Kroky do prázdna – výňatek z románu

II. část

/1./

JUDr. Studihrad seděl na Výsluní s partou chlapů-štamgastů u tradičního stolu. Ve venkovní, zahradní části i uvnitř restaurace bylo natřískáno, jak vražedné vedro zahnalo žíznivé chlapy a nemnohdy i slabší pohlaví do osvěžoven. U výčepu byla fronta a lidi si odnášeli půllitry ven, protože tam obsluha nechodila, jen pro prázdné půllitry. Tomáš stál u pípy a točil pěnivý mok. Servírka Pavla běhala po hospodě s plnými sklenicemi a malovala čárky na položené účtenky. Tomáš jí dával přednost před stojícími ve frontě, takže pivaři v hospodě měli zajištěn lepší přísun než ti venku.

     Studihrad seděl pod oknem na dlouhé, dřevěné lavici a vedle sebe měl položenou diplomatku. O něco se vášnivě přel s Jardou Klíbalem, který pil zásadně jen malá piva. Doktor jim říkal s despektem dětská, ale Jardovo přesvědčení, že takhle vypije mnohem méně piva,  když pije svých osm piv malých, nevyvrátil. Osm byla jeho dávka, ať ji konzumoval v třetinkách nebo půllitrech. ( Alespoň to tvrdil.)

     Jak Studihrad uviděl Kryštofa zvedl ruku. „Tady jsem, pojď sem, držím ti místo.“ Zvedl diplomatku a zasunul si ji pod zadek. „Kde se flákáš,“ zeptal se vyčítavě a Kryštof viděl, že na jeho účtence jsou již tři čárky.

     „Něco jsem měl ještě v práci,“ zahučel na omluvu a přisedl si k advokátovi a pozdravil se s ostatními u stolu. „A pak,“ dodal vyčítavě, „jako kdybys nevěděl, že cestovka má největší fofr právě v létě…“

     „No no,“ opáčil se zvednutým obočím jurista, „ stejně seš furt v prdeli a maká za tebe akorát ta tvoje sekretářka. Ten tvůj krám můžeš klidně řídit vocuď z hospody a nikdo nepozná, že tam nejsi!“

     Kryštof viděl, že dneska se asi nic moc nového o společném podniku nedozví a tak lačně sáhl po půllitru, který se před ním objevil, když Pavla prolétla kolem jejich stolu a doplnila pitivo žíznivcům, stačíc ještě v rychlosti malovat na papírek čárky. Zhluboka se napil a položil sklenici na stůl. Byla prázdná.

     „Tam je horko jako na rovníku,“ pronesl s převahou advokát a s pochopením hleděl na prázdnou Kryštofovu sklenici.

     „Jak dlouho tu sedíš?“ Kryštof se pootočil na Studihrada a chtěl nějak zahájit hovor.

     „Přišel jsem asi patnáct minut před tebou,“ řekl utrápeně doktor.

     „Proč to říkáš tak smutně?“ podivil se.

     „Protože jsem si vytvořil náskok a ty ho budeš muset dohánět!“

     „Proč dohánět, prostě máš náskok.“

     Doktor lítostivě pokýval šedivou hlavou. „Když mám rozdílný objem alkoholu v krvi, tak to si nebudeme rozumět. Musíš mě dohnat, aby se to vyrovnalo!“

     „To by snad nebyl takový problém,“ domníval se Kryštof, „to by ale museli rychleji nosit. Je tady nátřesk a tak to nebude nic moc. A dneska tu Gábina není?“ zeptal se ještě zbytečně. Gábina se mu líbila víc než Pavla.

     „Měla šichtu včera,“ prozradil na sebe Studihrad, že i včera zde hostoval.

     „Minule řikala, že ji ten zrzavej, to jako ty, nasral, když jsi ji plác přes prdel,“ bonznul Míla, který se až dosud pasivně účastnil jejich promluv.

     „No jo, přehnal jsem to,“ uznal Kryštof a natáhl se pro novou sklenici piva, kterou mu servírka Pavla podávala přes stůl. Hned na to mu podala i tužku a poprosila ho, aby si čárku udělal do účtenky sám. „Byl už jsem nalitej,“ vyjevil nahlas důvod jeho nevídaného excesu.

      „Víš co se mi dneska stalo?“ otázal se směrem k doktorovi. Volal mě můj společník z Mostu, že rozvazuje pracovní poměr a odchází.“

      „Jak může společník rozvázat pracovní poměr?“ zeptal se malý doktor útočně. „Ty máš přece eseróčko, ne?“

      „Ale ne. Mám cestovku na fyzickou osobu, je to na můj živnosťák,“ vysvětloval už poněkolikáté Studihradovi právní formu svého podnikání.

     „Ty si pleteš pojmy s dojmy,“ řekl povýšeně  advokát a dopil svůj půllitr.

     „Počkej,“ řekl smířlivě, „Ludva Kracík, přece ho znáš, se mnou uzavřel jen takovou smlouvu, jinak je v pracovním poměru.“

     „To jsou všechno kecy,“ rozčiloval se Studihrad, „ukaž mi jakou smlouvu, strašně rád bych ten paskvil viděl. To známe, vy si vymyslíte nějakou blbost a když pak dojde na lámání chleba, tak to ani excelentní advokát nedá dohromady ,“ šermoval pěstičkou před Kryštofovým obličejem.

