KIMLOVA LITERÁRNÍ OSVĚŽOVNA

 

Kulatá místnost spoře osvětlená namodralým světlem, dveře zleva, dveře zprava. Před předsednickým stolem seděli na dřevěných lavicích pobledlí lidé v nemocničním oblečení zvaném anděl, žoviálně andík.
Rozhlížel jsem se kolem; vidím Ludevíta Benedeka a Petra Kalivodu, kteří se mnou obývají pokoj na ortopedii. Pak několik neznámých mužů a žen. Asi dvacet nás tam bylo a všichni mlčeli a koukali do země.
Po chvíli se otevřely dveře, ty co byly napravo, a které se rozzářily oslnivým jasem, a dovnitř vešel týpek v tmavě šedém, dokonale padnoucím obleku. V ruce držel notebook. Bez okolků došel k předsednickému stolu, sedl si a notebook otevřel.
Unylí přítomní poněkud ožili a zvědavě se zahleděli na muže středních let. Muž přehlédl letmým pohledem osazenstvo a dutým hlasem promluvil.
„Dobrý den, jsem Smrťák a vítám vás na obvyklé proceduře.“
Nedalo mi to: „Smrťák?“ otázal jsem se zvědavě, „a kde máte kosu?“
Pohrdlivě se na mě podíval studenýma rybíma očima. „Kosu? Koukám, že jste taky odchovanec Dařbujána a Pandrholy, co?“
Nenechal mě reagovat a pokračoval:„Jsem tady za ústecký okres, mám toho hodně a nemůžu si dovolit nestíhat. Takže se do toho hned pustíme!“
„Do čeho?“ chtěl vědět Kalivoda, který v sebevražedném úmyslu skočil z okna ve třetím patře.
Smrťákovi nebo co to bylo, nestál ani za pohled, myší cosi proklikl a obrátil se k Benedekovi.
„Ludevít Benedek…to je pro mě docela čest mít tu potomka slavného rakouského generála…“
„…to nevím, přerušil ho Benedek, nikdy jsem se o to nezajímal!“
„Tak teď to víte, Feldzeugmeister Ludwig August Ritter Benedek von Felsö-Eör , byl váš prapředek, ale to není teď to důležité. Pane Benedeku, vy jste měl po operaci komplikace, teklo to do vás, později zástava…tak co s vámi? Zůstanete ještě, nebo končíme?“
Nikdo ani nehlesl. Přítomní vyvalili oči a někteří se křečovitě chytili laviček.
„Jak končíme?“ chraptivě se optal v mrazivém tichu Ludevít Benedek. „Já mám ještě smlouvu, točíme Zdivočelou zemi, ještě nejsme hotovi…je to šest set za natáčecí den plus občerstvení, jak říkám mám smlouvu pro kompars…jak končíme?“
„No, nechám to na vás,“ řekl zklamaně Smrťák. „Víme o tom…no když myslíte. Jděte ven levými dveřmi!“
Benedek zůstal sedět a civěl na Smrťáka. Pak prohlásil : „Ale já ještě na žádné operaci nebyl!“
Smrťák otráveně procedil : „Ale budete…a nezdržujte, jestli nechcete končit, tak odejděte levými dveřmi, pokud chcete, tak pravými! A nezdržujte! Až vyjdete ven ze dveří, stejně všechno zapomenete.“
Benedek zůstal sedět. Využil jsem toho:„Poslyšte, pane Smrťáku, něco mi vysvětlete! Říkáte – víme o tom – což znamená, že je vás víc. Jste nějaká organizace, nebo hnutí, jak to, že vůbec tady sedíme a vy něco rozhodujete? A, řekl bych, dost zásadního, o životě a smrti. Jak to?“
Benedek zůstal sedět a Smrťák viditelně znervózněl.
„Pane Benedeku, naposled, běžte vlevo! Pokud nepůjdete, čekají na vás pravé dveře, tak se rychle rozhodněte! Já fakt na vás nemám čas.
Benedek se váhavě zvedl a rozhlížeje se, šoural se k levým dveřím.
„Tak popojedeme.“ Smrťák se nadechl, ale předešel jsem ho.
„Ještě jste mi neodpověděl, na něco jsem se Vás ptal!“
Chvíli zaváhal. „To vám nemůžu říct a ostatně, ani nechci. A nechte mě prosím pracovat, už tak máme prodlení.
„Tak to ne, vážený pane!“ Ten divný manekýn mě fakt naštval. „Rozhodujete tady, kdo vlevo, kdo vpravo. Co je za tím vpravo? Je tam jiný život, jiná dimenze, jsou tam nějací vaši kolegové? Nestyďte se a poučte nás, vždyť to stejně zapomeneme, až vyjdeme ze dveří.“
Smrťáka jsem rozhodil. Chvilku polykal nasucho, ale pak na mě upřel nepříjemný pohled. Zamrazilo mě až někde hodně dole.
„Levé dveře jsou dveře života, pravé ne. Mám povinnost vás, co jste tady, roztřídit. A to ještě máte v podstatě, sice malou, ale přece jen možnost, se rozhodnout. Tak to prostě je a už se mě na nic neptejte!“
„Tak to prrr!“
Dostal jsem se do ráže, i když jsem měl strach. „Chci vědět co je za pravými dveřmi! A co jste za spolek?“
„Když chvíli vydržíte být zticha, tak se to možná dovíte. A teď mě nechte pracovat!“
Klikl myší a zvolal: „Pan Kimla!“
No vida a je to tady.
„Pan Miro Kimla,“ upřesnil, než jsem se mohl ozvat. V řadě za mnou se ozvalo jakési zamumlání.
„Pane Miro Kimlo, agresivní nádor na mozku, často v kómatu. To ani nebudeme prodlužovat, běžte do pravých dveří!“
Jmenovec Miro Kimla se poslušně zvedl, a potácivým krokem šel k pravým dveřím. Andělem mu srandovně prosvítala bílá zadnice otlačená růžovým pruhem od dřevěné lavičky.
„Karel Stejskal,“ zvolal Smrťák, když se za Miro Kimlou zavřely prosvícené dveře.
Stejskal seděl vedle mě a měl v krku slavíka. Pískavě se přihlásil a čekal.
Smrťák se ani moc nenamáhal. „Rakovina hrtanu,“ sdělil bez emocí. „Pravé dveře, běžte, nebudeme ani diskutovat!“
Stejskal poděšeně písknul jako kuře a chtěl se schovat pod lavici. Nešlo to. Tak se poslušně zvedl a šel do pravých dveří. Zmizel v oslnivě bílé záři.
