Do hábitu se převlík´čas
a beze spěchu mši jara celebroval.
V nebeské galérii visely nádherné obrazy,
co malíř, to Mistr, Pan,
střídají se Boticelli, Rubens i Tizian…
Žasnu a krev mi v žilách horce tepe,
hrdá čela, vlasů žíně, do omdlení křivky ladné.
Jsou to víly, zírám nikým nerušen,
plátno horké i když chladné,
já omámen zrozením Venuše.
Všechno žije, do oken se láska tváří,
slunce mešní chutná víno,
na Olympu Afrodita růže chystá,
by čas je naklad´ na oltáři…
Od Adama k arše z Araratu i potom dál,
Čas neúnavně diriguje, nemá těla
nemá tváři.
Trylek vytváří radosti grál,
která beznaděj člověčí smyje,
do hloubky temného vesmíru svál,
vteřinu Velkého třesku symfonie…