NEVRATNÝ PROCES – ukázka z románu

Publikováno 16.1.2017 | Autor: admin

Václava vyložili a jeli zpět do Ústí. Mlčeli až do Mostu, pak se ozval Mrzena: „Karle, jsi si opravdu jistý, že Václav bude přínosem pro společnou firmu? Jezdíš často ven, víš, jak tvrdé konkurenční prostředí tam panuje. Zvládne to ten tvůj kámoš?“

     Karel chvíli přemýšlel, co mu má říct. „Víš, Jindro,“ rozhovořil se potom. „Já se znám s Vaškem už odmalička. On je sice o trochu starší než já, ale chodili jsme do jedné školy, potom i na průmku. Vašek na strojárnu, já dělal chemickou. Po vojně jsme zase navázali kontakt, Vašek se vyšvihl z málo významného místa vedoucího dílny na náměstka a hned na to ho udělali ředitelem První strojírenské. Pořád jsme v kontaktu…byli jsme tři rodiny a navštěvovali se, ještě Zbyněk, ten se ale s námi rozhádal kvůli politice a nakonec dostal kriminál natvrdo. Vašek ho po krimu vzal k sobě do podniku. Byl první, na kterého jsem se obrátil, když jsi mě seznámil s celou situací.“

     U Českých Zlatníků stáli dopraváci a kontrolovali auta. Mrzena se zašklebil a sebejistě prohlásil: „Dávej bacha, jak s nimi budu brzy hotov!“ Když dojeli a zastavili, přišel k autu příslušník VB, zasalutoval a vyžádal si doklady.

     „Víte, že jste porušil vyhlášku?“ otázal se přísně příslušník a se zájmem prohlížel Mrzenovu legitimaci z ministerstva.

     „Nechám se poučit, soudruhu,“ řekl vyzývavě. Teprve teď si Karel všiml, že příslušník je Jarda Smutný, se kterým krátce v Písku sloužil na vojně, a který v Mostě bydlel ve vedlejším vchodu domu. Smutný Karla neviděl.

     „Tak poučit, byste chtěl, soudruhu náměstku?“ opáčil vesele dopravák Smutný. „To já rád poučím ministerské pracovníky! Poučka zní, že nejezdíte podle značek!  U Obrnic je nainstalovaná omezená rychlost na padesát a vy jste nám uháněl stovkou. Ještě jednou tolik. Stačí vám to poučení?“

     Mrzena evidentně povadl. Myslel, že ho jenom tak houpe a považoval vše za ztrátu času.

     „Padesátka? A kde prosím vás…?

     „Jak říkám, tamhle na tom kopečku za vámi, vážený soudruhu náměstku.“ Policista se evidentně bavil. Karel vystoupil z auta.

     „Čau, Jardo, děláš, jako když mě neznáš!“

     „Jé, Kadle, já si tě vůbec nevšim,´ čoveče!“

     Karel mu podal ruku. „To je pech, místo, abychom se potkali někde u piva, tak nám zastavíš auto.“

     „To víš,“ smál se Smutný, „to jsme, my, miláčkové národa!“ Vrátil okénkem Mrzenovi doklady a vrtěl hlavou. „Já jsem slyšel, že jsi v Ústí zvíře, ale nevěděl jsem jak velké, když ti musí šoférovat sám náměstek ministra.“

     Karel se rozesmál. „No ono je to vlastně jinak, byli jsme na jednání u Vaška Hartmana v Ervěnicích a teď mydlíme domů.“

     „Tak mydlete,“ prohlásil spokojeně muž v bílé čepici, „a tomu tvému šoférovi řekni, že kdyby nejel s tebou tak dostal pokutu, že by se prohnul i s jeho ministerskou výplatou!“

     Karel se rozloučil a v autě se chechtal. Když se rozjeli, začal se smát i Mrzena. „Vidíš, jak je ošidné hrát si na machra?“ řekl pak vesele.

     „Ještě, že to byl můj někdejší soused a i na vojně jsme spolu krátce sloužili. Sliboval ti pokutu, zachránil jsem ti, mám u tebe frťana,“ naparoval se Karel.

     Mrzena mlčel až do Bíliny a tam pravil: „Dal by mně hovno a ne pokutu. Jsem osvobozen, platit pokuty za přestupky v dopravě. Akorát alkohol nám neprominou, za ten bych moh´ jít i sedět.“

    Když projeli Bílinou, řekl Mrzena na adresu děvčat stojícících a mávajících u silnice: „Na kurvy a kurvy policajtský narazíš všude.“

     Karel se smál, až se za břicho popadal. „Tak jim zastav a ukaž legitimaci. Pak uvidíš, kdo je větší kurva, jestli ony, nebo příslušníci VB!“

     „Vole,“ řekl spokojeně Mrzena a pak se otázal: „Ty, Karle, a ty musíš fungovat s tím Hartmanem? Bez něj by to nešlo?

 

 