„Anna Nováková!“ Smrťák se zavrtěl na židli a zahleděl se na pohublou dámu sedící těsně přede mnou.
„Zde,“ pípla poděšeně a přerovnala si anděla na velkých, svislých prsou.
„Rakovina tlustého střeva v posledním stadiu,“ odříkával Smrťák jak žáček ve škole u tabule. „Tady není co řešit, paní Nováková!“
Dáma přede mnou začala štkát.
„Paní Nováková,“ pohoršil se Smrťák u notebooku. „Nebudeme tady z toho dělat divadlo! Seberte se a běžte do pravých dveří. A nezdržujte, prosím! Budete ráda, že to trápení máte za sebou!“
Nováková se poslušně zvedla a rozeřvala se. Velké slzy se jí koulely po lících a kapaly na zem. Smrťák vrtěl hlavou a očima doprovázel ženu k pravým dveřím. Počkal, až ji schramstlo bílé světlo a spokojeně se zadíval do notebooku.
„Petr Kalivoda,“vyvolával dále.
Petr si stoupl a čekal.
„Jen se zase posaďte, mladý muži,“ medově uklidňoval smrťák. Vsedě to vyřídíme stejně dobře, jako vestoje.
Kalivoda pokrčil rameny a posadil se zpátky na dřevěnou lavici.
„Tak vy jste skočil z třetího poschodí s úmyslem se zabít. Je to tak, že?“
„Je, je vidět, že máte správné informace. A abychom to nezdržovali, pravé dveře?“
„Pomalu, pane, pomalu! Naprasklý obratel sroste natotata a ty rozbité paty vám ortopédi spraví a vyléčí. A abychom to nezdržovali, šup, levé dveře!“
„Ale já nechci žít, proč myslíte, že jsem skočil z okna?“
„Protože jste nezodpovědný feťák!“ Smrťák lehce bouchl rukou do stolu. „Váš čas ještě zdaleka nepřišel, sypte do levých dveří a nezdržujte!“
„Ale…“
„…ve vašem případu o tom nehodlám diskutovat. Podle programu to je jednoznačné, tak nezdržujte!“
Smrťákův projev byl tak mrazivě autoritativní, že se Kalivoda přikrčil a poslušně klusal k levým dveřím. Ještě u nich zaváhal, ale pak je otevřel a zmizel za nimi.
A tak to šlo ráz naráz. Někdo dostal levé, jiný pravé dveře. A najednou jsem zůstal se Smrťákem v místnosti sám.
„Jiří Kimla,“ hlásil Smrťák a já bych přísahal, že v jeho hlasu cítím potměšilost.
Čekal jsem mlčky na dřevěné lavici.
„Pan Jiří Kimla.“ Smrťák přidal na síle.
Mlčel jsem.
„Neumíte se ozvat?“ Smrťáka jsem zaskočil. Rozhodl jsem, že ho vytočím, i když jsem měl strach.
„To byl nějaký úmysl, že jste mi nechal nakonec?“ Zaujal jsem bojovný postoj.
„Vy mě unavujete, pane Kimle!“
„Neříkejte mi Kimle,“ naježil jsem se. „Kimla, ve vokativu Kimlo!“
„Promiňte, pane Kimlo, omlouvám se, ale musíme k věci!
Posměšně jsem přikyvoval. „Ano, ano, tedy k věci. V první řadě mně vysvětlete, na co jsem se vás už ptal! Ke komu patříte a co je za pravými dveřmi?“
Smrťák na moment zapřemýšlel. „K čemu vám to bude, pane Kimlo, když buď všechno zapomenete, nebo…nebo půjdete do pravých dveří. Víte, smrt není definitivum, ale určitým zakončením období, kterému se říká život.“
Přerušil jsem ho: „Hele, pane Smrťáku, já jsem ateista, nevěrec. Co se mi to tady snažíte naznačit? Vysvětlete mi to hezky popořádku…!“
Obřadně vytáhl z náprsní kapsy hodinky. Cibule na řetízku a letmo se na ně zadíval. „Pane Kimlo, zlomený femur vám budou operovat, postihne vás plicní embolie a následně kolitida a paralýza střev. Tak jak? Levé, nebo pravé dveře?
Vylekal jsem se, tentokrát doopravdy. „Nemám ještě všechno hotovo, jednám s nakladatelem, musím dodělat divadelní hru a scénář, asi bych upřednostnil ty levé dveře.“ Cítil jsem, jak mi vysychá v krku.
„A co když s tím nebudu souhlasit?“  „On už se někdo najde, kdo dopíše nebo rovnou vyhodí ty vaše matlaniny, ne? Jo a doporučoval bych vám, abyste se věnoval víc filozofiím, hlavně těm východním. Osvěží vás například Tibetská kniha mrtvých a tak…“
„Ne, tady nevyhraju!“ Zvedl jsem se a kráčel k levým dveřím. V zádech s rozevřeným andělem jsem cítil výsměšný Smrťákův pohled. Rychle jsem zmáčkl kliku a vyběhl dveřmi.
***
Jsem v zšeřelé místnosti. Ležím na zádech a pozoruji nějakého chlapa v bílém, jak jde ke mně a odváží mě na jakémsi loži do otevřených dveří. Stačím ještě přečíst nápis nad dveřmi. ARO.
„Jsem doktor Zezula,“ raduje se chlap ve středních letech a bílém plášti. Raduje se, jako kdyby přivezli kdovíjakou celebritu.
„Vy jste nám dal, pane Kimla,“ radoval se s protivnou sebestředností.
„Já? Snad vy jste mně dali, ne?“
Nevyšel ze mě ani gram zvuku, ať jsem chtěl sebehlasitěji. Byl jsem zaintubován, na puse kyslíkovou masku a za krkem krabici plicní ventilace, která do mě vháněla vzduch. V nose jsem měl jakousi trubičku.
Doktor Zezula mě poplácal po rameni. „Tak zatím!“
Odvezli mě do boxu, kde si ke mně přised jiný člověk v bílém a celou noc kontroloval přístroje, abych jim tam náhodou nezheb.
Přemýšlel jsem, co se to vlastně stalo. Měl jsem totální okno, pamatoval jsem si, jak jsem hovořil před operací s anesteziologem a pak už nic, až teď. Zaklepal jsem rukou, tou jsem mohl naštěstí hýbat, na okraj postele a mladý muž, který zíral do přístrojů se na mě otočil. Hergot, kde já jsem toho chlápka už viděl. Pak mi v hlavě pořádně blesklo. Smrťák!

