Drásavé ticho. Stěny šumí do beznaděje,
která mozek masíruje.
Najednou…
ze všech stran chraplavě se směje,
jako hloupý šašek, jenž mnohokrát
za spektákl všchno splete.
Prudkou vášeň chci sobě přibrat
a strhnout masku trpitele…
však humor jaksi nepřichází,
když čekáte v smrti cele!
Bezduchý a bez naděje, za mřížemi
svítá…
a už slyším kroky klíčníkovy,
venku probouzí se dav chtivý krve.
Jsem bez života, ještě víc než prve,
v duchu cítím čepel ostrou…
proniká krkem a stíná hlavu moji…
provází mě táhlý sten,
dřív mrtvý jsem, než popraven.
