VÝŇATEK ZE SCÉNÁŘE MRAČNO Z RABŠTEJNA

 

Obraz 6

Nádvoří továrny Rabštejn

Reál – exteriér – den

 

Na nádvoří továrny Rabštejn je přistavené nákladní auto natřené olivově zelenou

barvou s plechovou korbou a na ní namalovány velké červené kříže. Kousek opodál stojí BMW majora Spitze.V autě na zadním sedadle sedí paní Spitzová a paní Fleischmannová. Do nákladní sanity nakládají dva vojáci SS

převlečeni do civilu bedny. Sleduje je scharführer Braun, též v civilu.

 

BRAUN

Tak chlapi, přidejte plyn, ať tu nezkysnem do večera!

 

ESESÁK EWALD

Nahlas prdí a chechtá se.

 

  BRAUN

 Ewalde, tenhle plyn jsem na mysli opravdu neměl…Schweine!

 

Esesáci pokládají bednu.

 

                                                      ESESÁCI

 Řvou smíchy

 

Braun se usmívá, sahá do kapsy a  vytahuje kapesník.

 

                                                         BRAUN

Nahlas smrká

 

Z budovy vychází Fleischmann a míří k Braunovi. Braun ukazuje hlavou, aby vojáci pokračovali s nakládáním. Když Fleischman dorazí, Braun se staví do pozoru a hned si dává pohov.

 

FLEISCHMANN

Braune, trochu s tím pohněte! Jak to vypadá s laboratoří? Je nejvyšší čas!

 

Braun se ušklíbá.      

                                  

BRAUN

To nejsou vojáci… civilisté s vojenskými šaržemi. Všichni tři mají vyšší hodnost než já! Jak je mám popohnat?

     

FLEISCHMANN

To není váš rozkaz, Braune, ale rozkaz Generála SS von Pücklera-Burghause. čeká nás dost dlouhá cesta a nijak bezpečná. V lesích okolo jsou Poláci  z Armiji Krajowy, ti se s námi mazat nebudou!

 

Braun pohrdlivě mává rukama.

 

BRAUN

 Sráči polský…ustřelíme jim palice! Ewald Kunze  je už taky nažhavený si vystřelit!

 

Fleischmann vrtí hlavou a rychle odchází do budovy. Za chůze dodává.                                                         

 

FLEISCHMANN

Nepochybuji, Braune, nepochybuji, ale vytáhněte teď ty vědátory z laboratoře!

 

Braun chvíli čeká a když Fleischmann mizí, odplivuje si.

 

BRAUN

Ksindl, flákají se v laboratoři a…scheisse. Měli to zkusit na východní frontě…chlapi,

tak pohněte, ať odsud vypadneme!

 

Braun sahá do kapsy a vytahuje pouzdro s cigaretami. Otevírá ho a sahá po cigaretě. Pak si vše rozmyslí, pouzdro dává zpět do kapsy kalhot a odchází. Esesáci berou zpět bednu do rukou a  nakládají ji do korby sanity.

 

 

 

Obraz 19

Srbská Kamenice, chalupa Hinckeových

Reál – interiér – den

 

Hinckeová šmejdí po chalupě. Připravuje Martě a Farníkovi svačinu do lesa. Marta s Farníkem sedí u stolu a pijí kávu. Před nimi na stole na talířcích jsou šátečky.

 

MARTA

Teto, vždyť nejdeme do lesa na týden. Projdeme to nahoru k hlívám, mrkneme u pískovny, jak rostou opěnky…jestli to tam Kurt moc nevyplenil.

 

Otvírají se dveře a vchází Kurt do půli těla, na nohou maskáče.                             

 

KURT

Vyplenil, ale ještě jsem něco nechal pro svou půvabnou sestřenku. A abych nezapomněl, přeji vám všem krásný a ničím nerušený den.

 

Kurt se hrne ke stolu, bere si z talířku Farníka šáteček a bere jeho hrnek kávy.

 

FARNÍK

Nech to, to je moje svačina!

 

Kurt nevzrušeně.

                                                                       

                                                                            KURT

Byla, mladý muži, právně vzdělaný, byla. Můžeš podat žalobu za krádež.

 

Hinckeová jde s utěrkou v ruce ke stolu. Švihá utěrkou Kurta přes hlavu.

 

HINCKEOVÁ

Já ti dám krádež, ty mezuláne! Ty jsi zase včera vypadal! Jindřichu, udělám vám nové kafe.

 

Kurt se šklebí.

                                                                       

FARNÍK

To nemusíte, paní Hinckeová, stejně bych musel v lese furt čůrat.

 

Kurt se směje.

KURT

Taky by ti moh nějaký divočák  ukousnout piňďoura a pak by sis mohvzít akorát tak starýho Zahrádku!

 

Marta stěží zadržuje smích, Farník semračí a dělá na Kurta obličeje.

 

MARTA

Už je dost hodin, radši půjdeme.

Marta se zvedá a s ní Farník. Berou si balíček s jídlem od Hinckeové. Marta bere

ze země košík a balíček do něj ukládá.

Přidává ještě petku s pitím.Kurt zpytavě pozoruje Farníka.

 

KURT

Hele, advokátskej, ty fakt jdeš teď na podzim v tomhle vohozu do lesa? Nesplet ses náhodou?

 

Marta tuší konflikt, tak zasahuje.

MARTA

Je tam sucho a jdeme po pěšinách, je tam akorát jeden krpál… tak zatím!

 

Marta tlačí Farníka ze dveří. V místnosti zůstává Hinckeová s Kurtem.

 

HINCKEOVÁ

 Nezdá se ti, Kurte, že už to přeháníš?

 

Kurt soustředěně okusuje šáteček a kouká do okna.

 

HINCKEOVÁ

Myslím s tím chlastem. Byl jsi včera jak dobytek.

 

Kurt otáčí hlavu.

KURT

No jo, trochu jsme to přehnali. Stejskal přines do hospody harmoniku, tak jsme si zazpívali!

 

HINCKEOVÁ

 A zalemtali, co?! Vodku, že jo!

 

Kurt přikyvuje. Zvedá se ze židle.

KURT

Mami, on ten kašpar šel do lesa v italských botách. Mělas mu dát ty moje gumáky.

