Vyhrál jsem konkurz. Prostoupila mnou hrdost, než jsem se dozvěděl, že můj strýček se zná s ředitelem společnosti, a tak to bylo všechno pro mě jednodušší.
V den nástupu mě personalista přivedl do kanceláře. Nevelká místnost se dvěma psacími stoly pod okny a jedním u dveří. Ten byl sekretářky, mladé, nohaté Julie, která vypadala, jako když má problémy s ovládáním motoriky svého těla. Podala mně ruku jako leklou rybu, uchichtla se a řekla: „Julča, asistentka pana ředitele.“
Podmračený mladík mého věku předstíral zaujetí prací. Neochotně napůl povstal, podal mi ruku a zaskřehotal: „Skřípanec, těší mě,“ a hned si zase sedl.
No, s tebou bude asi radost dělat, pomyslel jsem si a na půl ucha vyslyšel poslední pokyny personalisty. Konečně personalista dokrákal povinné penzum desatera pro nové pracovníky, které mě přinutil podepsat už v jeho kanceláři. Popřál ještě mnoho úspěchů a šouravý zvuk jeho sešmachťaných botek odezněl na dlouhé chodbě k personalistově doupěti.
Rozpačitě jsem dosedl a abych něco dělal, otvíral jsem důležitě šuplíky a nahlížel do jejich prázdnoty. Julča také předstírala činnost, ale po očku mě sledovala. Nakonec to nevydržela. „Nedáte si kafe?“
„Docela jo, já hned pro nějaké skočím!“
„Ale ne, tady je ho dost. Až dojde, řeknu vám.“ Julča se zvedla a odklátila se do kuchyňky.
Skřípanec se svižně zvedl od notebooku, bleskurychle vylovil jakousi tubu, odběhl k židli asistentky a natřel konce nohou hmotou z tuby. Potom si na židli sedl. Několikrát se zavrtěl a pádil zase na svoje místo.
„Vteřinové lepidlo,“ oznámil mně klidně a zase dělal, jako když pracuje.
Popravdě řečeno, příliš jsem nechápal, proč lepí židli k dlažbě, ale nepovažoval jsem za slušné se zeptat.
Julča se vrátila o dost později. Někde na chodbě se zapovídala s kolegyní a probíraly závažné vnitropolitické události, jakými jsou nákupy, používané prostředky na praní, nádobí a tak. Divil jsem se, jak může kávu donést bez vylití při jejím hříběcím pohybu.
Když si pak sedla u svého stolu a chtěla posunout židli, nešlo to. Chvilku s ní cloumala, divila se a Skřípanec za notebookem prožíval opravdové štěstí.
„To víš, Julčo, stále ve střehu!“
Julča s pohoršeným vrtěním hlavy pronesla: „Jste blbec, Roberte!“
Robert Skřípanec se milostivě zvedl a šel odtrhnout přilepenou židli. Měl smůlu, lepidlo snad bylo z dílny páně Skotovy a nohy židle držely jako helvétská víra.
„Moment,“ řekl jsem a hřbetem ruky udeřil zezadu do opěradla židle. Opěradlo povolilo, židle však držela dál. Další úder však byl účinný a židle povolila.
„Furt ve střehu,“ upozornil Skřípanec s vážnou tváří a já bych přísahal na to, že se uvnitř srdečně chechtal.
Julča se urazila a do konce pracovní doby přestala komunikovat.
„Pojď,“ řekl Skřípanec, „ukážu ti, co budeš dělat!“ Chvíli jsme konzultovali materiály a pak mě Robert požádal, abych mu podal složku za sebou. Během mojí otočky mně stačil otočit lžičku v kafi a ještě ho vydatně osolit.
A tak to šlo den za dnem. Občas přiběhl ředitel. Byl vždy hlučný, a tak jsme se stačili srovnat do pracovních pozic. Ředitel přiběhl a vždy pronesl: „Co jsem to…? Jo! Tak jo!“ A zase se s hlukem odporoučel.
Co vám mám říkat, domů jsem si nosil papírová kolečka z děrovačky, sešívačkou secvakaný diář, papír od syrečků a jiné legrácky. Občas jsem vypil osolenou nebo přeslazenou kávu , v cigaretách vykouřil nehet.
Onehdá ráno byl na stole jakýsi papír. Nedůvěřivě jsem ho zvedl ze stolu a vidím, že to je volná letenka a dokonce na moje jméno. Na chvilku jsem podlehl pocitu, že je pravá, když jsem zjistil, že dole je malým písmem napsáno: Letenka opravňuje k letu do: (obraťte) Obrátil jsem a tam byla vyvedena velkými písmeny trasa :
DO PRDELE A ZPÁTKY
Skřípanec chodil obvykle do práce dříve než já, bydlel za rohem. Já jezdil přes půl města. Ten den jsem ale přijel dříve, protože jsem musel natankovat a nějak to tak všechno vyšlo.
Byli jsme firma s činností i v zahraničí a na dnešek byli hlášeni zástupci německé firmy. Starej, totiž ředitel, byl sice takový poděs, rád pouštěl hrůzu, ale asi to nemyslel doopravdy. Taky měl rád, když si někdo z někoho vystřelil, ale bytostně nesnášel, když si někdo udělal srandu z něho. To pak byl mazec. A kromě toho měl nevšední jméno. Jmenoval se Jeroným Lovčí a člověk si někdy jako lovená zvěř v práci připadal.