Věnováno Alence Castle, která  prošla taky přes tu hranu.

…a ještě smutný dodatek: Alenka bohužel 28.8.2015 zemřela na rakovinu plic. 🙁

Věnuji milé Simoně Mimi Stodůlkové

     Mimi nedočkavě trhala doporučenou obálku s nadpisem Miluše Sedláčková. Trochu se jí třásly ruce a dopis, než ho stačila přečíst, jí vypadl z rukou na zem. Zvedla písmo, ale list byl obrácený.

„Sakra,“ zaklela nahlas a začetla se do teď již správně nastaveného dopisu.

Sdělujeme Vám, že jste neuspěla ve výběrovém řízení na pozici…vztekle odhodila dopis na stůl a oči se jí zalily slzami. Tak přeci jen měla pravdu kámoška Lída, která tvrdila, že už je dávno vybráno, že jen potřebují další uchazeče jako křoví. Máma to obrečí a její pracovně soutěživý kolektiv jí to dá pěkně sežrat. No jo, matka ale práci má. Mimi si s hořkostí  pomyslela,  že jí nezbude nic jiného, než jít na úřad práce. Léta dřiny na vejšce a pak pýcha zhmotnělá v titulu magistry. A to si má teď strčit za klobouk?

Na úřadu práce se všichni tvářili nesmírně starostlivě a jeden by jim i věřil, že mají snahu pomoct i když ten styl byl jako odsekávání masa u řezníka. Přijde iks, zapsat, podepsat a další…ypsilon se zanese do počítače, podepíše se a už je tady zet. Prostě kus a zase kus, co nějaký člověk, co nějaký osud? Navoněné dámy s převahou svých systemizovaných, dobře placených židlí, dělají jen svou práci.

Pak všichni – a až zet – dostanou informace, kde kdy začíná rekvalifikace.  Netrvá  dlouho, Mimi je rekvalifikovaná.

Když se narodila, říkali jí: „To je takové naše mimčo, mimi a to mimi tak nějak zdomestikovalo, že už jí nikdo neřekl Miluše, ale jen Mimi. A teď se magistra Mimi rekvalifikovala na speciální asistentku mateřské školy.

„Jsi blbá, Mimi,“ řekla kámoška Lída, „já mít vejšku a umět jazyky, tak vemu kramle z týhle podělaný díry. Budeš se točit kolem nevychovaných harantů, mít strach, aby se jim něco nestalo a ještě tě jejich matinky, které si myslí, že ten jejich spratek je malý ajnštajn, budou buzerovat!“

„Tu Lídu snad odmala vodili do Delf,“ postýskla si. „Všechny jobovky se jí vyplní…“

Mimi se po první „šichtě“ v mateřské školce dopotácela domů, spadla na válendu a nepřítomně zírala do stropu. Třeštila jí hlava a mozek vysílal na strop rozplizlé barevné kruhy. Měla pocit, jakoby jí někdo píchnul do žíly injekci plnou betonu. Ležela a kromě barevných kruhů na stropě, nic nevnímala.

Venku za oknem někdo pískal. Trochu se probírala z mrákotného stavu a šedá mozková kůra se hlásila, že je taky přítomná…

Tak to je ten pracovní proces? S kopou zlobivých, tvrdohlavých a rozmazlených dětí, nervózní kolegyní snažící se hodit co nejvíce povinností na Mimi? Proč zrovna já? Ostatní rekvalifikanti si sedí někde na zadcích u počítačů v kancelářích a mě pověsí na krk chumel určitě nejzlobivějších harantů ve sluneční soustavě. Přepadla ji křivda, vzdor a lítost.

Tiše klaply dveře a do místnosti vešla Mimina maminka. Opatrně si sedla vedle ní a tiše, s nadějí a snad i hrdostí v hlase se optala: „Tak jak, Mimi, jaké to bylo?“

Neodpověděla.

„Tak, Mimi, povídej, jak si se měla?“

„Nechte mě všichni být,“ zaúpěla tiše a oči se jí zarosily.

„Co je, Mimi, co se ti stalo, udělal ti někdo něco?“

S námahou se posadila.

„Maminko, poprvé a naposled! Už tam nepáchnu!“

Sedláčková starší ji chápavě pohladila po vlasech a usmála se. „Ale to je normální, Mimi. Je to pro tebe nové prostředí, noví lidé a třeba se ti to jen nevměstnalo do tvých představ.“

Posadila se. „Hele, každý jsme měli poprvé v práci nějaký zážitek, prostě si zvykneš. Jako já, jako táta. Uvidíš, že to bude dobré…a víš co, usmažím ti velký řízek, koupila jsem krásné vepřové!“

Zamračila se. „Nemám hlad, mami,“ procedila odbojně. „Já už tam prostě nepůjdu!“

„Jak nepůjdeš? Jak nepůjdeš, co si myslíš?“ Sedláčková starší se zakabonila. „Uvědomuješ si, co říkáš? Máš rekvalifikaci od úřadu práce, zařadili Tě na nějaké místo a u mě v práci…“

„U tebe v práci, u tebe v práci,“ navztekala se Mimi. „Tam děláš ty a ne já!“

Matka se nadechla a chtěla pronést něco ostrého. Mimi se trošku přikrčila. Z duše nesnášela mentorování končící – holky u nás v práci…. Sedláčková matka si toho všimla a stáhla se zpátky. Dceru měla ráda, fandila jí a v práci se s ní ráda pochlubila. Nechtěla teď vyvolávat konflikt.

„Přeci se nebudeme hádat,“ pronesla spíš kategoricky než smířlivě a odešla z pokoje. Zavřené dveře se zase hned otevřely. „Tak co ti mám udělat za mňamku?“

„Nedělej nic, nemám hlad, nechci nic.“ To už zase ležela na zádech a čučela do stropu.