  

HINCKEOVÁ

Jo a pak bych s tebou nevydržela… včera jsem byla na chvíli s Martou. Bez Jindřicha. Svěřila se mi, že už ho má plné zuby, že by se s ním nejraději

rozešla.

 

Kurt si bere tričko z opěradla židle.Obléká se.

KURT

Proboha, tak proč ho k nám ještě tahá?

 

Kurt si opravuje oblečení.

HINCKEOVÁ

Vnutil se jí. Nevěděla, že přijede. Byl to prý takový přepad.

 

KURT

Můj ty bóže…mami, kde mám kanady?

 

Hinckeová jde ke dveřím, otevírá je a  ukazuje prstem do předsíně.

 

HINCKEOVÁ

Představ si,že v naší předsíni je několik  let botník, do kterého si každý pořádný člověk u nás ukládá boty. Tedy čisté! A pak je tady jedna hloupá ženská, která ty boty různým flamendrům čistí a do toho botníku ukládá.

 

Kurt jde k Hinckeové, objímá ji a hladí po tváři.                                      

                                                                        

KURT

Díky, mamčo! 

 

Hinkeová se po něm jakoby ožene. Kurt z legrace přehnaně uhýbá. Oba se smějí.

 

HINCKEOVÁ

Mezuláne jeden! A kam zase táhneš? Potřebovala bych nalakovat tu poličku, už to slibuješ měsíc.

KURT

Mami, udělám to zítra. Nejdřív to musím vybrousit a Karel mi večer půjčí tupásovou brusku. Půjde to s ní parádně.

 

HINCKEOVÁ

Jen aby…a kam jdeš, jestli to není  tajné?

 

Kurt odchází a otáčí se ve dveřích.

KURT

S Karlem do Rabštejna.

 

Hinckeová za ním vrtí hlavou. Kurt odchází a zavírá za sebou dveře.

 

Obraz 41

Před obcí Srbská Kamenice

Reál – exteriér – den

 

K ležící postavě se sklání Honza. Na silnici u auta stojí Lenka. Honza se na ni obrací,

ukazuje na zápěstí a druhou rukou  naznačuje telefonát mobilem. Karel přetáčí Farníka na záda. Rozepíná mu bundu a košili a začíná s resuscitací. Lenka telefonuje. Opírá se o otevřené dveře auta. Honza po několika zmáčknutích hrudníku

má úspěch. Farník otvírá oči. Snaží se vstát, ale nejde to. Tak se aspoň posadí.

Zmateně se rozhlíží vytřeštěnýma očima.

                                                                   

FARNÍK

 Kde to jsem? Kde mám mazdu?

 

HONZA

 Jste u Srbské Kamenice…vy nevíte, jak  jste se sem dostal?

 

FARNÍK

 Byl jsem v lese s přítelkyní. Na houbách. Najednou se v lese všechno splašilo a

utíkalo to před takovým černým mrakem, nebo co to bylo…mám tam někde SUV, mazdu.

 

Honza si stoupá a nevěřícně hledí na Farníka.

 

HONZA

Teď na houbách?

 

Farník podává ruku Honzovi, ten mu pomáhá na nohy. Farník si stoupá.

 

FARNÍK

Nejdřív jsem se taky divil, ale rostou a jak! Hlívy, penízovky a co já vím ještě.

 

HONZA

Aha, tyhle, ty my nesbíráme. A kde máte tu vaši přítelkyni?

 

FARNÍK

 Přítelkyně? No tak to je trochu silný výraz, je to spíš známá…taky běžela…

 Houkání sanitky ZS.

 

Sanitka vyjíždí ze zatáčky do klesání k Srbské Kamenici.

Houkání sanity.

 

                                                                     HONZA

 Jste nějaký divný, že máte větší starost

 o blbé auto, než o přítelkyni…

 

Farník se mračí a chce něco říct. Honza však jde od něj a pospíchá k silnici. Sanita

s modrým majákem brzdí u auta uprostřed silnice. U otevřených dveří auta stojí Lenka s mobilem v ruce.  

                                     

Brzdění sanity.

 

Sanita zastavuje a řidič pootevírá dveře.

 

ŘIDIČ

Dejte to auto pryč, jedeme k porodu!

                      

LENKA

Tamhle ležel nějaký pán, ale už je na nohou.

 

Honza pospíchá k sanitce. Farník se loudá za ním.  Honza dobíhá k sanitce.

 

HONZA

Tam nemůžete!

 

ŘIDIČ

Co nemůžeme! Jedeme k porodu, tak si to auto dejte stranou, nebo vám ho odtlačím…!

 

Honza chytá dveře sanitky.

HONZA

K porodu? K Savarům?

 

Farník se zastavuje u silnice a civí na  sanitu.

 

ŘIDIČ

Nevím, přišla esemeska, že někdo rodí na Úřadě.

 

Honza bleskurychle sedá do svého auta,

startuje a najíždí na kraj silnice.                   

Kontaktní zvuky.

 

Sanitka se rozjíždí a nabírá rychlost. U mlhy se na okamžik zastavuje, objevuje se kolem ní Eliášovo světlo a za další okamžik to sanitku vcucává do mlhy.

 

Honza vykukuje od volantu.

HONZA

 Lenko, jedem, ségra rodí! A vy můžete s námi, pane.

 

Farník rozhazuje rukama.

 

FARNÍK

Nemám zájem, jeďte si sami!

 

HONZA

Tak aspoň zavolejte hasiče a policajty!

 

 

Farník si bere z bundy mobil.

 

Honzovo auto se rozjíždí. Před mlhou na okamžik zastavuje, obkrouží ho světlo a

mlha auto vcucává. Farník chvíli fascinovaně hledí do míst, kde auto zmizelo. Pak ustupuje dozadu a hledá v kapse mobil.

Vymačkává číslo.

FARNÍK

Hasiči? Tady doktor Farník…

                                                                                      

 

 

                                                                   

 

 

 

 

Rubriky: Scénáře | Napsat komentář

Nové nakladatelství rychlé knihy ( www.rychleknihy.cz)

V těchto dnech zahajuje činnost nové nakladatelství, viz titulek. Můžete v něm najít některé moje práce i řadu dalších zajímavých knih, cenově dostupných. Doporučuji tyto stránky určitě navštívit!