     „Ach jo,“ povzdechl si, já se ti přece na nic neptám, já ti jen chci říct, že mostecký kolega chce k třicátému září odejít…“

     „Tak mu k tomu švihni ještě dva měsíce navrch…“

     „A budu ho ještě dva další měsíce zbytečně živit,“ byl rozmrzelý Kryštof. „To jsem ti říkal jen tak bokem. Já hlavně potřebuji poradit v tom společném podniku s těmi Řeky…“

     „Áno, áno,“  přikyvoval s pochopením advokát. „Nedáme si ferneta?“

 

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Kroky do prázdna – výňatek z románu

/40./

„Samozřejmě. To není problém. Poslyšte, nejlépe by bylo, kdybychom se domluvili osobně.“ Kryštof na své židli jen nadskakoval a uctivě vybíral slova. Pak vzal diář a zapsal si nějaké údaje. „Tak se těším a na shledanou.“ Jemně položil telefonní sluchátko a mrkl na Ludvíka, který ho se zájmem pozoroval.

„Ty vole,“ neudržel se Kryštof, „týdenní Řecko!“

„Tě bůh, jestli to takhle bude pokračovat, tak máme vyhráno,“ pronesl věštecky Ludva. „A kdo to chce odjet?“

„ASS neboli Asanační a sanitární služby Ústí.“

„Jak na nás přišli?“ divil se Ludvík. „To už jsme tak známí?“

„Známí teprve budeme, hlavně po tiskovce, ale teď je to prostě tím, že v ASS mám známého náměstka ředitele. A jak je vidět, známí jsou známí,“ pochvaloval si. „Až se vrátí Iveta ze Slovače, tak to musíme rozjet.“

„Víš,“ ošíval se Ludvík, „já už ti chci od rána… tedy rád bych s tebou o něčem závažnym mluvil,“ lezlo z něho jak z chlupaté deky.

Jeho kolega položil diář a propisovačku a pozorně se na něj zadíval. Kracík uhnul očima, vytáhl rychle kapesník a hlučně se vysmrkal. Pomalu ho zastrkoval zpátky do kapsy.

„Jsem jedno velké ucho,“ konstatoval Kryštof a čekal, co z Ludvy vypadne.

„Já…, víš, jak jsem ti tenkrát říkal vo tý Blance z Mostu…?“  Trochu se zajíkal.

„Nevzpomínám si,“ vrtěl hlavou Kryštof.

„No, jak…, no zkrátka, budu se ženit.“ Ludvík si oddechl a upřel oči na Kryštofa.

„Ale to je prima, to ti gratuluji!“ Kryštof se upřímně rozzářil a podal Ludvíkovi ruku.

Ludvík ji opatrně stisknul a hned pustil. „Víš, Blanka je bezva. Má docela dobré postavení ve firmě, umí účetnictví, mluví perfektně anglicky, to můžeme v budoucnu docela využít,“ nabízel svoji budoucí ženu.

„To jo, to bude fajn,“ souhlasně si pochvaloval Ludvovu informaci Kryštof. „A ona se k tobě nastěhuje?“ vyzvídal dále.

„No právě… víš, o tom chci s tebou hlavně mluvit,“ byl najednou nejistý fešácký inženýr.

„Co?“ nechápal Kryštof.

„Víš, že by byla blbost držet a platit dva byty?!“

„No jo, byla,“ připustil.

„Tak byla,“ opakoval Ludva.

„A co já s tím?“ nechápal Kryštof.

„No,“ soukal ze sebe Ludvík a potilo se mu čelo. „Blanka má v Mostě byt v osobním vlastnictví, tři plus jedna, tak bych se k ní nastěhoval.“

Kryštof zavrtěl hlavou. „A  to chceš dojíždět? To tě teda lituju. Já jsem po vojně jezdil jen do Bohosudova a měl jsem toho plné kecky. To máš za dva dny tři šichty…“

Ludvík ho přerušil: „Počkej, Christobale, my to chceme řešit progresivněji…“

Šéf nadzvedl obočí a pozoroval potícího se kolegu.

„My bysme s Blankou otevřeli v Mostě pobočku Kryotouru a vybavili bysme ji nábytkem z toho mého bytu. Blanka by nám ještě dělala účetnictví… víš přece, jakej seš lempl na doklady!“

Ludvík potřeboval přejít do útoku. Jeho Blanka byla pragmatická. Ludvovi nabídla veškeré zázemí, včetně finančního zajištění v případě nouze. „Nastěhuješ se ke mně, přemluvíš tvého kolegu o zřízení pobočky v Mostě, já budu dělat účtařinu na živnostenský list a tu frajli, která by nám jen odčerpávala prachy, tak tu vyrazíte a uvidíš, jak to všechno bude šlapat. ( Ivetu upřímně nenáviděla a hrozně na ni žárlila) Musíš bejt tržní,“ přerušila pokus o Ludvíkův vstup do diskuse a tak teď Ludva hledal parketu, odkud by mohl bodovat. Dobře znal chronickou Kryštofovu nechuť ke všem dokladům a účetním pracem, které hraničily takřka s fobií. Musel ale být opatrný. Věděl, že Kryštof není žádný ranař nebo tvrďák, který by jednoduše bez skrupulí Ivetu vyhodil i když byl na ní trochu naštvaný, protože odjela v době, kdy měla proběhnout tisková beseda s novináři a kdy se dávalo do kupy ještě několik věcí, které nesnesly prodlevu. Musel to udělat sám Kryštof, protože Kracík ještě neměl tu jistotu a cit. Znamenalo to pracovat dlouho do večera a dnes se Kryštof chystal v práci přespat, aby všechno dotáhl, jak si představoval.