Chvíli ještě trucovala, ale pak se jí vybavila Lída. No jasně, hodím na to tady bobek! Uteču! Kupodivu se jí ulevilo. Tak hned, čím dřív tím líp. Sáhla po tabletu.  Vytvořit na stránkách profil, kde se dají najít rodiny, bylo dílem okamžiku.

„Já vám dám parchanty v mateřské, ještě se uvidí. Uteču z tohohle bubákova, dokážu vám, že se umím postarat.“  Nedočkavě surfovala po dalších nabídkách, ale pak tablet odložila a šla si opět lehnout na válendu. Přepadl ji hlad, ale rozhodla se stávkovat. Usnula oblečená.

Druhý den v práci už byla otužilejší. Sice si říkala, jaký ten král Herodes byl frajer, ale zároveň ji hřálo, že by mohla vycestovat do zahraničí jako au pair. Ať si všichni trhnou nohou, Lída měla pravdu.

Při cestě domů si sedla na lavičku a zapnula tablet. Přejela profil na stránce a chtěla pokračovat, ale najednou v ní hrklo, jak ve starých pendlovkách.  Něco tam bylo. Rodina Duvalova z francouzského Chamonix. Hned na první pokus. Paní Duvalová ji oznamovala, že by měla zájem, aby se starala o jejich dva synky ve věku dva a půl  roku, a druhý pět měsíců. Že se jim Mimi líbí a že může nastoupit ihned, jak si vyřídí všechny formality. Tři sta euro nebyla nijak horentní suma, ale pomyslela si, že to je lepší než drátem do oka a než dorazila domů, byla pevně rozhodnuta. I kdyby maminka a její pracovní kolektiv to se postavil na hlavu a odstrkoval se ušima. Rozesmála se a babka s taškou, jdoucí kolem se na ni pátravě podívala.

***

     Za měsíc navoněný řidič Student Agency nakládal Mimina zavazadla do útrob žlutého a pohodlného autobusu. Měla místo vzadu;  za chvíli tvrdě usnula a zjistila, že už je v Německu. Těšila se na setkání s rodinou, ve které bude pracovat s jejími malými kluky. Paní Duvalová vypadala jako velmi příjemná mladá dáma a její muž, i když se tvářil trochu nepřístupně, působil vcelku sympaticky. A ti kluci, malí nezbedové, se kterými bude určitě

legrace… až Mimi připadalo, že se autobus neskutečně vleče, že cesta do Ženevy, kde si ji mají vyzvednout, vůbec neubíhá.

Myšlenky se jí v hlavě mihotaly a skákaly z děje na děj. Mimi zakrátko zase usnula. Probudila se ve Švýcarsku, kousek před Ženevou. Autobus zastavil u pumpy a cestující pomalu vystupovali na WC a v místní prodejně si něco kupovali k občerstvení. Mimi dostala obrovskou chuť na čokoládu. V prodejně si zákazníci nejvíce kupovali kávu a Mimi očima přejížděla regály plné zboží. Čokoládový regál byl plný a ceny nijak nízké. Až uviděla padesátigramovou Chocolate Bar za pět franků. „Stačí, řekla si a vylovila z kabelky desetifrank, který maminka schovávala od poslední návštěvy Švýcarska, kde byla na zájezdu.

Když se zase pohodlně usadila v autobusu, rozbalila čokoládu a pomalu ujídala.

„Dobrou chuť, slečno,“ popřál jakýsi člověk přes uličku.

„Díky,“ odvětila otráveně a otočila se k oknu. Nechtěla se vybavovat, chtěla se nechat unášet představami o žití ve Francii. Vzpomněla ještě na maminku, jak se rozzářila, když se jí pochlubila, že bude pracovat ve Francii, jak táta uznale pokýval hlavou. Usmála se a pozorovala krásnou scenérii švýcarské krajiny.

Zanedlouho se objevila obrovská plocha Ženevského jezera. Autobus objížděl vodní nádrž, až dorazil na parkoviště rozkládajícího se přímo na břehu jezera. Mimi ještě koutkem oka zahlédla velké auto a u něj mladou ženu pozorně pozorující autobus. Napadlo ji, že je škoda, že víc nepilovala francouzštinu, ale snad jí její státnicová angličtina bude stačit…

                                                                       ***

Auto uhánělo nádhernou scenérií Alp. Pan Duval soustředěně řídil a paní Duvalová, otočená z předního sedadla dozadu, zahrnovala Mimi dobrou angličtinou s francouzským přízvukem informacemi o rodině, především o dvou klucích, našich zlatíčkách, jak říkala.

Mimi jí přes vrnění motoru všechno nerozuměla, ale spokojeně se usmívala a občas přikývla na znamení souhlasu.

V Chamonix byli cobydup. Auto projelo městečkem a zastavilo před pěkným rodinným, patrovým domem s garáží. Pan Duval vzal Mimi její zavazadla a nesl je dovnitř. Jeho manželka si prohlížela hodinky a řekla, že manžel dojede pro děti k sousedům, kteří bydlí nedaleko.

Mimi přidělili podkrovní pokoj, kde měla strávit další dny jako au pair. Připadalo jí, jakoby se najednou ocitla v pohádce. Všude čisto, vzduch omamně voněl a z otevřeného okna byl nádherný pohled na Mont Blanc.

Já kráva, spílala si v duchu Mimi, že už mě to nenapadlo dřív! Vystuduji vejšku, pak mě nikdo nechce, musím se rekvalifikovat a potom mě pověsí na krk smečku nezvladatelných dětí a přitom je to v době internetu tak jednoduché….

Mimino přemítáno přerušil zvuk motoru. Pan Duval se vracel od sousedů se svými kloučky. Mimi svižně seběhla ze schodů dolů, aby se, teď už svými minimuži, přivítala.

„Tak to jsou oni,“ ukázala pyšně na svoje potomky paní Duvalová. Starší André se s náznakem úsměvu díval na svoji novou chůvu, kdežto mladší Michel, uložený v přenosném kočárku, řval jako tur.

„Asi potřebuje přebalit,“ vyhrkla Mimi.