Váš Jiří KIMLA

Rubriky: Nezařazené | Napsat komentář

KDYŽ SE ŘEKNE POLITIKA

     Žijeme v prostředí, které bylo uměle vyhroceno na dvě protistrany. Prostředí, které je oploceno jako sportovní hřiště s rozhodčím a hráči, kterým fandí rozdělené publikum. Publikum si všímá dresů mužstva, jejich pokřiku a gest, jejich nagelovaných hlav, či mohutných knírů. Publiku však zcela uniká jejich hra, plná faulů, korupce, podvádění. Publikum vyjadřuje frenetickou radost, když se objevují staronoví hráči převlečení do nových dresů, nadšeně aplaudují jejich výkřiky. Čím urážlivější, tím větší nadšení, čím pestřejší oblečení, tím více radosti. Zatímco publikum povzbuzuje svoje šašky a uráží protistranu a jejich šašky, v hloubi stadionu se kují pikle. Jak pro ty blbečky na stadionu zvýšit vstupné, jak je přinutit platit na dresy hráčů, jak platit…jak platit, jak je umořit, co to jen půjde. Je potřeba umně vpustit slogany mezi strany, jak postrašit publikum, jak ho navnadit.

     Až hra začne nudit, vezmou si trenéři time out a vpustí na hrací plochu několik hráčských es či poloes; ti, seznámeni se situací, předvádějí kotrmelce, vykřikují hesla či dávají na odiv svůj šatník. Ti mladší obíhají stadion, další rozvážně kráčí, některé dámy se nechávají nést a někdo třeba i v té vřavě zcela nepochopitelně dokáže usnout. Obecenstvo řve nadšením, tábory se mezi sebou fackují a v největší vřavě dokáže eso narkoleptik procitnout a neuvěřitelnou češtinou se jme krákorat, hledaje slova, což znalci později označí za státní hymnu.

     V hloubi stadionu si představenstvo mne ruce. Ať se blbečkové na stadionu vyřádí, ať si vychutnávají ten pocit demokracie zakřičet si na soupeře. Ve vřavě blbečků se na představenstvu střídají delegace mocných skupin a s penězi přichází zákon. Jejich zákon. Zlaté tele musí být ochráněno, musí být rozhojňováno, aby každý mocný měl zajištěn svůj díl.

Že to není úplně košer? Nu co co co, máme přeci svoje zákony. Na naše peníze!

     Až se ti primitivové vyblbnou a vyberou z es a poloes „svého“ šaška a vrátí se ze stadionu ke svému každodennímu odvádění desátek, připraví se jim další utkání a z jejich kapes se pro ně zakoupí ceny. Média budou zase popisovat vývoj utkání, velebit esa a poloesa, jiné zase hanit, bude plno komentářů a protikomentářů, stadionoví blbečci se budou předhánět v hospodských a internetových diskuzích, urážet a napadat se, budou vyzývat své protivníky k vystěhování tu do Číny, tu do Koreje, tu na Kubu nebo případně do Ameriky či Ruska. Menedžment z hloubi stadionu bude spokojen. Penízky se zase budou sypat, konta tučnět a ještě zbude dost rezerv na zaplacení aparátu pro zachovej nám Hospodine! Blbečci dostali svá esa a poloesa, vybrali si za svoje prachy další klání. Kupředu levá, kupředu pravá, narovnej nám, ó Pane, krok!

 

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

CHRONOSKENER

     Proč ty staré domy nemají výtahy? Proč každý z mých známých bydlících v těchto barácích, musí bydlet až v posledním patře…?

     Supěl jsem do schodů nabarvených našedo po ochozených okrajích. Konečně jsem byl v pátém patře před dveřmi, na jejichž štítku se skvělo vykované jméno. I s titulem. Ing. Karel Stehlík. Štítek měl umělou patinu a snad měl dokreslovat starobylý ráz dveří s jakousi kostelní klikou a klekacím zvonkem s provázkem. Inženýr Karel Stehlík, fyzik. Tedy, parádní fyzik, vynálezce. Vynálezce všeho, co jen šlo vynalézt.

     Radši jsem silně zaklepal.

     Za dveřmi bylo ticho a tak jsem zaklepal ještě jednou a ještě silněji. Zase nic. Pohlédl jsem na hodinky. Ukazovaly deset a třicátého. Jsem tu tedy dobře. Nic jsem nespletl. Vytáhl jsem mobil a našel Karlovo číslo.

     Od té doby, co mu utekla Naďa s prachatým chlápkem odněkud z Ostravska, nějak zpustnul.

     Telefon nikdo nezvedal, za dveřmi byl jen slabě slyšet volací tón.

     „Chrápeš, co?“ řekl jsem nahlas do dubových dveří.

     Otevřely se. Malou škvírkou přes silná skla se objevilo oko a hned nato kudrnatá hlava Karla.

     „Dělej,“ řekl tiše a vtáh´mě dovnitř nevětraného bytu.

     „Co je?“ podivil jsem se uvnitř chodby, která vypadala jako po náletu. „Čekáš exekutora nebo snad švédskou princeznu?“

     „Pojď,“ vybídl mě a dal přednost ve dveřích do obývacího pokoje. Měl tam bordel jako v předsíni, to je fakt. Za Nadi to tam vypadalo lidsky. S Karlem pustlo i jeho soukromé okolí. Chvilinku mě držela šílená představa, že si mě pozval, abych mu pomohl uklidit. Naštěstí něco takového nehrozilo…Karel přistoupil k výklenku, který jsem mu vždy záviděl a kde měl hromadu krásných knih. Teď byl zakryt těžkým modrým závěsem.

     Ukázal jsem bradou na závěs. „Schováváš mrtvolu, drahý Fermi?“ naladil jsem na lehkou notu, abych naboural jeho nervozitu. Neušlo mi, jak při jméně fyzika Fermiho s sebou trhl. Přistoupil k závěsu a opatrně ho rozhrnul. Začal jsem se smát.

     Podíval se na mě uštvaným výrazem, až jsem se lekl.

     „Co ti je, vole?“

     Za závěsem měl Karel starší počítač s řadou doplňků opatřených budíky jak v kokpitu sportovního éra. Mám pilotní průkaz, někdy si zalétám a tak to bylo to první, co mě napadlo.