„Vždyť víš, že z toho mi hned naskákaj pupínky,“ hájil se se smíchem, když mu Ludvík předhodil doklady.

Teď, pomyslel si Ludvík. „Víš, Kryštofe, my jsme to rozebírali úplně do mrti a je fakt, že situace, tak jak je teďka, není nejlepší. Víš,“ pokračoval odhodlaně, „to, že by Blanka dělala účtárnu, nás zbaví spousty těžkostí a případných nepříjemností“…

Kryštof pozorně naslouchal se sešpulenými ústy. Ludvík najednou dostal strach, ale opanoval se: „Hele, já to vemu nejdřív z tý jednodušší stránky. Blanka už zjistila, že ve Svádově je nejnižší poplatek za svatební obřad a tak se tam vememe. Příští měsíc. No a já bych chtěl, abys mi šel za svědka a Blance ta tvoje Kristýna. A kdybys to nějak zmáknul, tak bych zase ten samej den šel já za svědka tobě a Blanka Kristýně. A koupili bysme nějaký kuřata, trochu uzeniny, veky, trochu bramborovýho salátu… holky by udělaly chlebíčky… taky koupíme ňáký víno… ani by to nepřišlo tak draze… no, co ty na to?“

Kryštofovi poklesla brada. „Vy jste šílenci. Já nejsem ještě s Kristýnkou tak daleko, Ludvo.“

Kryštof byl na rozpacích. Ten nápad měl něco do sebe, ale nevydařené milování leželo na něm jako stín. Byl u Kristýny celou noc, pokoušel se ještě dvakrát, ale psychická bariéra, která ji celou prostoupila, jim  prostě jejich snahy odbourala. Kryštof hned druhý den navštívil svého kamaráda psychologa, který pracoval v manželské poradně. Ten mu poradil , aby nepospíchal, že to samo přijde, třebas nějaký hezký večer, kdy upijou trochu alkoholu…

„No jo, co když to ale nebude fungovat“? zmalomyslněl.

„No tak zkusíme chemoterapii,“ mínil jeho kamarád doktor a tím to pro něj bylo vyřízeno. Kryštof ale zakoušel pravá muka. Najednou měl dost samotářského života. Práce, domov, výjimečně hospoda s kamarády, někdy chvilka ( čím dál tím méně ) s rodiči a zase práce a návrat mezi čtyři stěny. Uvědomoval si, že tak nějak pustne, že nemít pro někoho žít, je sice i pohodlné, ale svým způsobem tragédie. Nemít se s kým dělit o radosti a strasti, nemít děti ( a on věřil, že bude mít ještě s Kristýnou děti, nejradši dvě nebo tři ), to mu najednou připadalo bezvýchodné. Ožil. Ten nápad se mu zalíbil ještě víc. Snad by se to dalo i nějak udělat.

„Tedy, já s ní nejsem ještě tak daleko, abych ji nacpal jen tak mírniks týrniks pod čepec. Ludvo, snad by to mohlo vyjít, kdybychom se sešli všichni čtyři. Zkus nás pozvat na návštěvu s tím, že nám představíš svoji budoucí ženu a při té příležitosti…“

Ludva se zachechtal. „Jo a u tý příležitosti, jo to by mohlo vyjít,“ zachrochtal spokojeně a cítil, že zase začíná nabývat pevnou půdu pod nohama. „Hele, neboj se, šéfíku. Něco vymyslíme. Musíme na tom začít hned makat, protože kdo rychle dělá, dvakrát dělá! Každá ženská se touží vdát, mít děti a tak.“

„Jen kdyby to bylo tak jednoduché,“ povzdechl si Kryštof.

„Ale klídek, osud lidskej je tak složitej, že osud člověka je proti tomu úplný hovno,“ vyštrachal odněkud z mozkových sklepů vzpomínku na klasika a jeho dobrého vojáka, ale pro akční efekt zvolil sprostější výraz, než sám Hašek svému hrdinovi do úst vložil.

„Počkej,“ Kryštof se trochu probral a ošil. „Ty myslíš, že by to v Mostě  mělo nějaký efekt?“

„Určitě!“ přitakával horlivě Kracík. „Blanka má fůru kontaktů na různé firmy. Myslím, že bychom se dobře rozjeli. A kromě účtařiny by měla dobře zmáknout i angličtinu. Má státní zkoušky a kromě toho byla na rok v Anglii… taky se kvůli tomu rozvedla, její starej si našel jinou,“ řekl úplně bez trpkosti Ludva.

„Počkej,“ zarazil Kryštof kolegu. „Iveta přeci umí anglicky bezvadně.