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Nevratný proces – výňatek

Publikováno 29.12.2016 | Autor: admin

Na obloze jiskřily hvězdy a ulicemi se proháněl docela studený vítr. Tramvaje v obou směrech se skřípěním zastavovaly u Dopravního podniku a Václav pospíchal z auta do Elixír klubu. Nechal se do Litvínova přivézt služebním autem a domů se chystal odjet taxíkem. Marii i matce sdělil, že jede do Prahy na poradu.
V klubu se měl sejít s doktorkou Frankovou. Původně navrhoval, že se sejdou v Oboře, ale Frankové se nechtělo a měla jiný návrh. Elixír. Znala to tam od mládí, chodila s partou lidí na různé programy a byl to tak nějak „její“ klub. Václav moc chuti neměl, kdysi se tam dostal do sporu s jakýmsi číšníkem kvůli vínu. Kvůli Václavově nekonfliktní povaze měl číšník chvíli navrch, ale pak se do toho vložil Karel, který tam úplně náhodou s Vaškem zašel. Karlova sportovní minulost byla známá i v Litvínově a arogantní číšník ho poznal. Vyklidil proto pole, ovšem Vaškovi se už nechtělo ho potkávat. Anita Václava přesvědčila, a dlužno dodat, že jí to nedalo žádnou práci. Prohlásila Elixír klub za lepší, byť Václav si předsevzal, že bude vzdorovat. S pokrčením ramen zamluvil stůl pro dva a vyrazil. Anita na místě ještě nebyla, ale na to si Václav zvykl, že nechodila nikdy včas. Trochu ho to žralo, ale ve své zamilovanosti jí byl ochoten odpustit cokoli.
Objednal láhev Müllera Thurgau. Bílé moc rád nepil, měl raději červené víno, po něm mu nepálila žáha. Poprosil servírku ( byl rád, že tam není ten arogantní číšník), aby víno hodně vychladila, a přinesla, jen co dorazí kolegyně. Původně chtěl říct partnerka, ale nějak nechtěl servírce prozrazovat něco jako státní tajemství. Servírka přikývla a na jeho přání ještě přinesla slané tyčinky a jídelní lístek.
Václav se rozhlížel po klubu. U barového pultu seděl nějaký muž s dívkou, a na pultě před nimi stály sklenky s hnědavou tekutinou, asi brendy. Václav občas zachytil nějaké slovo v němčině a pak si všiml mladíkových bot. V takových chodili Němci ze sousední NDR. Dívka se chichotala vysokým řezavým falsetem a od cigarety jí občas upadl na zem popel. Pak tam ještě byla společnost tří párů u dvou k sobě sražených stolů. Všichni se tam tvářili, jakoby přišli z nějakého funusu a lampička na stole, která podsvěcovala jejich mlčenlivé tváře, jen dokreslovala tristní atmosféru stolového teritoria. Naprotivná čtyřka byla obsazena mladíky, hlasitě komentující zápasy hokejistů Litvínova. Trochu ho to odvedlo o tématu, který mu hnízdil v hlavě. Byl poněkud rozladěný po jednání s Mrzenou. Vytušil, že náměstkovi do oka nepadl. Ostatně, bylo to reciproční. Zrovna tak ho znepokojovala aktivita Karla i Mrzeny. Považoval ji za značně přehnanou. Sověti si určitě nenechají rozbít společenství, v jehož čele stáli přes čtyřicet let…
„Jste pan ředitel Hartman,“ otázala se nad ním servírka? „Máte v kanceláři telefon.“
Václav se rychle zvedl a pospíchal za servírkou. Divil se, kdo ho v Elixíru vyčuchal a měl vztek. Nakonec to byla Anita. Omlouvala se, že nepřijde. Souseda postihl infarkt a celý ten kolotoč resuscitace, záchranka, bezpečnost…mluvila rychle do telefonu. „Byla jsem první doktor po ruce. Nejhorší na tom je, že zemřel a teď bezpečnost sepisuje protokol, zda v tom nebylo cizí zavinění,“ byla smutná.
„A jak to bude trvat dlouho,“ optal se v naději, že by se přeci jen ještě mohli sejít.
„Nevím, to nezáleží na mě, Vašku,“ řekla pak s lítostí.
„A nemohl bych přijet za tebou?“ nabízel se horlivě.
„To bys mohl,“ připustila, „ale spíš bys překážel. Jeď raději domů, zítra si to povíme v práci. Tak pa a nezlob se.“ Do telefonu zaznělo mlasknutí pusy a telefon ztichl.
Václav položil sluchátko a vyšel z kanceláře. Zavolal servírku, zaplatil tyčinky a dal jí velké dýško, což jindy nedělal, ale odcházel s pocitem výhry nad protivným číšníkem, kterému minule nedal nic.
Na tramvaj nemusel dlouho čekat. Zaplatil a šel si sednout. V tramvaji bylo docela teplo a Václav zalitoval, že jeho milenka měla takový pech a nepřišla do Elixíru. Bydlela nedaleko, v Podkrušnohorské ulici, byl by tam za chvilku i tramvají, ale uznal, že by se jen motal. A navíc, zdravotní problémy ho nijak netěšily. Z injekce se mu dělal mdlo, krev taky nemusel vidět, pokud možno ani svou. Chvíli rozjímal o zdravotnictví, na jehož konci byla ordinace s Anitou. Těšil se na ni stále víc a připadalo mu divné, že Mariin stav ho už nějak zvlášť nezajímá. Měl oči jen pro fešnou doktorku a dlužno říct, že i ona se do Vaška zamilovala. Jejich první tělesné sblížení brala jako nějaký úlet, ale pokračovala to a bylo to i pro ni čím dál silnější. V podvědomí ji těšilo, že zrovna ředitel významného podniku pro ni má slabost a nejasně věřila, že se to nějak vyvrbí, ale nevěděla jak. Zatím si z toho velkou hlavu nedělala. Na sekretářce Radce vyzvídala něco o Vaškovi víc a informace, které jí Radka vyzradila, jí stačily k prvotnímu uspokojení. Na pilu tlačit v žádném případu nechtěla.
Vašek projížděl okolo Chemických závodů a tramvaj nabrala směr na Kopisty. V hlavě mu přepnul zase Mrzena. Začínal mít na něj pifku. V práci se pozdily dodávky a vázla výroba a nějaký frajírek z ministerstva mu přijede kázat rozumy, jak se ustavuje a řídí firma. Kdo ví, jestli to vůbec zná prakticky. Divil se, že i Karel mu tak naslouchal a dělal opatření, jehož podstatě nechtěl rozumět. A zrovna teď, když se objevila Anita.
U kavárny Opery nastoupilo několik lidí. Jakýsi zrzavý chlapík se ztěžka svalil na sedadlo za ním a Václava ovanuly silné alkoholické opary. Okamžitě se mu vybavila Marie. Trápil se, že je v takovém psychickém stavu a dost zbaběle od problému utíkal. Zůstával dlouho v práci, ačkoliv to nebylo nutné, chodil na schůze, na které mohl chodit nějaký z jeho podřízených a někdy zašel na večeři do restaurace. Neměl z toho dobrý pocit, ale čím déle to trvalo, tím víc si na to zvykal. Děsil se, až matka vypoví službu a odstěhuje se zpět do Prahy. Spojovacím elementem byl malý Honzík, který pod kuratelou matky začínal dosahovat viditelných pokroků ve škole. Jizva po rozštěpu byla téměř neznatelná, logoped pomohl s výslovností. Tady to zatím bylo v pořádku. Co ale nevěděl, bylo to, že matčina přítomnost v bytě dráždila Marii až k nepříčetnosti a že vždy v nestřeženém okamžiku, svou antipatii k ní přebíjela alkoholem.
Když vystupoval u Rozkvětu z tramvaje, ovanul ho chlad. Domů nepospíchal, loudal se, i když mu byla zima. Pouliční zářivky spoře osvětlovaly ulice. Šel a v hlavě měl zmatek. Nevěděl si s Marií rady. Hlavou mu proběhlo, jak se s ní seznámil, jak oba toužili po dítěti…šlápl do nějaké prohlubně plné vody, která mu natekla do boty. „Do prdele,“ ulevil si a byla v tom veškerá bezmoc.
Vyběhl schody a potichu otvíral dveře. V předsíni se převlékl a šel potichu do kuchyně, aby se napil. Rozsvítil a vylekal se. U stolu seděla jeho matka. Měla uplakané oči. Ve Václavovi by se v tu ránu nedořezal krve.
„Nelekej se, Vašku!“ Matka začala oklikou.
„Co se stalo?“ Václav se rozklepal.
„Marie,“ řekla tiše matka. „Marie se předávkovala léky a zapila to vodkou. Pak zkolabovala a tak jsem zavolala záchranku. Je teď na ARO, ale žije.“
Václav si oddechl a vzal do rukou skleničku a šel k lednici pro pivo. Matka ho sledovala znepokojivým pohledem. Zatímco si její syn naléval pivo, objasnila, co se stalo. Uložila Honzíka do postele a přečetla mu pohádku. Ještě předtím se s Marií pohádala, když jí snacha vyčetla, že myje nádobí, když je ho jenom půlka dřezu, že to vypadá, jako když je špindíra. Nakonec třískla kastrolem o zem, až se Honzík probudil a začal plakat. Šlo ho ukonejšit, a když se vrátila do kuchyně, Marie tam už nebyla. Šla do obýváku, tam také nebyla a tak si pustila televizi. Pak začala usínat, když ji probudila rána vycházející z ložnice. Rychle tam běžela. Marie ležela na podlaze a chroptěla. Vedle ní ležela prázdná krabička od jejích léků a na nočním stolku byla převržená láhev vodky.
„Snažila jsem se ji probudit, ale objevovala se jí u úst pěna, tak jsem volala záchranku. Pak jsem zavolala do nemocnice, přepnuli mě na ARO. Moc se se mnou nebavili, ale aspoň mně řekli, že žije,“ řekla chvějícím se hlasem.
Václav se napil piva. „Asi půjdu spát, běž taky, mami. A díky…“
Matka vstala. „To je všechno, co mně řekneš? To o ni nemáš strach? Ty tam nezavoláš?“
Povzdechl si. „A k čemu by to bylo? Hlavně, že žije. Zavolám ráno a do špitálu zajedu. Běž raději spát!“
Zrentgenovala ho mateřskýma očima. „Vašku…ty máš někde ženskou!“

Rubriky: Romány | Napsat komentář

NEVRATNÝ PROCES – ukázka z románu

Publikováno 29.10.2016 | Autor: admin

Když se vraceli zpátky z nemocnice, měl Václav výbornou náladu. Marii zřejmě začala zabírat medikace a našli ji v dobrém rozpoložení. Z Karlovy velké bonboniéry měla neskrývanou radost, měla zájem o Honzíka i další rodinné sounáležitosti. Primář Vaškovi naznačil, že pokud to půjde tak dobře, propustí mu manželku brzy do domácího ošetření.