     „ Proč jsi řekl Fermi?“ otázal se podezíravě. Ty už taky o tom něco víš?

     „ A o čem?“ odpověděl jsem otázkou.

     „ No ten Fermi…“ nedořekl větu.

     „ Ale jdi, máš okno? Fermi ti přeci říkám často.

     Uklidnil se a chystal se něco říct. Pak si všiml, že má pootevřené okno a rychle ho šel zavřít. Nevěřícně jsem sledoval jeho chování, nevěda, co si mám o tom myslet. Karel se vrátil od okna a prstem ukázal na ten podivný přístrojový mišuňk.

     „Víš co to je,“ zeptal se tónem kantora biologie na střední škole, který ukazuje studentíkovi obrázek žáby bradavičnaté.

     Pokrčil jsem s úsměvem rameny. „Vynalezl jsi nějaký trenažér?“

     Postavil se téměř do pozoru a pyšně, opravdu pyšně prohlásil: „To je můj chronoskener!“ Díval se, jak to na mě zapůsobí. Obličej se mu zkrabatil téměř k pláči, když jsem prohlásil: „Skenery mám doma dva, jeden u inkoustové, druhý u laserové tiskárny. Akorát jsou menší, mám je oba na jednom psacím stole a nemám přes ně závěs po babičce…“

     Zuřivě začal vrtět hlavou, až jsem měl strach, že mu v hlavě nějak jeblo.

     „To není skener, nějaký obyčejný skener, ale chronoskener! Slyšíš ten rozdíl? Skener a chronoskener!“

     „To víš, jsem jen blbej policajt z kriminálky dvojky, vím co je skener a chronoskener bude asi skener s nějakým časováním, ne?“ zkusil jsem hádat.

     „Časování, časování,“ téměř křičel, ale pak se polekal a ztišil hlas až do šepotu. „Karle, to je zvláštní druh televizoru, který dokáže přehrávat záznamy z minulosti!“

     Asi mu fakt ruplo v kebuli, pomyslel jsem si a říkám mu: „Ale, člověče, když máš flešku, dývko nebo jiné médium, tak to přehraje každý počítač, dneska už i televize.

     „Hele, ty kriminalisto,“ řekl povýšeně tónem, který u něj nesnáším, říkají ti něco jména Pellegrino Ernetti, Fermi, nebo Wehrner von Braun…?“

     „Tak ty dva první, tu Pelerínu a Ernu, neznám,“ přiznal jsem beze studu. „O von Braunovi a Fermim  jsem už něco zaslechl,“ prohlásil jsem v žertu.

     Zfialověl. „Pellegrino Ernetti, Pellegrino,“ zasípal. „Ale co můžu chtít od policajta, byť kriminalisty, co?“ otázal se s despektem a já bych přísahal, že to myslel vážně.

     „Tak proč jsi mě volal?“ otázal jsem se uraženě a naoko jsem dělal, že chci odejít.

     „Počkej, promiň,“ zažadonil. „Ten Ernetti byl takový renesanční duchovní. Odborník na hudbu a hudební historii, fyzik amatér a já nevím co všechno. Vědecky spolupracoval s páterem Gemellim, který mu prozradil, že při nahrávání nějaké hudby, uslyšel otcův vlastní hlas. Zesnulého. Naživo.“

     Upřel na mě vyzývavý pohled a mně bylo jasné, že domů dnes jen tak nepůjdu. Začalo mě to ale zajímat.

     „A dál?“

     „Dál…Ernettiho napadlo, že když kouká dalekohledem na souhvězdí, tak vidí, co?“

     Zas mě postavil do role žáčka. Rozhodl jsem se ale, že kůži neprodám lacino. „Co by viděl, souhvězdí, přeci!“

     „Jasně, že souhvězdí, ale jaké souhvězdí?“

     „Souhvězdí takové na jaké kouká!“

     „Jo, ale to je jaké…?“

     „Co já vím, Vodnáře, Arktura, mlhovinu Andromédy, prostě to, na které zrovna kouká.

     „A co když je to souhvězdí od nás třeba pár milionů světelných let, tak co?“ Jeho tón byl čím dál protivnější.

     „Svatýho Petra, vole.“ Řekl jsem to opovržlivě, abych ho naštval. Povedlo se. Zavrtěl hlavou, jako by měl před sebou propadajícího žáka praktické školy.

     „Vidíš něco, co k nám dolétlo za pár milionů světelných let, přičemž to souhvězdí už dneska může vypadat úplně jinak! Ale aby to k něčemu vedlo, prostě Ernettiho napadlo, že by mohl zachytit obrazy z minula, domníval se, že elektromagnetické vlnění uchovává otisky, skenuje je a on, že by je mohl přivolat. Vytvořil si vědecký tým s Enricem Fermim a von Braunem a oni to dokázali! Tedy prý. Na smrtelné posteli Ernetti přiznal některé podvody, ale tvrdil, že jejich přístroj, který nazval chronovizor, fungoval. A tak jsem se do toho pustil taky!“

    Zalapal jsem po dechu. „Nechceš mi tady tvrdit, že ti to funguje?“

     Usmál se. „Funguje, Kadle, funguje. Ještě to má mouchy, ale funguje. Hele…“ přitáhl si koženkové křeslo na kolečkách, hupsnul do něj a optal se: „Tak mi řekni, kdy a kde ses ženil!“

     „Tak to snad vím přesně, bylo to v roce 1989, 1. června, v 11 hod. na MěNV v Mostě.“

     Karel zadával moje údaje do počítače. Pak vše kontroloval, otočil se na mě a povídá: „Tak a teď ještě souřadnice podle GPS… zírej!“ Uhodil teatrálně na enter.

     Na obrazovce se začala tvořit žlutá mlha. Vystřídaly ji šikmé čáry, až se objevila síň plná lidí. Obraz nebyl úplně zřetelný, ale rozpoznal jsem oddávajícího a dvojici snoubenců se svědky. Strejda Franta byl nepřehlédnutelný jako já…obraz se začal chvět a žloutnout a hned na to zmizel.

     Chvíli jsem vyjeveně hleděl na obrazovku.

