„Šéfe, je vám něco?“ Udivená asistentka v černých, upjatých šatech podtrhujících její štíhlou postavu, se s kouřícím šálkem vonné kávy v ruce zadívala na svého nadřízeného. Šéf se nepohnul a jen s očima upřenýma do svítících barev obrazovky strnule pozoroval výjev. Asistentka opatrně položila kávu na stolek vedle šéfa a opakovala otázku.
Nic.
„Šéfe, proberte se!“ Žena v černém zatřepala ramenem zkamenělého muže. „Nemám zavolat doktora?“
Bíbratý vědec se zvolna otočil. Jeho pohled mířil skrz subtilní dámu a dutým, monotónním, cizím hlasem začal vyprávět:
„Já jsem Alfa a Omega, říká Europeus Bůh. Ten, který je a který skrze referendum přichází. A otočil jsem se, abych viděl hlas, který se mnou mluví, a když jsem se otočil, viděl jsem dvanáct hvězdiček v modrém poli. A uprostřed modrého pole někoho podobného synu člověka, jenž oblečen byl v šedivý dvouřadý oblek, lebka holá a oči jako ohnivý plamen. A v pravici měl dvanáctiramenný svícen s dvanácti hvězdami a z úst mu vyčnívala dlouhá hlaveň samopalu. A když jsem ho viděl, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý.“
Černé asistence poklesla čelist a chystala se zeptat…
Zcepenělý muž však hovořil dál: „ A vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se, já jsem První a Poslední a teď budu žít celou věčnost a mám klíče od smrti-hádu. Proto zapiš věci, které jsou a věci, které se stanou po nich. Pokud jde o posvátné tajemství dvanácti hvězd, které jsi viděl na svícnu v mé pravici, to znamená dvanáct eurokomisařů a dvanácte ramen svícnu znamená dvanácte členských států. A já znám tvé soužení a chudobu, ale ty jsi bohatý a rouhání těch, kteří říkají, že jsou Češi a přece nejsou, ale jsou chrámem Satanovým. Pohleď, Ďábel bude stále další z vás vyvrhovat z Unie, a ty se ale prokaž věrným až do konce. Pohleď, chci dát ty z chrámu Satanova, kteří říkají, že jsou Češi a přece nejsou, ale lžou, pohleď, chci je přimět, aby přišli a vzdali poctu před tvýma nohama a přiměji je, aby poznali, že jsem si tě zamiloval. A potom jsem uviděl otevřené dveře v nebi s nápisem EU – Brusel a hlas znějící jako Óda na radost – vystup sem nahoru, ukážu, co se stane.“
Asistentce se podlomila kolena a těžce dosedla na židli vedle svého vizionářského šéfa. Čelist dámy se na své místo nevrátila a hlas muže se dutě rozléhal prosklenou kanceláří. „A potom jsem procitl v moci ducha a pohleďme, na svém místě na nebi byl zlatý trůn a na něm někdo sedí, je vzhledem jako jaspis a červeně zbarvený drahokam, a kolem dokola trůnu duha, vzhledem jako smaragd. A kolem dokola trůnu je dvanáct trůnů a na těch trůnech dvanáct eurokomisařů oblečených do bílých tesilových obleků a na jejich hlavách zlaté bejsbolové čapky. A z trůnu vycházejí hromy a blesky a před trůnem hoří dvanáctero ohnivých lamp a ty znamenají dvanáctero Euroduchů. A uprostřed trůnu a kolem trůnu čtyři živí tvorové, kteří jsou plni očí vepředu i vzadu. A první živý tvor podoben je lvu, druhý mladému býku, třetí živý tvor má obličej podobný lidskému a čtvrtý podoben je letícímu orlu. A pokud jde o živé čtyři tvory, každý z nich zvlášť má šest křídel, kolem dokola a vespod jsou plni očí. A dnem i nocí nemají odpočinek, neboť říkají – Svatý, svatý, svatý je Europeus Bůh Všemohoucí, který byl, který je a který přichází.“
