Městečko v někdejších Sudetech bylo vlastně jedna dlouhá ulice. Za Rakouska měla jméno po císaři Františku Josefovi II., pak ji přeměnili na Masarykovu a mysleli, že to bude napořád. Nebylo.
Městečko se začalo hemžit bílými podkolenkami, do kterých byli nastrčeni zfanatizovaní náckové, kteří dočasně obsadili místní radnici a začali nastolovat pořádek třetí říše. Ulice, která s tím neměla nic společného, dostala jméno Henlein Straβe, aby po dobytí městečka Rudou armádu opět měnila název na Masarykovu. Nic však netrvá věčně a noví vládcové městečka ji pojmenovali po hrdinovi protifašistického odboje Juliu Fučíkovi. Ani Fučík však nevydržel na tabulkách označujících ulici. Přišla nová revoluce, tabulky s Fučíkem musely dolů. Nová doba žádala nové hrdiny. Moudří radní se usnesli, že Fučík bojoval proti fašistům jen za část našeho obyvatelstva a ulice, že je pro všechny. A kdoví, jak to vůbec všechno bylo… Na tabulích musí být zvěčněn někdo, kdo je hrdinou všech. Radní se dlouho nemohli shodnout na společném hrdinovi, který by zastupoval všechny bezezbytku. Vyřešili to po svém. Protože ulici lemovaly statné hrušky, byl navržen název Hrušková. Zase ale narazili. Hrušková byla největší drbna v městečku a na veřejných schůzích pravidelně kritizovala vedení městečka. Přestala, když po takovýchto schůzích doma nacházela rozbitá okna, utrženou poštovní schránku a vyvrácená vrátka, což pochopila jako vážné varování a na schůze, k velké úlevě radních, přestala docházet. Svoji polívčičku však ohřívat nepřestávala, hojně rozšiřovala klepy, což ale nemělo tak mohutný dopad, neboť jí chyběla nashromážděná veřejnost. Nakonec ulice dostala jméno Jabloňová, i když tam žádná nerostla. Zato ale v městečku se žádný podvratný živel jménem Jabloň nebo Jabloňová nevyskytoval a to byl víc než pádný důvod pro výběr názvu.
Ulice nebyla jediná, která měnila a měnila. Místu jejího největšího rozšíření říkali domorodci náměstíčko a stála tam radnice. Před ní žulový podstavec, ze kterého s přísností velikánů té které doby hleděla něčí socha. Podivínský Habsburk Rudolf II. tu štafetu načal, aby ho vystřídal jiný Habsburk, který si nechal říkat František Josef II. Když se jeho říše rozpadla, následoval ji po pádu z podstavce a jeho zbytky rozkradli místní na stavební práce. Vystřídal ho, jak jinak, Masaryk. Ten se snažil tvářit humánně, leč přísně. Tak jako tak to bylo jedno. Kdyby koukal sebelíp, holuby, kteří létali osrávat hlavy soch, to zdaleka neodradilo. Posrané hlavě se nevyhnul ani zmetek Henlein, kterého tam za velkého jásotu Němci instalovali po Mnichovu , a kterého strhávali se stejným jásotem zase revoluční gardy a Češi se špatným svědomím. Schovaný Masaryk byl vyzvednut z ilegality, oprášen a očištěn, aby mohl svou tatíčkovskou hlavu nastavit holubům, kteří vesele kadili režim nerežim. Komunistům se Masaryk také nezdál, a tak nová hlava, kterou holubi brali útokem, byla hlava Gottwaldova. Z historie víme, že ani on neměl na podstavci permanentku, a tak místní řemeslníci opět zrenovovali značně poničeného Masaryka. Nechejme našim potomkům, jestli to tam tak vydrží…
Bylo by únavné, kdybych vám vysvětloval, že i sál při hospodě byl sokolovnou, pak kdovíčíms a teď je zase sokolovnou, ve které se pořádají sešlosti městečka. Sál a hospoda Jednoty byly postaveny v akci zet a v nové době zprivatizovány dosavadním hostinským Kurtem Nowotnym, který se vyhnul odsunu díky tomu, že byl za války Němci uvězněn za krádež a po válce se rychle oženil s Češkou.
Dosavadní starosta se jmenoval Josef Josef a místní mu přezdívali dvojitej Pepa. Byl však obviněn starou Hruškovou, že si dotace z EU určené na čerpací a čisticí stanici čerpá pro potřeby vlastní, vlastní rodiny a vlastní milenky. Bylo to těžké obvinění a než to orgány činné v trestním konání vyšetřily, raději dvojitej Pepa skonal, hlasitě popíraje všechna obvinění, v náručí milenky, která si též na nějaký ten fondík EU již zvykla. Po pohřbu se městečko rozdělilo na několik skupin, které se servaly před sochou Masaryka, jenž jim to tiše sekundoval.