     „Ty děláš, jako kdybys z toho neměl radost, že mně propustí manželku domů,“ obvinil Vašek Karla, který se tvářil pořád vážně. A tak mu v kostce převyprávěl účel Mrzenovy návštěvy. Už vcházeli ze Špitálského náměstí do Vaníčkovy ulice, kde na druhém konci byla Budvarka. Vašek se zastavil.

     „Tak to by byl obrovský průser,“ vydechl a upřel na kamaráda pohled, ve kterém bylo možno přečíst zoufalství. „Co budeme dělat,“ zeptal se nešťastně. Bylo evidentní, že Karlově informaci věří stoprocentně.

     „Já už jsem na tom začal pracovat,“ přiznal se Karel a pokračoval v chůzi.

     „U nás se to taky začíná srát,“ vyznal se Vašek. „Dostal jsem echo, že partajní předseda spolu s odborovým, mě chtěli utopit na tom, že jsem svazákům dal neoprávněně místnost a vybavil ji přístrojově jako fotokomoru. Řek mě to Strklas a tak jsem to stačil odrazit. On už mě varoval dřív, že to jsou dva škodiči, abych si na ně dal pozor, ale já jim věřil. A teď prý si zase něco našli a mají s tím vyráfovat proti mně a Dybalíkovi. To je ten, jak na mě čeká v Budvarce,“ upřesnil.

     „Ten Dybalík je spolehlivý kluk?“ Karel se chce něčeho chytit.

     „Dybalík? Jo, na toho je stoprocentní spoleh. Akorát má slabost pro baby. Když ho tenkrát Strůjek vyrazil, tak jsem ho potom vzal zpátky,“ tvrdil Václav, ale nepřiznal se, že to bylo na pokyn Strklase.

     Karel se zase zastavil a pohled mu ulpěl na soše Gottwalda. Na Gottwaldově beranici seděli dva holubi. Patinou omšelá záď státníkova byla značně ptáky okaděna. Karla mimoděk napadlo, že už tam někdejší prezident asi dlouho nevydrží.

     „Co je?“ podivil se Vašek. „Něco tě napadlo?“

     „To taky,“ usmál se. „Takže říkáš, že na Dybalíka je spoleh?“ Vašek horlivě přikyvoval.

     „Protože to, o čem se bavíme, je zatím dost hypotetické. Taky se to může všechno odvíjet jinak, a proto musíme být jednak připraveni a za druhé taky připraveni. A kdyby to někdo nepovolaný slyšel, tak by nám to taky moh´ zhatit a to bych fakt nechtěl!“

     Když konečně dorazili K Budvarce, řekl Karel: „Zatím nikomu nic neříkej, ani tomu Dybalíkovi nic. Až bude ta správná chvíle, zavolám a sejdeme se. Zatím to nehoří!“

     Uvnitř bylo docela nahuleno a Karel si pomyslel, že v restauracích by se kouřit nemělo. Dybalík seděl u stolu bez řidiče, zato s nějakou černovláskou. Před nimi stála poloprázdná láhev vína.

***

     Marii Hartmanovou propustili v červnu do domácího ošetření. Vašek to na jedné straně uvítal, na druhé mu ale přibyly starosti. Některá večerní jednání vypustil a posílal na ně Dybalíka. I tak ale docela kmital. Jeho matka se snažila mu vše ulehčit, ale proměnlivé nálady Marie, vyvolávaly mezi nimi napětí, jejichž hromosvodem se stával Václav. Vašek to snášel statečně, ale často by se byl nejraději sbalil a utekl někam do restaurace. Pořád si ale myslel, že se to změní, a snažil se být trpělivý.

     V První strojírenské odcházel do důchodu závodní lékař. Přišel se rozloučit a svěřil se řediteli, že by ještě klidně přesluhoval, ale žena ho donutila, aby se odstěhovali na chalupu, kterou měli v Krušných horách, v Rotavě. Už mu tam prý zajistila i působení v místní ordinaci. Lékař byl takový lidový a zásadně každému tykal.

     „Víš, řediteli, ona je tam odtud,“ vysvětloval drobný zdravotník, jako kdyby se omlouval. Chalupa je dobře vybavená, je tam čerstvý vzduch. Starý doktor zemřel. Nikdo tam nechce jít, tak se moje polovička toho chopila a dožijeme holt v horách.

    „Snad tam nebudete mít takové nervy,“ domníval se Václav a popřál odcházejícímu lékaři hodně štěstí. Za vedení mu předal velký dárkový koš a slíbil, že se večer zúčastní oslav, které doktor chystal v podnikovém klubu.

     „Určitě přijď, řediteli, má přijít i naše nová lékařka, tak se s ní hned aspoň seznámíš. U mě v ordinaci jsi snad byl za tu dobu jen jednou, co? Tak abys ji poznal hned od začátku! Viděl jsem ji jednou na OÚNZ u ředitele, je docela kočka, asi tak tvého věku!“

     Václav neměl moc chuti na oslavy jít, ale nakonec mu matka telefonicky slíbila, že se o Honzíka i Marii postará. Poslal sekretářku Radku koupit ještě nějakou láhev lihoviny a ponořil se do projektu, který rozjeli spolu s ČSKDS. Úplně zapomněl na čas, a když se Radka vrátila se zakoupenou lahví, bylo už po páté odpoledne.

     „Já to vezmu z Vašeho fondu,“ řekla a vracela mu dvě stovky, které jí na láhev dal. „Ještě jsem k tomu koupila tři karafiáty…“

     „Tak to ani omylem,“ zarazil ji ředitel. „Tu jsem mu koupil ze svého, tak žádný fond, jasné?“

     „Dobře, ale tady máte nazpátek ještě padesát korun!“

     „Jen si to nechte, Radko, za ochotu,“ měl dobrou náladu.

     Vzala si zdráhavě peníze nazpět. „Tak dobře, nechám to na kafe,“ řekla pak a připravovala se k odchodu.

     „ Takže vy opravdu nejdete na rozlúčku s doktorem, Radko?“

     „My máme dneska návštěvu. Přijdou známí, už to nešlo odvolat. Moc mě to mrzí, měla jsem doktora docela ráda. Vždy jsem měla srandu z toho, když neznámým lidem tykal a hlavně tenkrát ministrovi. Toho málem omývali, pamatujete?“

     Přikývl a zalitoval, že nebude mít s kým tancovat.

     „Zatancujete si s novou doktorkou, je to pěkná ženská!“

     „Vy ji znáte?“

     „Znám, chodily jsme spolu na litvínovský gympl a bydlely jsme vedle sebe. Chodila o ročník výš. A taky jsme spolu v Mostě hrály házenou.“

     „Vy jste hrála házenou?“ podivil se. „To abych si dával bacha, abyste mě náhodou nepraštila!“

     „Když už jsem to neudělala doteď,“ zasmála se bílými zuby a Václav byl moc rád, že ji má, že je na ni spoleh a že je pracovitá.