     „Má to ještě mouchy,“ omlouval se Karel. „Tvrdě na tom pracuji! A věř tomu, že to vyladím! Chybí mi sehnat samarium, abych mohl dodělat kvantový stabilizátor. Zkoušel jsem tam dát místo samaria práškové zlato, ale vidíš sám…možná by stačil i jiný lanthanoid. Pak taky musím sehnat nějaký inertní plyn…“

     Musel jsem se posadit. Hlavou mi proběhlo, co by tento aparát mohl způsobit. Žádný lump by nám neunikl…ale taky by se to dalo pěkně zneužít, blesklo mi hlavou a hned jsem pochopil, proč se Karel tak divně chová. Vyčetl to z mojí tváře.

     „No právě,“ řekl zničeně.

     „Tys to někomu vykvákal, viď, ty troubo!“

     Myslel jsem, že se sesype. S Karlem jsem vyrůstal v Mostě v jedné ulici a znali jsme se od školky, školy a až po gymplu se naše cesty rozdělily. Karel vystudoval matfyz a ještě chemárnu a mě po vojně policajti poslali na policejní akademii. Pak se naše cesty rozešly, ale ve stejný rok jsme se ženili. Karel se odstěhoval do nedalekých Teplic a já tam nakonec skončil taky. Obě naše rodiny se občas navštěvovaly, a když Naďa od Karla odešla, chodil jsem tu a tam za ním jen sám.

     Karel byl nesmírně hodný a laskavý člověk se srdcem na dlani. Ale taky neskutečně důvěřivý a věřil, že jsou všichni lidé jako on.

     Povzdechl jsem si. „No tak povídej!“

     Místo odpovědi se zvedl a odešel do šatny, chvíli tam rochal, aby se za chvíli vrátil s jakousi kartičkou. Podal mi ji a ruka se mu trochu třásla. „Znáš ho?“

     JUDr. Bruno Majer, export import. Taky tam bylo telefonní číslo a mail. Pěkný zmetek.

     „Odkud to máš?“

     Slíbil mi sponzorovat…“

     Ironicky jsem se ušklíbl. „Tak sponzorovat? Víš, kdo to je?“

     Čučel na mě přes ty svoje kulaté brejličky a čekal.

     „To je jeden z největších mafiánů v kraji,“ prohlásil jsem s důrazem na mafiánů.

     „Nemýlíš se?“ hlesnul.

     Zakroutil jsem očima. „Už pět let po něm paseme… pere špinavé peníze, tuneluje a vždycky nám nějak vyklouzne. Jako kdyby měl podplacené všechny, kdo něco znamenají.“ Viděl jsem, jak bledne a bylo mi ho náhle líto. „Jak jsi k němu přišel?“

     Lezlo to z něho víc, než neochotně. „Byl jsem na pivě a přisedl si ke mně. Byl hrozně milý, strašně ho zajímala moje práce…“

     „Byl tam sám?“ přerušil jsem ho nedůvěřivě.

     Rychle přikývl. Pak řekl: „No já vlastně nevím. Vedle u stolu seděli takoví dva hranolové, ale nevím, jestli k němu patřili. Nevšímali si nás, akorát když šel ten Majer čůrat, tak s ním ten jeden šel taky. Opakovaně. Ptal jsem se ho, ale se smíchem mi řekl, že se neznají, jen že mají stejně naprogramované chcaní.“

     „Řekls mu o chronoskeneru?“

     Nešťastně přikývl. „Dali jsme si vodku, pak zase…zmínil jsem se mu, že potřebuji nějaké lanthanoidy, nejlépe samarium. Řekl doslova – kein problém, máte ho mít! A pak mi ještě řekl, že mi celý projekt profinancuje. Víš, že na tom nejsem s prachama nic moc!“

     „No, to máš ne kein problém, ale moc velký problém,“ potěšil jsem ho.

     „Já za to nemůžu,“ málem brečel. „Byl jsem ožralej jak přístavní nosič!“

     „A proč jsi mi zavolal, abych přišel?“ zeptal jsem se. „Stalo se něco?“

     „Několikrát mi někdo volal. Nejdříve jsem slyšel jeho dech, ale neozval se. Pak ještě několikrát takový hodně drsný hlas mi vyhrožoval, že jestli to ještě někde řeknu, co dělám, oddělají mě!“

     Strachy se jako celý zmenšil.

     „Drsný hlas? A ráčkoval?“

     Přikývl.

     „Tak to byl Krupička. Majerova podržtaška. Hajzlík hajzlíků, který by za pětku prodal fotra!“

     „Co s tím uděláme?“ hlesnul.

     „My?“ podivil jsem se. „My nic, ale já udělám. Nechám tě pro začátek hlídat. Potom něco vymyslíme, třeba toho syčáka konečně uděláme!“

     Horlivě kýval a pak se málem rozbrečel. „Víš, v té hospodě jsem taky řekl, že jsem se dostal obrazem na to poslední přepadení ochranky, co vezla peníze ze sklárny. A smál jsem se, že tam byl jeden hodně podobný jemu, tomu Majerovi.“

     „Hm, to je průser,“ lekl jsem se. Pak mě napadlo. „Karle, máš od té mašiny nějakou dokumentaci?“

     „Mám, ale promiň, zatím to nikomu nemůžu říct. Ani tobě!“

     „No dobře, tak mi napiš na papírek, co chceš nakoupit. Udělám ti nějakou zásobu. Ty za to nebudeš vycházet ven, bude ti hlídat náš člověk a taky nebudeš brát telefon. Jen když budu volat já! Rozuměls tomu dobře?“

     S úlevou přikyvoval.

     Pak jsem si ještě vzpomněl: „A jaké má ta mašina zabezpečení?“

     Ožil. Hrdě se na mě podíval. „To nedokáže nikdo jiný, než já! A kdyby se toho někdo chtěl zmocnit, spustím, a to můžu i na dálku, plazmový program a všechno do mrtě vyhoří. Zbude jen monitor a GPS. A ty jsou každému k hovnu.“

     Bylo vidět, jak si vychutnává svoji genialitu, byť jen přede mnou. Což o to, geniální kluk to sice byl, ale v tuto chvíli mohl spustit parádně velký šrumec přesahující hranice možného. Kdyby to dostal do rukou, nedejbože, nějaký parchant, mohl by zakrátko nadělat více škody, než nějaký Hitler s Pol Potem dohromady.