Teď, teď to musím… teď je ta chvíle! pomyslel si znovu Ludvík.

„Víš, Kryštofe, Iveta nám bude dělat jen a jen problémy,“ vyhrkl rychle. „Bude hrabat jen prachy a když nás vysaje, tak se zdekuje někam jinam. Já už ji tak trochu znám.“ Nechtěl, aby si to Kryštof rozmýšlel a útočil dál. „Když jsme jeli do Rakouska, tak dělala všechno možný, aby se mnou mohla chrápat,“ pomlouval nestydatě Ludva a ani se nezapýřil. „Sám si mi přeci říkal, že nechceš, abych s ní něco měl. Hele, fakt by to byl začátek pádu. Teď tady máme nejvíc práce a vona si klidně se svym starym odjede na Slovač a nás tady nechá se smažit. To by ženská, která stojí vo takovoudle práci, neudělala! Dobře to rozmysli, šéfe, ale až se vrátí, tak ji vyhoď a hezky rychle, aby si sebou nestačila vzít věci, co se udělaly!“

Kracík se odmlčel a vyzývavě se zahleděl Kryštofa. Ten ohromeně Ludvíka  poslouchal . Nevěřil vlastním uším. Nejdříve podezíral ho, že udržuje milenecké kontakty s Ivetou, ale pak mu neušlo napětí, které mezi nimi vzniklo po předvádění autobusů. Nepřikládal tomu hlubší význam, ale když Ludva několikrát hrubě odsekl a zvýšil hlas, postřehl, že se mezi nimi něco děje. Nechtěl se ptát nebo nějak vstupovat do problému, řekl si, že to bude nějaká taková krátkodobá bouřka a snažil se toho nevšímat. Odjezd Ivety mu pak udělal čáru přes rozpočet. Nejdřív ji nechtěl pustit a když moc prosila a i Ludvík se za ni přimluvil, pustil ji, ač velmi nerad.

„Ludvíku, vždyť ses za ni přimlouval a teď jí to máš za zlé,“ připomněl mu nechápavě Kryštof.

„Stejně by jela!“

„Tak ty ji chceš vyhodit?“ Kryštof se zvedl se židle a nervózně přešel po místnosti. „Já to fakt nechápu. I když jsem na ni trochu nasraný,“ připustil, „ přece ji nevyhodíme. Jednak to není zase tak velký prohřešek a pak, ta holka je hrozně šikovná…a pěkná!“

„Šikovná sice je,“ rychle přerušil Kryštofův monolog Ludvík, „ale hlavně je šikovná na to, jak odpumpovat prachy. Věř tomu, že bysme brzy zaplakali nad výdělkem, kámo.“

„Kryštof se zastavil u okna a dlouze hleděl nepřítomně ven. Iveta mu připadala velmi schopná, problematice cestovního ruchu rozuměla úplně evidentně. Nebyla na ní vůbec vidět několikaletá přestávka mimo obor. Byla milá k zákazníkům, dovedla vyřizovat všechny záležitosti bez jakýchkoliv potíží, k němu se chovala s respektem, ale bez podlézání a servility. Celkem si ji oblíbil a byl přesvědčen, že hned, jak tomu bude možné, zvýší jí plat. Když chtěla odjet na Slovensko, naježil se, protože to bylo zrovna  v ten nejméně vhodný okamžik. Pak to spolkl a snažil se vše překousat. Nebude přece v začátku podnikání dělat těžkosti. Teď ho Ludvík překvapil, především jeho zášť. Nerozuměl tomu a naneštěstí k jeho horším stránkám patřilo to, že se nechával někdy ovlivnit.

„Hovno,“ řekl nakonec do skla okna, „to bychom si nadělali sami do vlastního hnízda!“

„Jak to můžeš říct, Kryštofe?“ Kracík cítil, že vybudovaná pozice se mu zase ztrácí, ale už se nehodlal vzdát. U Blanky našel, co potřeboval. Obdiv a veškeré zázemí. I finanční a to potřeboval v tuto chvíli nejvíc. Milování s Ivetou bylo sice krásné, ale to bylo pomíjivé. U Blanky, kromě taky vášnivého milování, získal ještě nadstavbu, u ní bylo prostě všechno. Avšak i s tou podmínkou, že Iveta odejde z očí jejího partnera, brzy muže. Každý den dostal večer „noty,“ jak má dále postupovat i další díl jedu. Za pár dní byl Ludvík dokonale zmanipulovaný a jeho vztah ke kolegyni se začal vyhrocovat. Před jejím odjezdem s ní už téměř nepromluvil a když požádala Kryštofa, ihned se přimlouval, jednak, aby zbaběle předstíral, že je všechno v pořádku a jednak, aby mohl její odjezd využít k jejímu odchodu z firmy.

Ludvík musel zase přitlačit.

„Kryštofe, krucinál, chovej se tržně! Neber si žádné skrupule!