Dutý hlas šéfa auditu Libora se neznatelně zlomil a zkoprnělá sekretářka se začala třást, když šéf auditu Libor dále pokračoval: „A viděl jsem v pravici Toho, který seděl na trůnu, svitek popsaný uvnitř a po rubu, pevně zapečetěný dvanácti pečetěmi. A viděl jsem silného europoslance, který mohutným hlasem provolával: Kdo je hoden otevřít svitek a rozlomit jeho pečetě? Rozplakal jsem se, protože nikdo nebyl shledán vhodným. Přestaň plakat, řekl europoslanec, pohleď, lev, který je z kmene praotce Čecha, zvítězil, aby otevřel svitek a rozlomil jeho dvanácte pečetí. Lev se napřímil, zapráskal ocasem se štětkou a v hrozných packách rozlomil první pečeť. A viděl jsem, vyjel bílý vlak TGV (neplést s TGM) a Johanka z Arcu s pancéřovkou v kokpitu vlaku spěchala vstříc k vítězství. A když rozlomil druhou pečeť, zarachotil tank jménem Leopard, s kancléřem ve věži, jenž tiskl prst na spoušti kulometu, to aby odňal neposlušnost. Třetí pečeť s prasknutím se rozlomila a z ní se vyřítil rols royce s královnou za volantem a princem s lahví whisky v roce, aby demonstroval nepoddajnost. A tak se lámaly další a další pečetě, vyjížděly vozy a povozy, až z té poslední, dvanácté, bosky vyběhl černovlasý chasník s nápisem Greece na triku a v ruce držel rozbalený toaletní papír.“
Ještě že jsem zapnula diktafon, pomyslela si v lehkém jakoby omráčení asistentka a v transu zírala na vědce, jemuž byla pravou rukou. Ten však rozvíjel své vidění: „A tu květen přišel, vzduch prosákl alergeny a na západě, jihu i severu se zvedla ramena závor. A proti vlakům, tankům, povozům aj vozům se vyhrnuly davy. Aj viděl jsem subalterní ministerské úředníky, jak ve vyleštěných lízinkových autech s přívěsnými vozíky a lopatami s krumpáči a servilně vymalovanými prdelemi na dveřích svých plechových model jsou připraveni za mrzký cent kopat pro slávu silných, z čehož by také něco káplo. Aj dále, viděl jsem hordy chtivých, prolhaných novinářů, jak klávesnicemi lživými zkreslují co bylo, je a má být, aj viděl jsem táhnout advokátní kanceláře plné mazaných supů, jak vymýšlejí fígle, na jejichž konci jim padají, do náručí nestoudně chtivých, hory euro bankovek. Aj i viděl jsem, jak zloději, podvodníci, tuneláři i všelijaká cháska podsvětní zakládají ligu na obranu lidských práv, viděl jsem černé Romy, jak prchají po zemi, po vodě i vzduchem, viděl jsem muže v uniformách, aj oni korupčení pilují a podobné muže bez uniforem, jak sledují jeden, ve dvou, ve třech ba i čtyřech vždy jednoho občana či občanku. Celý ten hemžení chumel byl tlačen dalšími chumly hulákajícími tu maďarsky, tu šišlání polské se ozývalo, aj melodická slovenčina zaznívala, aj jazyky jiné, kterýchž neznal jsem.“
„Ale to už musím nahlásit,“ kontrovala svědomitá asistentka a pohleděla odbojně na vedoucího auditu. Šéf ale neslyšel a vedl si svou: „Tu zahřmělo se, aj klikatý blesk propálil náhle se ovinulá mračna a z tanků, vlaků i povozů dalších, ba i okolo lehce oděného Řeka se začala rojit mračna kobylek, která v mračných šicích zaútočila na tlačící se davy a začala požírat jim oděv, ba i vlasy a chlupy, ba i jejich plechové nádhery.
Tu zadula odkudsi trouba plechová a po mračnech kobylek z děr potkani, krysy a jiné němkyně vylézali a vrhali se na zásoby jídla chumlů a žrali a žrali.
Pak na zemi vytvářely se stupně, ze kterých chumly padaly, aj se pomlacovaly, aj někteří i zabiti byli. Na nejvyšších stupních zůstávali jen ti nejzdatnější, oni veskrze politiky a policisty bez uniforem byli a dopředu stupně rezervované měli. Na spodních se zuby nehty drželi novináři, advokáti, policajti v uniformách a vládcové podsvětí. Pod stupni pomláceni zůstali ostatní a aj jim dávány koule na nohu nebo železa na ruce byly.
Spustila se potom prudká voda, aby aj ona smyla všechen ten hnus, co zůstal ve vzduchu. A pak…“
Zadrnčel telefon. Libor, šéf auditu, sebou trhnul a málem spadl ze židle. Asistentka byla rychlejší a zvedla sluchátko. „Ano pane hejtmane, vyřídím.“
Pravá šéfova ruka se chvíli vrtěla na židli a pak s vytřeštěnýma očima vyřizovala: „Máte jít za čtvrt hodiny k hejtmanovi! Zkouší se modelovat situace, jak to bude vypadat v prvních hodinách našeho vstupu do Evropské unie…“