V obci byl také kostelík, omšelý a oprýskaný. Dvojitej Pepa neměl rád lidovce a faráře Osolsobě tuplem. A tak kostelík dále oprýskával a omšel.
Končila mikulášská nadílka, kterou pro děti zorganizoval Maternity klub v čele s předsedkyní Hruškovou a hostinskou Nowotnou. Akce se líbila až na skutečnost, že se nedostavil objednaný čert. Paradoxně ho chtěl nahradit stůj co stůj podnapilý lidovec Anděl, který se na vratkých nohách motal mezi Mikulášem a Andělem kostýmovaným, tedy pravým. K zábradlí ho přivázal místní svalovec zvaný Stalone a odvázal ho až po nadílce, nedbaje jeho vytí připomínající modlitbu muezzina na ochozu minaretu.
Každá zdařilá společenská akce má svůj správný konec v hospodě. Tento progresivní názor odolával všem společenským změnám a platil i po mikulášské nadílce. Chlapi se houfně přesouvali do hospodské místnosti a zabírali štamgastská místa. Pospíchal i farář Osolsobě, který udělil nadílce požehnání a lidovci Andělovi napomenutí. Zdravici pronesl i místostarosta zvaný Chameleón a pronesl ji jménem „napříče politickýho spektra,“ jak uvedl. Chameleón během zasedání na radnici dovedl zdatně měnit názory. Kdosi mu to začal počítat a rekord místostarosty z jediného zasedání se zastavil na čísle 22. Ale nebylo nikde psáno, že rekord tímto komunálním politikem nebude překonán, byť v příštích volbách ho na kandidátku již nechtěl nikdo z „napříč politického spektra,“ ať se Chameleón snažil sebevíc. Osolsobě měl s lidovci před nadílkou poradu a v hospodě chtěl frontálně zaútočit. K tomu účelu koupil ze svého ( přesněji z kostelní pokladničky ) rundu rumu pro všechny, vč. nezletilého Stalone, kterého se bál, stejně jako „statný“ padesátikilový policista Chabroň, který nevypadl z uniformy jen díky četným řemenům, jimiž byl opásán víc, než přikazoval vnitřní řád o nošení uniforem.
Hostinský Nowotny točil a nosil pěnivé půllitry ostošest a chlapi s několika ženskými z Maternity klubu se vášnivě přeli o nové kandidátce. Ani si nevšimli, že do hospody vkročil rohatý chlápek v kostýmu čerta. Posadil se v koutě a pichlavýma očima rentgenoval místnost. Všiml si ho až po notné chvíli hostinský a otázal se, co bude pán pít.
„Limonádu, tu černou, kofolu,“ pronesl bručákem a povytáhl na záda kožich.
„Snad fám néni hic?“ zeptal se s přízvukem Nowotny. „Je tu hic jak f pekchle.“
„Jo v pekle…,“ zasnil se chlápek, „co vy o tom víte?“
„Hele, chlapi…“ radní Metlička se zvedl a ukázal prstem do kouta. „To je ale blbej fór, co?!“ všichni se otočili do kouta a zahučeli. Hostinský odběhl k výčepu pro kofolu a Metlička se vydal k pozdnímu hostovi. Posadil se u jeho stolu.
„Nazdár, to jsou nám ale hostí, kde se flákáš, chlape? Dyk už je dávno po nadílce.“
Nowotny přinesl kofolu a vyrobil znamínko na účtenku. Udělal krok dozadu a zůstal stát.
„Co to piješ?“ zhnusil se Metlička. „Si čert, tak budeš chlastat čerta! Hele, Kurt, nalej mu čerta…a vůbec, co tu sedíš sám, pojď k nám, vole!“
Metlička se zvedl a přesvědčil hosta v kostýmu čerta, aby přisedl ke společnosti.
„ A jak se jmenuješ, jak ti máme říkat?“
„ Satanitis,“ zahučel neochotně.
Metlička na okamžik změnil barvu. „Ty jsi Řek?“ zeptal se útočně a vzteky zbělal. Na zájezdu v Řecku ho kdysi podvedla manželka s místním plavčíkem a od té doby přestal uznávat vše, co mělo původ v Řecku. Jeho odpor byl tak silný, že se nenapil ani kdysi tak oblíbené Metaxy.
Neznámý zavrtěl hlavou.
„Kde jste se, chlape, toulal?“ Hrušková vyřkla dotaz za všechny.
Hostinský přinesl frťana čerta a postavil na stůl.
„Na mě,“ ukázal Metlička na svůj lístek a Nowotný zakroužil tužkou.
Metlička zvedl svůj decáček rumu: „Tak na zdraví, panstvo,…ty taky, šup, šup,“ nabádal kostýmovaného umouněnce. Ten se ošíval, ale byla na něj přesila, a proto do sebe kořalku zvrátil. Vydechl a udělal: „Blllllbllll.“
„Vidíš, vole, a eště seš stylovej,“ domníval se drze Stalone a v duchu odhadoval, jestli by vetřelce přepral.