„Asi,“ prohlásila vesele Duvalová, „ tak jdeme na to! Bude mít možná i hlad!“

Duvalová vzala opatrně tašku s potomkem a Mimi se chopila Andrého, který se ochotně nechal Mimi vést. Mlčící Duval nasedl do auta a nacouval do garáže.

Uběhl týden, uběhly dva a Mimi poctivě běhala mezi dvěma kluky a paní Duvalovou, která byla na mateřské dovolené. Byla nadšena, paní Duvalová se předháněla v laskavosti a její muž, ačkoliv pedant a trochu odtažitý, se choval docela vstřícně a tu a tam se mu povedlo i zvednout oba koutky, což zřejmě představovalo úsměv. Starší kluk si s Mimi hned porozuměl a hrál by si celé hodiny, kdyby neměla i jiné povinnosti. Zato mladší Michel často kazil pohodovou atmosféru, když se bez příčiny rozeřval jako tur. Řval hodně a zřejmě rád. Kdyby Mimi neviděla, jak je prťavý, myslela by, že to dělá naprosto cíleně a s chutí. Po pár dnech měla nervy na pochodu. Všimla si také, že s ní Duval moc nebaví; přičítala to jazykové bariéře. Duval rozuměl anglicky co ona francouzsky, takže na smysluplný pokec to opravdu jaksi nebylo…

Když se dostala ven, měla pocit, že si už volno fakt zasloužila. Bylo jí dobře. Lidé byli srdeční, nebo se aspoň tak tvářili. A když chodila po obchodech, viděla, že ovoce vypěstovali s láskou sadaři, zeleninu se stejnou péčí zelináři. Maso stále čerstvé, nekřehčené vodou, nebyla v něm éčka. Myslela si, jací jsme doma blbečkové, děláme, že jsme střed Evropy, jsme namyšlení se sklonem k rasismu, ale že nám vozí odpad, co jinde nechtějí žrát ani zvířata, to nám vůbec nevadí.

Posadila se na lavičku a podívala se na Mont Blanc. Lidé spokojeně chodili sem a tam, slunce svítilo na vyšmolkované obloze. Nebyl na blízku stále víc odměřený André Duval starší, ani jeho žena, dokonce ani jejich uřvaný potomek. Měla dohodu pracovat pět hodin denně, ale často to byl dvojnásobek.

Ráno kouká na kalendář a ejhle už je v Chamonix dva měsíce. To to uběhlo. Zdálo se jí, že přijela předevčírem. Seběhla se schodů. Duvalová cosi usilovně čistila na kuchyňské lince a koutkem oka pohlédla na Mimi.

„Dobrý den,“ vesele se přihlašuje Mimi a paní jen něco zavrčí. Mimi hned ochotně přibíhá k Duvalové a bere ji hadřík z ruky. Duvalová se ožene. „Nech si to a radši běž zkontrolovat děti, zda se už neprobudily!“

Mimi se zarazila. Nechápala. Asi se paní domu špatně vyspala. Otočila se a bez řečí potichu vešla do pokoje, kde spávaly děti. Nevšimla si, že jí na zem upadl kapesník. Děti ještě spaly. Opatrně se vrátila a narazila na Duvala, který rozkročeně zíral s nepředstíratelným hnusem na kapesníček.

„Co to je?“ zasyčel a na skráních mu naběhly žíly.

„Kapesník, vole,“ řekla mu česky a shýbla se pro něj. Cítila, jak jí ohnutá záda propalují jeho zlostné oči. Když se zvedla, viděla, jak nevěřícně vrtí hlavou.

„Aby ses neposral,“ pronesla polohlasem za odcházejícím Duvalem. Zastavil, ale pak si to rozmyslel a ve dveřích jen cosi houkl. Mimi šla pomalu k paní Duvalové, která nepřestávala, cídit linku. Přemýšlela, co je špatně. Místo pěti domluvených hodin maká jak barevná dvojnásobek, z hyperaktivních kluků je zničená a to si ještě o blbých tři sta eur musela dvakrát říct.

„Ukažte, já to udělám.“

„To už jsi měla udělat včera! Zůstala tady skvrna z ovocného jogurtu a slečna se neobtěžuje to pořádně vyčistit. Teď se to zažralo a nejde to pryč. Tak to bychom si asi moc nerozuměly, mladá dámo!“

„Jé, tak to se omlouvám,“ řekla zkroušeně Mimi. „Včera večer jsem to kontrolovala a linka byla čistá.“

„To snad chceš říct, že si vymýšlím?“  Paní Duvalová se začala zavzdušňovat. „Nejsi trochu drzá? Jsi tady na práci a ne na odmlouvání! A co děti?“

„Ještě spí,“ špitla vykolejená Mimi.

„Tak jim připrav oblečení a snídani. Už jsi tady dost dlouho, abys věděla, co máš dělat a jak to máš dělat!“ byla v ráži farmaceutka na mateřské dovolené.

Mimi seděla v pokojíku dětí v křesílku a polykala slzy. Přemítala, co jen Duvalům udělala. Oba byli poránu hned tak nepříjemní. Promítala si včerejší den, ale na nic nepřišla.

Snad jí to paní Duvalová vysvětlí.

Nevysvětlila. Jen atmosféra v domě byla hustší. Obzvláště, když byl doma Duval. Nervní, sebestředný, puntičkářský. Mimi vycítila, že ji prostě nesnáší. Snažila se, co měla sil. Obskakovala oba kluky a počítala si, když menší se zničehonic rozeřval. Za marného utišování se větší pustil do dělání nepořádku a lítání po pokoji. Mimi měla nervy nadranc. Místo, aby se vše urovnalo, byly nepříjemné reakce na denním pořádku, i když se snažila dělat nadstandardně. Nikdo to nijak neocenil. Duvalová byla náladová, hyperaktivní kluci ji co chvíli rozhodili a místo nich seřvávala  Mimi. Vylévala si na ní často vztek, a i když se ukázalo, že Mimi je v tom nevinně, bylo pod její úroveň přijít a normálně říct: „Promiň!“

Příští den byla neděle a Mimi se těšila, jak vypadne. Pryč od uhulákaných harantů, pryč od nervní farmaceutky, pryč od pošahaného oficíra. Duvalová ji konečně milostivě dala

po několikerém upomínání výplatu. Tři sta euro. Při současném kurzu cirka osm tisíc. No, to by i v té mateřince měla asi víc. Ale zase by neviděla Mont Blanc a další krásy zdejší přírody. A mluvit cizí řečí je taky fajn. I ta fránina se jí už začala dostávat pod kůži.