     „A zamykej se!“ To už jsem odcházel s papírkem požadavků nákupu a cestou jsem volal kolegům, aby poslali ostrahu.

     Druhý den svolával policejní ředitel poradu do Ústí nad Labem. Vůbec se mi nechtělo. Měl jsem plnou hlavu toho Karlova přístroje. Sám jsem nevěděl, jak s tím naložit. Ta informace přesahovala rámec mých kompetencí, ta mířila do nejvyšších míst. Komu to mám říct, kdy? To byla otázka. Klukům jsem řekl, že Karel vyvíjí zabezpečovací zařízení pro banky s drahými komponenty a že grázlové by to hrozně rádi dostali do rukou. To druhé bylo ostatně pravda.

     Domluvil jsem se u nás, že se omluvím a místo mě pojede můj zástupeckej. Řekl jsem si, že ještě navštívím Karla a zkusíme vymyslet, jak by se dalo sehnat samarium.

     Když jsme u něj pili kávu, napadlo mi, zda bychom se nemohli podívat, co dělá náš pan doktor Majer.

     „Zkus hotel Majer v Dubí,“ přikázal jsem Karlovi a za chvíli jsme sledovali žlutou obrazovku a na ní nějakou místnost vypadající jako salónek. Seděl v něm náš mafián a ještě, než se obraz rozskákal a rozplynul v žluť, bezpečně jsem vedle něj, hovícího si v křesle, poznal svého kolegu, šéfa jiného odboru.

     Hvízdl jsem. „Karle, pusť mi to ještě jednou!“

     Karel přikývl a zadával souřadnice. Obrazovka začala žloutnout, ale najednou prskla a ztmavla. Karel nervózně zkoušel ladit, pak přístroj vypnul a znovu zapnul. Někde něco zahaprovalo.

     „Až to opravíš, dej mi vědět!“

     Dva tři dny se Karel neozýval. Kluci ze sledky nehlásili nic podezřelého a tak jsem byl v klidu i když mě občas napadlo, že bych se u něj měl tu a tam objevit.

     Pak nás svolal okresní šéf. Dostal echo od informátora, že se chystá přepadení vozu bezpečnostní agentury, která poveze z Bíliny větší, blíže neurčenou, sumu. Protože tam nebyl onen důstojník, kterého jsem rozpoznal u Majera, řekl jsem, že jsou už dneska přístroje, kterým lze zpětně monitorovat celou akci. Kolega, co dělá mordy, řekl posměšně: „Jistě, jsou to kamery!“

     Všichni se chechtali, ale starej nařídil, aby za největšího utajení připravili zásah. Zařídili jsme proto potřebné a kdo měl nohy, čekal na jistý úlovek.

     V den hlášeného přepadu vůz bezpečnostní agentury odejel z Bíliny s penězi, projel bez zvláštních příhod místem údajného přepadení a pokračoval dál. Za ním jel velký černý chevrolet a kluci od dopravky ho zastavili. Byl jsem u nich a za tmavými skly jsem viděl obrysy nějakého chlápka. Otevřel jsem dveře a tam na zadním sedadle seděl rozvalený JUDr. Bruno Majer. Smál se mi provokativně do ksichtu a tak jsem ho aspoň legitimoval.

     Když chevrolet odjel, dostali jsme zprávu o přepadení v ulici…ale tam přeci bydlí Karel! Okamžitě mi to došlo.

     „Idiote, kreténe, debile, takhle jim to sežrat,“ spílal jsem si cestou nahlas, když jsem uháněl ke Karlovu bydlišti. Chvilku mi trvalo, než jsem se od místa údajného přepadení dostal do Teplic a projel jimi do místa Karlova bydliště. Cestou jsem porušil snad všechny možné dopravní předpisy.

     Před domem, kde Karel bydlel, stálo auto hlídky a sanitka. Jeden policista natahoval před vchod domu pásku a před barákem se začali zastavovat zvědavci.

     Mladý nadstrážmistr s páskou v ruce mi zasalutoval a pustil dovnitř. Vyběhl jsem do nejvyššího patra, kde měl Karel byt a vpadl dovnitř. Stál tam, s bezradným výrazem uniformovaný hlídkař, a sledoval, jak se doktor vztyčuje od ležícího Karla, který ve zkroucené ruce v kalužce krve, držel jakýsi ovladač.

     Doktor zavrtěl hlavou. „Pošlu vám pro něj havrany,“ řekl spokojeně, jakoby právě neohledal mrtvolu. „Papíry vám napíšu u vás. Vstřel do čela a do srdce. Byl mrtvý okamžitě. Sebevražda vyloučena.“ Pokrčil rameny.

     Ještě, než se rozloučil, přiběhli další kluci od nás a začali s tím běžným kolotočem, jenž se roztočí, když někdo někoho zabije.

     V bytě byl cítit zápach po hoření elektrického spotřebiče. Taky jo. Chronoskener. Bylo vidět, že se někdo přístroj snažil vyrvat, byl zvenčí mechanicky poškozen, ale hlavně z něj vycházel ten zápach.

     Karel ho stačil zničit. Stroj měl samodestrukci, jak dříve Karel vyprávěl. Teď jsem viděl, že ji spustil tím ovladačem…

     Jako ve snách jsem odešel z baráku a autem odjel domů. Vzal jsem si dva dni dovolené, abych si vyčistil hlavu.

     Když jsem přišel do práce, na základnu, jak jsme říkali, všichni po mně divně koukali a kolegové přede mnou utíkali do jiných kanceláří. Když jsem si ve své sedl, zazvonil telefon a volal mě k sobě nejvyšší šéf.

     Bylo mi divné, že mi při příchodu do jeho kanceláře nepodal ruku, což dělal vždycky a všude, když jsme se potkali, třeba pětkrát za den podával a třásl rukou. Z legrace jsme ho proto překřtili na Potřásače.

     Na stole měl velkou žlutou obálku. Vytáhl z ní několik fotek a hodil je na stůl přede mě, kde jsem stál. „Co jim říkáš?“ zeptal se výhružně.