Kde se to v tom Ludvovi najednou vzalo? pomyslel si Kryštof. Že by mezi nimi došlo k nějakému konfliktu? Asi… Ještě před několika dny před Ivetou šaškoval jak puberťák…

„Christobale,“ slyšel dále Ludvu, „chce to odvahu. Musíš ji vyrazit, hned jak přijde zase do práce!“

„Víš co, vždyť jsi spolumajitel, tak co kdyby ses toho ujal sám?!“

Najednou si uvědomil, že přijal Ludvíkovo naléhání a že by Ivetu vyhnal. Chtěl se tomu vzepřít, avšak Ludva vše rozvíjel dál: „Ale, Kryštofe, vždyť přece víš, že mám důležité jednání na generálním ředitelství SHD. To nejde odříct. Hele, bereme tě jako nejvyššího šéfa, tak musíš mít ňákou autoritu. Musíš projevit tvrdost. A chovat se tržně, proboha,“ opakoval poněkolikáté. „Však ona bude vědět proč.“

„Ale Ludvo,“ oponoval ještě Kryštof, ale už to bylo o poznání slabší, „já anglicky neumím a s němčinou se v řadě států nechytám. Třeba teď s tou Francií, francouzsky neumíme a německy s námi vůbec nechtějí mluvit. Ještě tak anglicky. A co když zavolají a nikdo tu nebude?“

„Vydrž,“ přerušil ho ihned Ludvík, „ Iveta taky chodí na záchod, nakoupit, marodí a tak. Když někdo zavolá a ona tu nebude, tak se stejně nedomluvíš. Tak je odkážeš na Blanku…, hele a my sem budeme stejně minimálně jednou týdně jezdit, tak kdyby se vyskytla nějaká korespondence nebo fax, tak se to vyřídí zpětně“!

Ludvík zhluboka vydechl a postřehl, že se mu třesou ruce. Už se ale vžil do role inkvizitora a věděl, že nesmí přestat. Sám byl posera a Ivetu by nedokázal vyhodit z očí do očí, především, že by se bál Ivetiny obrany. Měl máslo na hlavě a chtěl, aby špinavou práci udělal jejich šéf. Trochu, v koutku duše, mu bylo Ivety líto, ale ekonomicko postelová jistota nabyla silně vrchu, tím spíš, když jeho nová partnerka občas vyrukovala s nenápadným citovým vydíráním končícím sladkou smiřovačkou v útulném pelíšku. Blanka teď pro něj představovala jeho svět a z něj se Iveta musela vypudit. Ale šikovně, aby si nakonec mohl umýt ruce on…

Kryštof poodešel od okna a ztěžka si sedl na židli. Byl poněkud zmaten. Vyhodit Ivetu se mu nechtělo, ale Ludvíkovy argumenty se mu zdály být dost pádnými. Myšlenkami také utíkal ke Kristýně a představoval si, co by asi řekla návrhu na svatbu. To ho zaujalo velmi a na okamžik zapomněl na Kracíka i Ivetu.

Když pronikavě zadrnčel telefon, oba muži sebou trhli. Ludvík rychle natáhl ruku pro sluchátko: „Kryotour, Kracík.“ Chvíli se zaposlouchal a jeho obličej začal vážnět. „Dobrý den,“ řekl váhavě a poslouchal dál. Kryštof se probudil z lákavého zasnění o Kristýně a upřel na Ludvu zvědavý pohled a snažil se zachytit hovor.

„Počkejte,“ řekl Ludva do sluchátka, „mám tady magistra Cichonského, předávám…“ a podával Kryštofovi sluchátko. Přikryl ho dlaní a řekl tiše: „To je Libertin, volá z Paříže, nějakej problém.“

V Kryštofovi hrklo a vzal si telefonní sluchátko. „ Cichonský, prosím. Cože?… jak bouchly…cože, všechny čtyři?…pane docente, vy jste dorazili teprve teď?“ Kryštofovi vyrazily na čele krůpěje potu a rukou si bezděky ihned čelo otřel.  Soustředěně naslouchal. Začal přikyvovat: „ No jasně, jestli chtějí ještě další noc, tak ji v hotelu zajistěte, jestli mají volno. Ať mi hotel pošle faxem cenu, já hned skočím do banky a zašlu zpět potvrzení o zaslání peněz. A pane docente, uklidněte skupinu a zabezpečte jim program s perfektním výkladem. Kdyby něco, tak mi brnkněte na náš účet, nebo klidně i ke mně domů. Napište si číslo…“

Pobledlý magistr nadiktoval do telefonu číslo svého domácího telefonu, pozdravil a vložil sluchátko zpět do vidlice. Ludvík se znepokojením sledoval reakce svého kolegy během telefonického hovoru a když Kryštof zavěsil, tázavě se na něj zadíval. Kryštof mlčel a jen lehce vrtěl hlavou.

„Co je, co se Libertinovi stalo?“ nevydržel Ludva dramatickou pauzu. „Průser?“

„Průser,“ potvrdil lakonicky Kryštof. „Představ si, že u autobusu, který jel se skupinou do Paříže, postupně praskly čtyři gumy. První někde u Norimberka, druhá u Saarbrückenu a ty další dvě ve Francii. Řidiči to museli nechat lepit v nějaké dílně, prostě udělali velkou časovou ztrátu a přijeli do hotelu před chvílí. Nějakej Satrapa, to je jejich personální, který u nás zájezd objednával, řekl prej Libertinovi, že mu prokopne prdel…“ Kryštof se provinile zatvářil. „To se musí stát zrovna na začátek. Z toho Hepnera mě omejou. To musel dávat všechny čtyři protektory?“

„Cože, von dal čtyry protektory?“ vrtěl hlavou nevěřícně Kracík. „Na co si to hraje? To mu srazíš z ceny při doplatku!“

„Já už mu to zaplatil v plné výši,“ přiznal se nešťastně Kryštof.