„Vzala bys s sebou na chvíli Andrého!“  Zaměstnavatelka to říká tónem téměř rozkazovacím. Chce se vzepřít, ale pak kývne.

„Tak, jo, ale maximálně na hodinu!“ Duvalová je srozuměna a Mimi neujde, jak s Duvalem  vyměnili pohledy.

„Michel šel spát,“ ztlumuje hlas Duvalová a rychle vystrkuje již oblečeného Andrého.

Mimi to dochází. Dostali chuť na sex a kluk jim vadí…no je to nadstandard, měli by ji zvednout gáži, přemítá s úsměvem. Jen aby si nemysleli, že bude dělat i v neděli…

No a u Duvalů se nic nezměnilo. Mimi byla peskována podle nálady nervózní farmaceutky a dobíjena večer arogantním oficírem. Dobrá zpráva byla, že malý Michel se začal uklidňovat. Pomalu si na Mimi začal zvykat. Starší kluk ale přecházel do stádia vzdoru. Jeho temperament se plně obrážel ve stavech, jimiž začal procházet. Mimi jako speciální pedagožka o tom všem věděla a snažila se v praxi všechny tyto vědomosti do výchovy a práce, kterou dělala, aplikovat. Čekala také větší rodičovskou výpomoc, ale nervózní matka a arogantní otec nebyli tím nejlepším výchovným prostředkem. I když se Mimi snažila maximálně, pořád bylo něco špatně.

Mimi ruku v ruce s malým ďáblíkem chodila po městě. Dost ji to štvalo, protože po vypjatém pracovním týdnu, chtěla mít neděli jen pro sebe. Každou chvilku koukala na hodinky, zda už hodina uběhla. Došla s klukem k marketu, kde měli ve výloze brontosaura s žárovkami místo očí. Žárovky se rytmicky rozsvěcovaly a měnily barvu. Kluk na něj ukázal prstem: „Chci to!“ rozkázal.

Zavrtěla hlavou. „Nemám peníze, André!“

„Chci to,“ rozkázal silněji, „chci!“

„Tohle není na prodej a já nemám peníze!“

Rozeřval se. Po chvíli mu začaly téct nudle. Utíral si je do rukávu a řval a řval. Mimi se bála, aby s sebou nehodil o zem, jak to začal dělat doma. Tady byli na ulici a ona se cítila trapně. Čeho se bála, se stalo. V momentě byl na zemi, kopal nohama a mlátil pěstičkami do chodníku. Časně ráno pršelo a tak byl za chvíli špinavý.

Konejšila ho a chtěla, aby se zvedl. Koutkem oka zahlédla, jak někdo přes ulici telefonuje. Netrvalo dlouho a Duvalová brzdila autem u nich. Neptala se, kluka zvedla do vzduchu a odnesla do auta. Několik okolojdoucích se zastavilo a s pohoršením hleděli na Mimi. Duvalová sedla za volant, hněvivě šlehla pohledem po au pairce, a odjela domů.

Mimi pokrčila rameny a pokračovala v trávení „volné neděle.“ Chvílemi jí bylo k smíchu, že byla za kazišuka, ale pořád se jí vracelo to extempore s mladým a to už jí tak veselé nepřipadalo. Řekla si, že přijde hodně pozdě, aby je nemusela potkat. Chodili spát přesně ve dvaadvacet hodin. Každý den, pokud někde nebyli na návštěvách, kině nebo divadle. Moc kultuře ale nedali a vypadalo to, že nemají ani příliš známých. Ve skutečnosti odjeli na návštěvu jen jednou a jednou návštěvu také hostili. Před Mimi se vytahovali a sekýrovali ji, až si připadala jako služka z filmů pro pamětníky.

Když přišla domů, už byli ve svém pokoji a Mimi neslyšně vklouzla do svého.

Ráno ji Duval při odchodu nevěnoval jediný pohled a jeho žena jakbysmet.

„Udělala jsem něco špatně, že se mnou nemluví ani klika u dveří?“

Duvalová dělá, že neslyší.

„Na něco jsem se ptala,“ připomíná se Mimi. „Ráda bych věděla, co jsem udělala špatně, že mě ignorujete!“

„Ty se ještě ptáš? To jsi speciální pedagožka? Co vás v tom Československu učí?“

„V Česku. V České republice, ne Československu!“

„To je snad jedno, jste všude stejná chamraď…mám chuť ti strhnout peníze z výplaty!“

„Mám smlouvu,“ nedala se Mimi.

„Postarej se o děti!“ uzavřela debatu farmaceutka a vztekle hodila lžíci do dřezu.

Den po dni to bylo pořád stejné. Starší André si chtěl vytrucovat svět, Michel se zklidňoval a měl se k Mimi víc, než k matce. Všimla si toho a občas udělala scénu se stejným koncem. Omluvu nechala vyhnít…

První červencový den měla Duvalová poněkud lepší náladu. Otevřela laptop a přizvala Mimi.

„Koukni, Mimi, jak by se ti líbil?“

Na obrázku byl jakýsi hotel s názvem Spiaggio. Snímek ukazoval velkou terasu s pohledem na moře.

„To je Ligurské pobřeží v Itálii. Hotel je u moře přímo na pláži. V Alassiu. V srpnu tam jedeme na dovolenou. Těšíš se?“

Mimi nevěděla, co jí má na to říct a tak povinně udělala natěšený obličej. Nemohla vědět, co to bude pro ni obnášet.

Že by se od té doby něco změnilo, tak to vůbec. Ve dne náladová Duvalová, večer sebestředný Duval a revoltující André. O neděle a výplaty si musela říkat opakovaně.

Do Alassia to bylo nějakých tři sta padesát kiláků; trvalo jim to tam něco málo přes čtyři hodiny. Celou cestu řídil Duval. V hotelu se hned ubytovali a šli na večeři do hotelové restaurace. Jídlo bylo dobré a Mimi odešla spát, jak to bylo jen možné. Cesta i slaný mořský vzduch ji utahaly. Ještě než usnula, říkala si, jak si odpočine a vykoupe v moři. Zdálo se jí o mladší sestře, která chodila na Moravě do školy.