     Zvědavě jsem je zvedl a zadíval se na ně. Vmžiku mě polilo horko a zatmělo se mi před očima. Na fotkách jsem byl já, jak při posledním humbuku s převozem peněz se nakláním do chevroletu a beru od Bruna Majera nikoliv jeho občanku, ale pořádný balík pětitisícovek.

     Šéf mi bedlivě pozoroval.

     „Fotomontáž!“ vyhodnotil jsem okamžitě.

     „Bylo to v laborce a tam fotomontáž nepotvrdili. Je mi líto!“

     Byl jsem najednou tak rozhozen, že jsem nebyl schopen souvisle myslet. Jako ve snách jsem slyšel zdálky komisní hlas mého nadřízeného: „Pane majore, s okamžitou platností vás stavím mimo službu až do vyřešení celého případu. Odevzdejte zbraň a služební odznak…!“

     Když přišla žena domů, už jsem měl dopitu půlku láhve parádní whisky Lagavulin, kterou jsem si koupil v Londýně a kterou jsem si schovával na nějakou slavnostní příležitost. Nebyl jsem choti souvisle říct, co se mi přihodilo.

     Další dny jsem byl jako v nějakém špatném filmu. Žena se však zachovala velmi pragmaticky. Sehnala mi právnické eso, doktora Luňáka a já s jeho pomocí snad uřežu ty chapadla, která jsou ovinuta už i v naší základně.

     Dnes ráno zvonil mobil. Ozval se agresivní ráčkující hlas a bez okolků mi nabídl práci na vedoucí pozici u nich ve firmě. Stál jsem na prahu hodně nerovného a asi dlouhého boje. Až budu mít čistější hlavu, pokusím se vydedukovat, a hlavně najít, kde Karel schoval plány chronoskeneru.

Pak se uvidí!

 

    

 

    

Rubriky: Povídky | Napsat komentář

MURTER

      Před restaurací se Karel Chýl váhavě zastavil. Po dlouhé době dostal chuť na pivo.

     Odcházel od soudu jako čerstvě rozvedený a měl z toho smíšené pocity. Byl rád, že je soud rozvedl na první stání. Neměli děti, na dělení majetku se dohodli. Karlovi zůstal byt a vůbec se na jeho prázdnotu netěšil.

     Otevřel dveře pivnice a vyvalil se na něho pivní opar silně prosycený tabákovým kouřem. Na moment couvl zpět. Pomyslel si něco nelichotivého, ale pak vkročil do restaurace. Rozhlédl se, nikoho známého neviděl. Když si sedal k volnému stolu, uslyšel zavolání : „Karel, zdravstvuj.“

     Otočil se a uviděl souseda z domu, kazašského Rusa Aljošu, který už v Česku bydlel a s rodinou měl v ulici večerku. Aljoša na něj mával a tak si k němu přisedl.

     Aljoša měl před sebou noviny, Deník, a v ruce třímal propisku v nadživotní velikosti. Karel se musel smát.

     „No, ty nesměj,“ přivítal ho Aljoša, od étoj doby, ty můj poraděnko!

     „Poraděnko?“ podivil se přisednuvší společník. „Copak chceš poradit? Jak zabít redaktora maxitužkou?“

     Aljoša byl soustředěný a ani se nezasmál. „Ty znaješ Chorvatsko?“

     „Chorvatsko? Tak znám, párkrát jsem tam byl na dovolené, se ženou jsme jezdili do Makarské.“

     Apatický číšník před Karla postavil pivo, vytáhl účtenku a s nezájmem na ní vytvořil tlustou čárku. Pomalu odkráčel k výčepu.

     Když číšník odešel, Karel se zhluboka napil a utřel ústa. „A co potřebuješ poradit s Chorvatskem?“

     „Víš, tady v Deníku soutěž o Chorvatsku. První cena zájezd do Chorvatska. Řekneš mi otázky!“

     „Snad odpovědi, ne?“ zasmál se Karel. „Když budu vědět…“

     „Tady, první otázka, co to je Murter?“

     „Murter?“ zapřemýšlel krátce Karel. „Murter je ostrov v Dalmácii, spojený s pevninou krátkým mostem, jestli si dobře vzpomínám. Ale myslím, že určitě!“

     „Charašo, i….“ Aljoša najednou zmlknul a hleděl ustrašeně na vchodové dveře. V nich, s rukama v bok a vůbec ne laskavým výrazem v kulaté tváři, stála Aljošova žena Nataša. Karlův soused, během této na dálku kraťoučké nonverbální konverzace vystřelil, až spadla židle a rozběhl se ke dveřím.

     „Počkej, počkej!“ volal na něj Karel a zvedal spadlou židli, ale Aljoša neslyšel. U dveří zpomalil. Nataša udělala místo a její muž proběhl kolem ní. Pohlavek mu dodal rychlost. Zmizel a Nataša si nepřátelským pohledem přeměřila restauraci, která vypukla v bujarý smích.  Natašin odchod doprovázelo bouchnutí dveří. Pivaři měli zase na chvíli téma na účet nebohého Aljoši.

     Karel nadzvedl noviny a vytáhl účtenku. Dvě piva a dvě vodky. Povzdechl, u číšníka objednal další pivo a zaplatil za Aljošu i za sebe.

     V klidu nahlédl do novin. Soutěž končila právě v tento den. Tři odpovědi na soutěžní otázky se mohly zaslat i formou SMS na číslo cestovní kanceláře, která soutěž vypsala. Karel si ještě otevřel internet a zkontroloval si svoje odpovědi. Pak je zaslal esemeskou na uvedené číslo. Holt máš smůlu, Aljošo, pomyslel si a noviny hodil na vedlejší prázdný stůl. Okamžitě na vše zapomněl.

      Následující den měl Karel jednání, které ani náhodou nemohl označit jako příjemné. Reklamace. Karel měl firmu zabývající se instalací a opravami plynových spotřebičů. U reklamujícího zákazníka opravoval kotel, který už měl být dávno ve sběrných surovinách nebo jako artefakt v nějakém muzeu. Karel se snažil, ale na zázraky nestačil. Zákazník mu nakonec pohrozil, že ho nahlásí finančnímu úřadu a vzdálil se bez pozdravu.

    Zanechal otráveného Karla, přemýšlejícího o světě plném zavilých zákazníků, když mu jeho mobil ohlásil zprávu SMS.