„To těžko, chlapče,“ pronesl cizák a v očích mu zajiskřilo. Stalone se zarazil a ulekl.
„ Co těžko?“ zeptal se farář?
„ Ale nic, ale nic,“ zabručel host a napil se kofoly.
Hrušková stále čekala na zodpovězení dotazu, kde se toulal a připomněla mu to znova.
„Nejsem odsud,“ neochotně se rozpovídal neznámý. „Poslala mě sem moje firma, musím tu udělat nějakou práci. Možná, že tu budu muset i nějaký čas zůstat. Je tu někde ubytování?“
Chlapi se po sobě podívali.
„Na jak dlouho?“ zeptal se Metlička, který chtěl kandidovat na starostu, ale farář a lidovci podporovaní komunisty hrozili, že s jejich hlasy nemá počítat.
„Asi to bude delší,“ posmutněl kostýmovaný čert. Farář se nepokojně zavrtěl; něco ho napadlo.
„A jste věřící, pane?“
„Každý je věřící, velebný pane,“ pronesl temně host. „Někdo věří v peklo, někdo v nebe, jiný zase ve spravedlnost a někdo v peníze.“
Metličku nezajímaly filozofické úvahy o víře a doloval z příchozího, ze které je firmy.
„Infernoimport ltd.,“ prohlásil chlápek a dopil zbytek kořalky.
Farář se zamyslel a opilý Anděl se chichotal. Metlička zavrtěl hlavou: „To je ale blbej název, to ti teda řeknu, kamaráde Satulisi!“
„Já ho nevymyslel a jmenuji se Satanitis.“
„Ale to máš jedno…, jen mě tak napadlo…, víš co, nechtěl bys u nás zůstat? Potřebujeme do naší partaje ještě jednoho, abychom měli většinu…“
„Tak to zase prrrrrrrr!“ Farář Osolsobě si poposedl. „Pán říká, že je věřící, tak jeho místo je ve straně lidové!“
Anděl opilecky přitakával. Druhý lidovec Opasek se vmísil do hovoru: „Poslyš, bratře, mezi námi ti bude nejlíp. Seženeme ubytování…napadlo mě, víš, Mařka Svatá ovdověla, je to pěkná baba, k tobě by se hodila…“
„Jen jestli by mě chtěla,“ zapochyboval Satanitis.
„Tebe? Všema deseti, to si piš, bratře!“ Opasek se vžil do role kecala stoprocentně. „Je sama, bezdětná, má auto, pěkný baráček…“
Metličkovi otekla hlava. „Svatou? Jak může lidovec nabízet Svatou, když je Mařka komunistka?“
„ Ale jmenuje se Svatá a to je naše parketa!“ Opasek si to nedal vymluvit.
„ Jen jestli by tu mrchu vůbec chtěl,“ mínila Hrušková, ale farář Osolsobě ji okřikl: „Hrušková, jak to před naším hostem mluvíte?“
Farář sáhl do záňadří a vytáhl přihlášku do strany lidové. „Když to podepíšete, tak vás ubytujeme u Mařky Svatých v domku č. 666 a dopíšeme vás na naši kandidátku. Tak podepíšete?“ Farář Osolsobě se sladce usmíval.
Metlička se zvedl: „Hele, mladej, jestli to těm černoprdelníkům podepíšeš, tak jsi u mě mrtvej muž. A tu kořalku mně zaplatíš!“
Čert se zamyslel. Kývl na hostinského a objednal všem rundu čerta. „Já tady mám práci, musím ji nejdřív dodělat.“
Metlička do něj zabodl ukazovák. „Ale pak podepíšeš přihlášku do naší strany!“
Čert se mnohoznačně usmál. „Nejdřív mně řekněte, kde tu bydlí starosta Josef Josef.“
Společnost ztichla. Farář si prsty nervózně přejel tvář. „A co mu chcete?“
„No, musím s ním mluvit, má nějaké závazky u naší firmy.“
Hrušková plivla jedovatou slinu: „Já to říkala, že má dluhy i v zahraničí..!“
Osolsobě se na Hruškovou ostře zadíval, baba zmlkla a pod vousy něco mrmlala. Osolsobě pak položil ruku na cizího hosta: „Víš, synu, včera jsem ho vypravil na cestu, ze které není návratu. Dvojitej Pepa zesnul v Pánu a včera měl velký funus.
Satanitis zbledl a na čele mu vyrazily krůpěje smůly.
Farář se usmál: „Nic si z toho nedělej, synu. Podepiš, u nás se budeš mít dobře!“
Čert si objednal dvojitou kořalku. Celou ji do sebe vhodil: „To ale bude průser, zase pozdě…, to už mně neprojde…, starej mě degraduje…, velebný pane, dejte sem rychle tu přihlášku a jdeme k Mařce Svaté!“