Ráno nastal cvrkot. Kluci se v novém prostředí rozkoukávali a André se snažil sekýrovat. Mimi se těšila, že se občas vykoupe v moři. Netušila, co ji však čeká. Na dovolené byli Duvalovi, nikoliv ona. Už to nebylo pět či deset hodin, ale dennodenně sloužila poctivé dvanáctky. Bez nedělí. Pravda, čas od času se celá rodina vypravila na pláž, ale Duvalová bezpodmínečně chtěla, aby se Mimi od kluků nehnula. S manželem si občas šli zaplavat a Mimi trčela pod velkým slunečníkem a téměř se prala s větším klukem, který byl absolutně nezvladatelný, když ho popadl záchvat vzteku. A fakt jimi nešetřil. Michel už se zklidnil a začal se čím víc k Mimi upínat. Duvalová si toho brzy všimla a začala žárlit. Trvalo to ale chvíli a mazaně začala malého vztah využívat a Mimi tak trochu občas vydírala.

Den za dnem, čas se vlekl, hodiny s dětmi byly nekonečné. Mimi byla ráda, když večer padla za vlast. Malovala si před příjezdem, jak se bude někdy v noci koupat, někde bokem, jen tak bez plavek vychutnávat teplou slanou vodu a na chvíli zapomenout na robotování u Duvalů. Koupání se jí smrsklo na cáchání po zadek v pískem zakalené vodě a ostříží dohled nad oběma kluky. Duval ani Duvalová si moc starostí nedělali. Nechali všechnu starost na Mimi. Když doslova padala orvaná do postele, usínala téměř okamžitě. Když v uvozovkách dovolená skončila, Mimi se těšila do Chamonix jako nikdy.

„Nelelkuj, a vezmi ty kufry do auta!“ poroučela při odjezdu farmaceutka na mateřské dovolené. „Já vezmu děti!“ Duval ručním vysavačem čistil uvnitř auto, připravené na parkovišti k odjezdu. Že by s sebou vzal nějaká zavazadla, ho ani nenapadlo. Když se Mimi ocitla před recepcí, mladý recepční na ni zavolal: „Slečno, počkejte, pošlu někoho, aby vám pomohl se zavazadly!“

„Není třeba, auto je před vchodem hotelu!“ Duvalová s dětmi ví, co je nutné. Není třeba se zdržovat čekáním na nějakého zřízence, kterému by navíc museli platit!

Mimi dotáhla kufry k autu a Duval si ji přeměřil nepřátelským pohledem.

„Ještě nejsem hotov, co to sem taháš?“

„Vyser si voko,“ neudržela se Mimi česky.

„Co?“ ptala se zvědavě Duvalová s dětmi za ruku.

„Ale nic,“ řekla otráveně, „jen jsem panu Duvalovi řekla, že už to jsou všechna zavazadla.“ Pomáhala ještě nakládat a usadit děti do sedaček. Pak obešla auto a bez rozhlížení vstoupila do jízdní dráhy. Ozval se jekot brzd a černý mercedes lehce ťuknul Mimi do nohy. Upadla na zadek a poděšeně se rozhlížela. Z mercedesu vyběhl šedivý pán a německy se omlouval, že za to nemůže, že mu tam vběhla sama. Pomohl ji zvednout.

„Je vám něco?“

Trochu rozuměla, ale odpověděla anglicky, že nic. Duvalová vrtěla rozhořčeně hlavou a ujišťovala se, zda se Mimi nic nestalo. Němec s omluvami nasedl do mercedesu a odjel.

V autě chvíli mlčeli a Michel ustrašeně těkal očima na rodiče a Mimi. Rozbrečel se.

„No to nám ještě scházelo,“ řekl nervózně Duval od volantu. „Má hlídat děti a místo toho abychom hlídali i ji!“ Celou cestu pak všichni mlčeli.

Mimi myslela, že se už situace trochu zklidní, ale několik dní po incidentu v Alassiu to vypadalo, jakoby se Duvalová zbláznila. Stále ji připomínala, jak je neopatrná, že se bojí ji nechat s dětmi samotnou a měla ji věčně za zadkem. Častokrát ji napadlo, že to tady zabalí a nechá protivné haranty i s Duvalovými za zády. Jenomže nevěděla, zda by nemusela platit nějakou pokutu pojišťovně a zároveň si uvědomovala zvláštní věc. Čím dál tím víc lnula, dá-li se to tak nazvat, k malému Michelovi, Mišáčkovi, jak mu říkala.

Připadalo jí, jakoby byl její, a ne té hysterické Duvalové. Bylo to fakt zvláštní. Ráda se s ním mazlila, zvláště po výstupech s Andrém.

„Mimi má mimi,“ říkala mu se smíchem a točila se s ním po pokoji. Malý ji tu náklonnost štědře vracel a tak Duvalové nedalo moc práce, Mimi na nějakou činnost navíc utáhnout. Byl to malý Michel, který zvrátil Mimino rozhodnutí od Duvalových utéct hned po dovolené. Přemýšlela, co to bylo za trotla, který vymyslel termín au pair…spíše by to měla být esclave, otrokyně, nebo aspoň femme de chamber, služka či děvečka. Svět je fakt někdy k žití. Nebo spíš k blití!

Několik dní po příjezdu z Alassia ji Duvalová upřeně pozorovala, jak si hraje s Mišáčkem. Po chvíli se jí optala: „Mimi, co bys tomu řekla, kdyby tu byli s tebou na víkend rodiče?“

„Rodiče? Kdy?“ Mimi je překvapená a honem si to nedokáže vyhodnotit.

„Za měsíc jedeme k manželovým rodičům do Lyonu. Necháme vám celý dům!“

Mimi polkla. Duvalová ji dokonale zaskočila.

„Ty nemáš radost?“ naoko uraženě se ptala paní domu.

„Ale ano, mám radost, ale velkou, jen nevím, zda budou mít rodiče volno. Musíte mi říct, kdy budete pryč. Duvalová ji ukazuje kalendářík. „Tady máš, podívej se!“

***

     Paní Sedláčková s úctou téměř nábožnou se procházela domem Duvalových. Otec to vzdal a posadil se v obýváku do křesla.

