Před autoparkem píseckého průzkumného praporu stála vejtřaska. Její řidič, malý svobodník naditý do maskáčů průzkumáků, seděl znuděně v kabině a co chvíli otočil hřbet ruky k očím a díval se na hodinky. Dopolední pozdně zářijové slunce už nemělo tu sílu, ale přes zadní sklo sílilo a dralo se do kabiny, až řidiči začal na krku stékat malý čůrek potu. Svobodník se otráveně otřel, otevřel dveře a seskočil na zem. Zašátral v horní kapse blůzy a vytáhl tabatěrku. Zalovil v kapse kalhot a vytáhl kapesník, který se spíše podobal hadru na čištění bot. Podržel ho druhou rukou, ve které už svíral tabatěrku s cigaretami a hledal v kapse dál. Marně. Zápalky v ní nebyly. Voják se rozhlédl. Nikdo nikde, jen občas se od budovy praporu ozvalo hromové : „Civiiiil…“
„Jen se neposerte!“ Svobodník závistivě nakopl vztekle kamínek, který se odrazil od pneumatiky náklaďáku.
„Já si snad nezakouřím,“ pronesl malomyslně a ještě jen tak zkusmo, pořád s kapesníkem v ruce, přejel kapsu na pravé nohavici. Rozjasnil tvář a přesvědčil se hmatem ještě jednou. Byly tam. Kapesník putoval na správné místo a za chvíli svobodník natáhl kouř do plic. Opatrně se rozhlédl a spálenou sirku odhodil na zametenou dlažbu. Byla rušivě vidět a tak ji nohou odsunul až za kolo.
„Co to vyvádíte, Boháč?“
Praporčík Mrzena ze spojroty byl známý otrava, který se vyžíval v nejrůznějších kontrolách. Kontroloval výstroj a výzbroj, kontroloval vycházkové knížky a chtěl kontrolovat i v kuchyni, ale z ní ho kuchaři vyhodili a žalovali stravovacímu náčelníkovi, který praporčíka seřval a kontroly mu příkře zakázal. Mrzena ještě zkoušel kuchařům udělat nějaké dusno, ale ti mu naservírovali tak přísnou redukční dietu, že se jal přehodnocovat svůj vztah ke kuchařským separatistům, až posléze, když se musel dokrmovat za vlastní peníze v armě a zhubl o několik kilo, jim dokonce začal udělovat pochvaly, za což si vykoledoval u ostatních pohrdání a u kuchařů výsměch. Nicméně, postupně změkli i kuchaři a vyléčený Mrzena začal jíst normálně.
Boháč popotáhl z cigarety. „Čekám a už mě to leze na nervy!“
„Na co čekáte, Boháč?“
„Vezu kluky z radioroty na nádraží. Každou chvilku musí dorazit. Rychlík jede za..“
Boháč se podíval na hodinky, „rychlík jede za půldruhý hodiny.“
„Tak ty frajery z radioroty, jo ? Hnal bych je na nádraží pěšky! V čele s frajerem největším!“
„Jakým?“ Boháč nevěděl koho Mrzena myslí.
„Macháčkem. Blbeček…myslí si, že když boxoval, že se před ním každej posere!“
Karel Macháček byl mimořádně povýšen do důstojnické hodnosti podporučíka za vynikající výsledky na odloučeném pracovišti Bučina. Macháček a jeho rota se bez bažantů vrátili do mateřského útvaru v Písku dva měsíce před koncem prezenční služby a připravovali podklady pro výcvik nových vojáků, kteří narukují v říjnu.
Karel Macháček, už bylo hodně šero, šel jednou po kasárenském dvoře. Měl maskáče a na nich tmavou, málo znatelnou hvězdu podporučíka. Byli z Bučiny v Písku dva dny a Karel si byl koupit občerstvení v armě.
„Vojáku,“ ozvalo se příkře a za budovou se vynořil Mrzena. „Vojáku, kde máte čepici? Jak chcete zdravit? A co to máte za obutí?“
Karel se otočil a uviděl důležitě se tvářícího praporčíka, který se nudil a hledal oběť k povyražení. Podporučík Macháček měl čepici v kapse a na nohou pantofle, měl vojnu už tak nějak na háku.