     Ona se za svobodna jmenovala Franková a vzala si, hned po promoci nějakého Oldu Zámeckého.“

     „Toho fotbalistu?“ podivil se.

     „Ne ne, toho ne, ale jeho bratra. Ten fotbalista se jmenuje Štěpán. Olda je taneční mistr z Repre. Oba jsou vyhlášení dívkaři, abych to pojmenovala slušně“ a odcházela. Ještě ve dveřích se otočila: „Vydrželo jim to asi dva roky…a propos, musím se vám přiznat, o tom volném místě jsem jí řekla já. Má, nebo teď už spíš měla, ordinaci v Litvínově a už delší čas chtěla utéct.“

     „Vy toho o ní víte víc, než kádrovák,“ zasmál se.

     „Vím, protože jsme zůstaly kámoškami, takže se někdy vídáváme.“

     „MUDr. Anita Franková. Takže se vrátila ke svému příjmení?“

     „Ano, její tatínek je spisovatel, maminka Němka. Proto ta Anita. Tatínek prý chtěl Aničku a tak se nakonec dohodli na kompromisu. Tak se tu mějte a nebuďte na Anitu ošklivý.

     Její: „Tak se tu mějte, šéfe,“ v něm zanechalo dobrou náladu. Začal se na večírek těšit.

Rubriky: Romány | Napsat komentář

Básnění Jiřího Kimly

Publikováno 19.9.2016 | Autor: admin

Rubriky: Poezie | Napsat komentář

ZÁPISKY Z LÁZNÍ aneb výtah přijel ze čtvrtého patra

Publikováno 2.9.2016 | Autor: admin

Autor upozorňuje, že text i postavy jsou literární fikcí!

Lékař se zamyslel. „Třikrát operovaná noha…“ zamyslel se opětovně a pak vyřkl stanovisko. „Lázně, pomohou vám lázně!“

     Ne, že bych byl z toho nějak odvázaný. Pravidelného lékařského režimu provázeného neidentifikovatelnou pravidelnou stravou, jsem si užil v posledních třech letech až dost. A lázně jsou taky lékařské zařízení. Pravda, s mírnějším režimem, než ve špitálu, ale pravidelnost, která není se mnou kamarád, tam je také.

     „Vyberte si lázně podle indikace, první a náhradní,“ instruoval mě ten dobrý muž v bílém plášti, „a pak to zašleme na pojišťovnu.“

     Jako první jsem si vybral Teplice. Jsou blízko, je tam unikátní voda a teplickým fotbalistům fandím. Všechno pádné argumenty. No, a kdyby to náhodou nešlo, lázně Mšené jsou taky poblíž…

     „Teplice? Až od konce září,“ ozvalo se mně ve sluchátku a tak jsem s povzdechem vytočil číslo druhé možnosti. Příjemný dívčí hlas se v sluchátku zachichotal a káravě mně vysvětlil, že v létě jsou přeci lázně obsazené, že si mám zavolat v říjnu. A tak jsem volal dál. Jáchymov, Karlovy Vary, Konstantinovy Lázně…a všude besetzt, tedy obsazeno. Tak jsem nakonec sehnal číslo dámy, které zajišťuje lázeňské pobyty pro moji pojišťovnu s dotazem, když neseženu volné lázně, zda poukaz propadne.

     „Propadne,“ řekla mi nevzrušeně. „To my tady víme, že léto je v lázních obsazené! Když nebude tři měsíce od operace někde volno, poukaz propadne!“

     „Tak mně to pošlete aspoň do těch Teplic,“ poprosil jsem a někde v koutku duše se zaradoval, že do lázní nebudu muset. Budu se zase cítit jako vítěz. Rodina, tj. žena, na mě vyvinula nátlak, že do lázní MUSÍM. Akorát náš pudlík Arji se mnou soucítil, ale ten měl hlas jen poradní, takže hlasováním jedna ku jedné jsem neuspěl.

     V usnesení jsem pak dostal úkol, abych v termínu ihned napsal mail do Teplic a požádal o zařazení aspoň jako náhradník a pak jsem ještě musel doplnit  text, který se ženě zdál příliš strohý.  Odpověď přišla docela rychle, něco se uvolnilo a já byl informován, že mně přijde zvací dopis s částkou, kterou doplatím. Zkrátka a dobře, nabralo to rychlý spád a já čtvrtého srpna stál před branami Císařských lázní, na jehož malém parkovišti,  bylo přeplněno. Několikrát jsem se ještě podíval na nápis nad dveřmi, zda jsem správně, neboť kolem mě chodily dámy v nikábech a před nimi chasníci orientálního vzhledu. Protože znám zeťě a jeho legrácky, domníval jsem se zprvu, že mě přivezl před nějakou mešitu, kterou nechal postavit srandista Kubera, teplický primátor. Ale ne, opravdu se tam skvěl nápis Císařské lázně. A hned napravo, vedle vchodu, stáli dva císaři, tedy oni sami už ne, ale jejich sošné provedení.

     Zeťák přinesl tašku, která by pojmula chcíplou mulu, hodil ji před recepci a vydal se hledat, kde by mohl zaparkovat. Rozhlédl jsem se po recepční hale. Proutěná křesílka byla obsazena orientálci, z nichž asi polovina měla v tom vedru černé plnozahalení, ze kterého byly vidět jen oči a sandálová obuv na druhém konci. Přikrčil jsem se a připadal si hned jako Andor Sandor. Zanalyzoval jsem situaci. Uklidnila mě pohoda hromotluka šéfujícího recepci i usměvavá dívčina za počítačem.

     Odbavení bylo rychlé, dostal jsem manuál s prvotním postupem, vedoucí recepce ochotně zahlaholil, že mně tašku donese na pokoj. Varoval jsem ho, že počkáme na zetě, ale nedbal a chytil ucha. Tašku zvedl až na třetí pokus a vyrazily mu krůpěje a mě hned napadlo, že bude chtít poplatek za nebezpečí vzniku kýly. Dovlékl zavazadlo do výtahu a zmáčkl knoflík pro druhé patro.

     „Výtah je přetížen,“ zahlásil dámský hlas z reproduktoru. Bylo mně to hodně divné. Stačil jsem si všimnout informační cedulky, která uváděla nosnost dvanáct osob. Šéf recepce se zpotil ještě víc a viditelně znervózněl. Několikrát zkoušel ovládací knoflíky, ale nic.

     „Tak si vystupte,“ řekl rezignovaně, „a přijeďte do druhého patra potom!“

     Výtah se ale rozjel a za chvíli jsem osaměl v jednolůžkovém pokoji. Bylo to fajn, protože avizovaný dvoulůžák mně byl na poslední chvíli změněn. Manuál jsem někam zašvihal, jak je u mě obvyklé, ale pamatoval jsem si první službu. Oběd.

     Doprovodili mě zeťák s dcerou a Tommim. Usměvavé servírky mně donesly oběd, pití a vysvětlily co a jak. Našim nabídly kávu, pivo, poháry, zeleninu i oběd. Nad donesenou porcí jsem užasl a zhrozil se, že zase přiberu nějaká ta kila, pokud budou porce ve stejném množství a nelžu, i kvalitě!