Ludva strnul. „Tys už mu to zaplatil předem? To mi neříkej ani ze srandy!“

Magistr udělal zoufalý obličej. „No, já jsem řekl Ivetě, aby to s Hepnerem všechno vybavila. I finančně.“

„Vidíš,“ vylétl Ludvík ze židle. Tady to máš. To je ta tvoje fundovaná Ivetka. To nemohla s platbou počkat? Teď budeme ve ztrátě a paninka o vejplatu určitě ruku natáhne. Kryštofe, jak jsem říkal, musí pryč!“

 

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Kroky do prázdna – výňatek z románu

 

Předmluva

 

***

     Autor, píše srozumitelným jazykem v jasné kresbě stavby literární tvorby. Píše přímou řečí v dialozích a umožňuje tak plynulost děje, dobrou informovanost čtenáře, uplatňuje svou spisovatelskou zdatnost a zcela evidentní zálibu i v této knize, žánrově patřící do kategorie napínavých příběhů s kriminální zápletkou.

Román Kroky do prázdna je rozdělen na dvě silně tematicky vázané části. Literární postavy jsou věrohodné a jsou zakotveny v konkrétní podobě fyzické reality do prostředí, které autor velmi dobře zná. Protagonisty pojí vzájemné vazby a spojuje je stejný osud. Autor vypráví o běžných lidech, jejichž životy skrývají dramata o to syrovější, oč nenápadněji a spořádaněji navenek žijí. Děj zbavený zbytečných detailů je jednoduchý, to však neznamená, že neobsahuje jisté tajemství organického rozvíjení a růstu příběhu, nadsázku a smysl pro humor.

Autor píše o chamtivosti a hlouposti ve smyslu „urvi, co můžeš“ u lidí, kteří si myslí, že mají nadání v přetvářce a pokrytectví každého převést, přičemž jsou sami převezeni. Tak už to prostě chodí…

Zda nevstoupil spisovatel na příliš tenký led, nechť posoudí sám laskavý čtenář. Pokud ano, je takováto odvaha přinejmenším uznáníhodná. Příznivcům napínavého a vtipného čtení by tento román neměl ve svých knihovnách rozhodně chybět…

 

Boris Větrovec

publicista

 

 

 

Jestli má někdo pocit, že mu postavy nebo děje

něco připomínají, pak je to  opravdu jen pocit…

/1./

Hlasité zvonění telefonu zastihlo Mgr. Kryštofa Cichonského na WC. Kryštof se lekl a kosárek jeho čůrání vyběhl ze záchodové mísy.

„Krucinál, který mamlas?“ zanadával a snažil se rychle ukončit své počínání, aby ještě stihl zvednout telefon. Ten dnes zvonil několikrát a když jej Kryštof zvedl, bylo na druhé straně ticho. „Doufám, že se ozveš, ty Matěji,“ pronesl polohlasem a spěchal k červenému přístroji do jídelny.

„Cichonský,“ zařval do sluchátka a hned se nadechoval, aby druhé straně vynadal, že mlčí. Než však stačil nadávku zrealizovat, opačný konec telefonu zajíkavě sdělil: „Ttady je BBalda, inženýr Balda, ddobrý den.“

„Dobrý den,“ vydechl  překvapeně. Žádného inženýra Baldu neznal a tak čekal, co se bude dít.

„Jste pan CCichonský, cco provozuje cestovní kancelář  Kryotour ?“ sondoval hlas jakéhosi Baldy. Kryštof se na chvíli odmlčel a zapřemýšlel, co asi po něm nějaký inženýr Balda chce…

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Když se řekne demokracie

Žijeme v prostředí, které bylo uměle vyhroceno na dvě protistrany. Prostředí, které je oploceno jako sportovní hřiště s rozhodčím a hráči, kterým fandí rozdělené publikum. Publikum si všímá dresů mužstva, jejich pokřiku a gest, jejich nagelovaných hlav, či mohutných knírů. Publiku však zcela uniká jejich hra, plná faulů, korupce, podvádění. Publikum vyjadřuje frenetickou radost, když se objevují staronoví hráči převlečení do nových dresů, nadšeně aplaudují jejich výkřiky. Čím urážlivější, tím větší nadšení, čím pestřejší oblečení, tím více radosti. Zatímco publikum povzbuzuje svoje šašky a uráží protistranu a jejich šašky, v hloubi stadionu se kují pikle. Jak pro ty blbečky na stadionu zvýšit vstupné, jak je přinutit platit na dresy hráčů, jak platit…jak platit, jak je umořit, co to jen půjde. Je potřeba umně vpustit slogany mezi strany, jak postrašit publikum, jak ho navnadit.

