KIMLOVA LITERÁRNÍ OSVĚŽOVNA

                                        Ten prach cest a soli  vody,

                                         kamennými kvádry ladí

                                        Monteverdi, králů hudby pán,

                                         gondolou se plavit hodí,

                                         pod fresky, jež stvořil Tizián.

                                        Benátská laguno, zhmotnělá v kráse,

                                        s pýchou svatého Marka baziliky,

                                        řekni, co ještě hezčího uvidět dá se,

                                        hrnou se odevšad turistů šiky.

                                        Bývala doba osvícené renesance,

                                        kdy malíř, sochař, bystrý všeuměl,

                                        na rynku vzýval v svižné tance,

                                        štětcem svým neb co v ruce měl.

                                        Úžas dobou zkamenělý, oko patří na tu krásu,

                                        zázrak vytesaný v kámen,

                                        andělů slet na terasu.

                                        Klekni, sluší se říct hezky nahlas:

                                        dive divů, no tak amen…

Tak jsem se večer dnes zaběhl do klubu,

poslední prachy na dřevo hodit.

Měl jsem si radši pěkně dát na hubu,

než se tím bahnem v hampejzu brodit

V modravém smogu tam cigára šílí,

destilát vytéká snad ze všech stran,

růžové ubrousky na stolech zbyly,

a potom klíče v pochybné slastí bran.

Bokama zavlní vilná prostitutka,

do lože sjetého snad tisíckrát,

odhoď si zábrany, myšlenka nutká,

za prachy přišel jsi kdovíco brát.

Nad ránem pasák mincí do dveří tluče,

jak znutila ho tlustá bordelmamá,

jinak vyprovodí mě prý ruče,

a zažiju to drsné drama.

Prachy jsem vyhodil do chřtánu bordelu,

večerem napitý  jak dělová koule,

opravdu nevím, kde si dnes ustelu,

hlava je podobná kastrolu šoulet.

Alkohol otupil smyslů věnce,

spal jsem s tou ženštinou či vlastně jak,

hrál jsem si chvíli snad na milence,

nebo mi bordel  vytřel jen zrak?

Dneska si posnídám sklenici vody,

fujtajbl  griotka to je mi blivo,

Čert už vem´ty klubů svody!

Příště zajdu do hospody….

           A nechám si natočit pořádné pivo!

Kamiony hřmící, asfalt vedrem teče,
otylý pasák, zlaté prsteny, řetěz,
laciné potící se štětky.
Tu a tam se jakás šoférovi svleče,
do křoví potu, na zápěstí tretky.

Koupím si koupím na chvilku vaginu,
riziko syflu, nedbám kapavky!
Nakopnu vášeň, rozjetou drezínu,
řidiči TIRu to nejsou padavky!

V hlavě černé  pusto a dusot koní,

                                         slunce hárá do svědomí,

                                         na nábřeží stesku  kadidlem voní liturgie.

                                         Omnia mea mecum porto  ve zvon bije!

                                         Točí se mně hlava a sucho dáví smysly,

                                          na  oltář  lásky nerozmyslem tupým,

                                          rety rozedřu až krajnost tvojí mysli,

                                          a lekám se, jak ze mě dravců supi…

                                         Vyšlehla touha a trnec její žhavý,

                                         dere se a nikdy nezastaví,

                                         ta řeka, jenž cestou všechno ruší.

                                         Sunt certi non denique fines v spánky buší !

                                         Nezpívám, ni distichem nevládnu,

                                         a zhmotnělý stín pocity mince razí,

                                         po spirále klesám, nemládnu.

                                         Na cestě škvárou sypané, vrazi do mě vrazí!

Krk ženy, to úchvatné vzrušení,

třepotá ptáče v pevném stisku,

čepel široká do srdce bušení,

najednou konec, všechno tak v trysku.

                                                          Jaké to prokletí, čí je to vina?

                                                          Život můj londýnská mlhovina,

                                                          na duši zášť a v kapse nůž,

                                                          smiluj se, Bože, nesuď mě už!

Copak to já, kdo nocí ženy stíhá?

To zrůda ve mně kvasí,

Na noži mém na oběť číhá,

Bože můj, kdo mě jen spasí?

                                                           Za noci SOHO docela stvořené,

                                                           pro zločin šlechtice úděsné hrůzy,

                                                           srdce tam scvrklé a shořelé,

                                                           bojí se,  bojí ženštiny z lůzy.

Osud jak dostavník žene se s náma,

ulicí jízda, zastávka  už,

bezvládné tělo, oči do neznáma,

pro další ženu připraven nůž.