     Mladí se rozloučili, a já pokračoval. Sestra, lázeňská knížka a doktorka. Na všech dveřích bylo vyvedeno česky, anglicky, německy, rusky a arabsky NEKLEPAT! To v té arabštině nemůžu potvrdit, že bylo  správné, protože u všech dveří stali Arabové a zahalené Arabky a systematicky oklepávali dveře. Chodbou se nesl zvuk jako na mítinku datlů. Je ale fakt, že ze dveří nikdo nevycházel, takže klepání nepřestávalo a já měl dojem, že se tím ony národové svolávají. Někdy se ale stalo, že ze dveří vyšla osoba v bílém, vzala lázeňskou knížku, zavrtěla hlavou a prstem ukázala na chodbu. Zahalená žena si sedla před dveře a trpělivě čekala na další bílou oběť. Pomyslel jsem, jak výše zmiňovaný analytik, že by třeba pomohl taser.

     Sestra na zaklepání po chvilce vyšla, změřila tlak, předala mně doktorce. Podle jména Ukrajince. I u ní jsem zaklepal, ačkoliv jsem si nápis v ruštině ně stučitě, přečetl a porozuměl mu.“

     Po pozdravu jsem usedl a způsobně pravil: „Sižu piju čaj. Stučat!“

     Rozesmála se a dovyprávěla celou story rusky do konce. Vytušil jsem, že doktorka bude na mojí straně a opatrně se optal, zda nejsem na baráku jediný Čech. Znovu se zasmála a zavrtěla hlavou. „No, moc jich tu není, ale loni touto dobou tu byla jediná paní Češka. Letos je jich tu víc.“ Pak jsem dostal první proceduru, termální bazén. „Budete v něm relaxovat dvacet minut. Můžete tam jít hned, po prohlídce.“ Na moje „do svidanija,“ odpověděla česky. Asi to s tou náklonností nebude tak žhavé.

     V plavkách jsem vlezl do termálního bazénu, jehož voda byla 37°C. Nikdy bych nevěřil, že 37°C  může být tak horká voda. Já, který se sprchuji ve studené, jsem si připadal jako nějaká potravina k předvaření. Už cestou do lázní jsem si umínil, že budu poslušný pacoš, který nedělá problémy, jak bylo mým dobrým zvykem, a proto jsem trpělivě seděl v horkém bazénu. Se zavřenýma očima jsem si představoval, že ležím v klidném moři v letovisku někde na rovníku. Když jsem oči otevřel, viděl jsem, jak moje kůže pomalu rudne. A najednou jsem trpce zalitoval, že jsem do lázní jel.

     U večeře jsme byli u stolu čtyři. Ženy zralé pro univerzity třetího věku, které zajímaly hlavně karty, dvoudecka vína a můj životopis. Byl jsem skoupý na slovo, a ačkoliv jsem měl pocit, že se schyluje k nejhoršímu a dopadnu jak na Petschkárně, nevyzradil jsem nic podstatného. Někdejší četba Reportáže psané na oprátce, Syna pluku a Jak se kalila ocel, mě vypustila do světa vpravdě zoceleného a tak jsem babám a jejich dotěrným otázkám, vykličkoval. Zvláště rafinované vábení jako:

„Venku můžete jít do parku, jsou tam lavičky,“ anebo „Hrajete taky kanastu,“ jsem prokoukl a odpovídal mlčením, či rázným a jednoslabičným „Ne!“

     Na pokoji jsem se osprchoval, pustil televizi a usnul. Měl jsem divoké sny, jak mě po parku honí party vilných ženštin s žolíkovými kartami. Francouzské hole se mně lepily k chodníku a já jim nemohl utéct.

     Zkrátka, první den a noc nic moc.

 7.srpen 2016

Výtah přijel ze čtvrtého patra. Vstoupil jsem a vylekal se. Všech pět postav bylo zahaleno a jen škvíra na oči byla vidět. Čtyři byly obézní, ale člověk nikdy neví, zda to je obezita nebo pás s třaskavinami.
Zkoušel jsem zapadnout a přiškrceně zasípal: „Salam alejkum!“
Ticho. Oči ze škvír koukaly jinam. Cesta do přízemí se nekonečně táhla.
Vystřelil jsem a mazal bez ohlédnutí na proceduru. V plavkách jsem skočil do bazénku a v momentě jsem si zase pomyslel, že tak nějak se cítí raci, když je vhodíte do vařící vody.
„Studenou, připusťte mi studenou,“ zaprosil jsem sestřičku.
„Studenou?“ podivila se. „Dneska má voda méně stupňů, než obvykle.“ Ale připouštěla. Nalepil jsem se na výpusť a chladil svého člověka.
Po dvaceti minutách jsem se vysoukal, dostal lajntuch na utření a vzpomněl na postavy ve výtahu.

     „Ony se koupou v těch hábitech?“ zeptal jsem se lázeňské sestry.
Rozesmála se. „Nééé, koupou se nahé nebo v plavkách,“ vysvětlila. „Jsou v pohodě, i chlapi, jen tu a tam některý prudí, ale to dělají i naši,“ dodala.
Uklidnil jsem se. Českou menšinu asi do vzduchu zrovna tady vyhazovat nebudou.
V recepci jsem si sedl do proutěného křesla a studoval další procedury. „Dobrrrý den,“ s ráčkovitým er zaskřehotal příchozí.
Arab, který by z fleku mohl hrát ve filmu vězně z Buchenwaldu. Pomyslel jsem si něco neuctivého o přírodě, která někde surově ubírá, aby se stejnou surovostí přidávala jinde…
„Salam alejkum,“ odpověděl jsem způsobně. Jeho hodně let pookřálo a dědek se mě snažil vtáhnout do hovoru. Nebál jsem se ho, ten by na těle neskryl ani nábojnici do pistole. Nicméně, měl to marné. Arabsky ještě umím Allahu akbar, ale to jsem se neodvážil zvolat. Jednak byl nablízku hlouček jeho soukmenovců a pak, dědek měl hůl s bodcem. Nu uvidíme, jak to bude dál…

 8.srpna 2016

     Včera byl návštěvní den. Vyrazili jsme do parku a na terase divadelní kavárny jsme dali kávu. S Araby kamarádím a vyzvídám některá slovíčka. Děkuji se řekne např. čokra (Shukran). Dnes jsem ale zažil dva momenty, které se mně nelíbily. Jel jsem výtahem se dvěma Arabkami, úplně zahalenými. Podle rukou byla jedna stará a druhá mladá. Mladá navíc měla pod hábitem rýsující se bříško. V přízemí jsem je vybídl, aby vyšly. Starší nejdříve pouštěla mě, ale pak šla. Mladší zůstala stát a na opakované vybízení, a já se fakt snažil, nevystoupila. Až po mně…
Další minizážitek…šel jsem z procedur a zpoza rohu vyšel chlap a za ním žena. Bylo dost místa a já se s holemi uhýbal co nejvíc ke stěně. Ani se na ni neotočil a docela neurvale s ní smýknul ke zdi, abych nemusel uhýbat. Čokra jsem mu neřekl a nejraději bych ho praštil holí po hlavě.
Lázeňská sestra mně tvrdila, že některé ženy už pozná po očích v těch štěrbinách. To už chce hodně pozorovací talent.
U oběda jsem byl zvědavý, jak ty holky jedí. Poočku jsem sledoval, jak naberou sousto, nadzvednou jednou rukou roušku a vporavují do úst sousta, či polévku. Arabkou bych fakt být nechtěl.

