola!“
Mzdový účetní Bubrdle zahlédl v očích své manželky hořet smolné louče a přál si být někde hodně daleko. Mise do Itálie se moc nepovedla.