     „Vy mě taky, milostivej!“ Mobil ignoroval.

     Sedl ke stolu a vychutnával dopolední kávu. Vzpomněl si na esemesku. Otevřel zprávu : Naše cestovní kancelář Vám blahopřeje k získání první ceny, osmidenního zájezdu do Chorvatska, Murteru. Podrobnosti…bla bla bla…

     „Kdo si to zas dělá kozy?“ navztekal se, ale pak si vzpomněl, že včera posílal odpovědi na soutěž, kterou mu zanechal Aljoša. V první chvíli ho napadlo, že cena patří Aljošovi, ale jeho soused se od včerejška neozval a tak Karel usoudil, že cena je jeho. Poslal zprávu a za Aljošu zaplatil útratu. A jak to tak bývá u správných chlapů zvykem, naplnila se jeho duše škodolibostí. On má výhru, Aljoša Natašu. Spravedlnost funguje!

     Uběhlo několik dní a ani si dost dobře neuvědomil, že stojí před autobusem cestovní kanceláře.

Z přemítání ho vyrušil charismatický šedovlasý knírač, držící jakýsi seznam. Průvodce a delegát v jedné osobě ho posadil na místo v autobusu. Bylo úplně vzadu a Karel se tam ihned zabydlel, aby noc do Chorvatska na Murter strávil co nejpohodlněji. Čekalo ho dvanáct hodin jízdy s několika přestávkami, tak to chtěl všechno v klidu přečkat.     

     Nad ránem zaspal jako dudek a delegát s ním musel na místě několikrát zatřást.

     Karel vystoupil z busu a udeřilo ho teplo. Z domova odjížděl s nějakými osmnácti stupni celsia a tady mohlo být už kolem třiceti. Delegát ho odvedl ještě s několika lidmi do budovy, kde měl prožít týden dovolené spadlé z nebe…

     Pokoj byl jednolůžkový, a z okna, přes olivy, bylo vidět moře. Nadechl se a cítil omamnou vůni, kterou tak rád nasával na Makarské, kam dříve s  exmanželkou jezdili. Stál a přehlížel plochou ostrovní krajinu se šmolkově modrým mořem, zalykajícím se třpytivými odlesky pálícího slunce.

     Dlouho mu to nevydrželo a za chvíli si to mířil na pláž hotelu Colentum. Bylo tam dost lidí a tak si našel po chvíli kousek, kde skoro nikdo nebyl, jen jakási dívka četla pod slunečníkem knihu. Zatímco si rozkládal deku, snažil se současně koutkem oka přečíst, co ona dívka čte. Džepni sat Harika (Harykovy kapesní hodinky) zahlédl. Tak je to Chorvatka, pomyslel si a natáhl se. Slunce pálilo, tak se zvedl a odběhl do slané vody. Zaznamenal, jak si ho pěkná Chorvatka prohlédla.

     Chvíli plaval, potápěl se a zalitoval, že si nevzal potápěčské brýle. Ve vodě bylo co k vidění. Umínil si, že nějaké sežene. Bylo mu fajn, všechny starosti s kotli a nepříjemnými zákazníky vypustil z hlavy.

     Když se vrátil k dece, „jeho“ Chorvatka se natírala krémem na opalování. Dobrý způsob, jak navázat kontakt pomyslel, a zeptal se : „Nemojte namazati leđa?“

     Usmála se podala mu krabičku s krémem : „Molim.“

     Opatrně jí mazal záda, jakoby se bál, že se mu rozplyne.

     „Niste Hrvat,vidjet,“  uhodla.

     „Ne, nejsem,“ přiznal. „Jsem Čech a bydlím v Ústí nad Labem, asi sto kilometrů severně od Prahy. Karel mazal záda a asi by jí namazal i deku, kdyby ho se smíchem nezastavila. To už věděl, že se jmenuje Jovanka a právě skončila studia na lékařské fakultě v Záhřebu. V Murteru je na posledních prázdninách u babičky, kde vyrůstala jako sirotek.

     Pokračování bylo na obědě, kam ji Karel pozval. Na terase taverny si už povídali jako staří známí. Prožili i příjemný večer v Jezerech v restauraci U Valentina, kde si dali vynikající pizzu. Karlovi ten týden utekl strašně rychle v poznávání nádherného ostrova a sličné Jovanky, Než se nadál, byl den před odjezdem.

     „Kájo,“ řekla mu Jovanka, „chtěla by se s tebou seznámit moje babička. Zve nás k sobě na večeři.

     Babička se vytáhla. Večeře byla vskutku opulentní. Během jídla ona dáma nezávaznou konverzací zjistila, že Karel je strojní inženýr, který podniká, že je rozvedený a bezdětný. Zdálo se mu, že jí přelétl přes tvář krátký stín nevole, když přiznal, že je rozvedený. Uměl chorvatsky slušně a tak celkem srozumitelně vysvětlil, že to nebyl on, kdo manželství rozbil…

     Rakijí si připil, ale pak už alkohol odmítal a viděl, že to babičku potěšilo. Po večeři se šli projít.

     „Babičce jsi se moc líbil,“ řekla zamyšleně. „Ona  mně taky, odvětil s úsměvem Karel, „ale ty ještě víc! Mrzí mě, že zítra už odjedu, bude se mi po tobě hrozně stýskat…“

     „Mně hrozně…až po prázdninách nastoupím do nemocnice v Šibeniku, můžeš za mnou přijet, co říkáš, budeš moct?“

      Pomalu došli k apartmánu, kde byl Karel ubytován. Objal ji a začal líbat. Svět mu pádil někam mezi hvězdy.

     Když se ráno vzbudil, Jovanka byla už pryč a na stole měl vzkaz, že přijde večer k odjezdu autobusu. Věděl, že musí dopoledne do Šibeniku do nemocnice vyřizovat nástupní formality.

     Osprchoval se, oholil a přemýšlel, kam zajde na snídani. Bylo mu nádherně. Jovanka slíbila, že příští rok pojede na dovolenou za ním do Ústí nad Labem.

     Vzpomněl si jak ho napadlo, že Aljoša má Natašu a on výhru. A teď to věděl úplně přesně. I výhra má jméno. Jovanka.

 

 

Rubriky: Povídky | Napsat komentář