 9.srpna 2016

     Dnes mám nabitý program. Začal jsem termálním bazénem. To je pro mě nejhorší disciplína. Dvacet minut je nekonečných. Ležet v horké vodě a zírat. Sestra odběhla a stalo se jí něco, co asi jednou za deset let. Dala si s holkama kafčo a zapomněla na mě. Pak jsem šel cvičit a pot se ze mně jen řinul. Cvičitelka měla dojem, že trpím hydrohidrázou. Smála se, když jsem jí to objasnil. Jasně, jak jinak…
Vzpomněl  jsem si na prastarou příhodu v roce 1970, když jsem byl v lázních Luhačovice. Přibyl tam mladý muž, takový hromotluk a nechal si hádat, kolik je mu let. Když jsme to neuhodli, bouchal se do prsou, že má Kristova léta. A abychom byli v obraze, na potkání všude vykládal, že je poradce předsedy vlády Lenárta.
Tento poradce měl jakousi proceduru, která se skládala z dřevěné schránky, ze které koukala jen hlava. Pak se zapnula nějaká termo, a mladý tam léčil poradcovské tělo. Holky na něj zapomněly a on se málem upek. Když ho pak otevřely, omdlel jako špalek. Pak se probral, začal řvát, že ho chtěli zabít, že jim ještě ukáže…
Ukázal prd, naopak zkrotl jako beránek a už se nevytahoval. Když tu reminiscenci přepisuji, napadlo mě, zda holka v termobazénu nevyslala varování.
S Araby už kámoším. Moje jazykové vybavení salám alejkum a čokra  , mně u nich otevírá dveře. Akorát baby nechtějí, abych jim ve dveřích dával přednost. Schválně se jim skrz ty jejich nikáby snažím koukat do očí, ale ihned hledí jinam. Dnes jsem ale potkal, podle rukou i chůze, mladou holku, které měla v té štěrbině velké krásné oči. A neuhnula jimi, až když se objevil nějaký jejich chlap. Určitě je mezi nimi hodně pěkných holek a zbytečně se halí do černých lajntuchů. Jejich chlapi asi vědí proč!

13.srpna 2016

Ani stádo sta králíků nezmydlí za měsíc tolik zeleniny, jako já tady za týden!

 14.srpna 2016

     V sobotu bývá jen jedna procedura. Já měl bazén. Byl jsem v něm sám a tak jsem si prima zaplaval. Ke konci nám sestra předcvičuje, ale zahnal jsem ji na kafe. Pro jednoho přeci nebude dělat opičky. Pak jsme našli společnou řeč, v litvínovském hokeji. Jen jsem se divil, že nepamatovala famózního brankáře Tondu Kočího, který s Jardou Valterem držel Litvínov v první lize. Tonda pak chtěl přestoupit do tehdy špičkového Brna, ale při cestě s Ivanem Kalinou havarovali. Ivan jako šofér se zabil a Tonda to odnesl zraněním ruky. Litvínovští ho potom vymazali…škoda, byl v té době lepší než Nadrchal. Mohl v reprezentaci zářit.
U výtahu mně zase dávala přednost dáma mého věku a na dotaz: „Sie sind Deutsch?“ mě odpověděla. „Jedu v pěrvyj etaž.“ „Ja v vtoroj,“ přiznal se. Dáma mně stačila ještě říct, že segodňa jedut domoj. A už byl pěrvyj etaž, takže jsem z ní nic dalšího nevydoloval.
Arabských hostů tady přes víkend moc není. Pár jich přijede mercedesy nebo superby, ve většině se značkou středočeského kraje. Jednoho jsem potkal ve výtahu. „Ahoj,“ říkám mu, „you are Saud?
„No,“ řekl téměř s despektem. „I am from Dubai!“ A už zase bylo druhé patro, tak jsem z něj nevytáh, zda je šiíta nebo sunnita. I když, popravdě řečeno, nevím, na co by mně to bylo. 😉

 16.srpna 2016

      Podstatné věci se obvykle dějí v hospodách. Ne tady, v lázních, tady se svět přesunul do výtahu.
Dopoledne byl velký bazén. Byli jsme čtyři. Nahluchlý dědek odněkud od Merkelové, Pražák se sedmkrát operovaným kolenem, pak velký plešoun a plešatý já.
Bazén obcházela jakási dáma celá v bílém a nabírala z různých míst bazénu vzorky vody.
„Viděla jste v tom rohu tu rybu?“ optal jsem se.
Nachytala se a do rohu se podívala. Pak důležitě odvětila: „Ryby ne, na ty já nejsem, ale na mikroorganismy.“
„Jste z KHES?“ vyzvídal jsem. Přikývla a věnovala se vodě. Plešatý vorvaň ji přestal zajímat. Tak jsem jen za ní houknul, aby nám to tady nezavřeli jak Ottovku v Luhačovicích. Přikývla a odešla se svými vzorky. Asi na KHES.
Velkého plešouna jsem po proceduře natrefil, hádejte kde? Ve výtahu. Ještě tam s námi byl stařičký Arab v noční košili, připomínající někdejšího seriálového Křečka. Měl široký opasek jako Jánošík a jeho horní chlapci a asistenta. Děda byl asi nevidomý nebo viděl hodně málo a za mlčení ho jeho asistent vystrkal v prvním štoku. Teď přišla moje chvíle.
„Vy iz Ukrajiny, ili Rossiji?“ vybalil jsem na zamračeného plešouna.
„Iz Rossiji, Rossiji,“ zaduněl a přestal se mračit.
„A vy?“ optal se přísně. „Iz Rossiji?“
Zklamal jsem ho. „Nět, ja Čěch!“
„O,“ podivil se odněkud z břicha. „Ja dumal dlja akcenta, što vy Moskvič!“
Ale to už bylo zase druhé patro. Hrdě jsem vystoupil a se vztyčenou rukou jsem pozdravil: „Do oběda!“
U oběda si mě ani nevšim…
Po poledním jídle jsem jel ve výtahu s Janou od obědvacího stolu a arabským klukem, asi     dvanáctiletým. „Tak co, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se přátelsky. Kluk znejistěl a očima těkal z Jany na mě. „Your name?“ zeptal jsem se.
„Ahmed,“ vyrazil slavnostně.
Jana se rozesmála. „Kdo by to byl řek?“ pravila. Nadechla se, ale to už bylo druhé patro a kluk rychle vystřelil.
Jo, říkejte si, co chcete, ale výtah je výtah.

     Pak jsem se dozvěděl, že se mnou nejela Jana, ale Jitka. Janě se omlouvám!