„Trhni si nohou,“ pravil přátelsky Macháček a chtěl pokračovat v chůzi.
„Cože?“ Mrzena byl na mrtvici. „Jak to se mnou mluvíte, vojáku? Okamžitě ke mně!“
Karel se znovu otočil na vetřelce a důrazně rozkázal : „Stůjte v pozoru, když se mnou mluvíte, praporčíku? Vy neznáte řády?“
Mrzena znejistěl a pokročil ke Karlovi. Pak si všiml matné podporučické hvězdy. Vyvedlo ho to z míry. „Soudruhu podporučíku, promiňte, myslel jsem, že jste svobodník…“
Macháček mu vpadl do omluvy : „Poslyšte, jestli mě nebo moje kluky, budete těch pár tejdnů, co tu ještě budeme, buzerovat, tak si vás tak podám, že budete litovat…a táhni, někam, ty mozku zelenej…!“
To praporčík Mrzena nemohl skousnout a strojil Macháčkovi nenápadné pasti, aby se mu pomstil. Když byl nablízku velitel praporu podplukovník Hanzelka, občas utrousil jedovatou poznámku, ale všechny jeho snahy se míjely účinkem. Byl opatrný, Karla se bál a věřil, že by si ho Macháček podal, jak slíbil a tak byl takový skrytý škodič. Karel ho ignoroval a to Mrzenu žralo nejvíc. Teď odjížděli vojáci z radioroty na nádraží a pomsta zůstala nenaplněna. Že by aspoň teď, poslední den? Mrzena se zatetelil v radostném pomyšlení, jak si to s Macháčkem vyřídí.
„No konečně!“ Svobodníkovo zjištění vytrhlo Mrzenu ze začínající euforie. K vejtřasce se blížila skupina civilistů doprovázena velitelem praporu, velitelem výsadkářské roty a velitelem radioroty. Šéf výsadkářů major Katona živě za chůze rozprávěl Macháčkovi něco veselého a oba se nahlas smáli. Velitel praporu vypadal, jakoby se něčeho ostřejšího napil. Pádloval rukama jak na divoké vodě a dodával celé skupině nepopsatelnou komičnost. Když odpádloval k autu, všiml si i salutujícího Mrzeny. Chvíli se na něj díval a vzpomínal, že mu vlastně něco chtěl. Pak mu to došlo.
„Mrzena,“ velitel se trochu zhoupnul, „Mrzena, četař Trnka si podvrk´ kotník nebo co, takže jsi se objevil právě včas a na správném místě.“
Mrzena se nechápavě zadíval na velitele praporu a hned ho napadlo, že se měl raději někam zašít, Macháček Nemacháček.
„Hele, praporčickej,“ velitel žoviálně přimhouřil oko, „teď jsem tě právě jmenoval velitelem vozu a pofrčíš tady,“ podplukovník se pravačkou rozmáchl do půlkruhu a zavrávoral, „s našima čerstvýma záložkama na nádraží.“
„Já?“
Mrzena se vylekal.
„Jak dlouho jsi, Mrzena, na vojně?“
Plukovník si zastrčil palce za řemen dohody a výsměšně si praporčíka merčil.
„No, bude to pět let.“
„Pět let, pět let…“ velitel praporu se s úsměvem podíval na záložáky. „Tihle kluci byli na vojně jen dva roky. No, Macháček, řekni tady Mrzenovi, jak odpoví voják, když mu nadřízený vydá rozkaz!“
Macháček v civilu se vypnul do pozoru a s úsměvem přes celou hubu řízně zařval : „Provedu!“
Všichni kluci i jejich vojenský doprovod se zlomyslně chechtali. Mrzenu nijak zvlášť nemuseli a tohle jim přišlo jako vítané zpestření před odjezdem domů do civilu.
Mrzenu chytl vztek a nejraději by vytáhl pistoli a střílel, kdyby ovšem nějakou u sebe měl. Takhle jen, celý zbělelý vzteky zamumlal: „Provedu.“
Podplukovník Hanzelka pokýval spokojeně hlavou.
„Tak a teď syp do vejtřasky, at to kluci stihnou!“