Až hra začne nudit, vezmou si trenéři time out a vpustí na hrací plochu několik hráčských es či poloes; ti, seznámeni se situací, předvádějí kotrmelce, vykřikují hesla či dávají na odiv svůj šatník. Ti mladší obíhají stadion, další rozvážně kráčí, některé dámy se nechávají nést a někdo třeba i v té vřavě zcela nepochopitelně dokáže usnout. Obecenstvo řve nadšením, tábory se mezi sebou fackují a v největší vřavě dokáže eso narkoleptik procitnout a neuvěřitelnou češtinou se jme krákorat, hledaje slova, což znalci později označí za státní hymnu.

V hloubi stadionu si představenstvo mne ruce. Ať se blbečkové na stadionu vyřádí, ať si vychutnávají ten pocit demokracie zakřičet si na soupeře. Ve vřavě blbečků se na představenstvu střídají delegace mocných skupin a s penězi přichází zákon. Jejich zákon. Zlaté tele musí být ochráněno, musí být rozhojňováno, aby každý mocný měl zajištěn svůj díl.

Že to není úplně košer? Nu co co co, máme přeci svoje zákony. Na naše peníze!

Až se ti primitivové vyblbnou a vyberou z es a poloes „svého“ šaška a vrátí se ze stadionu ke svému každodennímu odvádění desátek, připraví se jim další utkání a z jejich kapes se pro ně zakoupí ceny. Média budou zase popisovat vývoj utkání, velebit esa a poloesa, jiné zase hanit, bude plno komentářů a protikomentářů, stadionoví blbečci se budou předhánět v hospodských a internetových diskuzích, urážet a napadat se, budou vyzývat své protivníky k vystěhování tu do Číny, tu do Koreje, tu na Kubu nebo případně do Ameriky či Ruska. Menedžment z hloubi stadionu bude spokojen. Penízky se zase budou sypat, konta tučnět a ještě zbude dost rezerv na zaplacení aparátu pro zachovej nám Hospodine! Blbečci dostali svá esa a poloesa, vybrali si za svoje prachy další klání. Kupředu levá, kupředu pravá, narovnej nám, ó Pane, krok!

Rubriky: Eseje | Napsat komentář

Úder mimo hru – výňatek z románu

V restauraci už bylo velmi živo. Kromě oslavujících boxerů  byli v místnosti i další hosté. Na malém pódiu měl svoje nádobíčko diskdžokej Sláva Bureš a co chvíli vyzýval k tanci. Chlapci chodili tancovat často a Pepík Sataš byl na parketu s doktorkou Souhradovou neustále.

Funkcionáři i boxeři byli plní fantastického vítězství, které je posunulo do nejvyšší rohovnické soutěže a co chvíli rozebírali jednotlivé okamžiky dopoledního zápasu. Michal Brtník se dohadoval s Jirkou Šimanem. Ten Michalovi tvrdil, že Koburda prohrával jen těsně na body, než se mu povedlo Věrčimáka knockautovat.

„Kdepák, Jirko, bez toho k.o. to Fredy projel na plné čáře! Byla to klika, že se mu povedlo soupeře trefit!“

Šiman chtěl začít oponovat, když se u jejich stolu zastavila servírka Bohunka. „Pánové si budou ještě přát?“ otázala se s milým úsměvem. Šiman okamžitě zapomněl, co chtěl vlastně Brtníkovi říci a jemně vzal Bohunku za zápěstí. „Slečno Bohunko,“ začal medově, „ prosím, prosím, pojďte si zatancovat!“

Bohunka se ohradila: „Nezlobte se, nemůžu, vidíte, že jsem v práci!“

„Jen běž,“ zaskřehotal Vojta opilým hlasem. „Na chvilku se to nezblázní!“

Bohunka položila plato s prázdnými skleničkami na stůl a kývla na Šimana. „Tak jo, ale jen jeden tanec.“

Šiman se zatetelil a za chvíli si odváděl Bohunku na parket.

„A teď zvu všechny milovníky Petra Jandy, který přiletí se svým papouškem kakadu,“ hlásil Sláva Bureš. Skupina Olympic zaplnila restauraci.

Ruda Zavadil vykládal kamarádovi Vincovi, že chce na chatě postavit koupelnu a zavést tekoucí vodu. Mezi Zavadilem a Ankou seděl Karel Herman, který už byl totálně opilý a začala mu stoupat jeho zatím latentní agresivita. Napil se piva a nedopitý půllitr postavil na stůl. Obrátil se na Zavadila a začal do něj rýpat.

„Ty srabe, tys to dneska nadzved. Moc nechybělo a zápas sme prosrali. To ses teda vytáh!“

Pane Herman, každej má nárok na slabší den a Ruda si ho holt vybral dneska dopoledne,“ zastával se kamaráda Vinca Oblouk.

„Ty mlč, tys vyhrál, já to řikám tady tomu ftákovi.“ Herman se znovu napil, utřel hřbetem ruky ústa a chtěl zase něco pronést. Ruda Zavadil se však otočil k Hermanovi zády. Herman se rozčílil, chytil Rudu za ramena a chtěl ho otočit. Ruda se snažil vymanit a opilého Hermana srazil zpět na židli. Ten zavrávoral, rozhodil rukama a srazil sklenici piva vedle sedícímu Hankovi. Všichni se hned snažili ucuknout, aby je tekoucí pivo nepolilo a Anka chytl opilého Hermana za loket.