 17.srpna 2016

     Pomalu jsem se vysoukal z termálního bazénu. Je to takový zvláštní ztěžklý pocit. Připadá vám, že nohy dostaly betonovou injekci.
Utřel jsem se a sestra mně podala lázeňskou knížku a něco zamumlala. Taky jsem zamumlal v odpověď a hodil na sebe župan. Na chodbě bylo plno arabských žen v nikábech a jejich oči mě propichovaly. Dovlekl jsem se k výtahu. Byl kupodivu v přízemí. Vešel jsem dovnitř a ohlédl se, zda ještě někdo nepojede. Nikdo. I hala s recepcí byla nezvyklé prázdná.
Navolil jsem druhé patro a těšil se, že aspoň někdo přistoupí v prvním. Dveře se zavřely a výtah se rozjel nahoru, nezvykle rychle. Přejel první patro, pak i druhé, a když přejel čtvrté a řítil se dál, znervózněl jsem. Vzal jsem telefonní sluchátko a zařval: „Halooo!“
Ve sluchátku zapraskalo a monotónní hlas sdělil: „Zde letecká dispečerská služba, pokračujte ve volbě!“
Zatřásl jsem sluchátkem, ale vtom se výtah zastavil a hned pokračoval jízdou dolů. A zrychloval. Rozsvítila se kontrolka čtvrtého, pak třetího a dál až do přízemí. Výtah ale nezastavil a pokračoval rychlou jízdou dolů.
Chopil jsem se opět sluchátka, ze kterého se ozvalo: „Zde doly v Mostě, pokračujte ve volbě!“ Výtah klesal a oteplilo se v něm. Náhle s sebou kabina cukla a zastavila. Vrhnul jsem se k otvírajícím se dveřím, ale masa těl v nikábech mě natlačila zpět. Výtah byl přeplněn. Ženština natlačená na mě sundala z hlavy tu její černou masku a já se lekl. Ošklivá megera se slunečními brýlemi se na mě usmála a já málem padl od zápachu z jejích začernalých, zkažených zubů. Upadnout ale nebylo kam, dav s natlačenou páchnoucí ženštinou to neumožňoval…
Výtah se opět rozjel. Ale do strany. Jel jako šílený a najednou se na displeji nad knoflíky, nad hlavami hidžábů, rozsvítil nápis Ankara. Už jsem rezignoval a čekal, co se z toho vyvine. Měl jsem na sobě župan a tak nějak jsem zadoufal, že bych se třeba v něm ztratil v množství…
U displeje to cinklo a rozsvítil se nápis Damascus. Bože, jak toto skončí?
Výtah zrychlil, ale ubýval kyslík, vytěsňován dentální katastrofou nalepenou na mě. Bagdád jsem už skoro ani nevnímal a na pokraji vědomí byl u nápisu Kuvajt. Výtah začal zpomalovat a na displeji zazářilo Dauhá.
Výtah se škubnutím zastavil, dveře se otevřely a černobaby s ječením se tlačily ven. Já za nimi, ale na prahu výtahu jsem dostal zásah hromadou horkého písku. Byl mně najednou po krk. Snažil jsem se zachytit rukama madla nade mnou, ale hned ucukl. Bylo horké. Výtah se znovu rozjel, tentokrát nahoru. Knoflíky se už ani neobtěžovaly svítit a já se hrabal ven z horkého písku. Písek však začal studit a s úžasem jsem čuměl jak harant, kterému spadly hračky do kanálu. Písek se měnil v sníh. Nad zrcadlem se otevřela stěna a na hlavu mně začal padat proud studené vody. Výtah zastavil, dveře se otevřely a já s úlevou vyběhl. Nebyl jsem ale v hale, ale termálním bazénu.
Lezl jsem zase s takovým tím ztěžklým krokem po schůdcích ven. Sestra na mě nevěřícně poulila modré oči.
„Není vám něco?“ Ten tón mívají sestřičky na psychiatrických odděleních, které tak důvěrně znám.
„Ne! Proč?“
„No to jsem ještě neviděla, co jste v tom bazénu prováděl!“
„Jo a co?“ podivil jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Skákal jste v bazénu nahoru a dolů, dělal jste, že telefonujete, hlava vám lítala ze strany na stranu a vrhal jste se do přívodů horké a studené vody. A taky jste ukazoval prostředníček. To jako na mě?“
Zvedl jsem na obranu ruce. „Ne ne, to bych si nedovolil, to byla jen taková tantrická cvičení kombinovaná s jógou!“
Její pohled ale byl studený a bez porozumění. Štítivě mně podala lázeňskou knížku, já hodil na sebe župan a vyšel na chodbu. Byla plná ženštin v nikábech. Ne, teď mě do výtahu nedostanou!

23.srpna 2016

     Když tady na někoho promluvíte česky, většinou neodpoví a jen zírá. Je v tom maglajz, protože nástupní termíny jsou všelijaké. Někdo přijíždí v pondělí, jiný v úterý, atd. ačkoliv oficiální nabídky tvrdí, že nástupy jsou ve středu nebo ve čtvrtek.
Arab, či Arabka jsou k poznání, na ty češtinu neuplatňuji, jen jim někdy říkám : „Ahoj klucí, ahoj holky!“ Jedné Arabce jsem držel výtah a volám na ni s posunkem: „Jedeš?“
„Jedu,“ řekla mně krásnou češtinou odhalená Arabka. Je to tlumočnice, která s nimi pracuje. Pak tu mají  ještě tlumočníka.
Ráno jsem ve výtahu potkal mladou Arabku v burce, která měla také hole.
„Tak co, jak ses, holka vyspala?“ hlaholil jsem, „dobře nebo sama?“
Neřekla nic, jen se smála. Už bylo skoro přízemí, tak jsem na pozdrav bouchl o sebe holemi.

     Pochopila to jinak. Zatvářila se provinile, opřela se o své francouzsky, obrátila pohled vzhůru a s pokrčením ramen pravila odevzdaně: „Alláh!“
Rusové se taky chovají odtažitě. Jakmile na ně ale začnete rusky mluvit, roztají a jsou velmi přátelští. Vysoký Valerij i s jeho příjemnou paní mě zdraví na dálku. Paní mně prozradila, že jsou ze Samary na Volze, a když jsem jí řekl, že vím, že to je bývalý Kujbyšev, tak byla z mých znalostí nadšená. Už jsem jí ale neprozradil, že tady veškeré mé znalosti o Samaře končí… Dnes mně Valerij v bazénu prozradil, že jsou tady poslední den. Škoda, jsou fajn.
Taky tady ještě minulý týden běhala vytáhlá štíhlá dívka s asijskými rysy. Odlovil jsem ji ve výtahu a páčil z ní, zda je Uzbek, Kirgiz nebo tak.
Trochu ji to urazilo. „Ne!“ řekla s hrozným akcentem česky, jsem z Ruska, ze Sibiře!
Ale to už bylo zase to druhé patro a já se nedozvěděl, zda je Jakutka, Evenka , Nanajka, Udegejka, Něnka nebo která. Řekl jsem si, že to z ní příště dostanu.
Nedostanu, už odjela…
Včera jsem běžel směrem, kterým mně ukázali. Potřeboval jsem v lékárně koupit tea tree olej.
„Je to hned tady, kousek,“ říkala mně sestra. Ovšem na holích, je kousek kus.
Na zdi byly poutače a otevřené dveře. V přízemí lékárna nebyla, v prvním patře jsem narazil na gynekologa. Radost byla oboustranná. Pak jsem zjistil, že je tam výtah. Ve druhém patře taky gynekolog, ale jiný. O přeměnu pohlaví neusiluji, tak jsem zase odjel do přízemí. Lékárna nikde. Zabouchal jsem na olepené dveře s koulí místo kliky a vyšla usměvavá paní v bílém plášti.
„Ztratila se mi lékárna,“ žaloval jsem plačky.
„To musíte ještě o dveře dál,“ smála se, ale zvala mě zadem. Nejdřív mě přepadla pýcha nad mým charismatem, ale hned mě pustila, jak dodala: „Když máte ty hole…!“
Pak hledala tea tree a ten nikde. Akorát v počítači byl. Tam mně byl ale na dvě věci. Už na ní bylo vidět, že lituje svého altruismu a pustila mě do svého hájemství zadem.
Pak konečně našla dva. S kuličkou a bez kuličky a ten jsem si vybral. Kdybych třeba zase narazil na gynekologa.
Před chvílí jsem jel s třemi Araby. Jeden byl o holi, jeden vystoupil v prvním. Jen se za ním zavřely dveře výtahu, ten s holí se uprd. To jedno patro se vleklo a já se modlil, aby se výtah nezesek. Chemoterapii naordinovánu nemám!
A teď mažu na termoterapii. Otrava…