Skřípanec si to přihasil chvíli po mně a když uviděl letenku, byl trochu zklamaný, že nebyl přítomen jejímu obrácení. Já ale dělal mrtvého brouka a letenky si nevšímal.
Po chvíli to nevydržel.
„Co to je?“ otázal se a hlavou ukázal na tiket.
„Nějaká letenka,“ řekl jsem. „A na moje jméno. Nějaká blbost, co jiného.“
Skřípanec dělal hloupého a letenku si prohlížel. „Asi blbost, máš pravdu!“
Dal jsem letenku zpátky na stůl a dušička se mi tetelila radostí, když jsem pozoroval, jak Robert marně čeká na moment, kdy letenku otočím. Já však připravoval jiné věci a letenku odsunul na okraj stolu. Než jsme se oba nadáli, cvakly dveře a dupající ředitel přiběhl k našemu stolu.
„Co jsem to…?“ Nedořekl a zblejskl na stole letenku. Okamžitě ji sebral a začetl se. Po chvíli začal jásat: „No vidíš, volná letenka! A kam? Kam to je?“
Skřípanec vytáhl kapesník a začal velmi hlasitě smrkat.
Ředitel obrátil letenku. Vmžiku s ní praštil o stůl: „Roberte, pojď se mnou do kanceláře!“
Robert se neochotně zvedl a šoural se za ředitelem. Na chvilku se otočil, udělal rozchechtaný obličej a zmizel za dveřmi ředitelny. Teď přišel čas na moje vrcholné číslo. Rychle jsem vytáhl inkoustovou tužku a její tuhu nožíkem seškrabal na telefonní sluchátko našeho telefonu. Ledva jsem byl hotov, vrátil se Skřípanec.
„Aby se nepos…,“pronesl dutě a hleděl si notebooku.
Skřípancovi občas volala na pevnou linku jeho manželka, a tak jsem se těšil, jak dneska zavolá…
Zástupci německé firmy byli ohlášeni na čtrnáctou hodinu a my ještě vylaďovali podrobnosti. Párkrát přidupal i náš starej se svým co jsem to a čas do schůzky ubíhal. Jako na potvoru nikdo nezavolal na pevnou linku. Ani Skřípancová ne.
Po obědě, na kterém jsme byli se Skřípancem společně, žádné nové skutečnosti nevyvstaly, ani žádná zlotřilost, protože na obědě jsme byli, jak jsem řekl, společně. Tam se mi také Robert svěřil, že ho ředitel pěkně vydusil.
Pak se to stalo. Před druhou zase cvakly dveře, dupot a…do ředitelské formulky zazvonil telefon. Skřípanec natáhl ruku, ale starej byl rychlejší. Zvedl telefon a rozzářil se: „Jé, nazdar Janičko, tebe jsem už dlouho neviděl!“
Zkrátka, bylo to tokání asi na čtvrt hodiny. To se ucho pěkně zapotí. Radost smíšená s obavami, tak by se dalo nazvat moje čekání na konec telefonátu.
Ředitel konečně dovrkal a položil sluchátko do vidlice. S fialovým uchem měl vzezření rváče nejhorší kategorie. Strachy jsem ustrnul a jen jsem ještě zahlédl vyvalené Robertovy oči, když Julča zahlásila, že Herr Schubert s kolegou jsou tady.
Ředitel Lovčí se rozsvítil, nasadil vznešený výraz a nevědomky se šel pochlubit fialovým boltcem reprezentaci zahraniční firmy. Z ředitelny byl chvíli slyšet oboustranný jásot ze společného setkání, který postupně slábl, a přes tenkou stěnu byly slyšet nezřetelné věty s varovným tónem.
Po chvilce klaply dveře a naléhavý hlas německy přesvědčoval ředitele, aby zavolal záchranku, že s tím se nesmí hrát, že by to mohla být forma zhoubného a agresivního nádoru.
„Můj soused,“ vykládal tragicky saský Němec, „ráno vstal s fialovým uchem a večer byl kaput. S tím si fakt nehrajte!“
Skřípanec se na mě zadíval. Jedno jeho oko nad tou spouští jásalo a druhé litovalo, že na to nepřišel sám.
Jednání jsem dokončil s Němci já s Robertem. Bylo to víc než náročné. Nemohli jsme se na sebe ani podívat, protože jsme jinak vybuchovali smíchy.
V nemocnici zatím onkolog bystře zjistil, že se nejedná o nádor, ale o fialovou tužku a ředitel Lovčí vzbudil mezi zdravotnickým personálem nespoutané veselí, na jehož konci byl můj vyhazov.
Robert letěl o týden později, když řediteli Lovčímu omylem Julča donesla kávu s projímadlem, která byla původně určená pro ni.
A tak se společně se Skřípancem scházíme a hledáme na internetu možnosti zaměstnání. Včera se tam objevila nabídka, že jakási obchodní firma se zahraniční činností přijme dva mladé, schopné, ale hlavně ukázněné inženýry. Jednou z podmínek bylo osobní jednání s ředitelem. Telefonní číslo jsme oba dva ihned poznali. A tak hledáme dál…