„Pojď sem,“ zavolal Mimi k sobě. „Než přijde mamča…dobrý?“

Váhavě přikývla. „Někdy hrozné,“ připustila po chvíli.

„To víš, všude chleba o dvou kůrkách…“

„Co tu kujete, spiklenci?“ Sedláčková starší je po prohlídce domu náramně spokojená.

„Ale nic.“ Mimi si myslí, že na zhodnocení jejího pobytu mají ještě oba čas.

„Mají tu to takové skoro noblesní. Myslíš, že se jim bude líbit náš dárek? Je to broušené sklo, tak snad jo. Mají tu něco takového?“

„Ale mami, takové sklo dneska seženeš všude!“

„Stejně, je to od nich moc hezké. Nechají úplně cizí lidi čtyři dni ve svém domě. To by každý neudělal! Buď ráda, Mimi, že můžeš být u nich! Máme jim být za co zavázáni.“

„Jo, to jo, jsem z nich celá odvázaná!“

Sedláčková starší zvedá obočí. Obrací se na muže. „Jindřichu, podívej se do foťáku, jestli máš v pořádku baterky a udělej pár snímků!“ Jde k oknu. „A ten pohled, přímo na Mont Blanc. To si holky v práci sednou na zadek!“

***

     „Jak se Vašim líbilo?“

„Líbilo. Moc. Hlavně mamince. Měla obavu, aby se vám líbil ten dárek.“

Duvalová bere broušenou napoleonku a prohlíží ji proti oknu. „Boemia gla,“ slabikuje.

„No je to značka, moc hezké sklenice, vyřiď vašim poděkování. A teď šup, André není nějak ve své kůži!“

A kolotoč se zase rozjel.

„Ráno se probudila s bolestí hlavy. Nebylo jí dobře a taky ji škrábalo v krku. Umyla se a sešla po schodech do kuchyně. Duvalová seděla na židli a držela Andrého, aby mu mohla změřit teplotu.

„Pojď mi pomoct!“ přikázala. Mimi se k nim bez nadšení šourala. „Je mi blbě,“ přiznala se.

„Aha!“ Duvalová vrtí hlavou. „Tak tady je příčina!“ Bradou ukáže na Andrého.

„Co to říkáte? Já to chytla od něj!“

Lupla po ní očima. „No na doktora to není. Stálo by to zbytečně moc peněz. Nejmíň čtyřicet euro a léky. Ale něco doma mám, to přejde! Dej oba kluky do postýlek a přijď“ Kouká na teploměr. „Třicet sedm celých osm. To není tak hrozné. Vypotíme to!“

Mimi v mrákotách odvedla Andrého, který kupodivu neprotestoval, a dala Michela

vyčůrat.

„Pojedu nakoupit,“ oznámila Duvalová. „Pohlídej kluky, budu brzy zpátky!“

Trvalo jí to celou věčnost. André sice znovu usnul po lécích, ale Michel si chtěl hrát a žadonil na Mimi, aby mu dala hračky. Lítala mezi kluky a kuchyní a dělaly se jí mžitky před očima. Nestíhala a bylo jí špatně.

Duvalová ji kurýrovala a Mimi se jakž takž vyzdravila. Stoprocentní to ještě nebylo, ale sláva bohu aspoň za to.

Přišel podzim a s ním další Itálie. Tentokrát jeli na okraj Milána, do apartmánu. Tedy Duvalovi měli apartmán, na Mimi vybyla místnost bez sociálního zařízení. Musela běhat přes celou chodbu. Hned první den toho měla plné zuby. Pobyt byl sice naplánován jen na dva týdny, ale i tak to byl zápřah. Z Milána viděla akorát jednou katedrálu a zvenku milánskou operu La scalu. Jinak denně dvanáct hodin na nohou okolo dětí a přípravy jídla. Duval se už s ní nebavil vůbec. Vždycky něco zabručel a ukázal hlavou na Duvalovou. Ke konci italského pobytu často i brečela.

„Kretoš, kreténskej,“ ulevila si jednou směrem k pánovi domu.

„Co je to kretóš?“ optala se  Duvalová, která se zčistajasna zjevila u Mimi.

„Ale,“ mávla rukou, „něco jako…“ honem si nemohla vzpomenout… „něco jako, jako vysoký úředník.

„Kretóš,“ radovala se Duvalová, „to ano, manžel je špičkový odborník v armádě. Česky kretóš!“

Mimi v sobě dusila smích a přikyvovala s vážnou tváří. Kretén a hysterka. Omluvila se a šla se vychechtat na toaletu.

Ta druhá Itálie ji odrovnala. Ani pět milých Mišáčků ji nezastaví. U Duvalů to balí!

„No jak myslíš,“ řekla zklamaně farmaceutka. Musím si za tebe najít nějakou náhradu. A nechceš si to ještě rozmyslet? Kluci už jsou na tebe fixovaní,“ zkoušela malé vydírání. Byla si dobře vědoma, co všechno Mimi zastane a za jaké směšné peníze.

„Fakt ne,“ byla neoblomná Mimi. „Už je to pro mě moc stereotypní, potřebuji zase něco jiného, asi to zkusím ve školství!

***

     „Teď mi řekni, co dál?“ Sedláčková starší je z Mimi otrávená. V práci ji holky vyslýchaly proč a Sedláčková starší ztratila pár bodů… „jak si to teď představuješ,“ ptala se útočně.

„Hlavně si odpočinu, rodičové drazí, víme. U Duvalů to fakt bylo nevolnictví.“

Sedláček otec se zamyslel: „Mimi, nedávno mi říkal strejda Albín, že bude potřebovat někoho do firmy. Co říkáš, mám se ho zeptat“

Mimi krčí rameny. „Pro mě za mě…“

Šla do sprchy a pak do svého pokoje. Přemýšlela, jestli ji strejda vezme do firmy, bude prodávat a míchat koření. Vešla mladší sestra Nikol.

„Mimi, proč si tak najednou utekla? Neobtěžoval tě ten její chlap?“

„To by si moh zkusit, to by viděl čóro! Kretoš jeden,“ dodala s úsměvem. „Pojď, budu ti všechno vyprávět.