 25.srpen 2016

     Zdejší Café Bar vetknutý do prvního patra Císařských lázní, má pozoruhodného barmana Míru. Míra se při práci vlní. Jednou se vlní v rytmu valčíku, jindy nosí skleničky, jako když tančí sambu. Sledoval jsem ho, když vyťukával na displeji účty a vlnil se taky. Byla to taková půlpirueta, aby nakonec krok suň krokem, odtancoval s účtem k zákazníkovi. Při inkasu se nevlní, jak jde o peníze, musí být ostražitost! Po inkasu zajede za pult valčíkový krokem a vymění ho za polkový. Tak je to celou šichtu a pak si jde obvykle ještě zajezdit na kole. Doufám, že na něm se nevlní, ale jezdí normálně.
Do baru chodí především lázeňští hosté, někdy taky lázeňští zaměstnanci. Teď tu jsou v převaze Arabové. Včera jsem si dal pivko a pozoroval stůl přede mnou, obsazený Arabkami zcela zahalenými. Malý kluk v zeleném triku, dodával společenství zelenočerným provedením zdání hornických oslav. Vtom přijel Arab a před sebou tlačil na vozejku zahalenou Arabku velmi prostorově výraznější. Dojeli k židli s klukem, shodil ho a židli postavil bez skrupulí do uličky. Babu přirazil ke stolu a se stoickým klidem odešel. Těšil jsem se na Míru, který uviděv novou zákaznici, roztancoval svého člověka ke stolu. Měl zaostřeno na stůl a z jeho dvoumetrové výšky, židli přehlédl. Samozřejmě o ni zakopl, ztratil rytmus a jeho laskavý výraz se na moment ztratil. V nějaké zvláštní řeči, cosi zadeklamoval a přešel do češtiny. Sprd je na tři doby. Arabky se otřásaly, což byl asi smích, protože obličeje jim vidět nebyly a nebylo lze udělat přesný závěr.
Pak se podíval na mě, udělal zoufalý obličej: „Ty mě serou! Viděls to, židli mi daj do cesty…“ a protože jsem měl již skoro dopito, optal se: „Mám ti, Jiří, natočit ještě jedno dospělé?“ A vyrazil k baru pochodovým krokem.
Na pokoji jsem si otevřel denní tisk. Na recepci chodí Lidové noviny a Mladá fronta dnes. Číst lidovky, to chce hodně silné zažívání a tak nebylo divu, že jsem skončil na oné obskurní místnosti. Jen jsem se vydesinfikoval, přišla mladá, pěkná dáma. Bohužel ne za mnou, ale uklidit. „Nechoďte tam!“ varoval jsem ji, „schoval se tam tchoř, co běhá Gmiterkům po zahradě.“ Ušklíbla se a řekla: „Tady je to v pohodě, kdybyste někdy viděl, to, co vidím po baráku já…“ a vešla.
Otevřel jsem dveře dokořán, aby nepřišla k újmě. Rychle to tam pošourala a do WC mísy vlila nějaké chemiko, čímž vyhnala tchoře zpátky na Gmiterkovic zahradu. Vypadla ven, na krku měla naběhlé žíly. Bylo mně jasné, že ke Gmiterkům se na návštěvu cpát nebude. A já si řek, že z Lidových novin budu akorát luštit křížovku.

 30. srpna 2016

     A je to tady. Dnes naposled. Plynové injekce, jsem si nechal vbodnout už včera, zbývá ruční masáž, lymfodrenáž a velký bazén. Brnkačka! Všechno jsem absolvoval a ve zdraví přežil. I ty termální bazény. Jednou jsem poprosil sestru, aby mně dala studený střik. Podivila se, ale vzala hadici a spustila. Hadice tlakem vylétla a voda jí postříkala rozkrok. Utěšoval jsem ji, že to uschne, že jen vypadá chvíli jako pan Schwarzenberg, když v Senátu procitne. Řehotala se, ale za chvíli se vrátila převlečená.

     Ruční masáží jsem začínal u Iriny, Rusky odněkud od Uralu. Měl jsem pocit, jako když po mně jezdí Přemysl Oráč s otkou a buvoly. Poslední masáž byla také u ní. Už byla ohleduplná a masírovala jedna báseň. Co je ale zajímavé je,  když na masérském stolu zalehnu břihem dospodu a masérka do mě zatne pařáty do zad, objeví se  silné nutkání spustit nadměrnou flatulenci. Je až s podivem, že jsem se překonal a neopičil se po Arabovi s holí.

     Po velkém bazénu jsem zase prošel chodbou s datlujícímí Arabkami. Pozoruhodné je, že dostávají manuály v arabštině, ale asi číst neumí. Je jim ganz egal, zda jdou do Císařských lázní, Beethovena, Vojenských, či Vodních, nebo jak se všechny ty teplické lázně jmenují. Sestry je pak musí posílat jinam, ale nedozvěděl jsem se kam, protože sestry arabsky neumí. Tlumočnice s tlumočníkem to holt nemají jednoduché…

     Když jsem se v lázních objevil, sestry se mnou komunikovaly sice slušně, ale v holých větách. Později jim došlo, že byť se tvářím jako civilní rozvědka, nejsem škodič a rozvázaly. Hlavně masérka vyprávěla o Arabkách jako ženských, které nechávají mozky někde mimo tělo. „A chlapi?“ zavzdušňovala se hezká černovláska, „to je taky pěkný dobytek!“ Rozpálila se a já na zádech pocítil, jakou že má páru.

     „Představte si,“ pokračovala rozhořčeně, „že mně občas některý parchant nabízí sex!“

     Chtěl jsem se z legrace zeptat, zda někdo uspěje, ale naštěstí mě to přešlo. „Nejradši bych mu jednu vrazila pěstí.“ Kdepak s touhle holkou neradno žertovat.

     „Tak jste mu ji měla dát,“ poradil jsem nezištně. „Jo a oni mě vyhodí,“ řekla otráveně a zase přidala na intenzitě. Asi jsem jí připadal taky arabsky…

     „Mohla byste se vymluvit, že to je nový avantgardní způsob masáže,“ navrhoval jsem další pitomost. Zasyčela a já byl rád, že už je konec, aby mně nakonec nesedřela kůži v představě, že jsem nějaký ten Ahmed, či Alí.

     „Host, jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš…“ Jaroslav Hašek ve svém geniálním díle dal návod, jak se chovat k zákazníkům, proč nad nimi neohrnovat nos.

     V lázních evidentně vedení neřeší, zda jsou zákazníci bílí, hnědí nebo zelení. Věří, že jejich děvčata, či chlapi, se s tím poperou a oni se perou, všechna čest.

     Nuž, tak jsem zkusil co nejvíc lidí oběhnout a rozloučit. Už jsem věděl, odkud sestry jsou, s těmi ústeckými jsme si neurčitě slíbili, že se určitě někde v Ústí potkáme, děvčata v jídelně zamáčkla slzu úlevy, stejně jako zbytek personálu. Paní ředitelka mě ujišťovala, že jsem byl pro jejich lázně přínosem, akorát nedokázala specifikovat jakým. Pouze  barman  Míra dělal, že mu budu chybět, tak jsem si u něj dal poslední malé pivko a kafe.

     Synovec Zděnda, který vypadá skoro jako Schwarzeneger, v obličeji i figurou, popad tašku i druhou s noťasem a za chvíli jsme frčeli k Ústí. A tak jsem zase doma. Ráno se vzbudím a nemusím na procedury!  Já su tak šťastné…!

 

 

  

    

    

    

 

 

Rubriky: Povídky | Napsat komentář