„Kruci, Kadle, nech toho. Seš vožralej a chceš mermomocí kazit hezkej večer?“

„Jakej večer, co ti je do toho? Já jen musím něco říct tady tomu lazarovi!“ A zase se sápal na Rudu.

„Nechte toho, pane Herman, nebo…“

„Co nebo, co nebo?“

Anka se postavil a znovu chytl Hermana za loket. „Kadle, běž se na hajzl opláchnout, dej si kafe a natáhni se na chvíli u Vojty v kanclu!“ Hanka byl rezolutní a svými dvěma metry a stodeseti kily nedával Hermanovi žádnou možnost diskuse.

„To víš, že du, vy intle, intlektuálové,“ nemohl se trefit Herman a odešel na WC.

„Já snad pudu za ním a dám mu do držky,“ poznamenal ještě Ruda a mávl rukou.

„Vybodni se na něj, je nalitej,“ zkonstatoval Vincek.

„No jo,“ souhlasil Ruda.U stolu chvíli mlčeli a Vinca řekl: „ Čudlo, já bych si dal doutník. Počkej, mám ho v saku.“ Obrátil se na židli a vylovil ze saka tlustý doutník. „Je havanskej, „dodal zbytečně a škrtl sirkou. Ruda dotčeně odháněl kouř z doutníku. „Vyhnals mě na záchod.  Pojď se mnou,“ požádal Vincu.

„Teď nepotřebuju, běž sám,“ posílá ho Vinca. „A neblbni, nech Hermana bejt.“

„Dyk už tam není, už šel Vojtovi do kanceláře,“ mínil Ruda a odešel na záchod.

Vedoucí Vojta chvílemi podřimoval u stolu a do debat se nezapojoval. Hudba skončila a z parketu přicházeli tanečníci. Jirka Šiman se u stolu ukláněl Bohunce a děkoval ji za tanec. Vašek Plicna zjistil, že Vojta dříme a potichu se přikradl za něj, Sáhl do kapsy, vytáhl papírový pytlík a opatrně, potichu ho nafoukl. Pak ho za

Vojtovou hlavou bouchl. Zazněla rána a Vojta vylétl, jako když ho napíchne na vidle a začal řvát na celou restauraci: „Nestřílej, peněženku mám v saku!“

Všichni vybuchli v hlasitý smích. Vašek Plicna se smál, až mu tekly slzy a ve stoje se svíjel. Najednou se otočil směrem k WC a strnul. Ze dveří vyběhl Ruda Zavadil s rukama od krve. Na prahu se zastavil, podíval se směrem ke stolu boxerů a pak se rozeběhl ke dveřím. Chtěl vyběhnout z restaurace, ale tam ho zachytil právě vcházející Bohouš Fryš a tlačil ho zpět do restaurace.

Michal Brtník se rychle zvedl, za ním Kamil Anka s Vincou a běželi k Rudovi, který se marně snažil vytrhnout Bohoušovi Fryšovi. Doběhli k němu. Anka ho chytil za obě ramena a pořádně s ním zatřásl. „Rudo, proboha, Rudo, řekni konečně, co se děje?“

„Já ho nezabil… Herman… tam na záchodě…“  nesouvisle ze sebe soukal Ruda.

Anka se otočil a rychle spěchal na záchod. Za ním se rozběhl Brtník a od stolu se zvedl i Franta Veleba.

Na dlaždičkách ležel nepřirozeně zkroucený Karel Herman. Ležel na boku s jednou nohou pokrčenou a rozhozenýma rukama. Doširoka otevřené oči a kaluž krve pod hlavou Hermana dávaly tušit tragédii, kterou ještě podtrhoval pohozený těžký, skleněný popelník, celý od krve.

„Počkejte, no tak uhněte!“ Lékařka Blaženka se snažila dostat chumlem, který se utvořil v chodbičce záchoda. Anka se otočil k přihlížejícím a zavelel: „Všichni ven! Okamžitě! Zůstane tady jen doktorka, Veleba a Brtník. Kluci budou hlídat dveře, nikdo nesmí ven z restaurace, nikdo nesmí lézt sem na záchod. Tak fofr!“

„Já musim na velkou,“ prohlásil Bohouš Fryš a tázavě se zahleděl na Anku.

„Tak se bude chodit na dámskej,“ rozhodl ihned Kamil Anka a Fryš jen něco nesrozumitelně zamrmlal.

Anka se ještě obrátil na Velebu. „Franto, skoč Vojtovi do kanclu a zavolej kriminálku a záchranku. I když,“ Anka zaváhal a podíval se s nadějí na doktorku, která se právě zdvíhala od ležícícho Hermana. Ta zavrtěla hlavou. „Je mrtvý. Několik minut. Ten už je bohužel pro havrany.“

Veleba se chtěl rozběhnout do kanceláře, ale zaváhal a zeptal se ještě Blaženky:

„Paní doktorko, jste si tím úplně jistá, nedalo by se ještě něco dělat?“

„Ale Františku, nezkoušejte mne,“ řekla unaveně Blaženka. „Je bohužel konec, je mi to opravdu líto, ale je konec!“

„Do prdele,“ ulevil si Veleba a vyběhl z WC.

 

 

 

 

Rubriky: Romány | Napsat komentář